U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně AUTO HASE, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Čkalova č. 22, PSČ 160 00, IČO 48025615, zastoupené JUDr. Evou Matyáškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Šumavě č. 4, PSČ 150 00, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Janou Kümmelovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, PSČ 150 000, o zaplacení 32.087,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 301/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2009 č. j. 26 Co 171/2009-57, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které odůvodnil ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.„) s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12.
čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle znění o. s. ř. účinného před 1. 7. 2009). Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je jednou z podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., o které lze obecně přípustnost dovolání opřít, skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o.
s. ř.]. Jelikož dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (ale současně převyšujícím 20.000,- Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli. V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str.
28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení § 261 odst. 1 a 3 a § 262 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ale i z ustanovení § 9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až 6. Podle obsahu spisu bylo předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobkyně o skutkových okolnostech týkajících se věci, zaplacení ceny díla ve smyslu § 536 a násl. obchodního zák. Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 32.087,-Kč, jedná se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.
s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Dovolací soud se proto již nezabýval řešením otázky případného splnění dalších podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s . ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.