23 Cdo 1646/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně KRÁLOVEC - TIR, spol. s r. o., se sídlem v Březové, Okružní č. 189/3, PSČ 357 61, IČO 64361895, zastoupené Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 24/7, proti žalované Momentive Specialty Chemicals, a.s., (dříve Hexion Specialty Chemicals, a. s.) se sídlem v Sokolově, Tovární č. 2093, PSČ 356 01, IČO 00011771, zastoupené Mgr. Tomášem Kubínem, advokátem se sídlem v Loktu, T. G. Masaryka č. 107/49, PSČ 357 33, o zaplacení částky 65. 829,- Kč s přísl. a 29. 671,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 1059/2009 a 16 C 61/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2010, č. j. 25 Co 256/2010-98, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám jejího zástupce Mgr. Karla Touschka částku 7.422,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
(výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dále Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 15. ledna 2010, č. j. 16 C 61/2009-51 zamítl žalobu o zaplacení částky 65.829,- Kč (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce do obou rozsudků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. září 2010, č. j. 25 Co 256/2010-98, změnil rozsudky soudů prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 65. 829,- Kč a 29.971,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně jej zamítl, neboť rozhodnutí soudů jsou věcně správná.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 22. září 2010, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009. Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.
s. ř. oprávněným subjektem (žalovanou) a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V posuzovaném případě byl dovoláním napaden rozsudek odvolacího soud v rozsahu výroku II.
výrok, kterým odvolací soud rozsudky soudu prvního stupně změnil ve výrocích, kterými soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 65.829,- Kč a 29.671,40Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyní částku 65.829,- Kč a 29.971,40 Kč s příslušenstvím. Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustnost dovolání založena § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. I při splnění uvedeného předpokladu přípustnosti však není dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.). Jelikož dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000 Kč (ale současně převyšujícím 50 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli. V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25.
ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení § 261 odst. 1 a 3 a § 262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení § 9 odst. 3 o. s.
ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti. Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až.
6. Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění – cena za přepravu na základě přepravní smlouvy uzavřené mezi podnikateli a při vzniku závazkového vztahu toto bylo zřejmé (relativní obchod ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák), což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 95.500,40Kč jedná se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.
s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná a má proto právo na náhradu nákladů.
Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování advokátem podle § 3 odst. 1, bod 6, § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 5.885,- Kč a dále podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání a z částky 1.237,- Kč představující 20% DPH (§ 173 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem 7.422,- Kč. Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši celkem Kč je žalovaná podle § 149 odst. 1 o.
s. ř. povinna zaplatit přímo k rukám zástupce žalobkyně. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí,