23 Cdo 1773/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve
věci žalobkyně INGOS s.r.o., se sídlem v Praze 4, K Nouzovu 2090, PSČ 143 00,
IČO 64580903, zastoupené JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem, se sídlem v Praze
10, Černomořská 419/10, proti žalovanému městu Hostivice, se sídlem v
Hostivicích, Husovo náměstí 13,
PSČ 253 01, IČO 00241237, zastoupenému JUDr. Stanislavou Vohradskou,
advokátkou, se sídlem v Hostivicích, Pelzova 1700, o náhradu škody ve výši 7
007 517 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 C 80/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2010,
č. j. 21 Co 312/2010-161, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 41 085 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. Stanislavy Vohradské, advokátky, se sídlem v Hostivicích, Pelcova
1700.
(výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a
IV). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 21. června 2004 s
žalovaným po výběrovém řízení smlouvu o dílo na rekonstrukci a rozšíření
čistírny odpadních vod v Hostivicích. Žalovaný závazky ze smlouvy neplnil,
nepředal žalobkyni staveniště a dne
30. listopadu 2006 od uvedené smlouvy odstoupil. Žalobkyně tento právní úkon
považovala za neplatný, a proto podala žalobu, v níž se domáhala určení
platnosti smlouvy. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. září 2007,
č. j. 7 C 16/2007-109, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 19. února 2008, č. j. 21 Co 12/2008-138, jí bylo vyhověno. Usnesením
Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 23. října
2008, č. j. 32 Cdo 2528/2008-164, bylo dovolání žalovaného proti rozsudku
odvolacího soudu odmítnuto. Nyní se žalobkyně v tomto řízení domáhá náhrady
škody, která jí vznikla tím, že žalovaný neoprávněně od smlouvy o dílo
odstoupil, a v důsledku toho byla nucena vynaložit náklady za právní zastoupení
ve výši 1,5 mil. Kč a náklady
na přípravné práce za účelem realizace stavby ve výši 502 983 Kč,
které uhradila subdodavateli – společnosti HAKOV, spol. s r.o. Rovněž jí ušel
zisk ve výši 5 004 534 Kč. Uzavření dohody o právní službě mezi žalobkyní a jejím zástupcem JUDr. M. V. vzal soud prvního stupně za prokázáno uvedenými rozhodnutími soudů, kterými
byla shledána smlouva o dílo účastníků platnou a účinnou, fakturou JUDr. V.,
sérií jeho pokladních dokladů, zápočtovým listem a výpisy z účtu žalobkyně. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně uhradila JUDr. V. po právní moci
rozhodnutí o platnosti a účinnosti smlouvy o dílo a dále v průběhu dovolacího
řízení částku 1 500 000 Kč. Důvod placení vysvětlila žalobkyně logicky ve
spojení se sporem o platnost a účinnost smlouvy o dílo. Ohledně výše odměny
vyšel soud prvního stupně z § 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
podle něhož ujednání o výši odměny podléhá toliko vůli stran smlouvy o právním
zastoupení. Takový postup přitom umožňuje ustanovení § 11 advokátního tarifu,
neboť zástupčí činnost před třemi soudními instancemi a logický předpoklad
porad mezi žalobkyní a jejím právním zástupcem v tak složitém a nákladném
sporu, vyžaduje uskutečnění 10 – 15 úkonů právní služby. S ohledem na cenu díla
činila základní výše úkonu právní služby podle § 7 bodu 7 advokátního tarifu
částku 56 040 Kč. Spor o určení platnosti a účinnost smlouvy o dílo byl však
skutkově dost složitý, a v takových případech lze podle § 12 odst. 1
advokátního tarifu mimosmluvní odměnu zvýšit až trojnásobně. S tímto
zohledněním pak nelze na prokázanou dohodu žalobkyně a jejího právního zástupce
nahlížet jako na nepřiměřenou. Listinné důkazy k této dílčí složce uplatněného
nároku přitom bezpečně ukazují na výdaj žalobkyně ve výši
1,5 mil. Kč. Úhradou této částky došlo ke zmenšení majetku žalobkyně, a to v
důsledku protiprávního jednání žalovaného, uzavřel soud prvního stupně.
Nebýt
protiprávního odstoupení žalovaného dne 30. listopadu 2006 od smlouvy o dílo,
nemusel žalobce vést spor ve třech soudních instancích. Ohledně nároku na zaplacení částky 502 983 Kč považoval soud prvního stupně
za logické, že žalobkyně po vítězství ve veřejné soutěži na zadání veřejné
zakázky složitého a nákladného charakteru a uzavření smlouvy o zhotovení této
složité technicko-technologické zakázky zajišťovala provedení díla navazujícími
smlouvami o dílo a to i se subdodavatelem HAKOV, spol. s r.o. Taktéž tato
společnost se na sjednanou stavební činnost musela připravit. Soud prvního
stupně uvěřil, že by žalobkyně nevyplatila společnosti HAKOV, spol. s r.o.,
částku přesahující půl miliónu korun s nejistotou, že se jí domůže proti
žalovanému,
aniž by věřila, že ji HAKOV, spol. s r.o., požaduje důvodně. Žalovaný mohl
podle názoru soudu prvního stupně vznik škody předvídat, protože věděl, že si
žalobkyně musí zajistit projekční činnost a připravit se na provádění
sjednaného díla. Je přitom vedlejší,
že k tomu využila subdodavatele. Bylo totiž povinností žalovaného ve smyslu §
415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zabývat se před odstoupením od
smlouvy o dílo otázkou, zda žalobkyně vynaložila náklady na provedení
přípravných prací
a neočekává-li úhradu takto vynaložených nákladů. I v případě ušlého zisku dospěl soud prvního stupně k závěru o plné
odpovědnosti žalovaného za to, že se o něj majetek žalobkyně nerozmnožil,
protože podíl zisku z ceny za splnění smlouvy o dílo musel žalovaný při jejím
uzavření znát a každému řádnému hospodáři, jímž žalovaný být má, musí být
jasné, že nesplní-li smlouvu
a nezaplatí-li sjednanou cenu, nerozmnoží se majetek druhé strany. K úbytku
majetku žalobkyně došlo protiprávním jednáním žalovaného, protože se dlouhodobě
dostal do prodlení s plněním smlouvy o dílo a nic na jeho straně po 30. listopadu 2006 nenaznačovalo,
že by hodlal vyvíjet úsilí k překonání překážek, tedy aby zajistil stavební
povolení, předal staveniště a tím začal plnit smlouvu, aby následně mohl
zapojit s plněním svých závazků žalobce a mohl očekávat proplácení ceny díla,
včetně složky sjednaného zisku. Prodlení na straně žalovaného bylo jedinou
příčinou, proč nemohla žalobkyně smlouvu o dílo splnit a získat nárok na úhradu
ceny díla. Předběžnou otázku porušení povinností žalovaného vůči žalobkyni považoval soud
prvního stupně za kladně vyřešenou shora uvedenými rozhodnutími soudů ve věci
určení,
je-li smlouva o dílo platná a účinná. Z těchto rozhodnutí soud prvního stupně
dále zjistil, že žalovaný měl podle smlouvy o dílo povinnost předat žalobkyni
staveniště čistírny odpadních vod, toto však neučinil, dostal se do prodlení,
neoprávněně od smlouvy odstoupil a podle svého nynějšího tvrzení rozhodl na
jednání zastupitelstva dne 14. června 2007 o napojení kanalizace na pražské
zařízení čistírny odpadních vod; jednal tedy protiprávně, v rozporu se smlouvou
o dílo. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle § 373 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Námitku žalovaného, že jeho závazek ze smlouvy o dílo zanikl podle § 352 obch.
zák., protože se projektová dokumentace po čtyřech letech stala s ohledem na
změny vodoprávní legislativy nepoužitelnou, shledal soud prvního stupně jako
neopodstatněnou, protože následná faktická nebo právní nemožnost plnění
závazku, jak je upravena v odstavci 2 a 3 ustanovení § 352 obch. zák., vede
stejně jako prodlení dlužníka k právu věřitele (žalobkyně) žádat podle § 353
obch. zák. z toho vzniklou škodu. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2010,
č. j. 21 Co 312/2010-161, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím věcném
výroku pod bodem II změnil tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 1 500
000 Kč, ve zbývající části výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II
potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud rozhodoval ve věci v době, kdy Krajský soud v Praze jako soud
odvolací již rozhodl o platnosti a účinnosti smlouvy o dílo, a to rozsudkem ze
dne
19. února 2008, č. j. 21 Co 12/2008-138, kterým potvrdil rozsudek Okresního
soudu
Praha-západ ze dne 18. září 2007, č. j. 7 C 16/2007-109, podle něhož je
předmětná smlouva o dílo uzavřená účastníky dne 21. června 2004 včetně jejích
dodatků platná a nadále účinná. Taktéž Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. října
2008, č. j. 32 Cdo 2528/2008-164, odmítl podané dovolání s tím, že závěr
odvolacího soudu, že žalovaný neodstoupil platně od smlouvy o dílo, neboť
neexistoval důvod pro odstoupení od smlouvy, není v rozporu s hmotným právem,
stejně jako aplikace ustanovení § 344 a 345 odst. 1 obch. zák., pojednávající o
odstoupení od smlouvy ve spojení s § 560 obč. zák., podle něhož mají-li si ze
smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo
sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. I ten, kdo je
povinen plnit předem, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude
poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné, je-li plnění druhého účastníka
ohroženo skutečnostmi, které nastaly u druhého účastníka, a které mu nebyly
známy, když smlouvu uzavřel. Uvedená rozhodnutí a závěry z nich vyplývající
vzal odvolací soud za závazné. Mezi účastníky bylo v rámci odvolacího řízení učiněno nesporným, že ze strany
žalovaného nebylo předáno staveniště, nezačala faktická realizace stavby
čističky odpadních vod a též nebylo poskytnuto ze strany žalovaného žádné
finanční plnění žalobkyni. Za této situace, kdy si strany nemohou po zániku předmětné smlouvy o dílo v
důsledku následné nemožnosti splnění vypořádat vztahy vrácením vzájemně
poskytnutého plnění,
je nutno podle odvolacího soudu nároky žalobkyně posuzovat z titulu náhrady
škody. Odvolací soud zopakoval dokazování některými listinami týkajícími se vynaložení
nákladů ve výši 1 500 000 Kč za právní zastoupení žalobkyně JUDr. M. V. a
shodně se soudem prvního stupně zjistil, že předmětná částka byla zástupci
žalobkyně vyplacena. Posuzoval dále, zda je možno tyto náklady vykládat jako
újmu, která poškozené straně vznikla tím, že musela tyto náklady vynaložit v
důsledku porušení povinnosti druhé strany.
Vyšel z ustanovení § 380 obch. zák.,
kde jsou definovány náklady, které se budou považovat za škodu, ve zúženém
rozsahu, protože zákonný text spojuje tyto náklady s jejich příčinou –
porušením povinnosti druhé strany. Nejde tedy o jakékoliv náklady, které
vznikly v souvislosti s tím, že smluvní partner porušil svoje povinnosti, ale
jen o takové náklady, k nimž porušení povinnosti přímo vedlo, které byly nutně
spjaty s protiprávním jednáním škůdce. Odvolací soud dospěl k závěru, že takový
přímý vztah odměny vyplacené advokátovi žalobkyně v předcházejících sporech k
prodlení žalovaného s porušením smlouvy o výstavbě čističky odpadních vod není
dán. Bezprostřední příčinou vynaložení nákladů žalobkyně je zde její povinnost
vyplývající z uzavřené mandátní smlouvy, kterou uzavřela s JUDr. M. V., jsou
tedy obsahem až navazujícího právního vztahu, který sice byl vyvolán chováním
žalovaného souvisejícím s jeho prodlením, ale nevznikl by bez rozhodnutí
žalobkyně, které bylo zcela dobrovolné, nedávalo jí žádnou jistotu, že žalovaný
svoje závazky poté splní, a nebylo ani nutné v tom smyslu, že by bylo vyvoláno
věcnými okolnostmi nebo zabezpečovalo právní postavení žalobkyně (jako
například žaloba, kterou by stavěla běh promlčecí doby). Najmutí advokáta a
vynaložení nákladů za právní zastupování i ve sporu o určení existence smlouvy
není nutným důsledkem prodlení žalovaného a jeho chováním, které způsobilo i
následnou nemožnost plnění. Odvolací soud uzavřel, že příčinná souvislost mezi
protiprávním jednáním žalovaného a škodou představovanou náklady na právní
zastoupení žalobkyně ve smyslu § 373 obch. zák. není dána a tento
náklad neodpovídá definici újmy spočívající v marně vynaložených nákladech
podle § 380 obch. zák. Ohledně nároku žalobkyně na zaplacení částky 502 983 Kč, kterou žalobkyně
uhradila svému subdodavateli – společnosti HAKOV, spol. s r.o., a na náhradu
ušlého zisku ve výši 5 004 534 Kč se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně. Žalobkyně prokázala vznik škody, porušení smluvní povinnosti
žalovaným a příčinnou souvislost mezi tímto porušením a vznikem škody v
uplatněné výši. Odvolací soud nepřijal námitku vznesenou žalovaným, že žalobkyně sama neučinila
opatření k odvracení škody. Doplnil dokazování spisem Okresního soudu
Praha-západ
sp. zn. 7 C 16/2007, korespondencí účastníků a jejich zástupců a zápisem z
výrobního výboru, z nichž zjistil připravenost a vůli žalobkyně jako
zhotovitele naplnit smlouvu o dílo.Proti rozsudku odvolacího soudu v části
výroku pod bodem I, kterým byla žaloba co do částky 1 500 000 Kč zamítnuta,
podala žalobkyně dovolání s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež spatřuje v
nesprávném závěru odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi
náklady vynaloženými žalobkyní na právní zastoupení ve sporu s žalovaným o
platnost smlouvy o dílo a porušením povinností žalovaným, které mu z této
smlouvy vyplývaly.
Úkony právního zástupce žalobkyně přímo směřovaly k
zabezpečení jejího právního postavení a bez úspěchu ve sporu o platnost smlouvy
o dílo by byla vyloučena možnost domáhat se v soudním řízení přiznání nároku na
náhradu škody tak, jak žalobkyně úspěšně požadovala v případě nároku na náhradu
ušlého zisku a v případě náhrady dalších nákladů uhrazených subdodavateli. Odměnou vyplacenou JUDr. V. se majetek dovolatelky zmenšil, a to bezprostředně
v důsledku protiprávního jednání žalovaného, protože nebýt protiprávního
odstoupení žalovaného od smlouvy o dílo, nemusela by dovolatelka vést spor ve
třech soudních instancích a řadu jednání se svým zástupcem. Dovolatelka dále
poukázala na to, že žalovaný mohl a měl předvídat, že bude-li ve sporu
neúspěšný, bude muset hradit náklady zastoupení žalobkyně. Žalovaný plně
odpovídá za proplacenou odměnu ve výši
1,5 milionu Kč, která je částkou odpovídající kritériím daným vyhláškou č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Dovolatelka navrhla, aby byla měnící část výroku pod bodem I rozsudku
odvolacího soudu zrušena a věc v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí jako nedůvodného. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z podrobného dokazování soudu
prvního stupně a správně hodnotil příčinnou souvislost mezi porušením
povinnosti žalovaného a vynaložením částky 1,5 milionu Kč na náklady soudního
řízení vyvolaného žalobkyní. Žalovaný se ztotožnil s právním názorem odvolacího
soudu, že vynaložení nákladů na právní služby bylo povinností žalobkyně
vyplývající z mandátní smlouvy. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že
je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán i z hlediska jejich
obsahového vymezení, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. V posuzované věci se dovolatelka domáhala náhrady škody spočívající vedle
jiných škod ve zmenšení jejího majetku v důsledku úhrady ceny právních služeb
vyúčtovaných jejím právním zástupcem za zastupování v soudním sporu žalobkyně s
žalovaným, který vedla před Okresním soudem Praha – západ po sp. zn.
7 C
16/2007 a v odvolacím a dovolacím řízení s tím, že před zahájením uvedeného
sporu uzavřela s JUDr. M. V. dohodu o poskytování právních služeb, na jejímž
základě vyúčtoval JUDr. V. odměnu za poskytnuté právní služby ve výši 1 500 000
Kč, kterou mu žalobkyně postupně uhradila. V uvedeném soudním řízení se dle
skutkových zjištění odvolacího soudu jednalo o určení platnosti a účinnosti
smlouvy o dílo uzavřené účastníky dne 21. června 2004, přičemž žalobkyně byla v
tomto sporu úspěšná. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne
soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů
řízení podle § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř. tak může učinit již v průběhu
řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování
advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním
předpisem anebo patentovým zástupcem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného
zvláštními právními předpisy podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v
jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady
nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti
případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o
mimosmluvní odměně (151 odst. 2 o. s. ř.). Paušální sazby výše odměn za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)
jsou stanoveny ve vyhlášce č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výroky o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení existence smlouvy o dílo
rozhodly soudy o zákonných nárocích žalobkyně týkajících se náhrady nákladů
řízení, včetně odměny advokáta za její zastupování v řízení před soudy. V nyní
posuzované věci se však žalobkyně domáhá úhrady dalších nákladů, které
vynaložila na své zastoupení advokátem v uvedených řízeních, a to odměny,
kterou, jak výše uvedeno, uhradila svému právnímu zástupci JUDr. V. za
zastupování v těchto řízeních. Takový nárok žalobkyně jako účastníka řízení
však nevyplývá z žádného předpisu. O náhradě nákladů v řízení o určení
existence smlouvy o dílo již bylo rozhodnuto a žalobkyně se nemůže domáhat
další náhrady nákladů řízení, a to ani z titulu odpovědnosti za škodu. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není
naplněn. Odvolací soud nepochybil, když uplatněný nárok žalobkyně zamítl. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věty
před středníkem o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího
řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve
výši 33 650 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3
a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše
odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do
29. února 2012 a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300
Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s
připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 7 135 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaný navrhnout výkon rozhodnutí.