23 Cdo 1769/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně Heidelberg Praha spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Tlumačovská
1097/30, identifikační číslo 407 65 580, zastoupené Mgr. Vratislavem Morvayem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 9, proti žalované UniCredit Leasing
CZ, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 14/3201, PSČ 150 00, identifikační
číslo 158 86 492, zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, advokátem se sídlem v
Praze 6, U 1. baterie 1, o zaplacení 53 000 EUR s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 143/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2009, č.j. 2 Cmo
162/2009-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Martina Doubravy, advokáta se sídlem v Praze 6, U 1. baterie 1.
příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze závěru, že mezi
žalobkyní, jako prodávající a žalovanou, jako kupující, byla k uzavřena kupní
smlouva podle § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Touto
smlouvou žalovaná koupila osvitovou jednotku pro účely leasingu, který měla
poskytnout společnosti Grafiatisk a.s., jako leasingovému nájemci, na základě
leasingové smlouvy. V kupní smlouvě bylo dohodnuto, že uvedená společnost
zaplatí na účet prodávající zálohu ve výši 40 000 EUR na kupní cenu ve výši 200
000 EUR. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky žalované (dále jen
„VOP“), v jejichž čl. 7 bylo stanoveno, že přejímací řízení proběhne za účasti
žalobkyně, žalované a leasingového nájemce a že podpisem tohoto protokolu
přechází vlastnictví předmětu smlouvy na kupující (žalovanou). Leasingový
nájemce odmítl předmět leasingu převzít, proto žalobkyně vyhledala jiného
zájemce o přístroj, avšak prodala jej jen za cenu 147 000 EUR, s ohledem na
zastarání přístroje. Rozdíl mezi kupními cenami považuje žalobkyně za
majetkovou újmu, kterou ji žalovaná způsobila neodebráním objednaného předmětu
koupě. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní vztahy založené kupní smlouvou a
leasingovou smlouvou měly vzájemnou propojenost, avšak ze skutkových zjištění
jednoznačně vyplynulo, že smluvními účastníky kupní smlouvy byla žalobkyně a
žalovaná, které výhradně svědčí práva a povinnosti kupující. Pokud leasingový
nájemce odmítl převzít předmětnou osvitovou jednotku, nezbavila tato okolnost
žalovanou, aby učinila právní úkon směřující k jejímu převzetí a zaplacení
sjednané kupní ceny včetně zálohy, k jejíž úhradě byl pověřen leasingový
nájemce. Odvolací soud dovodil, že existence smluvního leasingového vztahu mezi
žalovanou a leasingovým nájemcem nemá na posouzení uplatněného nároku z titulu
kupní smlouvy žádný vliv. Podle odvolacího soudu měla žalobkyně vyzvat
žalovanou, aby si předmět koupě odebrala. Protože ze skutkových zjištění
vyplynulo, že výzva k odebrání koupě byla adresována jen leasingovému nájemci,
ale nikoliv žalované, které byla dána výzva jen na vědomí, odvolací soud
konstatoval, že žalobkyně žalovanou k převzetí koupě nevyzvala a žalovaná tedy
neporušila svoji povinnost podle kupní smlouvy spočívající v převzetí
objednaného zboží. Pokud nedošlo k porušení smluvní povinnosti žalovanou,
odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že tak chybí jeden ze
základních předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu. Odvolací soud zároveň odmítl námitku žalobkyně, že došlo k odstoupení od kupní
smlouvy s účinky podle § 349 odst. 1 obch. zák., neboť v řízení nebyl takový
právní úkon žalobkyně prokázán. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že
neobstojí ani námitka žalobkyně o zániku kupní smlouvy pro nemožnost plnění ve
smyslu § 575 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, jímž byla žaloba na úhradu škody v podobě majetkové újmy zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání je
proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se s odkazem na § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku a
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení bylo
postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zásadní právní význam spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil
právní vztah mezi kupující a prodávající za situace, kdy kupní smlouva stanoví
i určité chování leasingového nájemce, jako uživatele předmětu koupě na základě
leasingové smlouvy uzavřené s leasingovou pronajímatelkou, která byla zároveň i
kupující. Dovolatelka se domnívá, že v takovém případě, kdy kupní smlouva
delegovala na leasingového nájemce některá práva a povinnosti kupující, jedná
se o vzájemně závislé smlouvy ve smyslu § 275 odst. 2 obch. zák., kdy zánikem
leasingové smlouvy jiným způsobem než splněním dochází také k zániku kupní
smlouvy.
Dovolatelka se dále domnívá, že i kdyby se nejednalo o závislé smlouvy, pak při
zániku leasingové smlouvy zaniká i kupní smlouva pro nemožnost plnění podle §
575 obč. zák.
Za poslední otázku zásadního právního významu považuje, zda za situace, kdy
zanikne kupní smlouva z některého z výše uvedených důvodů, odpovídá kupující za
škodu, která tím vznikla prodávající.
Dovolatelka zásadně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že plnění svěřené
kupní smlouvou leasingovému nájemci, je oprávněna, resp. povinna uskutečnit
žalovaná, pokud leasingový nájemce neplní. Namítá, že pro takový závěr nelze
nalézt oporu v zákoně ani ve smlouvě. Vycházeje z tohoto závěru, že žalovaná
není oprávněna poskytnout plnění namísto kupní smlouvou určeného leasingového
nájemce, je dovolatelka přesvědčena, že se tak plnění, spočívající v převzetí
předmětu koupě, stává nemožným. Nemožnost převzít plnění koupě pak přináší s
sebou i nemožnost požadovat kupní cenu. Důsledkem nepřevzetí předmětu koupě
došlo pak na straně žalobkyně, jako prodávající, ke škodě, za níž podle
dovolatelky odpovídá žalovaná.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že byl zamítnut její návrh na provedení
důkazu leasingovou smlouvou, která měla podle ní pro právní posouzení věci
podstatný význam. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního
stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť se
domnívá, že dovolání není přípustné, jelikož postrádá zásadní právní význam po
právní stránce. Poukazuje na to, že se jedná o triviální vztah z kupní smlouvy
a skutečnost, že předmět koupě měl být následně použit kupující žalovanou pro
leasingový obchod, není podle žalované zásadně právně významné. Navíc se
žalobkyně v řízení domáhá jakési škody, kterou ani neprokázala. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro
závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je,
že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že
nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek
odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Závěr o tom, zda
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu. Námitka k neúplnosti dokazování spočívající v neprovedení určitých účastníkem
navržených důkazů může odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že
řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je nutno však konstatovat,
že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení
otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná,
jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu v
průběhu dokazování. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci
nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací
soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího
soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v
nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění
rozhodnutí. V dané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně, jako prodávající,
uzavřela kupní smlouvu s žalovanou, jako kupující. Součástí smlouvy byly
Všeobecné obchodní podmínky žalované, v jejichž čl. 7 bylo stanoveno, že
přejímací řízení proběhne za účasti žalobkyně, žalované a leasingového nájemce
a že podpisem přejímacího protokolu přechází vlastnictví předmětu smlouvy na
kupující (žalovanou). Ze skutkových zjištění nevyplynulo, že přejímací řízení
proběhne v určitý konkrétní den. Leasingový nájemce následně odmítl převzít
zboží, jenž bylo předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky sporu. Tato skutková zjištění odvolací soud správně posoudil podle § 409 obch. zák. tak, že smluvními stranami kupní smlouvy byla žalobkyně, jako prodávající, a
žalovaná, které výhradně svědčí práva a povinnosti kupující.
Pokud leasingový
nájemce, který nebyl smluvní stranou kupní smlouvy, odmítl převzít předmětnou
osvitovou jednotku (předmět kupní smlouvy), nezbavila tato okolnost žalovanou,
aby učinila právní úkon směřující k převzetí objednaného zboží a zaplacení
sjednané kupní ceny včetně zálohy, k jejíž úhradě byl pověřen leasingový
nájemce. Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedené právní posouzení je správné, neboť
skutečnost, že ve smlouvě byl dohodnut způsob převzetí stranou kupující tak, že
zboží bude převzato i za účasti leasingového nájemce a že leasingový nájemce
uhradí prodávající zálohu na kupní cenu, ještě nezbavuje prodávající
(žalobkyni), jak správně dovodil odvolací soud, vyzvat kupující (žalovanou) k
převzetí zboží. Jestliže leasingový nájemce odmítl předmětné zboží převzít a
žalovaná nebyla vyzvána žalobkyní k převzetí zboží a podepsání protokolu o
přejímacím řízení, na jehož základě by došlo k přechodu vlastnického práva ke
zboží z žalobkyně na žalovanou, nemohla tato skutečnost vést k závěru, že
žalovaná porušila objektivně povinnost z kupní smlouvy, a žalované není možno
přičítat důsledky jednání leasingového nájemce. Povinnost porušila žalobkyně,
jestliže nevyzvala kupující žalovanou k převzetí zboží. Teprve na základě
odmítnutí žalované převzít předmět kupní smlouvy by došlo k porušení její
povinnosti. Jestliže však odmítl převzít zboží nájemce, nikoliv žalovaná,
nemohlo ve smyslu kupní smlouvy dojít ke splnění smluvního závazku žalobkyní
(předání předmětu kupní smlouvy) a tedy k přechodu vlastnického práva na
žalovanou, jako kupující. Neplněním kupní smlouvou přenesených práv a povinností leasingovým nájemcem
nenastala nemožnost plnění smluvních stran kupní smlouvy, jak se dovolatelka
nesprávně domnívá. Práva a povinnosti kupující a prodávající jsou dána zákonnou
úpravou v § 409 a násl. obch. zák. Podle § 409 odst. 1 obch. zák. se
prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě
nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a
kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že
prodávající žalobkyně svoji povinnost, resp. plnění spočívající v dodání zboží
kupující žalované, podle § 409 odst. 1 obch. zák. nesplnila. Je tedy správný
závěr odvolacího soud, který odmítl právní konstrukci žalobkyně, že kupní
smlouva zanikla pro nemožnost plnění. Nebyl-li splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu – porušení smluvní
povinnosti, soudy se správně již nezabývaly dalšími předpoklady odpovědnosti za
škodu, tj. majetkovou újmou žalobkyně, která ji měla vzniknout, a příčinnou
souvislostí mezi vznikem škody a porušením povinnosti škůdcem, jímž měla být
podle tvrzení žalobkyně žalovaná. Pokud dovolatelka namítá, že se v daném případě jedná o závislé smlouvy, tj. o
smlouvu kupní a smlouvu leasingovou, kdy zánikem jedné zaniká i druhá smlouva,
dovolací soud její názor nesdílí. Podle § 275 odst. 1 obch. zák., je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání
nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně. Ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák.
stanoví, že pokud však z povahy nebo
stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě
vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto
smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z těchto smluv jiným
způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik
ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky. V daném případě z právního vztahu uzavřeného mezi účastníky nevyplývá, že by
kupní smlouva a leasingová smlouva měly být na sobě vzájemně závislé. V počátku
leasingové operace se sice příjemce operace v pozici leasingového nájemce
obrací na poskytovatele leasingu a podle výběru konkrétního zboží, které se má
stát předmětem leasingu, poskytovatel leasingu pro leasingového nájemce opatří
uzavřením kupní smlouvy předmět leasingu, ale nelze dovodit, že by případná
neplatnost nebo zánik leasingové smlouvy měla způsobit neplatnost, resp. zánik
kupní smlouvy, jejíž smluvní stranou je leasingový poskytovatel, jako kupující
a třetí osoba, jako prodávající. Je namístě v této souvislosti odkázat na právní názor I. P., publikovaný v
komentáři ASPI k § 275 obch. zák. ze dne 30.1.1997 v pojednání pod názvem
„Některá ustanovení o uzavírání smlouvy“, kde uvedla: „O závislých smlouvách ve
smyslu § 275 obch. zák. však nemluvíme při jakékoli ekonomické spjatosti
uzavřených smluv, ale jenom tehdy, jedná-li se o závislost mezi smlouvami
týkající se jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno - závislé jsou smlouvy, kdy
vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl
a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy
nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský
význam. Povaha závislosti, její důvody atd. mohou být velmi rozdílné.“ U
přezkoumávaného případu se ve smyslu uvedeného názoru mohlo jednat pouze o
jistou ekonomickou spjatost smlouvy kupní a smlouvy leasingové, jak i připustil
odvolací soud, ale nelze dovodit, že by se jednalo o smlouvy závislé, u nichž
by se závislost týkala jejich vzniku a zániku, a že by se jednalo o případ,
kdyby kupní smlouva neměla hospodářský smysl bez leasingové smlouvy a nemohla
by bez závislosti na leasingové smlouvy existovat. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a uzavřel, že
dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 6 odst. 6, § 15 v návaznosti na
§ 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č.
277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta
ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006
Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137
odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve
výši 12 360 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.