23 Cdo 1719/2020-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce J. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného
Mgr. Janem Morávkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 245/1, proti
žalované AXA životní pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8,
identifikační číslo osoby 61859524, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, o zaplacení 203 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 18/2019,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020,
č. j. 58 Co 14/2020-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11 422,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana
Morávka, advokáta se sídlem v Praze, Jeseniova 245/1.
Žalobce se v řízení na žalované původně domáhal zaplacení částky 490 000 Kč s
příslušenstvím jako pojistného plnění, na které mu vznikl nárok na základě
pojistné smlouvy o úrazovém pojištění č. 1111664087 uzavřené se žalovanou. V
průběhu řízení žalovaná z uvedeného titulu vyplatila žalobci částku 287 000 Kč.
Žalobce proto v této částce vzal žalobu zpět, přičemž Obvodní soud pro Prahu 2
jako soud prvního stupně řízení v této části zastavil, a předmětem řízení tak
zůstala částka 203 000 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně žalovanou usnesením dle § 114b odst. 1 a 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, které jí bylo doručeno do vlastních rukou dne
28. 5. 2019, vyzval, aby se ve věci samé ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení
usnesení písemně vyjádřila a aby uvedla, zda žalobou uplatněný nárok uznává, a
pro případ, že nikoliv, aby vylíčila rozhodující skutečnosti o věci samé, na
nichž staví svou obranu proti žalobě, a označila důkazy k jejich prokázání.
Současně ji poučil, že nevyjádří-li se bez vážného důvodu v uvedené lhůtě a ani
v ní nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok
uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání. Žalovaná na výzvu soudu ve stanovené
lhůtě ani později nereagovala.
Rozsudkem pro uznání ze dne 30. 8. 2019, č. j. 11 C 18/2019-69, soud prvního
stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 203 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I). Současně rozhodl o tom, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 63 162 Kč (výrok II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 22 844,80 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kvalifikováná výzva byla žalované řádně
doručena dne 28. 5. 2019 a poslední den stanovené třicetidenní lhůty připadl na
čtvrtek 27. 6. 2019. Během této lhůty do spisu nedošlo žádné podání žalované. K
tvrzení žalované, že dne 19. 6. 2019 zástupce žalované zaslal prostřednictvím
e-mailu vyjádření k výzvě soudu prvního stupně, odvolací soud odkázal na
zjištění soudu prvního stupně, že v systému doručování soudu prvního stupně
přes elektronickou podatelnu v daný den není žádný příchozí e-mail žalované
evidován, přičemž v systému nejsou ani žádná jiná nezpracovaná podání, ani
podání nepřidělená z technických důvodů. Odvolací soud dále neprovedl jako
důkaz e-mail vytištěný z počítače zástupce žalované nebo případný přímý náhled
do jeho počítače, neboť měl za to, že daný důkaz nemohl bezpečně prokázat
skutečnost, že žalovaná tento e-mail odeslala a že k jeho nedoručení došlo z
důvodu závad v systému soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala řádně zastoupená žalovaná včasné
dovolání, ve kterém namítla, že k zachování procesní lhůty postačí vyžadovaný
úkon ve stanovené lhůtě pouze odeslat elektronicky e-mailem, a není tak pro
tento způsob podání rozhodný okamžik jeho doručení soudu. Otázka, kdy nastanou
účinky podání odeslaného elektronicky e-mailem, by pak podle žalované měla být
vyřešena jinak, než jak činí dosavadní judikatura Nejvyššího soudu. Zároveň
žalovaná namítla, že její podání soudu ve stanovené lhůtě soudu prvního stupně
došlo, a nemohlo tak dojít k fikci uznání nároku, a tedy ani vydání rozsudku
pro uznání, což dokládala zprávou společnosti Active24 s.r.o., kterou obdržela
dne 31. 1. 2020, tj. po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Konečně žalovaná
namítla, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami spočívající v
neprovedení navrhnutého důkazu žalovanou bez dostatečného odůvodnění a
nepoučení žalované v tom smyslu, že daný důkaz nemůže obstát.
K dovolání žalované podal žalobce vyjádření, v němž odmítl argumentaci žalované
a navrhl dovolání žalované odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl.
II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda k zachování procesní lhůty postačí ve stanovené lhůtě odeslat
vyžadovaný úkon elektronicky e-mailem, nemůže založit přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vycházel z toho, že vyjádření
žalované k výzvě soudu prvního stupně, které mělo být žalovanou zasláno soudu
elektronicky e-mailem, by soudu ve stanovené lhůtě muselo být doručeno (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3214/2017,
uveřejněné pod číslem 45/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud přitom neshledal důvod se od této ustálené (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 375/2019) rozhodovací praxe
na podkladě podaného dovolání žalované odchýlit.
Namítá-li žalovaná, že nemohlo dojít k fikci uznání nároku, a tedy ani vydání
rozsudku pro uznání, jestliže vyjádření žalované ve stanovené lhůtě došlo soudu
prvního stupně, což má vyplývat ze zprávy společnosti Active24 s.r.o., kterou
žalovaná obdržela dne 31. 1. 2020, staví své odlišené právní posouzení na jiném
skutkovém základu, než ze kterého vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí, a
jedná se tak ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním, která je
nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Vady namítané žalovanou spočívající v neprovedení důkazu navrhnutého žalovanou
bez dostatečného odůvodnění a nepoučení žalované v tom smyslu, že daný důkaz
nemůže obstát, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným
vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy,
je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud proto dovolání žalované dle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované uhradit žalobci
náhradu nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Bohumil
Dvořák, Ph.D.
předseda senátu