23 Cdo 1573/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobce 1) V. K., a žalobce 2) N. K., oba zastoupení JUDr.
Miroslavou Kočárovou, advokátkou, se sídlem v Kroměříži, 1. máje 283/15, PSČ
767 01, proti žalované Asinus group a. s., se sídlem z Praze 1 - Staré Město,
Konviktská 291/24, PSČ 110 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního
soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 228/2012, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2013, č. j. 56 Co 226/2013-106,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna uhradit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobcům
částku 3 000 Kč k rukám JUDr. Miroslavy Kočárové, advokátky, se sídlem v
Kroměříži, 1. máje 283/15, PSČ 767 01.
r. o., Kratochvílova 624/43, Přerov (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že dne 27. dubna 2011 uzavřeli žalobce 1) a
žalobce 2), každý samostatně, dohodu o přistoupení k závazku. Podle ní
přistoupili k závazku společnosti XAN 61 s. r. o., nyní WALDEX LESY s. r. o. z
úvěrové smlouvy uzavřené dne 27. dubna 2011 ve výši 600 000 Kč s 2% úrokem
měsíčně splatným společně s jistinou do 27. srpna 2011. Součástí dohod je
rozhodčí doložka, podle které si strany smlouvy sjednaly, že vzniknou-li z
právního vztahu založeného touto smlouvou jakékoli spory, je o těchto sporech
oprávněn rozhodovat rozhodce. Způsob určení rozhodce byl dohodnut tak, že osoba
rozhodce bude vybrána statutárním orgánem společnosti EU ARBITERS spol. s r. o. z následujících osob: Mgr. Michal Abrahámek, Mgr. Zuzana Válková, Mgr. Barbora
Beranová, Ing. Milan Petr. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci přistoupili platně k
existujícímu závazku ze smlouvy o úvěru. Oba dlužníci jsou zavázaní solidárně. Jestliže k závazku z úvěru, který nepochybně ke dni 27. dubna 2011 existoval,
přistoupili, stali se dlužníky vedle původního dlužníka ve vztahu k tomuto
existujícímu závazku. Dále dovodil, že na daný případ se bude aplikovat právní úprava platná ke dni
31. březnu 2012, tj. není podstatné rozlišovat, zda se jednalo o
spotřebitelskou smlouvu či nikoli. Nad rámec toho uvedl, že dohodu o
přistoupení k závazku nelze považovat za spotřebitelskou smlouvu. Námitky žalobců ohledně neplatnosti rozhodčí smlouvy a projednání případu
rozhodcem, který nebyl k rozhodování povolán, posoudil soud prvního stupně jako
neopodstatněné. V uvedeném případě byl jednoznačně určen způsob výběru
rozhodce. Tento výběr byl svěřen právnické osobě, která je odlišná od stran
sporu a výběr není prováděn ze seznamu, který by byl sestavován právnickou
osobou, ale výběr je zúžen pouze na čtyři konkrétně vyjmenované osoby. Dovodil,
že tento postup není v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008. K odvolání žalobců rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. června
2013, č. j. 56 Co 226/2013-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zrušil se rozhodčí nález č. j. 1 R-14/2011-50 ze dne 20. února 2012 vydaný
rozhodcem Mgr. Michalem Abrahámkem se sídlem EU ARBITERS, spol. s r. o. (výrok
pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III). Odvolací soud zopakoval dokazování rozhodčím spisem. Při rozhodování vyšel
odvolací soud z rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS
3779/11. Dovodil, že za výběr rozhodce podle transparentních pravidel nelze v
souladu se zákonem o rozhodčím řízení považovat přenesení práva výběru rozhodce
ze čtyř předem označených osob na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím
soudem.
Jde vlastně o obdobu případu, kdy rozhodce je sice určen jednou ze
smluvních stran, avšak ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která
není stálým rozhodčím soudem, nebo obdobu případů, kdy rozhodčí doložka
neobsahuje přímé určení rozhodce, resp. způsob jeho určení, a odkazuje na
rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Navíc se jedná o případ ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě. Výběr rozhodce svěřený jiné právnické osobě (bez ohledu na její ekonomickou či
personální provázanost se žalovaným v postavení věřitele prostřednictvím
zvoleného rozhodce, o které spekulují žalobci) je obcházením zákona. Z téhož
důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě o
přistoupení k závazku ze dne 27. dubna 2011, je neplatnou. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Rozsudek odvolacího soudu
je dle žalované založen na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud své
rozhodnutí odůvodňuje odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
1945/2010 a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 3779/11, které se však na
daný případ nevztahují. V dané věci se nejedná o vztah mezi podnikatelem a
spotřebitelem, nýbrž o vztah mezi dvěma podnikateli. Současně posuzovaná
rozhodčí doložka neodpovídá rozhodčím doložkám uvedeným v těchto rozhodnutích. Odvolací soud proto nesprávně posoudil platnost sjednané rozhodčí doložky. Smlouva o úvěru je dle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“) absolutním závazkovým vztahem. Dle ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák. se obchodním zákoníkem řídí vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v
závazkových vztazích. Dohodu o přistoupení k dluhu lze chápat jako zajišťovací
institut. Dovolatelka tedy namítá, že se v daném případě nejedná o vztah mezi
podnikatelem a spotřebitelem. Z toho důvodu na daný případ nelze použít
judikaturu, o kterou se v rozhodnutí opírá odvolací soud. Rozhodčí doložka je platná, jelikož jasně obsahuje způsob určení rozhodce, tak
i dohodu stran o postupu rozhodce v řízení. Rozhodce měl být vybrán z předem
známých osob, nikoli z nějakého seznamu, který vede společnost EU ARBITERS s. r. o. a který je umístěn na internetových stránkách, ani není odkazováno na
jakékoli řády či statuty. Společnost EU ARBITERS s. r. o. určitě v tomto
případě nesupluje roli stálého rozhodčího soudu a ani se do této role nestaví. Výběr rozhodce tímto způsobem musí být možný a platný, jelikož žalobce 1) a 2)
předem znali okruh osob a s tímto souhlasili, přičemž zákon o rozhodčím řízení
takové jednání nezakazuje a dosavadní judikatura na daný případ nedopadá. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolací řízení bylo
zahájeno přede dnem 1. ledem 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož rozhodnutí
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn.
31 Cdo 1945/2010, o které odvolací soud své odůvodnění opírá, na daný případ
nedopadá.
Předně je třeba uvést, že uzavřenou dohodu o přistoupení k závazku z úvěrové
smlouvy nelze charakterizovat jako spotřebitelskou smlouvu. Žalobci v tomto
právním vztahu tedy nevystupovali v postavení spotřebitelů.
Nejvyšší soud se otázkou platnosti rozhodčí smlouvy v případě, že rozhodce ad
hoc není určen přímo, zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně. V citovaném
rozhodnutí velkého senátu (sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikováno pod č.
121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na kterém své rozhodnutí
odvolací soud založil, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí
smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a
odkazuje-li na ,,rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým
rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva
neplatná podle § 39 obč. zák.
V dalším rozhodnutí ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, dovodil,
že pokud byl rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou,
která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí
nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c)
exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce
určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k
vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již
exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně)
nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v
každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
zastavit.
V dalším rozhodnutí ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, pokračoval
Nejvyšší soud ve svých závěrech tím směrem, že neobsahuje-li rozhodčí doložka
přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a
„rozhodčí řád“ vydaný fyzickou osobou (rozhodcem), je (jako celek) neplatná
podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem
určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým
exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc.
V rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. 3. 2012, která pro
řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován
předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem
zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná.
Jak je z výše uvedených rozhodnutí patrné, za netransparentní způsob určení
rozhodce je považován takový způsob sjednání rozhodce, kdy rozhodce určuje
právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem. Nezávisí na tom, zda je
rozhodce vybírán ze seznamu osob, které jsou předem neznámé (seznam vedený
právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem na jejích webových
stránkách, a který se může kdykoli změnit, či např. velmi obecný seznam
advokátů vedený Českou advokátní komorou), či zda je jmenován touto třetí
osobou z osob konkrétně vyjmenovaných v rozhodčí doložce.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není
přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu ve věci rozhodčího řízení.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první § 218a o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu