23 Cdo 1646/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce F. T. B., zastoupeného JUDr. P.V., advokátem, proti žalovanému A. M.,
zastoupenému Mgr. Ing. P. L., advokátem, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/1 Cm 131/99, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.
července 2006, č. j. 8 Cmo 251/2005-129, takto:
I. Dovolání žalovaného se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2006, č. j. 8 Cmo
251/2005-129, pod bodem I, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 22. března 2005, č. j. 13/1 Cm 131/99-91, ve výroku pod bodem III
ohledně částky 750 000 Kč s 13,6% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení,
odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2006, č. j. 8
Cmo 251/2005-129, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl změněn
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2005, č. j. 13/1 Cm
131/99-91, ve výroku pod bodem III tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci
dalších 150 000 Kč s 13,6% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení, ve
výroku pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a ve
výroku pod bodem III, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. března 2005, č. j. 13/1 Cm 131/99-91,
řízení v rozsahu nároku na zaplacení 3,4% úroku z prodlení p. a. z částky 1 000
000 Kč od 1. 3. 1996 do zaplacení zastavil (výrok pod bodem I), uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s 13,6% úrokem z prodlení od 1.
3. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu na zaplacení částky
900 000 Kč s 13,6% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení (výrok pod
bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Soud
prvního stupně zjistil, že žalovaný jako zástavce uzavřel s Č. s., a. s.,
smlouvu o budoucí zástavní smlouvě k zajištění úvěru poskytnutého společnosti
A. M., spol. s r. o., podle úvěrové smlouvy ze dne 29. 12. 1995 č. 4503-658, v
níž se zavázal ve lhůtě do 31. ledna 1996 uzavřít zástavní smlouvu na
nemovitosti specifikované ve smlouvě a za tím účelem předložit listiny nezbytné
k uzavření zástavní smlouvy. Pro případ nesplnění povinnosti žalovaného
předložit příslušné listiny a uzavřít zástavní smlouvu ve sjednaném termínu
byla účastníky smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 1 000 000 Kč. Soud
prvního stupně posoudil uvedenou smlouvu jako platně uzavřenou a nepřijal
námitky žalovaného, že je neplatná pro nesrozumitelnost, omyl žalovaného či
rozpor s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že úvěr poskytnutý společnosti A. M.,
spol. s r. o., byl zajištěn čtyřmi ručiteli a žalobce má stále splatnou
pohledávku vůči společnosti A. M., spol. s r. o., a vůči jejím ručitelům,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci dosud žádná škoda nevznikla.
Soud prvního stupně dále zjistil, že na straně žalobce došlo k vícenásobnému
postoupení pohledávky, a to z původní žalobkyně na společnost E. G., a. s.,
která smlouvou ze dne 12. 12. 2002 postoupila pohledávku stávajícímu žalobci za
desetinu hodnoty postupované pohledávky. S ohledem na výše uvedené a také na
to, že žalobce nabyl pohledávku v souhrnné hodnotě 24 629 503,61 Kč za úplatu
ve výši jedné desetiny její hodnoty, dospěl soud prvního stupně k závěru, že
smluvní pokuta ve výši 1 000 000 Kč za porušení jediného závazku je nepřiměřeně
vysoká, a to i s ohledem na možnost žalovaného tak vysokou částku zaplatit.
Využil proto ustanovení § 301 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle
něhož může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k
hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby
soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní
pokuta, a sjednanou pokutu snížil na desetinu její původní výše.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. července 2006,
č. j. 8 Cmo 251/2005-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části
výroku pod bodem III tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci dalších 150
000 Kč s 13,6% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení, ohledně částky 750
000 Kč s 13,6% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů před
soudy obou stupňů (výroky pod body II a III). Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a vzhledem k tomu, že výrok soudu prvního stupně
pod bodem II nabyl právní moci, vyšel i z platnosti smlouvy o budoucí zástavní
smlouvě. Jelikož v prvostupňovém řízení nebylo prokázáno, že by žalobci
porušením smluvní povinnosti vznikla škoda, ztotožnil se odvolací soud se
závěrem soudu prvního stupně, že výše moderace v této věci není limitována
určitou částkou, která by se rovnala výši již vzniklé škody. Závěr soudu
prvního stupně, který vyšel z ceny za postoupení pohledávek nynějšímu žalobci,
nemá podle odvolacího soudu oporu v žádném ustanovení zákona. Ani osobní,
majetkové či sociální poměry žalovaného nejsou pro úvahu o aplikaci moderace
významné. Při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty musí soud vycházet z
konkrétních okolností případu a z okolností, které vedly ke sjednání posuzované
výše smluvní pokuty. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva byla Č. s., a. s.,
uzavřena týž den, jako smlouva o budoucí zástavní smlouvě a že došlo k
vícenásobnému zajištění závazku z úvěrové smlouvy jinou zástavní smlouvou,
ručitelskými závazky čtyř fyzických osob a také vinkulací pojistného plnění,
dospěl odvolací soud k závěru, že maximální možná moderace přichází v úvahu ve
výši tří čtvrtin, nikoliv devět desetin, jak uzavřel soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím
soudem [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“)], a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.]. U měnícího výroku odvolací soud pochybil, pokud z důvodu
moderace nepřiměřené vysoké smluvní pokuty nijak blíže neozřejmil, jak došel k
částce 250 000 Kč. Podle názoru žalovaného odpovídala majetkovým a sociálním
poměrům žalovaného částka 100 000 Kč, kterou určil soud prvního stupně. Pokud
se týká nákladů řízení, má žalovaný za to, že mu měl být přiznán nárok na
jejich náhradu, neboť žalobce měl v řízení úspěch pouze částečný a možnosti
použití moderačního práva soudu si měl být vědom při podání žaloby. Rozhodnutí
odvolacího soudu ve výroky pod bodem II a III proto spočívají na nesprávném
právním posouzení věci. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je v posuzovaném případě
dovolání žalovaného přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci částku dalších 150 000 Kč s 13,6% úrokem z prodlení od
1. 3. 1996 do zaplacení, a ohledně částky 750 000 Kč s 13,6% úrokem z prodlení
od 1. 3. 1996 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Protože
napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen) došlo k rozštěpení nároku uplatněného
vůči žalovanému, je nutno i přípustnost dovolání zkoumat u každého takto
rozštěpeného nároku samostatně.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal přípustnost dovolání proti části výroku
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně tak, že se
žaloba v této části zamítá.
Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z
povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je
oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma
na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání
označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Dovolání je tedy v daném případě v rozsahu, ve kterém bylo žalovanému
odvolacím soudem vyhověno potvrzením rozsudku soudu prvního stupně v jeho
prospěch, tj. zamítnutím žaloby v části týkající se částky 750 000 Kč s 13,6%
úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení, subjektivně nepřípustné (tedy
podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém směřovalo proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v části výroku pod bodem I, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud poté posoudil podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolání žalovaného v
rozsahu, ve kterém je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, tedy v
rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
pod bodem I tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni další částku 150 000
Kč s příslušenstvím, a dospěl k závěru, že dovolání je v této části důvodné.
Dovolatel ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř. a poukázal na to, že odvolací soud při použití svého moderačního
práva pro snížení pokuty sjednané pro případ nesplnění závazků v dohodnutém
termínu ve smlouvě o budoucí zástavní smlouvě uzavřené žalovaným s Č. s., a.
s., své rozhodnutí o výši pokuty neodůvodnil.
Podle § 301 ObchZ může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s
přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody
vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se
vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn
do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. ObchZ.
Rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu § 301 ObchZ, zda a kdy
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, je výsledkem určitého procesu
rozhodování.
Soud nejprve řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána
nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu.
Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech
konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše
smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž
vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě
zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.
Bude-li výsledkem rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva
využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nastupuje etapa
jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní
pokutu sníží. Teprve v této fázi rozhodování je soud ze zákona povinen
přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu
snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na smluvní pokutu
alespoň ve výši vzniklé škody.
Zásadní otázkou, kterou je třeba v této souvislosti posoudit, je, na základě
jakých kritérií a na jakou částku může soud smluvní pokutu snížit. Z výše
uvedeného vyplývá, jak správně uvedl odvolací soud, že osobní, majetkové či
sociální poměry žalovaného nejsou kritériem ani při posuzování (ne)přiměřenosti
výše smluvní pokuty, ani při rozhodování soudu o aplikaci § 301 ObchZ, tedy při
snižování výše sjednané smluvní pokuty. V tomto kroku záleží skutečně na
konkrétních objektivních okolnostech případu, a je třeba proto vycházet jak z
důvodů, které vedly ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty, tak z
okolností, které je provázely. Proto ani při posuzování, kam až nepřiměřeně
vysokou smluvní pokutu snížit, soud nepřihlíží k osobním, majetkovým a
sociálním poměrům povinného. Zákon v této fázi rozhodování soudu ukládá
přihlížet pouze k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž limituje
možnost snížení smluvní pokuty až do výše škody vzniklé do doby soudního
rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.
Odvolací soud v daném případě dospěl k závěru, že maximální možná moderace
smluvní pokuty přichází v úvahu do výše tří čtvrtin, nikoli devíti desetin
sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí sice vyjmenoval
okolnosti, které provázely sjednání smluvní pokuty ve smlouvě o budoucí
zástavní smlouvě, ke kterým při aplikaci moderačního práva přihlížel, ale nijak
neodůvodnil, proč snížil smluvní pokutu právě do výše jejích tří čtvrtin.
Řádnou součástí rozhodnutí soudu je i odůvodnění toho, na čem soud své závěry
založil a jak k nim dospěl. Chybí-li v rozhodnutí odůvodnění výše moderované
smluvní pokuty, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro porušení zásad
vyplývajících z § 157 o. s. ř.
Je-li rozhodnutí odvolacího soudu postiženo takovou vadou, dovolací soud je
zruší, aniž by se zabýval dalšími výslovně uplatněnými dovolacími důvody. Z
výše uvedeného vyplývá, že řízení před odvolacím soudem trpělo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a), o.
s. ř.] spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatky v odůvodnění (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolacímu soudu proto nezbylo než rozsudek odvolacího
soudu v té části, ve které je dovolání přípustné, zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud při posuzování otázky, do jaké výše by měla být
nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta snížena, přihlédne i k tomu, zda původní
žalobkyně Č. s., a.s., učinila včas řádnou výzvu k uzavření budoucí zástavní
smlouvy a zda se domáhala určení obsahu této zástavní smlouvy, či zda se
spokojila jen s vymáháním sjednané smluvní pokuty.
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není v tom
rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, správný. Nejvyšší soud jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu