23 Cdo 1593/2012

23 Cdo 1593/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci

žalobkyně I. D., zastoupené Mgr. Ing. Janem Danihelkou, advokátem se sídlem v

Praze 1, Železná 490/14, proti žalované AAA BYTY.CZ akciová společnost, se

sídlem v Praze 1, Masarykovo nábř. 28, IČO: 63999234, zastoupené Mgr. Davidem

Belhou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13 24/291, o

zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v

Praze pod sp. zn. 36 Cm 102/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 3 Cmo 38/2011-124, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 11.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího

právního zástupce Mgr. Davida Belhy, advokáta se sídlem v Praze 5, Janáčkovo

nábřeží 1153/13.

(výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a

náhradě nákladů řízení státu (výroky pod body II. a III.). S poukazem na ustanovení § 652 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní

zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák“) soud prvního

stupně uzavřel, že žalované vznikl závazek ze smlouvy o obchodním zastoupení

vyplatit žalobkyni odměnu za získání 1. místa v soutěži o nejlepšího

pobočkového makléře roku, a to podle dohody účastnic v jednorázové výši

250.000,- Kč, splatné podle vyhlášených podmínek soutěže do 20. září 2009. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) k odvolání

žalované rozsudkem ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 3 Cmo 38/2011-124, rozsudek

soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že se žaloba o

zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím zamítá (první odstavec výroku) a

rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a náhradě nákladů řízení

státu (druhý a třetí odstavec výroku). Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že účastnice uzavřely dne 5. listopadu 2007 smlouvu o obchodním zastoupení, jíž se žalobkyně zavázala

vyvíjet pro žalovanou v ní specifikovanou činnost. Žalovaná se ve smlouvě a v

příloze k ní zavázala platit žalobkyni, kromě paušálně sjednané měsíční částky,

provize podle provizního řádu. Provizní řád pro rok 2008 obsahoval ustanovení o

výhrách soutěže makléřů, podle nichž odměna za umístění v soutěži „makléř roku“

je závazkem žalované vyplývajícím ze smlouvy o obchodním zastoupení. Žalovaná

vyhlásila soutěž o nejlepšího pobočkového makléře pro rok 2008, jako hlavní

výhra byl určen „automobil Škoda Fabia 1.4 MPI v hodnotě 250.000,- Kč nebo

měsíční paušál 21.000,- Kč“. Výhry měly být makléřům vyplaceny do 20. září

2009. Žalobkyně v této soutěži zvítězila, vyplacení výhry v podobě paušálu ve

výši 21.000,- Kč měsíčně odmítla poté, co se žalovanou jednala o vyplacení

jednorázové částky 250.000,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl za prokázané, že mezi účastnicemi

byla uzavřena dohoda o jednorázovém vyplacení částky 250.000,- Kč, odvolací

soud poté, co zopakoval dokazování smlouvou o obchodním zastoupení ze dne 5. listopadu 2007, včetně dodatku z roku 2008, provizního řádu na rok 2008 a

popisu Velké soutěže pro makléře pobočkové sítě žalované na rok 2008, dospěl k

opačnému skutkovému závěru. Podle jeho zjištění nebyla ani v jednom z

provedených listinných důkazů obsažena dohoda smluvních stran o možnosti

výplaty hlavní výhry jednorázovou částkou ve výši 250.000,- Kč v hotovosti,

přičemž za změnu písemné smlouvy o obchodním zastoupení, resp. její přílohy -

provizního řádu na rok 2008, nelze považovat e-mailovou korespondenci. V čl. 5,

b. 6 této smlouvy se totiž smluvní strany dohodly, že veškeré změny nebo

doplňky této smlouvy je možno činit pouze písemně, k tomu však, pokud jde o

změnu výplaty hlavní výhry, nedošlo.

Podle provizního řádu na rok 2008 přitom

byla pro nejlepšího makléře roku určena cena v hodnotě 250.000,- Kč (automobil

nebo dovolená) nebo paušál na další kalendářní rok ve výši 21.000,- Kč za každý

měsíc práce pro společnost s tím, že makléř, který v době vyhlášení výsledků

soutěže má ukončenou nebo vypovězenou smlouvu o spolupráci, nemá na tyto ceny

nárok. V popisu Velké soutěže pro makléře pobočkové sítě žalované na rok 2008

byl jako hlavní výhra pro nejlepšího pobočkového makléře určen „osobní

automobil Škoda Fabia 1.4 MPI v hodnotě 250.000,- Kč nebo měsíční paušál

21.000,- Kč“. Odvolací soud proto shledal skutkový závěr soudu prvního stupně,

že účastnice uzavřely e-mailovou korespondencí dohodu o výplatě jednorázové

částky 250.000,- Kč, nesprávným. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání ze dne 4. dubna 2012, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. l písm. a) o. s. ř. a důvody z ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí

odvolacího soudu podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení

věci, a z ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu

vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné

části oporu v provedeném dokazování. Nesprávnost právního posouzení věci žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud:

1) nárok žalobkyně vyhodnotil jako dohodu mezi účastnicemi, ač se podle

dovolatelky jedná o volbu plnění závazku provedenou žalovanou v souladu s § 561

zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„obč. zák.“) a § 327 odst. 1 a odst. 2 obch. zák., kterou se žalovaná snažila v

rozporu s právními předpisy následně změnit;

2) neposoudil jednání žalované, která vyhlásila soutěž o nejlepšího makléře,

plnění žalobkyni přiznala, vyzvala ji k fakturaci, ale následně plnění odmítla

s tím, že šlo o nevymahatelný nárok, v rozporu se zásadami poctivého obchodního

styku podle § 265 obch. zák.;

3) neposoudil soutěž vyhlášenou žalovanou jako veřejnou soutěž ve smyslu

ustanovení občanského zákoníku, kde jednou z podmínek účasti byla uzavřená

smlouva o obchodním zastoupení se žalovanou, ale jako ujednání podle smlouvy o

obchodním zastoupení;

4) žalobou uplatněný nárok zamítl zcela a nepřiznal žalobkyni alespoň částečné

plnění v rozsahu nároku na měsíční odměny po část roku 2009, kdy byla jeho

obchodním zástupcem, podle podmínek vyhlášené soutěže;

5) nezohlednil, že podání žaloby o zaplacení částky 250.000,- Kč bylo jedinou

možnou obranou žalobkyně proti neplnění závazků žalované, neboť i v případě, že

by se jednalo o plnění na základě smlouvy o obchodním zastoupení, od nějž se

strany nemohly odchýlit jinak než písemnou dohodou, mohla žalovat pouze

náhradní plnění ve výši 250.000,- Kč, protože automobil měla žalovaná vítězi

teprve obstarat, proto žalobkyně nemohla petit žaloby vyjádřit jako eventuální.

6) nevypořádal se s otázkou, zda e-mailovou korespondenci mezi stranami, pokud

splňuje obecné náležitosti právního úkonu, lze považovat za písemnou dohodu,

když e-mailová korespondence je běžně v obchodní i soukromé komunikaci

používána a jediným rozdílem mezi klasickou písemnou formou a písemnou formou v

podobě e-mailu je, že v jednom případě někdo text vytiskne a v druhém nikoliv. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají

podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) dovolatelka

namítá nesprávnost závěrů odvolacího soudu o tom, že se žalobkyně domáhala na

žalované vyplacení částky 250.000,- Kč namísto automobilu Škoda Fabia a

následně došlo mezi stranami k dohodě, že žalobkyně namísto automobilu obdrží

částku 250.000,- Kč. Z provedených důkazů před soudem prvního stupně podle

dovolatelky vyplývá, že to byla žalovaná, která určila, že namísto osobního

automobilu uhradí žalobkyni částku 250.000,- Kč. Nešlo tedy o dohodu stran, ale

jednostranný úkon žalované. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek

odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání ze dne 2. května 2012 souhlasí se závěrem

odvolacího soudu, že mezi účastnicemi nebyla písemně uzavřena dohoda o

jednorázové výplatě předmětné výhry v hotovosti v částce 250.000,- Kč, jelikož

e-mailovou korespondenci účastnic nelze považovat za změnu smlouvy o obchodním

zastoupení, resp. provizního řádu na rok 2008, když změny smlouvy bylo lze

činit pouze písemně. Poukazuje na ustanovení § 40 obč. zák. podle něhož je

právní úkon platný, je-li podepsán, přičemž může být podepsán elektronicky

podle zvláštních předpisů. Pouhé uvedení jména a příjmení jednající osoby na

konci e-mailu, bez současného použití (zaručeného) elektronického podpisu,

sjednaného hesla či alespoň naskenovaného podpisu, ovšem náležitosti podpisu

písemného projevu vůle nesplňuje. Žalovanou vyhlášená soutěž o nejlepšího

pobočkového makléře pro rok 2008 nebyla veřejnou soutěží ve smyslu § 847 obč. zák., neboť byla adresována pouze obchodním zástupcům žalované, jejím předmětem

nebyl určitý výkon či dílo, ale pouze výkon v rámci již sjednaných smluv o

obchodním zastoupení, a nebyla rovněž splněna jedna z podstatných náležitostí

veřejné soutěže, a sice zveřejnění podmínek soutěže, když podmínky soutěže byly

pouze součástí provizního řádu žalované, k nimž měli přístup pouze její

obchodní zástupci a zaměstnanci. Tvrdí-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího

soudu vychází ze skutkového stavu, který nemá podle obsahu spisu v podstatné

části oporu v provedeném dokazování, přehlédla, že dovolací soud je vázán

skutkovým stavem, který je zjištěn v předchozím řízení, a ve skutečnosti se

snaží měnit zjištěný skutkový stav. Tvrzení žalobkyně uvedené v dovolání, že to

byla žalovaná, která určila, že namísto osobního automobilu Škoda Fabia uhradí

žalobkyni částku 250.000,- Kč, je navíc nepravdivé.

Pokud mohla být smlouva

měněna pouze písemnou dohodou stran, je argument, že žalovaná platně změnila

smlouvu jednostranným úkonem, který ještě ani nebyl učiněn písemně, nesprávný. Ze stejného důvodu (možné změny obsahu smlouvy výhradně písemnou dohodou obou

stran) neobstojí ani argumentace žalobkyně ohledně alternativního plnění

závazku ze strany žalované ve smyslu § 327 obch. zák. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, in eventum aby je zamítl,

a přiznal žalované náklady tohoto dovolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§

10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán

dne 7. listopadu 2011, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona

č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínky povinného

zastoupení předepsané ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že

dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť

směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu

prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud tedy napadený rozsudek odvolacího

soudu přezkoumal z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě

vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3

větu první o. s. ř.). Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se

nepodávají, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody

dovolatelkou uplatněné. Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3

o. s. ř. po obsahové stránce odvolacímu soudu vytýká, že dospěl ke skutkovému

závěru, že se žalobkyně na žalované domáhala vyplacení částky 250.000,- Kč

namísto automobilu a následně došlo mezi stranami k dohodě, že žalobkyně

namísto automobilu obdrží částku 250.000,- Kč, ač měl podle názoru dovolatelky

dospět k závěru, že žalovaná jednostranným úkonem určila, že namísto osobního

automobilu uhradí žalobkyni částku 250.000,- Kč. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném

dokazování je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení

důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř.,

protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z

přednesů účastníků nevyplývají ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud

pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska

závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti

logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové

zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se

skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného

(popřípadě i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti

soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze

zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani

polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému

svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti

pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy

ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů

nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolatelka v souvislosti s takto uplatněným dovolacím důvodem nepředkládá

žádné skutečnosti, které by svědčily pro naplnění některého z uvedených znaků,

pouze nabízí vlastní verzi skutkových zjištění, ke kterým podle jejího názoru

měl odvolací soud dospět, přitom pomíjí, že jím namítaný skutkový závěr, podle

něhož mezi účastnicemi došlo k dohodě, že žalobkyně namísto automobilu obdrží

částku 250.000,- Kč, neučinil (pokud by takový závěr učinil, musel by žalobě

vyhovět). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že uplatněný dovolací důvod

podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn. Namítá-li dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a

odst. 2 písm. b) nesprávné právní hodnocení žalobou uplatněného nároku jako

„dohody“ mezi účastnicemi, ač měl být podle jejího názoru posouzen jako

alternativní závazek ve smyslu § 561 odst. 1 obč. zák., případně jako volba

způsobu plnění závazku podle § 327 odst. 1 a 2 obch. zák., přehlédla, že

odvolací soud nárok žalobkyně vytýkaným způsobem nehodnotil. Naopak své

zamítavé rozhodnutí založil na závěru o neexistenci dohody mezi účastnicemi o

tomto nároku. Posouzení nároku podle § 327 odst. 1 a 2 obch. zák. (účastnice

jsou podnikatelky a jejich právní vztah vznikl v souvislosti s jejich

podnikatelskou činností) s ohledem na zjištěný skutkový stav, který v dovolacím

řízení nemůže doznat změn, podle něhož vyplacení jednorázové částky ve výši

250.000,- Kč hotově jako výhra pro vítěze předmětné soutěže určena nebyla (byly

jí alternativně osobní automobil nebo měsíční paušál ve výši 21.000,- Kč),

nepřichází v úvahu. Námitkou, kterou odvolacímu soudu vytýká, že jednání žalované neposoudil jako

rozporné se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák., dovolatelka opět konstruuje skutkový stav, který však nebyl odvolacím

soudem zjištěn. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, kterými je dovolací

soud vázán, nevyplývá, že by žalovaná žalobou uplatněný nárok (právně závazným

způsobem) uznala, ale následně jeho splnění odmítla s tím, že jde o nárok

nevymahatelný. Odvolací soud naopak vycházel ze zjištění, že podle účastnicemi

uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení, včetně provizního řádu na rok 2008 a

popisu Velké soutěže pro makléře pobočkové sítě žalované na rok 2008, byl jako

hlavní výhra pro vítěze soutěže určen osobní automobil nebo měsíční paušál po

21.000,- Kč, přičemž mezi účastnicemi nedošlo k dohodě o tom, že namísto této

výhry bude žalobkyni vyplacena jednorázová částka 250.000,- Kč v hotovosti. Z

těchto zjištění nevyplývají žádné okolnosti, pro které by bylo namístě žalované

podle ustanovení § 265 obch. zák. odepřít výkon (dovolatelkou ani blíže

nespecifikovaného) práva pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Nedůvodnou je rovněž dovolací námitka založená na názoru dovolatelky, že vztah

mezi účastnicemi řízení měl být odvolacím soudem posouzen jako veřejná soutěž

podle ustanovení § 847 a násl. obč. zák.

již proto, že veřejná soutěž je

adresována neomezenému okruhu účastníků (je určena nejširší veřejnosti), nelze

ji omezit na určitý okruh subjektů, jejím předmětem je určité dílo či určitý

výkon a musí být vyhlášena veřejně. V posuzovaném případě šlo o interní soutěž

určenou jen pro obchodní makléře žalované, jejímž předmětem bylo vyhodnocení

jejich činnosti na základě již uzavřených smluv o obchodním zastoupení, jejíž

podmínky byly součástí provizního řádu žalované, jež byla přílohou těchto

smluv. Nesprávné právní posouzení odvolacím soudem nelze spatřovat ani ve skutečnosti

že dovolatelce nebylo přiznáno plnění v rozsahu měsíčního paušálu za tu část

roku 2009, po kterou byla se žalovanou ve smluvním vztahu. Touto námitkou

dovolatelka brojí proti vlastním žalobním tvrzením a proti důvodům žaloby. Podstatou tohoto soudního sporu je totiž právě skutečnost, že žalobkyně odmítla

cenu podle podmínek soutěže ve formě měsíčního paušálu, kterou jí žalovaná byla

ochotna poskytnout, a domáhala se výplaty jednorázové částky 250.000,- Kč v

hotovosti na základě tvrzení, že mezi účastnicemi došlo k dohodě o změně

smlouvy o obchodním zastoupení ohledně výhry. Pokud odvolací soud dospěl k

závěru, že k takové dohodě nedošlo, a na něm založil své zamítavé rozhodnutí,

je jeho rozhodnutí správné. Pátou dovolací námitkou týkající se dovolacího důvodu nesprávného právního

posouzení věci dovolatelka objasňuje důvody, pro které podle jejího názoru

nemohla podat žalobu s eventuálním petitem. Jak tyto důvody souvisí s případným

pochybením odvolacího soudu při právním posouzení věci, ovšem neuvádí. Ani

touto námitkou proto dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci

nenaplnila. Přisvědčit nelze ani poslední dovolací námitce, kterou dovolatelka odvolacímu

soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázku, zda požadavku písemnosti

dohody o změně smlouvy odpovídá, je-li učiněna e-mailovou korespondencí. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo

1230/2007, vyslovil a odůvodnil závěr, že písemná forma právního úkonu

předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost

spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje

všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný

projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána,

nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky (srov. Švestka, Spáčil, Škárová,

Hulmák a kol. Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha, 1. vydání, 2008,

str. 382-383). Podle ustanovení § 40 odst. 3 věty třetí obč. zák. je-li právní

úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle

zvláštních předpisů. Podle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 227/2000 Sb., o

elektronickém podpisu, se elektronickým podpisem rozumí údaje v elektronické

podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené a

které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve

vztahu k datové zprávě.

Pokud v posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru,

že e-mailovou korespondenci účastnic, která nebyla opatřena elektronickým

podpisem, nelze považovat za písemnou dohodu o změně smlouvy, je tento závěr v

souladu s právními předpisy i judikaturou Nejvyššího soudu. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty

před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5

věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na nález

Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12. Žalobkyně nebyla v

dovolacím řízení úspěšná, proto je povinna nahradit žalované náklady dovolacího

řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní

služby (vyjádření k dovolání) ve výši 9.300,- Kč podle § 7 bodu 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., paušální částky ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve výši 2.016,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem

11.616,- Kč

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.