U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobců a) D. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v
Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, s adresou pro doručování na adresu pobočky
Malenovice 205, 739 11 Frýdlant nad Ostravicí, a b) K. V., zastoupeného Mgr.
Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti
žalovanému J. G., zastoupenému JUDr. Milanem Chovancem, advokátem se sídlem v
Kysuckém Novém Městě, J. Krála 81, Slovenská republika, o náhradu škody 692 126
Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 37 Cm 128/2006, o dovolání
žalobkyně a) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2009,
č.j. 8 Cmo 429/2008-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se podanou žalobou domáhali zaplacení částky 692 126 Kč, z titulu
náhrady škody, která jim měla vzniknout tím, že žalovaný dodal podle smlouvy ze
dne 23.8.1993 vadné dílo, které jako své plnění předali společnosti AG stavební
společnost s.r.o. na základě smlouvy o dílo, přičemž tato společnost, jako
objednatel, vůči žalobcům uplatnila nárok z vad díla tím, že jim neuhradila
celou sjednanou cenu díla ve výši 692 126 Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. června 2009, č.j. 8 Cmo
429/2008-173, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května
2008, č.j. 37 Cm 128/2006-134, kterým byla zamítnuta žaloba obou žalobců na
zaplacení 692 126 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy se ztotožnili v závěru, že žalobci neprokázali splnění všech
předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu. Zatímco soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobci označenými důkazy neprokázali v jaké výši
jim vznikla skutečná škoda, odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená
dne 23.8.1993 a změněná dne 6.9.1993 nebyla platně uzavřenou smlouvou o dílo ve
smyslu § 536 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen
„obch. zák.“) pro neurčitost ujednání o zhotovení určité věci a pro neplatné
ujednání o ceně díla, čímž nebyl splněn předpoklad vzniku povinnosti k náhradě
škody ve smyslu § 373 ve spojení s § 379 obch. zák., tj. porušení smluvní
povinnosti. Žalovaný podle právního závěru odvolacího soudu nemohl porušit
povinnost tím, že dílo odevzdal nekvalitní a opožděně, jestliže z důvodu
neplatnosti smlouvy mezi žalobci a žalovaným neexistoval smluvní vztah.
Odvolací soud svůj právní závěr založil na zjištění, že ve smlouvě byl předmět
díla uveden tak, že žalovaný měl zajistit „výrobu koster stolařských elementů
pro nábytkovou a čalounickou finalizaci podle dispozic objednatele“, přičemž
ani v průběhu řízení žádný z žalobců neprokázal a ani netvrdil, jaké konkrétní
dispozice k provedení díla žalovanému dali. Ohledně právního závěru týkajícímu
se ceny díla vyšel odvolací soud ze zjištění, že cena za dodané stolařské práce
byla sjednána ve výši hodinové zúčtovací sazby 95 Kč s tím, že v ceně není
zahrnuta dodávka materiálů, včetně montážních, přičemž doba plnění byla
sjednána od 23.8.1993 na dobu neurčitou. Cena za zhotovené zboží a požadované
množství práce měla být vždy upřesňována na zakázkových listech.
Odvolací soud dále konstatoval, že i kdyby bylo možno uzavřenou smlouvu
považovat za platnou smlouvu o dílo, žalobcům by i tak nemohlo vzniknout právo
na náhradu škody, neboť, lze-li uspokojení dosáhnout uplatněním některého z
nároků vad zboží ve smyslu § 436 a 437 ve spojení s § 564 obch. zák., což v
daném případě žalobci neučinili, nelze dosáhnout uspokojení uplatnění nároku z
jiného právního důvodu (§ 440 odst. 2 obch. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání. Domnívá se, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že předmětná smlouva o dílo byla uzavřena neplatně. Je
přesvědčena, že žalovaný porušil svoji povinnost dodat dílo řádně a včas a že
škoda byla řádně vyčíslena a dokladována listinnými důkazy a výslechy svědků. Zároveň však namítá, že v řízení nebyly provedeny všechny navrhované důkazy,
což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá rovněž, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl
zrušen a věc byla vrácena příslušnému soudu k novému projednání
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení
k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího
soudu (9.6.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně a) bylo
podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud
prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu
jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují. Pokud dovolatelka podrobuje kritice úplnost dokazování, kterou zakládá na
námitce nepřipuštění některých navržených důkazů, je tato námitka ve
skutečnosti námitkou, jíž poukazuje na to, že řízení je postiženo vadou ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného
v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při
uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za
předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní
povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka pouze
napadá konkrétní procesní postup soudu při dokazování. Nutno rovněž připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku
odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny,
skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné
skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým
podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a
důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním
spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud v dané věci vyšel ze skutkových zjištění, která nelze, jak výše
uvedeno, s úspěchem v dovolání zpochybňovat, že ve smlouvě ze dne 23.8.1993 a
změněné dne 6.9.1993 byl předmět díla uveden tak, že žalovaný měl zajistit
„výrobu koster stolařských elementů pro nábytkovou a čalounickou finalizaci
podle dispozic objednatele“, a že žádný z žalobců neprokázal a ani netvrdil,
jaké konkrétní dispozice k provedení díla žalovanému dali. Dále odvolací soud
vyšel ze zjištění, že cena za dodané stolařské práce byla sjednána ve výši
hodinové zúčtovací sazby 95 Kč s tím, že v ceně není zahrnuta dodávka
materiálů, včetně montážních, přičemž doba plnění byla sjednána od 23.8.1993 na
dobu neurčitou. Cena za zhotovené zboží a požadované množství práce měla být
vždy upřesňována na zakázkových listech. Odvolací soud vyšel rovněž ze
zjištění, že žalobci vůči žalovanému neučinili žádný úkon, kterým by uplatnili
právo z odpovědnosti za vady díla. Obecně formulovaná námitka dovolatelky do
skutkových zjištění odvolacího soudu uplatněním dovolacího důvodu podle §
241a odst. 3 o. s. ř. je nezpůsobilá dovolacího přezkumu. Odvolací soud správně vyšel z právní úpravy smlouvy o dílo, s ohledem na její
uzavření v roce 1993, účinné do 31.12.2000. Podle § 536 odst. 1, 2 obch. zák. se zhotovitel smlouvou o dílo zavazuje k
provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho
provedení. Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní
smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo
úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se
rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její
části. Ustanovení § 536 odst. 3 obchodního zákoníku v uvedeném znění stanovilo, že
cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob
jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez
tohoto určení. Podstatnou náležitostí smlouvy o dílo je tedy určení předmětu díla - zhotovení
určité věci a závazek k zaplacení ceny za provedené dílo nebo alespoň způsob
jejího určení. Odvolací soud v souladu s uvedenou tehdejší účinnou právní úpravou smlouvy o
dílo správně ze skutkových zjištěn dovodil, že žalobci a žalovaný neuzavřeli
platnou smlouvu o dílo z důvodu neurčitého vymezení podstatných částí smlouvy –
předmětu díla a ceny díla. Za této situace je správný i závěr odvolacího soudu,
že žalovaný, pokud nebyl s žalobci ve smluvním vztahu, nemohl porušit smluvní
povinnost a nebyl tak splněn jeden z předpokladů úspěšného uplatnění nároku na
náhradu škody ve smyslu § 373 obch. zák.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam, jestliže řešená právní otázka nároku na náhradu
škody nebyla řešena v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných
okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce
zásadní význam má. Dovolatelka ani neuvádí žádnou otázku zásadního právního významu. Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně a)
není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči
žalobkyni a) právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. října 2010