23 Cdo 1728/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně UNISTAV a.s., se sídlem v Brně, Příkop 6, identifikační číslo osoby
00531766, zastoupené JUDr. Rudolfem Danielem, advokátem se sídlem ve Zlíně,
Kvítková 3687, proti žalované INITIA, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Tyršova 6,
identifikační číslo osoby 25601881, zastoupené JUDr. Pavlem Novickým, advokátem
se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, o zaplacení 1 051 187 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 55/2008, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu
2009, č.j. 11 Cmo 148/2009-70, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 11
Cmo 148/2009-70, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008,
č. j. 25 Cm 55/2008-36, se zrušují v části, jimiž bylo rozhodnuto o uložení
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 525 593,50 Kč s úroky z prodlení
specifikovanými ve výroku I. Městského soudu v Praze, a to včetně závislých
výroků o náhradě nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Žalobkyně se po zániku smlouvy o budoucí kupní smlouvě odstoupením domáhá
žalobou vrácení zálohy ve výši 1 051 187 Kč, zaplacené žalované na kupní cenu
nemovitostí podle uvedené smlouvy. Žalovaná namítla, že pohledávka žalobkyně
zanikla zápočtem vůči pohledávce žalované z titulu smluvní pokuty ve výši 1 051
187 Kč, kterou je žalobkyně povinna žalované zaplatit za porušení povinnosti
uzavřít kupní smlouvu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2009, č.j. 11 Cmo
148/2009-70, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince
2008, č.j. 25 Cm 55/2008-36, kterým bylo ve výroku I. žalované uloženo zaplatit
žalobkyni 525 593,50 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku, a ve
výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 525 593,50 Kč s úrokem z
prodlení specifikovaným v tomto výroku, a dále ve výroku III., kterým bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I.); zároveň rozhodl o rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nároku
žalobkyně na zaplacení částky ve výši 1 051 187 Kč pouze v rozsahu jedné
poloviny, když soud prvního stupně správně uplatnil v posuzovaném případě
moderační právo podle § 301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a
snížil na polovinu smluvní pokutu ve výši 1 051 187 Kč, sjednanou ve výši
přijaté zálohy, kterou žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni podle smlouvy o
budoucí kupní smlouvě o převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne
21.9.2006, uzavřené podle § 289 a násl. obch. zák. Smluvní pokutu účastníci
sjednali k zajištění povinnosti žalobkyně uzavřít kupní smlouvu, přičemž jejím
zaplacením měla být vypořádána škoda paušálním způsobem. Odvolací soud
neshledal pochybení v závěru soudu prvního stupně ohledně nerovného postavením
účastníků v případě ujednání o smluvní pokutě pouze ve prospěch žalované.
Zatímco v případě porušení povinnosti žalovanou by tato vracela pouze žalobkyní
zaplacenou zálohu ve výši 1 051 187 Kč, nedošlo by tak k žádné újmě na jejím
vlastním majetku, tak při porušení povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí
žalobkyní (uzavřít kupní smlouvu nejpozději do 10 dnů ode dne, kdy už bude
žalovanou doručeno oznámení, že územní rozhodnutí na výstavbu komplexních
inženýrských sítí na pozemku v katastrálním území Štiřín, obec Kamenice, v
okrese Praha-východ nabylo právní moci) by byla žalobkyně povinna zaplatit
smluvní pokutu ve výši 10% kupní ceny ve výši 1 051 187 Kč. Odvolací soud ve
shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neměla důvod
odstupovat od budoucí kupní smlouvy jen z toho důvodu, že v kompletní stavební
dokumentaci není zahrnuto zřízení kanalizace, která v obci neexistuje, neboť
tato skutečnost měla být žalobkyni známa ještě předtím než uzavřela smlouvu o
smlouvě budoucí. Za nedůvodné považoval i námitky žalobkyně k uzavřenému
dodatku k původní kupní smlouvě, kterou uzavřela žalovaná s bývalými
spoluvlastníky nemovitostí, jimiž žalobkyně zpochybňovala vlastnictví žalované
k předmětným pozemkům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že
dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodné podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném
právním posouzení uplatnění moderačního práva podle § 301 obch. zák. Má za to, že k použití moderačního práva došlo v rozporu s dříve přijatými
zásadami Nejvyššího soudu pro jeho uplatnění. Odkazuje na rozhodnutí, z něhož
se podává, že ustanovení § 301 obch. zák. neukládá soudu povinnost přihlédnout
k hodnotě a významu zajišťované povinnosti při posuzování přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti, smluvní pokuty při rozhodování, zda svého moderačního práva
využije, nýbrž pouze při následném posouzení rozsahu snížení smluvní pokuty. Připomíná, že v nalézacím řízení bylo prokázáno její právo na smluvní pokutu ve
výši 1 051 187 Kč sjednané účastníky ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní ze dne
21.9.2006. Poukazuje i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož,
byla-li smluvní pokuta sjednána ve výši jedné desetiny hodnoty (ceny) předmětu
plnění jednorázovou částkou, nelze takto sjednanou výši smluvní pokuty pokládat
za nepřiměřeně vysokou. Odkazuje i na § 300 obch. zák., podle něhož, okolnosti
vylučující odpovědnost (§ 374 obch. zák.) nemají vliv na povinnost platit
smluvní pokutu. Žalovaná nesouhlasí ani s rozhodnutím o nepřiznání nákladů řízení s tím, že
měla jen částečný úspěch ve věci, a to do jedné poloviny. Namítá, že její
námitky vůči žalobě ohledně započtení své pohledávky vůči žalobkyni byly
shledány oběma soudy za zcela věcně důvodné. Podle dovolatelky při odhlédnutí
od skutečnosti, že moderační právo nemělo být soudem vůbec aplikováno, nelze
považovat nepřiznání části nároku jen v důsledku použití moderačního práva za
neúspěch ve věci. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl
zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť pokládá
rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za správné. Má za to, že byl
důvod pro moderaci smluvní pokuty, jestliže nerovnoměrnost ujednání o smluvní
pokutě a jednostranná výhodnost pro žalovanou obsahuje v sobě implicitně
nepřiměřenou výši takto sjednané pokuty. Poukazuje i na zjištění, že žalovaná
uhradila cenu předmětných pozemků původním vlastníkům až v průběhu roku 2008, a
za těchto okolností by výkon práva na smluvní pokutu v plném rozsahu byl v
rozporu se zásadou poctivého obchodního styku. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné i v té části
výroku I., kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně
ohledně částky 525 593,50 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud však již v
usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých
rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je
oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud výrokem I. potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 525 593,50 Kč s
příslušenstvím, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu v
tomto rozsahu žádná újma, jestliže odvolací soud v uvedené části zamítl žalobní
požadavek žalobkyně. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované
zjevně subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není
oprávněn. Nejvyšší soud je proto jako takové v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Dovolací soud se dále zabýval další částí dovolání, směřující proti části
výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I. soudu prvního
stupně, ukládající žalované zaplatit žalobkyni částku 525 593,50 Kč s úrokem z
prodlení. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání v přezkoumávaném rozsahu žalobkyni přiznané částky 525 593,50 Kč s
úroky z prodlení není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li
napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl
v dané věci jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že
přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního právního významu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v části, týkající se žalobkyni
přiznané částky 525 593,50 Kč s úroky z prodlení, přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť uplatnění moderačního práva bylo v napadeném
rozhodnutí odvolacího soudu učiněno v rozporu s hmotným právem a dosavadní
judikaturou. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání
nenamítá. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat
nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl
skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo,
stanovené dispozicí právní normy).
V daném případě je posuzována otázka nesprávného právního posouzení věci podle
§ 301obch. zák., v němž je stanoveno, že soud může nepřiměřeně vysokou smluvní
pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to
až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní
povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.
Použití moderačního práva řešil Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne
18.1.2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí
NS/C.H.BECK, seš. 32/2005, pod označením RNS C 3213/2005, či v rozsudku ze dne
24.2.2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008. Při posuzování dané věci je však namístě
odkázat především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.12.1996, sp. zn. 29
Odo 1105/2003, v němž Nejvyšší soud řešil obdobnou otázku jako v dané věci, a
to otázku vztahu zásady smluvní volnosti stran a zásady rovnosti smluvních
stran, jejímž projevem by měla být i vyváženost smlouvy při sjednání smluvní
pokuty. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dovodil, že není správné, pokud zásada
smluvní volnosti stran je podřízena zásadě rovnosti smluvních stran, jejímž
projevem by měla být i vyváženost smlouvy, jde-li o práva a povinnosti stran.
Při úvaze o rozsahu snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je nutno vycházet
pouze z kritérií určených ustanovením § 301 obch. zák.; žádná další kriteria
(tedy ani požadavek „vyváženosti smlouvy“) nemohou být zohledněna. Uvedl, že je
věcí smluvních stran, zda považují za nutné zajistit splnění svých závazků
smluvní pokutou, jakož i věcí vzájemné dohody, o které závazky půjde a jak
vysoká bude smluvní pokuta. Nejvyšší soud vycházel z toho, že závazky pro
některé smluvní strany nevýznamné mohou být jinými smluvními partnery
považovány za natolik důležité, že se dohodnou na jejich zajištění smluvní
pokutou. Stejným způsobem může být různými subjekty posuzována i různá výše
smluvní pokuty. Hledisko „vyváženosti smlouvy“ však v popsaném ohledu nemá
oporu v zákoně a nemůže být ani důvodem pro snížení nepřiměřené smluvní pokuty.
S ohledem na dosavadní judikaturu tedy není možno dovodit, že rozhodnutí
odvolacího soudu o použití moderačního práva podle § 301 obch. zák. je v daném
případě správné a je v souladu s dosavadní judikaturou, odůvodnil-li odvolací
soud, stejně jako soud prvního stupně, snížení smluvní pokuty na polovinu jen
nerovným postavením účastníků ohledně smluvní pokuty, která byla podle soudů
sjednána v obchodním styku mezi účastníky pouze ve prospěch žalované.
K námitce žalobkyně, že soud měl věc posoudit i z pohledu § 265 obch. zák., zda
výkon práva nebyl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jestliže
žalovaná uhradila cenu předmětných pozemků původním vlastníkům až v průběhu
roku 2008, je třeba uvést, že tyto skutečnosti uvedené žalobkyní nemohou být
důvodem pro odepření výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty.
Dovolatelka tedy s ohledem na výše uvedené uplatnila oprávněně dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž namítala nesprávné použití
moderačního práva podle § 301 obch. zák.
V důsledku nesprávného právního posouzení použití moderačního práva u smluvní
pokuty, kterou by měla žalobkyně žalované uhradit, pak bylo oběma soudy
nesprávně rozhodnuto i o uplatněném nároku žalobkyně na vrácení zálohy na kupní
cenu.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 525 593,50 Kč s úrokem z prodlení
specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a to včetně
závislých výroků a náhradě nákladů řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud
vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.
s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu