NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
23 Cdo 1811/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
v právní věci žalobkyně EXPERATA, a.s., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí
823/33, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25918940, zastoupené Mgr.
Martinem Žižkou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15, proti žalované
Stavebniny A-Z spol. s r. o., se sídlem Děčín II., Benešovská 1383, PSČ 405 01,
identifikační číslo osoby 47308575, zastoupené Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem,
advokátem se sídlem Teplice, nám. Svobody 1, o zaplacení 307 951,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm
214/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25.
ledna 2011, č.j. 2 Cmo 242/2010-155, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č.j. 2 Cmo 242/2010-155,
se zrušuje ve výroku I., II a IV. a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu
v Praze k dalšímu řízení.
951,80 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, výrokem III. o přiznání náhrady
svědečného a výrokem IV. o náhradě nákladů státu. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování zjistil z listiny označené
jako „Vzájemný zápočet“ ze dne 2.10.2003, že společnosti HAVI Teplice, spol s. r. o., STAVO ARTIKEL TRADE, a. s. a Stavebniny A-Z spol. s r. o. se ke dni
2.10.2003 dohodly podle § 358 a § 364 o.z. (obchodního zákoníku - dále jen
„obch. zák.“) na vzájemném zápočtu pohledávek s tím, že k zápočtu jsou
pohledávky ve výši 307 951,80 Kč. Listina byla podepsána všemi označenými
subjekty a opatřena razítky jednotlivých společností. Z výslechu svědka Ing. P. D. odvolací soud učinil zjištění, že v období uzavírání dohody ze dne 2.10.2003
pracoval uvedený svědek ve společnosti STAVO ARTIKEL TRADE, a. s. jako obchodní
ředitel a zastával funkci člena představenstva této společnosti, na kterou
počátkem října 2003 rezignoval, a že dohodu uzavřel z pozice obchodního
ředitele společnosti na základě pracovní náplně. Odvolací soud setrval na svém názoru, který vyjádřil v předešlém rozhodnutí,
jímž zrušil dřívější vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, že uvedenou
dohodu sjednanou v listině ze dne 2.10.2003 není možno posuzovat podle § 580
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a § 364 obch. zák. jako dohodu o
vzájemném zápočtu, ale je podle obsahu dohodou o vypořádání neukončených
obchodních sporů mezi zúčastněnými stranami a dohodou o zrušení závazků k
placení a směřující k zániku závazků, kdy smyslem byla likvidace propojené
zadluženosti. Odvolací soud dohodu posoudil podle § 261 a § 266 obch. zák. a
dospěl k závěru, že v dohodě si smluvní strany definovaly své vzájemné
pohledávky a závazky tak, že konkrétním způsobem je identifikovaly s odkazem na
čísla faktur, data splatnosti a uvedením konkrétních částek. Existenci
pohledávek považoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za
prokázanou nejen na základě shodných tvrzení účastníků řízení, ale i na základě
důkazů provedených jednotlivými listinnými důkazy – objednávkami a fakturami. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že souhlasným projevem
vůle vyjádřeným v dohodě ze dne 2.10.2003 došlo k zániku pohledávek právní
předchůdkyně žalobkyně a stejné pohledávky se proto nemohly stát předmětem
smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3.10.20003, na základě níž se žalobkyně
po žalované domáhá zaplacení 307 951,80 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se
soudem prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně. Námitky žalobkyně, že dohodu ze dne 2.10.2003 mohl uzavřít za společnost Ing. P. D. jen jako předseda představenstva neshledal odvolací soud za důvodnou s
ohledem na § 15 obch. zák., neboť dohodu mohl uvedený podepsat jako osoba
zmocněná k takovému úkonu, jako obchodní ředitel na základě úkolů mu svěřených
v pracovním poměru, a proto nepřipustil návrh na provedení důkazů výpovědí
dalších svědků, kteří měli prokázat časový sled ve změnách v představenstvu
společnosti právní předchůdkyně žalobkyně, za níž Ing. P. D.
jednal. Odvolací soud na základě uvedených skutečností a závěrů potvrdil zamítavé
rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné. Žalobkyně podala proti výroku I. ve věci samé a závislému výroku IV. rozsudku
odvolacího soudu dovolání s tím, že je ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je
postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, jestliže neprovedl navržené důkazy
výslechem svědků Ing. A. P. a Ing. J. B., kteří se mohli vyjádřit k souběhu
funkcí svědka Ing. D. v době zastupování společnosti STAVO ARTIKEL TRADE, a. s. při uzavírání dohody ze dne 2.10.2003 a neprovedl ani zhodnocení věrohodnosti
výpovědi svědka Ing. D.. Namítá, že po provedeném výslechu tohoto svědka nedal
odvolací soud ve smyslu § 123 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
stranám příležitost se k provedenému výslechu vyjádřit a v odůvodnění
rozhodnutí neuvedl ani své úvahy, které jej vedly k závěru, že Ing. D. jednal z
pozice obchodního ředitele, když u jeho podpisu předmětné dohody není uvedeno,
že jedná z pozice obchodního ředitele. Poukazuje na to, že z výpisu obchodního
rejstříku bylo možno zjistit, že Ing. D. byl v rozhodné době členem
představenstva společnosti STAVO ARTIKEL TRADE, a. s., přičemž navenek mohl
samostatně jednat jen předseda představenstva. V této souvislosti odkazuje na
rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.10.2008,
sp. zn. 31 Odo 11/2006, podle něhož osoba, která je statutárním orgánem nebo
členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně zákonným
zástupcem této osoby. Dovolatelka má za to, že odvolací soud posoudil jednání
zástupce společnosti STAVO ARTIKEL TRADE, a. s. v rozporu s uvedeným
rozhodnutím, jestliže dovodil, že Ing. D. jednal při uzavírání dohody ze dne
2.10.2003 z pozice obchodního ředitele podle § 15 odst. 1 obch. zák., a to za
situace, kdy vyšel zároveň ze závěru, že Ing. D. byl v rozhodné době i členem
představenstva této společnosti. Podle dovolatelky nebyl Ing. D. oprávněn
samostatně bez dalšího člena představenstva za společnost STAVO ARTIKEL TRADE,
a. s. jednat a nemohl za uvedenou společnost jednat ani jako osoba podle § 15
odst. 1 obch. zák. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o platnosti
dohody ze dne 2.10.2003 a to nejen ohledně nesprávného posouzení jednání Ing. D. při jejím uzavření, ale též z tohoto důvodu, že dohoda postrádá dostatečnou
určitost, ze které by byl zřejmý obsah dohody tak, aby takový projev vůle
nevzbuzoval důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Dovolatelka
je přesvědčena, že předmětná dohoda dostatečně nepopisuje existenci pohledávek
a co se má s uvedenými pohledávkami dále stát, zda mají výslovně zaniknout a
jak se strany se zánikem takových závazků vypořádají.
Pochybnosti, které
předmětná dohoda vzbuzuje, nelze podle žalobkyně odstranit výkladem vůle, jak
učinil odvolací soud, aniž by byl takový výklad v rozporu s písemným projevem. Dovolatelka je přesvědčena, že v dohodě ze dne 2.10.2003 chybí jakékoliv
vyjádření vůle směřující k zániku vzájemně se nekryjících pohledávek. Podle
názoru dovolatelky odvolací soud zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelnosí
svého právního názoru.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího
soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení,
neboť má za to, že trojstranná dohoda „Vzájemný zápočet“ ze dne 2.10.2003
nebyla uzavřena platně ve smyslu § 580 obč. zák. či § 364 obch. zák. a ani ve
smyslu § 261 a § 266 obch. zák. a nemohla tak způsobit zánik pohledávek v ní
uvedených, jejichž zaplacení je žalobou požadováno.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen ve věci samé zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně
ohledně částky 307 951,80 Kč s příslušenstvím, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším vyhovujícím rozsudku, protože byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí
usnesením zrušil. Dovolání vychází ze způsobilých dovolacích důvodů uvedených v
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí nejprve z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze
namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení
pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy
byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo,
stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že námitka dovolatelky k nesprávnému právnímu
posouzení neplatnosti trojstranné dohody nazvané „Vzájemný zápočet“ ze dne
2.10.2003 z důvodu její neurčitosti není důvodná. Odvolací soud správně dovodil
určitost ujednání v předmětné dohodě, jestliže smluvní strany v ní konkrétním
způsobem definovaly své vzájemné pohledávky a závazky odkazem na čísla faktur,
data splatnosti a uvedením konkrétních částek. Existence jednotlivých
pohledávek byla prokázána shodnými tvrzeními účastníků řízení, ale i
jednotlivými listinnými důkazy – objednávkami a fakturami. Odvolací soud
nepochybil, jestliže za použití § 266 obch. zák. vyložil ujednání v předmětné
dohodě za použití § 266 obch. zák. tak, že smyslem celé dohody byla likvidace
propojené zadluženosti a úmysl stran k takovému výsledku směřoval.
Ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. stanoví, že projev vůle se vykládá podle
úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle
určen, znám nebo jí musel být znám.
Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení věci, jestliže na
základě provedeného dokazování a výkladu smyslu předmětné dohody dovodil, že
ouhlasným projevem vůle účastníků dohody došlo k zániku vzájemných konkrétně
specifikovaných pohledávek zúčastněných právnických osob ve stejné výši, a že
tedy došlo i k zániku pohledávek právní předchůdkyně žalobkyně, které jsou
předmětem projednávané věci.
Odvolacímu soudu nelze tedy vytknout, že by učinil nesprávné právní posouzení
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ohledně určitosti dohody ze dne
2.10.2003 a uplatněný dovolací důvod není v tomto směru naplněn.
Dovolatelce je však třeba přisvědčit, že odvolací soud neposoudil po právu a v
souladu s dosavadní judikaturou otázku jednání zástupce jednoho z účastníků
dohody ze dne 2.10.2003, a to společnosti STAVO ARTIKEL TRADE, a. s.
Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že Ing. D., který podepsal předmětnou
dohodu ze dne 2.10.2003 za společnost STAVO ARTIKEL TRADE, a. s., v rozhodném
období při uzavírání uvedené dohody pracoval v této společnosti jako obchodní
ředitel a zastával funkci člena představenstva této společnosti, nemohl
aplikoval ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák., podle něhož, kdo byl při
provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž
při této činnosti obvykle dochází. Dovolatelka důvodně namítá, že odvolací soud
vůbec nezdůvodnil úvahu, která jej vedla k závěru, že Ing. D. jednal z pozice
obchodního ředitele, nebylo-li u jeho podpisu předmětné dohody uvedeno, že
jedná z pozice obchodního ředitele, a vyšel-li odvolací soud zároveň ze
zjištění, že v rozhodné době byl Ing. D. i členem představenstva společnosti
STAVO ARTIKEL TRADE, a. s., byť se této funkce měl počátkem října 2003 podle
zjištění odvolacího soudu vzdát. Dovolatelka správně poukazuje na rozhodnutí
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006,
publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2009, které
řešilo souběh zastupování právnické osoby a podle něhož osoba, která je
statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby nemůže být
současně zákonným zástupcem této osoby. Při souběhu funkce člena statutárního
orgánu a pověřené osoby podle § 15 obch. zák. nemůže jednat táž osoba jako
pověřená osoba, ale pouze jako statutární orgán.
Nejvyšší soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že v dané věci byl při
právním posouzení otázky jednání Ing. D. a jeho zastupování společnosti STAVO
ARTIKEL TRADE, a. s., jako účastníka posuzované dohody ze dne 2.10.2003,
naplněn uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a zároveň i dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud v rozporu s
ustanovením § 120 o. s. ř. nezjišťoval řádně všechny okolnosti rozhodné pro
posouzení otázky platného zastoupení smluvní strany posuzované dohody, nezbytné
pro právní posouzení nároku na zaplacení žalobou požadované částky.
V dalším řízení bude třeba zjišťovat, zda Ing. D., jako člen statutárního
orgánu společnosti STAVO ARTIKEL TRADE, a. s. byl ke dni 2.10.2003 oprávněn
učinit právní úkon za uvedenou společnost sám, či tak učinit nemohl, jak namítá
dovolatelka. Při právním posouzení jednání Ing. D. při uzavření trojstranné
dohody ze dne 2.10.2003 bude tedy třeba posoudit, zda dne 2.10.2003 byl Ing. D.
oprávněn učinit právní úkon ve vztahu k třetím osobám samostatně.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.) ve výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě
nákladů podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud
vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.
s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. září 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu