NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 23 Cdo 194/2011-72
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem v Praze 8 - Libni, Na Žertvách
24/132, PSČ 180 00, IČO 481 15 908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované EBIKA s.r.o.,
se sídlem v Praze 1, Panská 7/890, PSČ 110 00, IČO 271 53 312, zastoupené Mgr.
Markétou Mrázovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8, o zaplacení
částky 5 068 206 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 31 Cm 37/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 20. července 2010, č. j. 3 Cmo 424/2009-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). V rámci přípravy jednání soud prvního stupně dospěl k závěru, že okolnosti
případu odůvodňují užití § 114b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
a proto uložil žalované povinnost, aby se ve lhůtě do 30 dnů ode dne doručení
písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě a aby v případě, že nárok uplatněný
žalobou neuzná, k vyjádření připojila listinné důkazy, jichž se dovolává,
popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byla žalovaná
poučena o tom, že pokud se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně
nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom
brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován,
uznává. Soud v takovém případě rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Žalovaná převzala žalobu dne 16. 1. 2009. Výzvu k písemnému vyjádření
ve věci do 30 dnů převzal její právní zástupce dne 12. 3. 2009. Podáním ze dne
31. 3. 2009 doručeným soudu dne 1. 4. 2009 se žalovaná vyjádřila, ovšem obecně
v tom smyslu, že nárok žalobkyně neuznává. Současně tímto podáním žalovaná
požádala o prodloužení lhůty k vyjádření. Soud lhůtu prodloužil do 12. 5. 2009. V této lhůtě žalovaná opět sdělila podáním ze dne 9. 5. 2009, že nárok
žalobkyně neuznává. Žalovaná ani v jednom podání nevylíčila důvod, proč nárok
žalobkyně neuznává, a neuvedla ani jedinou rozhodující skutečnost, na níž by
stavěla svoji obranu. Soud prvního stupně proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České
republiky (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 611/2007) rozhodl rozsudkem pro uznání. Podání žalované neobsahovala žádné skutečnosti, na nichž by žalovaná stavěla
svou obranu a z nichž by soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které
budou předmětem dokazování. Podání žalované tedy soud prvního stupně
nepovažoval za podání, jimiž by byla splněna povinnost vyjádřit se ve smyslu §
114b odst. 1 o. s. ř. Uplynutím určené lhůty k podání vyjádření došlo k fikci
uznání nároku, který byl žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Soud
prvního stupně proto rozhodl rozsudkem pro uznání. Soud věc posoudil tak, že
účastníci mezi sebou uzavřeli inominátní smlouvu ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. Žalobkyně prokázala, že žalované poskytla služby – odvysílala reklamní
sdělení žalovanou objednaná, za něž žalovaná nezaplatila. Proto soud prvního
stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 068 206 Kč se
sjednaným úrokem z prodlení. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2010, č. j. 3 Cmo 424/2009-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud v daném případě
postupoval podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a uložil žalované kvalifikovanou
výzvou vyjádřit se k žalobě. V dané věci byla žaloba projednatelná, žalobkyně
se domáhala žalobou zaplacení celkové částky 5 068 206 Kč s příslušenstvím.
Vzhledem k tomu, že žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu uvedla pouze, že
probíhá mimosoudní jednání a odpor věcně neodůvodnila, což ze zákona nemusela,
bylo namístě, aby za účelem řádné přípravy jednání tak, aby věc mohla být
rozhodnuta při prvním jednání, se žalovaná k žalobou uplatněnému nároku
vyjádřila a označila důkazy na podporu svých tvrzení, pokud nárok neuzná. Za
situace, kdy žalovaná v odpovědi na kvalifikovanou výzvu soudu prvního stupně
žádné věcné vyjádření nepředložila, požádala o prodloužení lhůty, soud prvního
stupně lhůtu do 12. 5. 2009 prodloužil a žalovaná v prodloužené lhůtě pouze
sdělila, že nárok neuznává, soud prvního stupně nepochybil, když vydal napadený
rozsudek pro uznání. Skutečnost, že se mezi účastníky vede mimosoudní jednání,
není podle odvolacího soudu tak závažným důvodem pro to, aby bránila žalované
ve věcném vyjádření. Za nedůvodnou považoval odvolací soud i námitku ohledně
nepředvídatelnosti rozsudku pro uznání. Žalovaná výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obdržela, její právní zástupkyni byla doručena do vlastních rukou. Skutečnost, že soud prvního stupně lhůtu prodloužil, neznamená, že výzva
pozbyla svých účinků. Žalovaná byla povinna ji splnit v prodloužené lhůtě, což
neučinila, ač tak mohla. Stejně tak mohla požádat o prodloužení lhůty, či mohla
navrhnout, například společně s žalobkyní, přerušení řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost zakládá
na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za otázky zásadního právního
významu považuje následující:
1) je probíhající jednání o smírném řešení sporu a výhrada žalované k
pozdějšímu věcnému vyjádření důvodem pro to, že kvalifikovaná výzva k vyjádření
není opodstatněná? 2) lze probíhající jednání o mimosoudním řešení sporu považovat a uznat jako
závažný důvod, který brání žalované ve věcném vyjádření? Dovolatelka zdůrazňuje, že rozsudek pro uznání je institutem procesní povahy a
že jeho použití je vázáno na řádné a prokazatelné naplnění podmínek § 153a o. s. ř. ve spojení s § 114b o. s. ř. Tato ustanovení je třeba vykládat
restriktivně a v případě pochybností o splnění těchto podmínek rozsudek pro
uznání nevydat. Opačný postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces
zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná uvádí, že podává dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, z obsahu dovolání se však podává, že uplatňuje i dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci z hlediska
splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Dovolatelka namítá, že na výzvu soudu v prodloužené lhůtě reagovala písemným
podáním ze dne 9. 5.
2009 tak, že nárok neuznává a že si vyhrazuje předložení
podrobného vyjádření a dalších důkazů k věci samé až pro případ, že probíhající
jednání sporných stran ohledně mimosoudního vyřešení celé záležitosti a o
uzavření smíru, který v době tohoto podání již měl konkrétní vzájemně
předjednané a odsouhlasené podmínky, skončí neúspěšně. Dovolatelka je dále přesvědčena, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly
splněny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. Povaha věci ani okolnosti případu
nevyžadovaly vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. Splnění podmínek pro vydání
výzvy soud prvního stupně nijak nerozebral, pouze konstatoval, že okolnosti
případu odůvodňují užití § 114b o. s. ř., aniž by uvedl, z jakých skutečností
tak dovozuje. Žalovaná soudu sdělila, že nárok neuznává, a uvedla vážný důvod k
nevyjádření se k žalobě – probíhající jednání o mimosoudním vypořádání nároků
stran. Podle žalované by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti soudního
řízení, pokud by soud požadoval, aby se žalovaná vyjadřovala k podané žalobě a
platila zbytečné náklady např. na právní zastoupení s tím související, když
zároveň probíhala velmi korektní jednání o uzavření smíru. Žalovaná dále namítá, že v dané věci nebylo možné rozhodnout rozsudkem pro
uznání, neboť žaloba neobsahuje všechny skutečnosti a důkazy rozhodné pro
přiznání daného nároku, a to zejména důkazy ohledně toho, zda žalobkyně
skutečně poskytla předmětná plnění dle smlouvy, tj. zda reklamní sdělení řádně
odvysílala. Rozsudek odvolacího soudu je dle dovolatelky v rozporu se zásadou
předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jelikož žalovaná nárok neuznala a z
jejích podání vyplývalo, že probíhají mimosoudní jednání o smírném narovnání
sporu. Pokud se soud prvního stupně dotazoval, zda mimosmluvní jednání skutečně
probíhají a nerozhodl rozsudkem pro uznání hned po uplynutí původní lhůty, pak
žalovaná oprávněně očekávala, že soud její argumenty pro nepředložení
podrobného vyjádření podle výzvy dle § 114b o. s. ř. přijal. Vydáním rozsudku
pro uznání po pěti měsících po uplynutí lhůty k vyjádření a po vydání dvou
dalších výzev směrem k žalobkyni ohledně postupu mimosoudních jednání byl proto
porušen princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Závěrem dovolatelka shrnula, že rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního
stupně spočívají na nesprávné interpretaci ustanovení § 153a o. s. ř. ve
spojení s § 114b o. s. ř. Z toho důvodu žalovaná navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Dospěl přitom k závěru, že dovolání přípustné není. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. má zásadní
právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Nejvyšší soud dovodil, že podmínky ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. splněny
nebyly a nelze tudíž uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní
význam. Z obsahu dovolání se podává, že žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, jelikož napadá
výklad ustanovení § 114b o. s. ř. ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. Při
přezkoumání přípustnosti dovolání se tedy Nejvyšší soud zaměřil na otázku
správnosti výkladu těchto ustanovení odvolacím soudem, jelikož nesprávný výklad
procesněprávního předpisu by přípustnost podaného dovolání mohl založit.
Dovolatelka souhrnně namítá, že se ve lhůtě stanovené soudem vyjádřila, že
nárok neuznává, že důvodem pro nepředložení vyjádření je probíhající mimosoudní
jednání a že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro vydání výzvy podle §
114b o. s. ř.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v řízení, žalované byla na její
žádost prodloužena lhůta k vyjádření se k výzvě podle § 114b o. s. ř. do 12. 5.
2009. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že podání, která
žalovaná do této lhůty učinila, nelze považovat za řádné vyjádření k doručené
výzvě. Uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává,
jestliže se žalovaná bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b
odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod jí v tom brání. Za vážný důvod k nepodání vyjádření na základě
výzvy soudu podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nelze považovat
probíhající mimosoudní jednání stran. Žalovaná musela mít s ohledem na
mimosoudní jednání k dispozici potřebná tvrzení a důkazy k tomu, aby se ve věci
mohla k výzvě soudu prvního stupně vyjádřit alespoň tak, že uvede rozhodné
skutečnosti, přiloží listinné důkazy a označí rozhodné důkazy k prokázání svých
tvrzení. Samotný fakt, že probíhá mimosoudní jednání, proto nelze považovat za
vážný důvod bránící žalované vyjádřit se. Soud prvního stupně navíc původní
lhůtu k podání vyjádření prodloužil a rozhodnutí vydal až víc jak měsíc poté,
kdy mu žalobkyně sdělila, že mimosoudní jednání bylo neúspěšné.
Žalovaná dále namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy podle
ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť to nevyžadovala povaha věci, či
okolnosti případu.
Povahou věci se rozumí její typová, skutková či právní obtížnost, která sama o
sobě vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání
usnesení podle § 114b o. s. ř. tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s
ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných
důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze jednání
připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout.
Okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími určitý konkrétní
spor, který jinak nemusí být typově složitý po skutkové nebo právní stránce.
Půjde např. o situaci, kdy žalovaný nevyhověl prosté výzvě soudu podle § 114a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §
114b o. s. ř. v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by
podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu věci
mimořádně obtížnou – tu jsou takové skutečnosti, které vedou k závěru, že bez
vyjádření žalovaného ve věci nemůže být jednání připraveno tak, aby při něm
mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto.
Právě takové okolnosti v dané věci odůvodňovaly vydání výzvy podle § 114b o. s.
ř., když žalovaná podala odpor proti platebnímu rozkazu, v němž pouze uvedla,
že mezi stranami probíhá jednání o uzavření smíru a v případě, že jednání
skončí neúspěšně, předloží podrobné vyjádření a navrhne důkazy. Bylo proto
namístě, jak konstatoval již odvolací soud, aby za účelem řádné přípravy
jednání tak, aby věc mohla být rozhodnuta pokud možno při prvním jednání, se
žalovaná k žalobou uplatněnému nároku vyjádřila a označila důkazy na podporu
svých tvrzení, pokud nárok neuzná.
Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně nemohl rozhodnout rozsudkem pro
uznání, neboť žaloba neobsahovala všechny skutečnosti a důkazy rozhodné pro
přiznání daného nároku, a to zejména důkazy ohledně toho, zda žalobkyně
skutečně poskytla předmětná plnění dle smlouvy, tj. zda reklamní sdělení řádně
odvysílala. V § 153a odst. 3 o. s. ř. je upravena fikce uznání nároku. U
rozsudku pro uznání rozhoduje soud bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobkyně
podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku
nebo zda se jeví požadavky žalobkyně jako nedůvodné. Rozsudek pro uznání je
vydáván na základě fikce uznání žalobou uplatněného nároku, je proto pouze
nezbytné, aby ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě jasně a zřetelně
vyplývaly údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém
podkladě má soud rozhodnout. Povinností žalobkyně je tedy vylíčit alespoň
takové rozhodující skutečnosti, kterými je vymezen předmět řízení po skutkové
stránce. Z žalobního návrhu musí tedy jasně vyplývat, o jaký nárok v řízení
jde. Je-li žaloba pro vady neprojednatelná nebo zjevně bezdůvodná, není
přípustné, aby byla žalovaná vyzvána k vyjádření, neboť to neodůvodňují povaha
věci a ani okolnosti případu a nemohou být též splněny zákonné předpoklady pro
rozhodnutí věci platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo
evropským platebním rozkazem, nebo aby bylo nařízeno přípravné jednání; o
takové žalobě proto nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3
o. s. ř. Takové okolnosti nebyly v řízení před soudem prvního stupně zjištěny.
Lze proto uzavřít, že v dané věci byly splněny podmínky vydání rozsudku pro
uznání.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti
němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu