23 Cdo 182/2024-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce, a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Jihomoravská zdravotní, a.s., se sídlem v Brně, Veveří, Žerotínovo náměstí 449/3, identifikační číslo osoby 27714608, zastoupené Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 580/4, proti žalovanému Ing. arch. Radko Květovi, se sídlem v Brně, Všetičkova 631/31, identifikační číslo osoby 13676601, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení částky 1 681 128 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 105/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2023, č. j. 74 Co 31/2022-484, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalovaný se vzájemným návrhem domáhal po žalobkyni zaplacení částky 1 681 128 Kč s příslušenstvím jako ceny žalobkyní dosud nezaplacených částečných plnění, jež žalovaný poskytl žalobkyni při plnění smlouvy o zpracování a projednání projektové dokumentace „Thermal Pasohlávky – archeologický park Římský vrch“ uzavřené mezi účastníky dne 21. 4. 2010, která zanikla v důsledku odstoupení od smlouvy ze strany žalovaného.
2. Vzájemný návrh, jenž žalovaný vznesl v rámci řízení o žalobě žalobkyně na vrácení částky, kterou žalovaný na základě uvedené smlouvy již obdržel, byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2020, č. j. 43 C 227/2015-91, vyloučen k samostatnému projednání.
3. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 7. 2021, č. j. 43 C 105/2020-456, zamítl vzájemný návrh žalovaného o zaplacení částky 1 681 128 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).
4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do výše žalobkyni přiznané náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal žalovaný dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
6. Žalobkyně se k podanému dovolání nijak nevyjádřila.
7. K obsahu podání ze dne 7. 2. 2024, jímž nezastoupený dovolatel vyjádřil své „stanovisko“ k rozsudkům soudů nižších stupňů, dovolací soud nemohl přihlédnout (§ 241a odst. 5 o. s. ř.).
8. Dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Žalovaný v dovolání klade jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou otázku, „pokud si smluvní strany smlouvy o dílo smluvně sjednaly pro případ odstoupení od smlouvy o dílo závazek zhotovitele vyúčtovat objednateli cenu všech plnění zhotovitele fakturou obsahující veškeré náležitosti daňového dokladu dle zákona č. 235/2014 Sb., o dani z přidané hodnoty, může být vystavení proforma faktury za stavu, kdy dlužník avizuje, že dluh neuhradí, důvodem k neuhrazení ceny všech prokazatelně poskytnutých plnění?“. Uvedená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud na základě hodnocení, že vystavení faktury obsahující náležitosti dle zákona č. 235/2014 Sb., o dani z přidané hodnoty, bylo smluvními stranami dohodnutou hmotněprávní podmínkou pro fakturování ceny provedených prací, uzavřel, že nebyla-li tato hmotněprávní podmínka splněna, není zhotovitel oprávněn cenu těchto prací požadovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 30/2021, a v něm citovanou judikaturu, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1546/2023). Jak Nejvyšší soud připomněl ve druhém ze shora citovaných rozhodnutí, řešení uvedené otázky je založeno na základních právních zásadách autonomie vůle a pacta sunt servanda, zakotvených v ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) o. z., podle něhož soukromé právo spočívá na zásadě, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny.
12. Chtěl-li dovolatel uvedenou námitkou zpochybnit závěr odvolacího soudu, že vystavení řádné faktury bylo hmotněprávní podmínkou pro fakturování ceny provedených prací (viz str. 5 podaného dovolání), napadá tím ve skutečnosti posouzení, k němuž odvolací soud dospěl na základě výkladu obsahu předmětné smlouvy o dílo. Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014 (jakož i v dalších navazujících rozhodnutích) vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se v projednávané věci ovšem nejedná; uvedená otázka žalovaného proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
13. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
14. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu