23 Cdo 1871/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
ve věci žalobce město Kutná Hora se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí
552, IČO 00236195, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem
v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, PSČ 286 01, proti žalované HILLDANE
Capital, a.s., se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, IČO 26433338, zastoupené
JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ
110 00, o zaplacení částky 1 400 000 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 253/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2015, č. j. 68 Co 389/2015-145,
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 17 182 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce Mgr. Ing. Pavla Bezouška, advokáta se sídlem v Čáslavi, nám. Jana
Žižky z Trocnova 2/2, PSČ 286 01.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. května
2015, č.j. 10 C 253/2013-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci v
záhlaví uvedenou částku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
14. prosince 2015, č.j. 68 Co 389/2015-145, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle
dovolatelky závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř..
Otázka nastolená dovolatelkou se týká toho, zda termín „prokazatelné zavinění“,
který strany použily v ustanovení o smluvní pokutě v kupní smlouvě ze dne 31.
prosince 2008, je termínem určitým a srozumitelným. Dle dovolatelčina názoru se
může jednat o výraz neurčitý, příp. nesrozumitelný, a pokud by soud dospěl ke
stejnému závěru, pak by předmětné ustanovení o smluvní pokutě bylo neplatné.
Dovolatelka dále uvedla, že touto její námitkou ohledně neurčitosti či
nesrozumitelnosti výrazu použitého ve smlouvě se soudy vůbec nezabývaly.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu a s ním související rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť dle
jeho názoru dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání, když neuvedla, v čem
spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Otázka výkladu termínu „prokazatelné zavinění“, kterou dovolatelka předestřela
dovolacímu soudu a která dle jejího názoru nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud řešena, není relevantní právní otázkou, na které by
napadené rozhodnutí záviselo.
V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná porušila
smluvní povinnost, a žalobci tak vzniklo právo na smluvní pokutu. Soud prvního
stupně se rovněž zabýval tím, že použitím termínu „prokazatelné zavinění“
strany smlouvy modifikovaly odpovědnost za porušení smlouvy z odpovědnosti
objektivní, jak je koncipována v zákoně, na odpovědnost subjektivní, tedy
odpovědnost za zavinění, což dispozitivní ust. § 300 obch. zák. nevylučuje.
Soud prvního stupně se pak zabýval tím, zda žalovaná porušení smluvní
povinnosti zavinila.
Z výše uvedeného vyplývá, že použitý termín nezpůsobil a nepůsobí žádné
výkladové komplikace a soudy se s ním správně vypořádaly, když uvedly, že nejde
o výraz neurčitý či nesrozumitelný, a dovodily, co bylo právním důsledkem
použití tohoto výrazu ve smlouvě. Dovolatelkou nastolená otázka týkající se
neurčitosti či nesrozumitelnosti takového výrazu není tedy pro daný případ
relevantní a napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti
dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát,
např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo
1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je
podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o.
s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s § 243f odst. 3
větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu