23 Cdo 1888/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně P.
S. T., s. r. o., v likvidaci, zastoupené Mgr. P. K., advokátem, proti žalované
K. Č. r. v. o. s., zastoupené Mgr. Ing. I. K., advokátem, o zaplacení částky
1,510.409,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
5 Cm 126/2003-331, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 30. listopadu 2006, č. j. 6 Cmo 272/2006-361, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 6 Cmo
272/2006-361, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2006, č. j. 5 Cm 126/2003-331,
řízení co do částky 40.017,60 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok pod bodem I)
a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1,470.392,30 Kč s úrokem z prodlení
ve výroku specifikovaným a nahradit jí náklady řízení (výrok pod bodem II).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované shora označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně v napadených výrocích pod bodem II potvrdil (výrok pod
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně,
totiž že společnost C., a. s., dodala žalované na základě Dohody o rámcových
podmínkách uzavřené dne 13. 9. 2002 (jejíž přílohou byly Všeobecné nákupní a
obchodní podmínky žalované) zboží (šlo celkem o jedenáct dodávek), jehož ceny
(vyúčtované příslušnými fakturami) žalovaná ve sjednané lhůta nezaplatila. C.,
a. s., dopisem ze dne 20. 1. 2003 doručeným žalované dne 24. 1. 2003 od uvedené
dohody odstoupila a pohledávky vůči žalované smlouvou ze dne 17. 2. 2003
postoupila žalobkyni, což téhož dne žalované oznámila. Odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně (jenž byl v tomto směru vázán jeho právním názorem
vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí) dovodil, že ujednání bodu 2.8
Všeobecných nákupních a obchodních podmínek (o právu objednatele provádět
zadržení a započtení plateb) je neplatné a žalovaná prodlením s placením svých
závazků podstatným způsobem porušila smlouvu. Odstoupení od smlouvy (od dohody
o rámcových podmínkách) posoudil jako platné a uzavřel, že v jeho důsledku
zanikla práva a povinnosti stran z této smlouvy, nic tedy nebránilo společnosti
C., a. s., předmětné pohledávky postoupit, neboť zánikem smlouvy již neplatila
blokace podle čl. 2.7 smlouvy (dodacích podmínek). Podle mínění odvolacího
soudu není totiž toto ujednání takovým ustanovením smlouvy, jež by mělo podle
ustanovení § 351 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) trvat
i po ukončení smlouvy, a mezi účastníky smlouvy takové omezení pro případ
postoupení pohledávky dohodnuto nebylo. Odvolací soud dále shodně se soudem
prvního stupně uzavřel, že žalovaná neprokázala vznik práva na smluvní pokutu,
kterou hodlala úkonem ze dne 11. 12. 2002 započíst proti pohledávce žalobkyně,
a pohledávku započtenou dne 9. 4. 2003 započíst proti pohledávce společnosti
C., a. s., nemohla, neboť ta již byla postoupena žalobkyni. Postup soudu
prvního stupně, pokud nevyslechl svědky navržené žalovanou, odvolací soud
vadným neshledal.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. ] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. ].
Žalovaná zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu o aktivní věcné
legitimaci žalobkyně, založeného na posouzení, podle jejího mínění chybného, že
a) postoupení pohledávek na žalobkyni nebránila dohoda žalované se společností
C., a. s., neboť dohoda, že věřitel je oprávněn postupovat pohledávky vůči
dlužníkovi třetím osobám pouze na základě písemné dohody s dlužníkem, není
ustanovením, které má podle § 351 odst. 1 obch. zák. trvat i po ukončení
smlouvy,
b) dohoda, že objednatel je oprávněn provádět započtení a zadržení plateb
dodavateli, je neplatná a žalovaná se dostala do prodlení, takže C., a. s.,
platně odstoupila od smlouvy,
c) je možno z důvodu prodlení odstoupit nejen od konkrétní individuální
smlouvy, jíž se prodlení týká, nýbrž i od smlouvy rámcové, na jejímž základě
je individuální smlouva uzavřena,
d) smlouvu o postoupení pohledávek uzavřela za společnost C., a. s., osoba
oprávněná jednat jejím jménem a tato smlouva není neurčitá.
Žalovaná dále namítla, že způsoby, podmínky a důvody zrušení smlouvy byly
sjednány v dohodě o rámcových podmínkách, a to úplným výčtem, použití
dispozitivního ustanovení § 345 a násl. obch. zák. je tedy vyloučeno.
Argumentovala též [a podle obsahu tím uplatnila dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat vadnost skutkových zjištění
a závěrů], že žalobkyně neprokázala, zda a kdy nastala splatnost kupní ceny, a
není tedy správný závěr o prodlení s její úhradou. Žalobkyně podle jejího
názoru neprokázala ani to, že předmětná pohledávka byla poté, co ji C., a. s.,
postoupila faktoringové společnosti, postoupena zpět. Postoupení nebylo
žalované oznámeno, resp. prokázáno. Vady řízení žalovaná spatřovala v tom, že
rozsudky soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádaly s
jejími námitkami, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti, jestliže
aplikoval ustanovení § 351 obch. zák., aniž se touto otázkou zabýval soud
prvního stupně, a že nebyl proveden navržený důkaz výslechem svědků.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil. Dovolání pak ještě doplnila podáním ze dne 14. 3.
2008, k němu však nelze přihlížet, neboť jsou v něm tvrzeny nové skutečnosti,
jejichž uplatnění v dovolání brání ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem a námitky žalované stran vad řízení označila za účelové.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného
zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou
advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se
zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V posuzované
věci jde o případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí druhým a bylo
jím rozhodnuto jinak (opačně) než předchozím rozsudkem (rozsudkem ze dne 31.
září 2004, č. j. 5 Cm 126/2003-68) proto, že soud prvního stupně byl (v zásadní
otázce platnosti Všeobecných nákupních a obchodních podmínek žalované v bodě
2.8) vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu (v
usnesení ze dne 24. července 2005, sp. zn. 6 Cmo 474/2004-91). Dovolání tedy
přípustné je.
Podle ustanovení § 242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (odstavec 1). Rozhodnutí
odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (odstavec 3).
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa
přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je
dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 273 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na
všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi
nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu
známé nebo k návrhu přiložené (odstavec 1). Odchylná ujednání ve smlouvě mají
přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1 (odstavec 2).
Předmětná Dohoda o rámcových podmínkách je nejen podle svého označení, ale
zejména podle svého obsahu tzv. rámcovou smlouvou. Jde o nepojmenovanou smlouvu
ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., která nezakládá závazkový vztah; pohledávky
a závazky smluvních stran z ní nevznikají. Význam rámcových smluv spočívá v
tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví
jejich prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní
(tzv. realizační) smlouvy na jejich základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té
či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Takto smluvená základní pravidla pak
nejsou ničím jiným než oněmi jinými (jinými než všeobecnými) obchodními
podmínkami, upravenými v ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák.
O takovou situaci jde též v posuzované věci. Předmětná Dohoda o rámcových
podmínkách určovala, že kupní smlouvy mezi stranami v budoucnu uzavřené budou
podléhat režimu obchodních podmínek stanovených v této dohodě a ve Všeobecných
nákupních a obchodních podmínkách žalované z 1. 4. 2000. Při vzniku kupní
smlouvy uzavřené na jejím základě se tedy tam, kde strany neujednaly jinak,
staly tyto obchodní podmínky součástí smluvního ujednání; tvoří
(spoluvytvářejí) obsah té či oné konkrétní kupní smlouvy.
Odstoupení od samotné rámcové smlouvy se nedotýká kupních smluv na jejím
základě již uzavřených; jeho účinky se tedy nevztahují ani na tu část obsahu
těchto smluv, jež byla určena odkazem na obchodní podmínky. Skutečnost, že C.,
a. s., odstoupila též od těchto kupních smluv, žalobkyně netvrdila, ba naopak
na nich (na jejich závaznosti) žalobu založila, domáhá-li se uspokojení z nich
plynoucích nároků na zaplacení kupních cen za dodané zboží. V posuzované věci
se tak ustanovení § 351 odst. 1, věty druhé, obch. zák. vůbec neuplatní.
Ta část obsahu příslušných kupních smluv, kterou tvoří ustanovení článku 2.7
Všeobecných nákupních a obchodních podmínek žalované, tedy nebyla odstoupením
od rámcové smlouvy dotčena a společnost C., a. s., nadále zavazovala. Uzavřela-
li tedy tato společnost s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek vůči
žalované „z titulu realizace zboží“ (z titulu nároku na zaplacení kupních cen)
z těchto kupních smluv, aniž se na tomto postupu písemně dohodla s žalovanou
(srov. čl. 2.7 obchodních podmínek), je smlouva o postoupení v rozporu s
ustanovením § 525 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.), podle
něhož nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s
dlužníkem. Svým obsahem tak odporuje zákonu a je proto podle ustanovení § 39
obč. zák. neplatná, přičemž žalovaná, na jejíž ochranu byla v tomto případě
neplatnost stanovena, se této neplatnosti ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1,
věty první, obch. zák. dovolala (nejpozději v řízení před soudem prvního
stupně – srov. odůvodnění odporu proti platebního rozkazu na č. l. 12 spisu).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by žalobkyně měla
nabýt předmětné pohledávky vůči žalované jiným způsobem, a skutkový stav věci
se nemůže v dovolacím řízení měnit (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.). Je-li
neplatná smlouva o postoupení, na níž žalobkyně zakládá svou aktivní legitimaci
ve věci, a žalobkyně tedy na jejím základě předmětné pohledávky nenabyla
(nestala se ve vztahu k nim věřitelem žalované), pak je bez dalšího opodstatněn
závěr, že žalobkyně věcně legitimována není.
Za těchto okolností by bylo procesně neekonomické zabývat se ostatními
dovolacími námitkami; jejich posouzení by na výsledku dovolacího řízení nemohlo
ničeho změnit.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je
podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc
podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d
odst. 1, část věty první za středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu