23 Cdo 1619/2018-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně VAKO Boršice u Buchlovic, spol. s r. o., se sídlem v Říčanech,
Kolovratská 1367, identifikační číslo osoby 49445804, zastoupené Mgr. Irenou
Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2,
proti žalované INTENSYS-CZ, s. r. o., se sídlem v Hradištku, Chovatelů 413,
identifikační číslo osoby 48036919, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem
se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o zaplacení částky 1.240.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C
163/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.
11. 2017, č. j. 19 Co 219/2017-124, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil, ve výroku pod bodem II. jej
změnil tak, že se výše nákladů řízení stanoví částkou 168.831 Kč (první výrok).
Dále pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý
výrok).
Proti rozsudku odvolacího soud, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná (dále
též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
[viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)]; uplatňuje
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatelka k vymezení přípustnosti dovolání uvedla, že „napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a zároveň v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla tato věc vyřešena“.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem, a má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění
účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno,
o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené
rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti
dovolání se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v
dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je
dovolání nepřípustné.
Dovolatelka výše uvedeným požadavkům nedostála, neboť nevymezuje žádnou
konkrétní právní otázku, kterou má za dosud dovolacím soudem neřešenou, ani
žádnou otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od judikatury Nejvyššího
soudu odchýlit. Z obsahu dovolání nelze zjistit, jakou konkrétní otázku
hmotného či procesního práva považuje dovolatelka za dovolacím soudem dosud
neřešenou, a při řešení jaké konkrétní otázky hmotného či procesního práva se
měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka dovolacímu soudu pouze obecně předestírá „otázku relativní
neplatnosti právního úkonu“ (srov. § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku) a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož cituje přijatý
právní závěr, aniž by však ve smyslu § 241a odst. 3 vyložila, v čem konkrétně
spatřuje nesprávnost právního posouzení „otázky relativní neplatnosti právního
úkonu“ v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Navíc z obsahu dovolání nelze
dovodit, vůči jakému konkrétnímu právnímu úkonu je relativní neplatnost
namítána.
Za řádné vymezení dovolacího důvodu pak nelze považovat ani tvrzení
dovolatelky, že „jde o věc, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena“.
Nejvyšší soud dále podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci
založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného soudy nižších stupňů
a kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel
odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
V části dovolání, ve které dovolatelka namítá (že se odvolací soud dostatečně
nevypořádal s jejími námitkami nebo že neprovedl důkaz), uplatňuje námitky,
které však nejsou způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se
jimi nemůže zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za
určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle
ustanovení § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že v dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy (§ 241 odst. 6 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka uvedla, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu, tedy i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak přehlíží,
že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Jelikož dovolatelka výše uvedenému požadavku na vymezení dovolacího důvodu
nedostála, Nejvyšší soud její dovolání pro vady podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Dovolání rovněž obsahovalo návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl
k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení
dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o
návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem
žalované na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu