23 Cdo 1797/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobce Ing. J. H., proti žalované Baker Tilly Czech Republic, spol. s
r.o., se sídlem v Praze 1, Hybernská 32/1271, PSČ 110 00, IČO 25657631,
zastoupené Janem Grozdanovičem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Slezská 63, o
zaplacení částky 294 042 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o
zaplacení částky 95 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 31 Cm 60/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 8. prosince 2008, č. j. 3 Cmo 198/2008-299, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2007, č. j. 31 Cm
60/2004-258, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 107 860 Kč s 5,5%
úroky z prodlení od 1. 5. 2002 do 22. 3. 2005 a dále od 23. 3. 2005 ve výši
repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného
kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok pod bodem I), v
rozsahu částky 65 426 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II), v
rozsahu částky 120 750 Kč řízení zastavil (výrok pod bodem III), uložil
žalobci, aby zaplatil žalované částku 95 000 Kč s 5,5% úroky z prodlení od 21.
12. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem V). Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli dne 1. 12. 2000
smlouvu o poskytování služeb daňového poradenství. Na základě této smlouvy se
žalobce zavázal poskytovat žalované a jejím klientům služby daňového
poradenství, jakož i další činnosti jménem žalované pro její klienty a provádět
marketingové aktivity jménem žalované. Ve smlouvě byla sjednána odměna, na
kterou má žalobce měsíčně nárok, ve výši 70 000 Kč. V článku VII smlouvy bylo
sjednáno, že se jedná o smlouvu uzavřenou na dobu určitou, přičemž každá ze
stran smlouvy má právo vypovědět smlouvu písemnou výpovědí doručenou druhé
straně. Výpovědní lhůta činí 3 měsíce a počíná běžet od prvého dne měsíce
následujícího po doručení výpovědi. Dále lze smlouvu ukončit na základě písemné
dohody účastníků smlouvy. Žalovaná pak měla možnost vypovědět smlouvu s
jednoměsíční lhůtou v případě porušení smlouvy ze strany poradce, v případě
prokázání hrubé nekompetence při poskytování služeb daňového poradce nebo
úmyslného nevhodného jednání zjištěného žalovanou. Za účelem provádění činností
pro klienty žalované byla žalobci žalovanou udělena dne 1. 12. 2000 plná moc. Soud vzal dále za prokázané zápisem z jednání ze dne 13. 3. 2002, že žalovaná
sdělila žalobci, že okamžitě odstupuje od smlouvy o poskytování služeb a že mu
po skončení jednání předá písemné odstoupení. Žalobce uvedl, že s odstoupením
nesouhlasí, že nic neporušil a že přijme pouze standardní řešení, tj. výpověď
podle smlouvy. Na základě dopisu žalované ze dne 13. 3. 2002 adresovaného
žalobci vzal soud za prokázané, že žalovaná tímto dopisem odstupuje od smlouvy
o poskytování služeb daňového poradenství ze dne 1. 12. 2000, uzavřené mezi
žalobcem a žalovanou. Dopisem ze dne 15. 3. 2002 žalovaná žalobci opětovně
zaslala odstoupení od smlouvy, a to z důvodů uvedených již při jednání dne 13. 3. 2002. Žalobce zaslal žalované dne 9. 4. 2002 odstoupení od smlouvy podle
ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství. Dále bylo zjištěno, že žalobce jménem žalované zajišťoval pro klienta žalované
(pana J.) převod obchodního podílu existující společnosti DURANT PROPERTIES, s. r. o. V této souvislosti převzal žalobce jménem žalované od pana J. celkem 95
000 Kč. Žalobce v řízení nepředložil žádný důkaz o poskytnutí této částky
dalšímu subjektu v souvislosti s převodem obchodního podílu ve společnosti
DURANT PROPERTIES, s. r. o., na pana J. Na základě výše uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi
účastníky došlo dne 1. 12. 2000 k uzavření smlouvy o poskytování služeb
daňového poradenství ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb. Žalobce kromě činností souvisejících s daňovým poradenstvím přímo pro žalovanou
prováděl činnosti na základě smlouvy mandátní podle ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobci tak vzniklo právo na
odměnu za poskytování služeb daňového poradenství přímo pro žalovanou podle § 3
odst. 3 věta druhá zákona č. 523/1992 Sb.
a dále na odměnu za zajišťování
dalších činností podle uvedené smlouvy pro klienty žalované a to jejím jménem
podle § 566 odst. 1 obch. zák., ve výši sjednané ve smlouvě ze dne 1. 12. 2000. Podle § 6 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb. je daňový poradce oprávněn od smlouvy
odstoupit, dojde-li k narušení důvěry mezi ním a klientem, a to za podmínek v
tomto ustanovení dále rozvedených. Jelikož se nejedná pouze o smlouvu podle
zákona o daňovém poradenství, ale i o smlouvu mandátní, soud prvního stupně
posuzoval věc i podle ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě mandátní. Podle
ustanovení § 574 obch. zák. může mandant smlouvu kdykoli nebo částečně
vypovědět. Nestanoví-li výpověď pozdější účinnost, nabývá účinnosti dnem, kdy
se o ní mandatář dozvěděl nebo mohl dozvědět. V daném případě soud prvního
stupně dovodil, že k účinnosti výpovědi došlo dne 13. 3. 2002, když žalobce na
jednání u žalované odepřel převzetí odstoupení od smlouvy, byť s ním byl
seznámen. Následné odstoupení od smlouvy ze strany žalobce ze dne 9. 4. 2002
již bylo bez jakýchkoli právních důsledků. Soud prvního stupně proto dovodil,
že žalobci náleží odměna včetně sjednaných náhrad za měsíc únor 2002 a za 13
dní měsíce března 2002. Ohledně protinávrhu žalované dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce si
ponechal částku celkem ve výši 95 000 Kč neoprávněně, neboť neprokázal, že by
je účelně vynaložil v rámci plnění svých povinností podle smluvních ujednání s
žalovanou. Na straně žalobce tedy došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení vůči
žalované ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle § 456 obč. zák., je žalobce povinen uvedenou částku žalované vydat. Proto
soud prvního stupně protinávrhu žalované včetně požadavku na zaplacení úroku z
prodlení vyhověl. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2008, č. j. 3 Cmo 198/2008-299, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 65 426 Kč s 5,5% úrokem z
prodlení od 1. 5. 2002 do zaplacení, ve výroku pod bodem IV jej změnil tak, že
žaloba o zaplacení 5,5% úroku z prodlení z částky 95 000 Kč od 21. 12. 2001 do
20. 3. 2002 se zamítá, jinak ohledně povinnosti žalobce zaplatit žalované
částku 95 000 Kč s 5,5% úrokem z prodlení p. a. od 21. 3. 2002 do zaplacení
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně na ně
odkázal. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci mezi
sebou uzavřeli dne 1. 12. 2000 smlouvu, kterou se žalobce zavázal poskytovat
žalované dílem služby daňového poradenství a dílem další činnosti podle
instrukcí žalované a žalovaná se zavázala platit žalobci za smluvenou činnost s
účinností od ledna 2001 odměnu v základní výši 70 000 Kč měsíčně a náhrady
cestovného při použití osobního automobilu ve výši 8 Kč za každý ujetý kilometr
a náhrady telefonních poplatků. Splatnost odměny byla dohodnuta na poslední
kalendářní den měsíce a náhrady hotových výdajů měly být žalobcem měsíčně
vyúčtovány.
V řízení bylo prokázáno, že se mezi účastníky dne 13. 3. 2002 konalo jednání,
při němž žalovaná vytkla žalobci převzetí částky 95 000 Kč a její nepředání
žalované a současně porušení výhradního zastoupení žalované založením
společnosti Optimum Tax. Písemná výpověď vyhotovená téhož dne však žalobci
doručena nebyla, neboť (jak vyplývá z rukopisného dovětku na této listině)
žalobce z jednání odešel, aniž si listinu převzal. Za úkon směřující k ukončení
smlouvy tedy odvolací soud považoval až dopis žalované ze dne 15. 3. 2002. Byť
je dopis označen jako „odstoupení do smlouvy“, odvolací soud jej posoudil jako
výpověď. Protože však současně byla pro případ ukončení smlouvy výpovědí
sjednána výpovědní lhůta, neuplatní se § 574 odst. 1 obch. zák., podle něhož by
účinnost výpovědi nastala okamžikem jejího doručení žalobci, ale v souladu se
smlouvou je třeba uvažovat o minimálně jednoměsíční výpovědní lhůtě. Odvolací
soud proto dovodil, že smlouva by výpovědí nejdříve zanikla ke dni 15. 4. 2002. Současně bylo v řízení prokázáno, že žalobce dne 9. 4. 2002 od smlouvy s
okamžitou platností odstoupil z důvodu neposkytování součinnosti ze strany
žalované pro narušení vzájemné důvěry a porušení smlouvy žalovanou. Tento úkon
žalobce je realizací práva daňového poradce od smlouvy odstoupit ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb. V době učinění tohoto úkonu byla
smlouva ještě účinná, a žalobce tak mohl sám učinit úkon směřující k jejímu
ukončení. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že smlouva zanikla nejdříve 9. 4. 2001, a
pokud žalobce uplatnil své peněžité nároky do tohoto data, je jeho nárok
oprávněný, včetně nároku na úroky z prodlení. Pokud jde o protinávrh na zaplacení částky 95 000 Kč s příslušenstvím, dospěl
odvolací soud ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, a to že
žalobce se na úkor žalované bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 obč. zák., když
přijal jménem žalované v souvislosti s převodem obchodního podílu částku 95 000
Kč a tyto prostředky si ponechal. Námitku promlčení vznesenou žalobcem odvolací
soud s poukazem na § 404 obch. zák. odmítl, jelikož nárok na vydání
bezdůvodného obohacení se vztahuje k téže smlouvě, z níž byl uplatněn nárok
žalobcem. Jelikož k vrácení bezdůvodného obohacení byl žalobce vyzván až
dopisem ze dne 15. 3. 2002, aniž by zde byla současně stanovena lhůta pro
vydání těchto prostředků, odvolací soud dovodil, že žalobce se dostal do
prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení dne 21. 3. 2002 (lhůta bez zbytečného
odkladu podle odvolacího soudu uplynula dne 20. 3. 2002). Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
částku 65 426 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 5. 2002 do zaplacení, podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvádí ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací
soud podle žalované nesprávně právně posoudil otázku možnosti žalované
vypovědět smlouvu o poskytování služeb v oblasti daňového poradenství podle
ustanovení § 574 obch. zák. Žalovaná namítá, že žalobce si v rozporu s uzavřenou smlouvou s žalovanou
založil vlastní poradenskou společnost Optimum Tax, s. r. o., s předmětem
podnikání shodným jako předmět podnikání žalované. Tím se dopustil závažného
porušení smlouvy (čl. VII písm. a), která byla koncipována jako smlouva
výhradní. Porušení smlouvy spočívalo také v postupu žalobce při zajištění
převodu 100% obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným založené v
České republice ve prospěch klienta žalovaného, pana J. Uvedeným jednáním se žalobce dopustil porušení § 6 odst. 1 zákona č. 523/1992
Sb. a porušení ustanovení § 567 odst. 1 a § 567 odst. 2 obch. zák. Jelikož žalobce porušil svým konáním nejen ustanovení smlouvy o poskytování
služeb v oblasti daňového poradenství, ale také ustanovení zákona č. 523/1992
Sb., o daňovém poradenství, dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k
nesprávnému právnímu závěru, pokud dovodil, že žalovaná byla oprávněna ukončit
smlouvu pouze výpovědí s jednoměsíční výpovědní lhůtou. Dovolatelka se domnívá,
že byla oprávněna vypovědět smlouvu podle ustanovení § 574 obch. zák. písemnou
výpovědí. Ta byla žalobci předložena na osobním jednání mezi žalobcem a
žalovanou dne 13. 3. 2002, smlouva tedy zanikla ke dni 13. 3. 2002. Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.],
jelikož v řízení nebyly provedeny veškeré důkazy, které byly žalovanou v řízení
navrženy. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodl tak, že se
žaloba na zaplacení částky 65 426 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1. května 2002
do zaplacení zamítá, a pokud nerozhodne ve smyslu výše řečeného, aby rozsudek
odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce
porušil zákaz konkurence obsažený ve smlouvě mezi ním a žalovanou, jelikož za
porušení zákazu konkurence nelze považovat pouhé založení společnosti Optimum
Tax, s. r. o. Žalobce uvádí, že v průběhu spolupráce se žalovanou žádnou
smlouvu o výkonu daňového poradenství se společností Optimum Tax, s. r. o.,
neuzavřel. I pokud by Nejvyšší soud dovodil, že založení společnosti, v níž je
žalobce společníkem a jednatelem, porušuje smlouvu uzavřenou mezi účastníky
řízení, pak žalobce upozornil na to, že pro tento případ byla sjednána
jednoměsíční výpovědní lhůta, jejíž počátek by se datoval dnem 15. 3. 2002 a
smlouva by zanikla nejdříve ke dni 9. 4. 2002, jak správně uzavřel Vrchní soud
v Praze.
Pokud jde o porušení smlouvy z důvodu převodu obchodního podílu, k tomu žalobce
uvádí, že k této zakázce se vázaly náklady ve výši 48 300 Kč prokazatelně
vynaložené v souvislosti s touto kauzou, které byly z převzatých finančních
prostředků uhrazeny společnosti Online, s. r. o. Dle názoru žalobce byl zájem
pana J. převodem obchodního podílu na jeho osobu plně uspokojen. Žalovaná tedy
podle žalobce nedoložila, jakým způsobem mělo údajně dojít k porušení smlouvy,
či dokonce zákona č. 523/1992 Sb. Pokud žalovaný uvádí, že smlouvu bylo možno ukončit podle § 574 obch. zák., a
to jednostranným úkonem z jeho strany s okamžitou účinností, je toto tvrzení v
rozporu nejenom s dohodnutými podmínkami způsobu ukončení smlouvy, které byly
písemně sjednány mezi oběma stranami, ale i v rozporu s názorem odvolacího
soudu. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Poté, co Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. přípustné, zabýval se důvodností podaného dovolání.
Dovolatelka především namítá, že žalobce závažným způsobem porušil smlouvu o
daňovém poradenství, čímž porušil jak ustanovení zákona č. 523/1992 Sb., tak
ustanovení § 567 odst. 1 obch. zák. a § 567 odst. 2 obch. zák. Smlouva tak
podle jejího názoru zanikla podle ustanovení § 574 obch. zák. ke dni 13. 3.
2002 doručením výpovědi žalobci.
Smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalobkyní na poskytování daňového poradenství
je smlouvou obsahující několik samostatných závazků. Jednak závazek poskytovat
žalované a jejím klientům poradenské činnosti v oblasti daňového poradenství
podle zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců
České republiky, a jednak závazek k poskytování jiného druhu činnosti ve smyslu
ustanovení o mandátní smlouvě podle obchodního zákoníku. Smlouva o poskytování
daňového poradenství je zvláštním typem mandátní smlouvy. Zákon č. 523/1992 Sb.
obsahuje speciální úpravu ukončení smlouvy o daňovém poradenství v § 6 odst. 3,
podle něhož je daňový poradce oprávněn odstoupit od uzavřené smlouvy o
poskytnutí daňového poradenství, dojde-li k narušení důvěry mezi ním a
klientem, neposkytuje-li klient potřebnou součinnost nebo nesložil-li klient
bez závažného důvodu přiměřenou zálohu na odměnu za poskytnutí daňového
poradenství. Zvláštní ustanovení o výpovědi smlouvy o daňovém poradenství zákon
č. 523/1992 Sb. neobsahuje. Je proto třeba použít obecnou úpravu výpovědi
mandátní smlouvy. Dispozitivní ustanovení o ukončení mandátní smlouvy jsou
obsažena v § 547 obch. zák. Samotná smlouva současně obsahuje společná
ustanovení o možnosti jejího ukončení, a to v článku VII. Podle něj má každá ze
stran smlouvy právo vypovědět smlouvu písemnou výpovědí doručenou druhé straně.
Výpovědní lhůta pak činí 3 měsíce a počíná běžet od prvého dne měsíce
následujícího po doručení výpovědi. Žalovaná pak měla možnost vypovědět smlouvu
s jednoměsíční lhůtou v případě porušení smlouvy ze strany poradce či v případě
prokázání hrubé nekompetence při poskytování služeb daňového poradce. Smlouva
tedy obsahuje zvláštní ujednání o výpovědní době, které má přednost před
zákonnou dispozitivní úpravou. Smlouva tedy nezanikla výpovědí s účinností od
jejího doručení, jak to stanovuje ustanovení o ukončení mandátní smlouvy
výpovědí v § 547 odst. 1 obch. zák., mohla by zaniknout pouze výpovědí jedné ze
smluvních stran (v daném případě žalované) po uplynutí sjednané výpovědní doby
(jeden, resp. tři měsíce).
Současně ale v průběhu běhu výpovědní doby od smlouvy odstoupil žalobce podle
ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství.
Odstoupení od smlouvy je účinné jeho doručením druhé straně. Pokud tedy
odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva zanikla nejdříve 9. 4. 2002, je tento
jeho závěr správný, a to bez ohledu na počátek a trvání výpovědní doby v
souvislosti s výpovědí, kterou podala žalovaná, jelikož výpovědní doba by jistě
uplynula později než 9. 4. 2002.
Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadou spočívající v tom, že v
řízení nebyly provedeny veškeré důkazy, které byly žalovanou v řízení navrženy.
Dovolatelka tento dovolací důvod nijak dále nespecifikuje. Podle § 242 odst. 3
o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu
nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá. Pokud uvádí, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v
dovolání žádnou takovou vadu, která by mohla přicházet v úvahu a způsobit
nesprávné právní posouzení věci, nespecifikuje. Dovolací soud žádnou takovou
jinou vadu, kterou by řízení mohlo být postiženo, v dané věci z obsahu spisu
neshledal.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podané dovolání
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem, o. s. ř., jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, § 150 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná
nebyla v dovolání úspěšná a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu