23 Cdo 1575/2015

23 Cdo 1575/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,

Ph.D., ve věci žalobce Kraj Vysočina, Jihlava, Žižkova 57, PSČ 587 33, IČO

70890749, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, se sídlem v Praze 2,

Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, proti žalované D.I.S., spol. s r.o., se

sídlem v Brně, Křižíkova 3009/72a, Královo Pole, PSČ 612 00, IČO 46975616,

zastoupené JUDr. Zdeňkem Solařem, advokátem se sídlem v Brně, Tučkova 787/7, o

zaplacení částky 11 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v

Brně pod sp. zn. 4 Cm 127/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2014, č. j. 8 Cmo 146/2014-435, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2014, č. j. 8 Cmo

146/2014-435, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu

řízení.

rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně zjistil, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo dne

2. 12. 2005, jejímž předmětem bylo provedení stavby II/405 v úseku Jihlava –

Příseka, zahrnující novostavbu a rekonstrukci silnice, přeložku vedení VTL,

vegetační úpravy, technickou rekultivaci, novostavbu mostu v délce 140 m a

napojení stávajících silnic, to vše v rozsahu projektové dokumentace (dále jen

„smlouva“). Dílo mělo být ukončeno do 30. 11. 2006. K předání díla došlo 31. 7. 2007. Mezi stranami bylo nesporné, že při provádění díla došlo k prodlení v

celkové délce 243 dnů proti sjednanému termínu plnění, přičemž žalobce měl za

to, že z této celkové délky prodlení lze k jeho tíži přičíst nejvýše 15 dnů,

proto žalobou uplatnil smluvní pokutu za celkem 228 dnů prodlení ve výši 11 400

000 Kč v souladu s čl. XI. smlouvy, v němž si strany sjednaly, že v případě

nedodržení dohodnutého termínu plnění se zhotovitelka (žalovaná) zavazuje

uhradit objednateli (žalobci) smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč za každý i

započatý den prodlení. Smlouva byla změněna celkem třemi písemnými dodatky. První dodatek ze dne 14. 3. 2006 se týkal pouze změny vedení stavby, ve druhém

dodatku uzavřeném dne 18. 9. 2006 si strany sjednaly změnu sedmipolového mostu

za přesypanou komunikaci s použitím ocelových trub (turbosider). V souvislosti

s tím došlo i ke snížení ceny o cca 12 milionů Kč. V dodatku č. 3 ze dne 27. 7. 2007 si strany sjednaly navýšení ceny pro ztížení výstavby části stavby v

souvislosti s nemožností vybudovat staveništní komunikaci a též z důvodu

deponování vybouraného materiálu mimo skládku a následnou úpravu prostoru. V

žádném dodatku nebyla sjednána změna termínu dokončení díla, přičemž ani

výslechem svědků nebylo prokázáno tvrzení žalované, že si strany dohodly

posunutí konečného termínu dokončení díla. Ze zpráv o geologickém průzkumu

vyplynulo, že v délce 3,7 km stavby komunikace je technicky možné vybudovat jak

předpokládaný sedmipolový most, tak násyp s propustkem. Žalovaná v průběhu

zhotovování stavby komunikace navrhla na základě zpracovaných posudků jako

vhodnější řešení násyp s propustkem, přičemž žalovaná byla upozorněna na

nutnost dodržení termínu dokončení díla do 30. 11. 2006. Stavba byla částečně

financovaná z prostředků Evropské unie. Žalobce nebyl sankcionován za pozdější

ukončení stavby, neboť požádal o posunutí termínu a na základě této žádosti

došlo ke změně data ukončení realizace z 10. 12. 2006 na 31. 8. 2007. Ze

znaleckého posudku znaleckého ústavu Stavexis s. r. o. i znalce prof. Ing. Karla Pospíšila vyplynulo, že důvody prodlení s dokončením díla nebyly v celém

rozsahu na straně žalované, ale že existují i důvody na straně žalobce. Vzhledem k tomu, že závěry znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem

Stavexis s. r. o. napadly obě strany, soud nařídil nový znalecký posudek, který

zpracoval prof. Ing. Karel Pospíšil.

Ten ve znaleckém posudku dospěl k závěru,

že prodlení z důvodu na straně žalobce činilo 141 dnů, když žalobce nezajistil

obslužné komunikace, nevyřídil dočasný zábor pro provizorní komunikaci,

nezajistil včasnou přeložku sdělovacích kabelů a též z důvodu kontaminovaného

materiálu na stavbě a opožděného předání staveniště, kdy místo předpokládaného

termínu zahájení stavby 15. 11. 2005 byla stavba zahájena 8. 12. 2005. Na

rozdíl od znalce prof. Ing. Karla Pospíšila však soud dospěl k závěru, že na

vrub žalobce je nutno přičíst jen 8 dnů zdržení stavby pro opožděné předání

staveniště (od 2. 12. 2008, od uzavření smlouvy – do 8. 12. 2008). Ze zadávací

dokumentace soud zároveň zjistil, že pokud se z důvodu na straně zadavatele

zpozdí stavba o více než 14 dnů, může zhotovitel požadovat změnu lhůty k plnění

tak, že termín dokončení stavby bude upraven o shodnou dobu se zpožděním. Soud

prvního stupně nepřisvědčil žalované, že je třeba zohlednit též skutečnost, že

došlo ke změně projektu a smlouvy tak, že místo sedmipolového mostu byl

zhotovován násyp s propustkem. Skutečnost, že má být vybudován most a nikoli

násyp s propustkem, vyplývala již ze zadávacího řízení. Vybudování mostu bylo

sjednáno jako součást stavby ve smlouvě. Soud prvního stupně konstatoval, že ze

skutkových zjištění vyplynulo, že nebylo vyloučeno most v dané oblasti

postavit, i když by jeho výstavba přinejmenším přinesla zřejmě vyšší náklady a

měla částečně větší negativní vliv z hlediska ochrany přírody. Soud prvního

stupně však přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalobce přistoupil na změnu

zhotovení díla na základě návrhu žalované, a to, že místo mostu bude budován

násyp, když byl zároveň žalobce ujištěn, že termín dokončení bude dodržen. Pokud žalobce za daných podmínek přistoupil na změnu projektu, nelze mu klást

podle závěru soudu prvního stupně k tíži prodlení vzniklé s dokončením díla v

souvislosti s touto změnou. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že požadovaná smluvní pokuta nebyla

sjednána v nepřiměřené výši, tudíž nebyl důvod postupovat podle § 301

obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně dovodil, že

pokuta byla nástrojem nejen k zajištění splnění termínu dokončení stavby a

dodržení termínů, které bylo nutno dodržet z důvodu čerpání evropských peněz,

ale že je nutné vzít na zřetel i jaký předmět plnění byl pokutou zajištěn. Smluvní pokuta se v daném případě týkala zajištění dodržení termínu stavby,

která měla sloužit k zajišťování potřeb občanů. Jednalo se o veřejnou

komunikaci a v důsledku těchto oprav byla auta nucena jezdit objížďkami. Objízdnou trasu musely používat nejen osobní automobily, ale i autobusy, kterým

v zimě činily objízdné trasy problémy. Za těchto okolností považoval soud

prvního stupně sjednanou smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč denně za přiměřeně

vysokou. Soud uzavřel, že se v žádném případě nejedná o ujednání v rozporu s

dobrými mravy a neshledal ani jiné důvody pro snížení této pokuty. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním jak žalobce, tak žalovaná. Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvoláních rozsudkem ze dne 10. prosince 2014,

č. j.

8 Cmo 146/2014-435, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v části

napadené odvoláním žalované, tj. ve výroku I., se mění tak, že se žaloba zamítá

(výrok pod bodem I), v části napadené odvoláním žalobce, tj. ve výroku II., a

rovněž ve výroku IV., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem

II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V). Odvolací soud po zopakování rozhodujících důkazů a doplnění dokazování po

poučení účastníků, že věc může být posouzena podle § 265 obch. zák., přezkoumal

napadené rozhodnutí z hlediska ustanovení § 265 obch. zák. a dospěl k závěru,

že žalobou uplatněný nárok je nutno posoudit jako výkon práva, který je v

rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud nejprve konstatoval, že k prodlení se zhotovením díla nepochybně

došlo a že samotný nárok uplatňovaný žalobcem v tomto řízení nelze považovat za

neoprávněný, jestliže smluvní pokuta za prodlení se zhotovením díla byla platně

sjednána ve smlouvě o dílo. Neshledal jako důvodnou námitku žalované, že

ujednání o smluvní pokutě je neplatné. Shodně se soudem prvního stupně rovněž

dovodil, že výši smluvní pokuty nelze považovat za nepřiměřenou. Odvolací soud

však dospěl k závěru, že výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty je v

rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Uvedený závěr dovodil ze skutkových zjištění, z nichž dovodil, že budování

násypu bylo možno zahájit teprve tři čtvrtě roku po zahájení prací na díle, ač

podle harmonogramu prací zpracovaného žalovanou měly být práce na mostě

zahájeny ihned po převzetí staveniště, žalobce před uzavřením smlouvy o dílo

nezajistil kompletní provedení geologického průzkumu, opozdil se s předáním

staveniště žalované a v průběhu zhotovování díla se bránil návrhům žalované na

změnu smlouvy o dílo, pokud jde o vybudování mostu. Žalobce rovněž dostatečně

nezajistil průběh provádění díla organizačně. Prodlení s dokončením díla

odvolací soud přičítal výhradně žalobci. Přihlédl rovněž k tomu, že dílo bylo

zhotoveno natolik včas, že se prodlení neprojevilo na možnosti čerpat

prostředky z Evropské unie a žalobce změnou způsobu provedení díla ušetřil cca

11,5 milionu Kč. Vzal též v úvahu, že žalobce v době po předání a převzetí díla

nejprve projevil ochotu respektovat závěry znaleckého posudku, který za tím

účelem dají účastníci zpracovat, po jeho vyhotovení však odmítl jeho závěry

akceptovat a věc řešil podáním žaloby. Odvolací soud vzal dále v úvahu

zjištění, že žalobce změnil podmínky pro zhotovení díla nestandardně v době

mezi vydáním územního rozhodnutí a vydáním stavebního povolení. Za nestandardní

považoval odvolací soud rovněž skutečnost, že žalobce, který zajišťoval

zpracování projektové dokumentace, dal zhotovit pouze předběžný geologický

průzkum místa, kde měl být zhotoven most.

Nechala-li žalovaná následně na jaře

roku 2006 provést geologický průzkum a na závěry tohoto průzkumu reagovala

požadavkem na zhotovení násypu s propustkem místo mostu, žalobce její návrh

nejprve odmítal a ke změně smlouvy došlo až téměř půl roku poté, co žalovaná

námitky s návrhem změny smlouvy uplatnila. Odvolací soud uzavřel, že byť

žalobci s ohledem na obsah smlouvy o dílo a zjištěné prodlení žalované se

zhotovením díla svědčilo subjektivní právo požadovat po žalované zaplacení

smluvní pokuty a výše smluvní pokuty není nepřiměřená, je namístě dovodit, že

výkon práva žalobce není v souladu se zásadami poctivého obchodního styku, a

proto vyhovující výrok soudu prvního stupně změnil tak, že i co do zbylé části

žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost podaného

dovolání dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a

procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,

případně měly být posouzeny jinak. Za klíčovou hmotněprávní otázku v

rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou dovolatel považuje zejména

otázku, zda je v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu § 265 obch. zák. požadavek žalobce (jako objednatele) na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s

dokončením díla v případě, že objednatel otálel se změnou smlouvy o dílo, avšak

zhotovitel poté se změnou smlouvy souhlasil, aniž požadoval změnu sjednané doby

plnění. Za další otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou

dovolatel považuje, zda soud může aplikovat § 265 obch. zák. pouze k námitce

účastníka. Žalobce má dále za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud

nebylo řešeno určení rozsahu poučení účastníka o možnosti změny právní

kvalifikace, resp. zda je možné, aby odvolací soud pouze upozornil na možnost

jiné právní kvalifikace, aniž by bylo zřejmé, ve kterém z řetězu právních

jednání, rozhodnutí a úkonů učiněných v rámci realizace stavby a následných

jednáních je takové jednání spatřováno, a ke kterému z účastníků se má

vztahovat. Podle dovolatele obecné poučení o možnosti změny právní kvalifikace

mělo v dané věci za následek, že žádný z účastníků se nemohl adekvátně

soustředit na doplnění tvrzení a navržení důkazů ke skutečnostem, které

odvolací soud považoval za klíčové pro jeho změněný právní názor oproti

dosavadnímu právnímu názoru, k němuž směřovalo zatímní dokazování. Dovolatel

považuje za nepřípustné, aby odvolací soud následně vzniklý prostor ve

skutkových zjištěních vyplnil vlastními úvahami ohledně újmy, která měla podle

názoru soudu žalobci nevzniknout. Pokud odvolací soud založil svůj závěr na

konstatování údajných úspor žalobce a na nových závěrech, že zpoždění předání

staveniště o několik dnů oproti sjednanému termínu mělo znemožnit provedení

geologického průzkumu, odvolací soud tím opřel své rozhodnutí o nové skutkové i

právní závěry, které nově považoval za klíčové a které soudem prvního stupně

nebyly vůbec projednávány.

Odvolací soud tak suploval postup účastníků ohledně

tvrzení a podávání návrhů na dokazování, což mělo za následek překvapivost

rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel má za to, že není v rozporu s poctivým

obchodním stykem uplatnění smluvní pokuty za nesplnění povinnosti, k níž se

žalovaná dobrovolně zavázala, a za okolností, které ji byly nepochybně známy.

Podle dovolatele odvolací soud při svém právní posouzení zcela pominul

skutečnost, že údajně nestandardní změna zadávací dokumentace a rozsahu stavby

byla provedena před uzavřením smlouvy o dílo, stejně jako již tehdy vzniklo

zpoždění proti původně uvažovanému termínu předání díla v zadávací dokumentaci.

Žalobce upozorňuje, že s žalovanou uzavřel smlouvu o dílo obsahující v daném

úseku zhotovení mostu, nikoli násypu s propustkem. Dokončení díla v řádném

termínu pak žalovaná žalobci opakovaně přislíbila a žalobce jej opakovaně

vyžadoval. Žalobce poukazuje zejména na to, že změna rozsahu díla provedená

dodatkem (nahrazení mostu násypem s propustkem) se nedotýkala ujednání o

dohodnutém termínu plnění. Podle dovolatele odvolací soud též nesprávně

posoudil míru odbornosti určitých otázek i rozsah své pravomoci tyto odborné

otázky posoudit. Příkladem uvádí údajné obohacení žalobce v důsledku snížení

ceny díla, ačkoli nebylo zjišťováno, jakou hodnotu by mělo dílo v podobě

zahrnující stavbu mostu a násypu s propustkem, ani to, jaké by byly náklady

žalované a její zisk v případě realizace těchto variant. Obdobně posoudil

odvolací soud sám a bez jakýchkoli podkladů i otázku újmy, která odkladem

dokončení stavby údajně neměla žalobci vzniknout, aniž by vzal v úvahu zvýšené

náklady na dozor, náklady a pracnost v souvislosti s odvrácením nebezpečí

narušení financování z fondů EU, náklady na dopravní opatření zajišťované

žalobcem namísto nedokončené stavby a i prostou nemožnost užívat takto

nákladnou stavbu po řadu měsíců, a plnit tak úkoly na úseku dopravy, ačkoli s

užíváním této stavby bylo z hlediska organizace dopravy žalobce počítáno, a to

především se zprovozněním na zimní období. Dovolatel rovněž zdůraznil, že

žalovaná nikdy nevznesla námitku rozporu konkrétního jednání žalobce se

zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák., a proto podle

jeho názoru není možné ustanovení § 265 obch. zák. aplikovat.

Závěrem žalobce namítá nesprávné právní posouzení nároku na náhradu nákladů

řízení. Podle dovolatele nelze v tomto řízení položit rovnítko mezi souhrnem

provedených úkonů a náklady, které by byly náklady účelně vynaloženými. Samotná

výše nákladů byla navíc ovlivněna i postupem soudu prvního stupně, který podle

dovolatele nařídil nepřiměřený počet jednání, která si vyžádala i další

vyjádření, a to za situace, kdy již z obsahu žaloby byly zjistitelné obrysy

skutkového stavu. Dovolatel se domnívá, že soud by měl v daném případě využít

ustanovení § 150 o. s. ř. a nepřiznat nárok na náhradu nákladů řízení žádnému z

účastníků.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání

rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),

ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s.

ř.) oprávněným subjektem, který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4

o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání. Dospěl k závěru, že

dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož v rozhodovací praxi

dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda je v rozporu se zásadami

poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. požadavek objednatele na

zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla v případě, že se strany

dohodly na změně předmětu smlouvy, nikoliv však na změně času plnění. Nejvyšší

soud dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 265

obch. zák. a přijal nesprávný závěr, že uplatnění práva žalobce na zaplacení

smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla je v rozporu se zásadami poctivého

obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák, jestliže se smluvní strany dohodly

na změně smlouvy, kdy vzájemně akceptovaly alternativní řešení, že namísto

stavby mostu bude zhotoven násyp s propustkem, a dohodly se, že tato změna

nebude mít vliv na prodloužení termínu dokončení díla. Fakt, že žalobce jako

investor otálel s přistoupením na změnu smlouvy, která by umožnila namísto

mostu postavit násyp s propustkem, není rozhodný, jelikož jak bylo v řízení

prokázáno, na místě bylo možné postavit jak most, tak násyp. Jestliže tedy

došlo k prodlení s dokončením díla za situace, kdy dohodnutá změna smlouvy

neměla mít vliv na sjednaný termín dokončení díla, nelze dovodit, že by

požadavek na zaplacení ve smlouvě sjednané smluvní pokuty byl výkonem práva v

rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Nebylo tedy namístě aplikovat

ustanovení § 265 obch. zák. s tím, že výkon práva - požadovat zaplacení

sjednané smluvní pokuty - nepožívá právní ochrany. Bylo totiž na smluvních

stranách, aby případné dopady změny řešení - stavby násypu namísto mostu -

upravily písemným dodatkem ke smlouvě, v němž by dohodly i změnu termínu

dokončení díla. Pokud se tak nestalo, nelze tuto skutečnost považovat za důvod

pro nepřiznání smluvní pokuty pro rozpor s poctivým obchodním stykem. Právo

objednatele na zaplacení smluvní pokuty za prodlení zhotovitele s provedením

díla v případě, že se strany dohodly na změně předmětu díla, nikoliv však na

změněně času plnění, není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, a to

ani za situace, kdy objednatel otálel se změnou smlouvy.

Úvaha odvolacího soudu, že se prodlení s dokončením díla neprojevilo na

možnosti čerpat prostředky z Evropské unie, nemá na případný nárok na smluvní

pokutu, jako na sankční nástroj plnění sjednaných povinností mezi žalobcem a

žalovanou žádný vliv, neboť tato skutečnost je pouze otázkou řešení vztahu mezi

žalobcem a poskytovatelem dotace. Je namístě rovněž dodat, že vymáhat své právo

soudně v případě, že strana nesouhlasí se smírným řešením sporu, není jednáním,

které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Namítá-li

dovolatel, že aplikace ustanovení § 265 obch. zák. soudem není vázána na návrh

účastníka, nelze odvolacímu soudu v tomto směru ničeho vytýkat.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že důvody, které

odvolací soud uvedl pro postup podle § 265 obch. zák., neodůvodňují použití tak

výjimečného postupu, jakým je nepřiznání práva na přiměřenou smluvní pokutu z

důvodu rozporu s poctivým obchodním stykem.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem byl tedy

uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení

jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil

zpět tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). S

ohledem na vrácení věci zpět k dalšímu řízení se Nejvyšší soud již nezabýval

námitkami dovolatele směřujících do procesního postupu soudu.

V dalším řízení bude odvolací soud na základě ustanovení § 243g odst. 1 ve

spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem vysloveným v tomto

rozhodnutí.

V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení,

ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§ 243g

odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. května 2016

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu