23 Cdo 16/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody ve věci
žalobce JUDr. J. J., , správce konkursní podstaty úpadce Bardejovské strojárne
a.s., se sídlem v Bardejově, Priemyselná 3, PSČ 085 29, Slovenská republika,
IČ 00494020, proti žalované Ing. M. S., zastoupené JUDr. Martinou
Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mezírka 1, o zaplacení 1 943 094 Sk
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 16 Cm
139/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 13. ledna 2009, č.j. 7 Cmo 451/2008-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Martiny Skřivánkové, advokátky se sídlem v Brně, Mezírka 1.
příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že mezi
žalobcem, resp. úpadcem Bardejovské strojárne a.s. a žalovanou byla dne
20.9.2003 uzavřena smlouva o zřízení konsignačního skladu a prodeje výrobků.
Zatímco soud prvního stupně považoval uvedenou smlouvu za neplatnou pro
nedostatky v označení odběratele (žalované), odvolací soud shledal uvedenou
smlouvu za platně uzavřenou, neboť žalovaná jako odběratelka byla ve smlouvě
označena dostatečně určitě - svým jménem, obchodní firmou, pod kterou v té době
podnikala, identifikačním číslem a sídlem svého podnikání. Z obsahu smlouvy
odvolací soud dovodil, že v ní byly konkrétně sjednány podmínky týkající se
vlastnictví zboží dodávaného do skladu, jeho ceny a práva fakturovat cenu zboží
dodaného do skladu.
Oba soudy se však shodly v tom, že žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti,
týkající se jeho práva fakturovat, neuvedl ani, jaké zboží bylo žalované dodáno
v roce 1993, ohledně něhož byly ceny dohodnuty v příloze smlouvy, či zda se
jednalo o zboží dodané později, a jaká byla cena takového zboží. Odvolací soud
konstatoval, že pouhý seznam čísel faktur bez uvedení konkrétních tvrzení o
tom, jaké zboží a kdy bylo dodáno, kdy byly odeslány faktury a kdy vznikla na
straně žalované povinnost je zaplatit, je nutno hodnotit jako neunesení břemene
tvrzení. Oba soudy uzavřely, že žalobce v důsledku neunesení břemene tvrzení
nesplnil ani povinnost důkazní.
Pokud žalobce opíral svůj nárok o uznání závazku žalovanou v dopisu ze dne
28.4.1995, odvolací soud nedal žalobci v tomto směru za pravdu, neboť uznání
závazku žalovanou v uvedeném dopise nesplňuje náležitosti ustanovení § 323
odst. 1 obch. zák. Odvolací soud konstatoval, že za uznání závazku nelze
považovat žalovanou v tomto dopise učiněný návrh dohody na urovnání vzájemných
vztahů, když navíc jakékoliv plnění žalovanou bylo podmíněno prvořadou
aktivitou ze strany žalobce.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poté uzavřel, že žalobce
neprokázal důvodnost žalované pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s odvolacím
soudem, že by neuvedl žádné konkrétní skutečnosti týkající se práva fakturovat. Odkazuje přitom na ustanovení smlouvy, týkající se práva fakturovat. Dále
namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil obsah listiny ze dne 28. 4. 1995,
která podle odvolatele měla být posouzena jako uznání závazku žalovanou,
jestliže právní zástupkyně žalované v této listině navrhla žalobci určité
vypořádání dluhu. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla jeho odmítnutí, a to s
odůvodněním, že dovolání nemůže být přípustné, postrádá-li otázku zásadního
právního významu. Poukazuje na to, že dovolatel pouze polemizuje se skutkovým
závěrem odvolacího soudu. Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení
k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího
soudu (13.1.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět
jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) a byl řádně zastoupen (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda
je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek,
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní
stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména
posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.),
přípustnost dovolání neumožňují. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci
nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací
soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího
soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v
nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění
rozhodnutí. V dané věci je třeba připomenout skutková zjištění odvolacího soudu, podle
nichž žalobce k prokázání nároku na zaplacení požadované pohledávky uvedl pouhý
seznam čísel faktur bez uvedení konkrétních skutečností obsahujících tvrzení o
tom, jaké konkrétní zboží, jehož zaplacení se po žalované domáhá, bylo žalované
dodáno, kdy žalobci vzniklo právo fakturovat, kdy odeslal faktury žalované a
kdy vznikla žalované povinnost faktury zaplatit.
Nelze přisvědčit žalobci, že
by uvedené konkrétní skutečnosti, týkající se konkrétního dodaného zboží,
vyplývaly přímo ze smlouvy. Ta upravovala pouze podmínky pro dodávku a placení
zboží, jeho ceny a dohodu účastníků smlouvy o tom, že až do doby prodeje do
skladu dodaného zboží je zboží vlastnictvím dodavatele (žalobce), který má
právo fakturovat cenu zboží dodaného do skladu až poté, kdy je prodáno. Odvolací soud tedy správně dovodil, že žalobce neprokázal právo na zaplacení
uplatněné pohledávky. Dovolací soud neshledal rovněž důvodnou námitku žalobce, že odvolací soud
nesprávně posoudil uznání závazku žalovanou, k němuž mělo dojít podle názoru
žalobce v listině ze dne 28.4.1995. Podle § 323 odst. 1 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má
se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Jestliže v posuzované věci žalovaná v listině ze dne 28.4.1995 učinila projev
vůle směřující k urovnání vzájemných vztahů s žalobcem dohodou a předložila
žalobci návrh plnění, který byl podmíněn jednáním ze strany žalobce, odvolací
soud správně neposuzoval takový projev vůle žalované za uznání závazku ve
smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. a nerozhodl tudíž věc v rozporu s hmotným
právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že
napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné, nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Není-li dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení
má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, 6, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14
odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006
Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní
tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§
13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení
20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37
z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.