23 Cdo 2016/2011

23 Cdo 2016/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve

věci žalobkyně Euro Chemicals s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Krči, U Habrovky

247/11, PSČ 140 00, IČO 27439666, zastoupené JUDr. Ivanem Radou, Ph.D.,

advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1683/41, proti žalované Sematix

Group a.s. (dříve AgroArt a.s.), se sídlem v Praze 8 - Bohnicích, Čimická

819/86, PSČ 182 00, IČO 27572013, zastoupené JUDr. Martinou Mikolajczykovou,

advokátkou, se sídlem v Brně, Rašínova 2, o návrhu na odložení vykonatelnosti

rozhodčího nálezu a na zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v

Praze pod sp. zn. 4 Cm 99/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 10. ledna 2011, č. j. 6 Cmo 307/2010-301, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2011, č. j. 6 Cmo

307/2010-301, se ve výrocích pod body II a III zrušuje a věc se vrací tomuto

soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2010, č. j. 4 Cm 99/2009-227,

odložil vykonatelnost rozhodčího nálezu č. j. R-1/2008, ze dne 26. února 2009,

vydaného rozhodcem JUDr. E. L. D., LL.M., (výrok pod bodem I), zrušil tento

rozhodčí nález podle ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. (výrok pod

bodem II), zamítl návrh na zrušení tohoto nálezu podle § 31 písm. b) a f)

zákona č. 216/1994 Sb. (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení

(výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně zjistil, že dne 30. května 2008 byla mezi stranami uzavřena

Dohoda o některých vzájemných sporných a pochybných právech a povinnostech,

jejíž součásti byla rozhodčí doložka. Z podání strany žalované v rozhodčím

řízení (v tomto řízení žalobkyně) ze dne 25. února 2009 soud zjistil, že

uplatnila námitku započtení in eventum, a to své pohledávky za stranou žalující

v rozhodčím řízení vyplývající z Dohody o započtení závazků a pohledávek ze dne

23. května 2008. Soud prvního stupně dále zjistil, že M. P. byl ve funkci

jednatele žalobkyně do 4. června 2008, k podpisu rozhodčí doložky došlo 30. května 2008. Soud prvního stupně neshledal naplnění podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu

podle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu

rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“), které měly

spočívat v tom, že bývalý jednatel žalobkyně, M. P., podepsal dohodu obsahující

rozhodčí doložku až po svém odvolání z funkce. Rozhodčí doložka byla podepsána

v době, kdy byl M. P. jednatelem společnosti; jakékoli omezení, které by ho

zavazovalo k tomu, aby jeho jednání předem schválil společník nebo jiný orgán

společnosti, je vůči třetím osobám neúčinné. Ani skutečnost, že jednateli je

známo, že má být z funkce odvolán, nepůsobí omezení jednatelského oprávnění. Soud prvního stupně rovněž neshledal, že by byl způsob jmenování rozhodce v

rozporu se zákonem. V rozporu se zákonem není ani skutečnost, že účastníci

ujednali, že nepřijme-li rozhodce uvedený v rozhodčí smlouvě funkci, rozhodne

ve věci soud. Podle ustanovení § 2 odst. 1 ZRŘ se strany mohou dohodnout, že o

majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s

výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkurzů nebo vyrovnání, k

jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudů, má

rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Ustanovení § 3

odst. 1 tohoto zákona stanoví povinnost sjednat rozhodčí smlouvu písemně. Tato

podmínka byla splněna, stejně jako bylo prokázáno, že účastníci ujednali, že

věc bude rozhodovat jeden rozhodce. To, že se jedná o konkrétního rozhodce,

kterého si účastníci přímo v rozhodčí smlouvě ujednali, není v rozporu se

zákonem o rozhodčím řízení, a pokud by po odmítnutí rozhodce byla dána pravomoc

soudu, nikterak to neznemožňuje uplatnění práv účastníků řízení, právě naopak. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s údajným důvodem neplatnosti rozhodčí

smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku. V této

souvislosti uvedl, že jednak soudu nepřísluší zkoumat, zda dohoda sama byla či

nebyla pro účastníky nevýhodná, jednak neplatnost hlavní smlouvy, resp. dohody

nepůsobí neplatnost rozhodčí doložky, která je samostatným právním úkonem. Rozhodce se též vypořádal s námitkou neplatnosti dohody podle § 196a obchodního

zákoníku, když neshledal vztah jednatele žalobkyně M. P. k žalované jako vztah

k osobě blízké. S tímto názorem se soud prvního stupně ztotožnil.

Soud prvního stupně neshledal ani důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §

31 písm. f) ZRŘ. Žalobkyně navrhla zrušení rozhodčího nálezu i podle tohoto

ustanovení, neboť podle ní rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které

nebylo oprávněným žádáno. Namítla, že rozhodce postupoval nesprávně, když

přiznal straně žalující v rozhodčím řízení nárok na náhradu nákladů řízení

podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Soud se s jeho námitkou neztotožnil. Soudu

přitom nepřísluší zkoumat, zda rozhodce rozhodl o stanovení odměny, resp. o

zvolení způsobu pro stanovení odměny a nákladů řízení po právu, neboť podle

názoru soudu by tato otázka patřila do přezkumu rozhodčího nálezu, ke kterému

soud oprávněn není. Dále soud prvního stupně neshledal důvod ke zrušení rozhodčího nálezu

podle § 31 písm. e) ZRŘ pro nedostatek poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně netvrdila, které skutečnosti by prokazovala, ani v žalobě

neoznačila důkazy, které by na svou obranu použila. Z rozhodčího nálezu měl

soud za prokázané, že se rozhodce všemi navrženými důkazy pečlivě zabýval. Žalobkyně dále namítla, že neměla možnost věc před rozhodcem projednat

podle § 31 písm. e) ZRŘ, jelikož se rozhodce odmítl zabývat námitkou započtení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodce se zabýval námitkou započtení

po stránce procesní, tj. zda v rozhodčím řízení mohla být vznesena námitka

započtení. Nezabýval se však námitkou započtení po stránce hmotněprávní, tzn. je možné, že rozhodce rozhodoval o pohledávce, která už ke dni vydání

rozhodčího nálezu neexistovala. Z toho důvodu dospěl soud prvního stupně k

závěru, že žalobkyni nebylo umožněno věc před rozhodcem řádně projednat. Soud

prvního stupně proto zrušil rozhodčí nález podle § 31 písm. e) ZRŘ. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2011, č. j. 6 Cmo 307/2010-301, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku

pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně (výrok pod bodem I), změnil

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že návrh na odložení

vykonatelnosti rozhodčího nálezu zamítl (výrok pod bodem II.1), ve zbývající

části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok pod

bodem II.2), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud konstatoval, že ve smyslu ustanovení § 201 o. s. ř. přísluší právo odvolání jen tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu

způsobena, byť nepatrná, újma. V daném případě se žalobkyně žalobou domáhala

zrušení rozhodčího nálezu. Soud prvního stupně o věci rozhodl tak, že rozhodčí

nález zrušil, čímž bylo žalobkyni zcela vyhověno. Na to nemá vliv, že ve výroku

rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III soud uvedl, že návrh na zrušení

rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b), f) ZRŘ se zamítá, jelikož soud ve smyslu

§ 157 o. s. ř. ve výroku písemného vyhotovení rozsudku uvádí obsah rozhodnutí

ve věci samé a rozhodnutí o nákladech řízení. Uvádí tedy, zda žalobě vyhoví, či

ji zamítá. Závěr o tom, že neshledal důvod pro zrušení rozhodčího nálezu i

podle § 31 písm. b), f) ZRŘ měl soud uvést pouze v odůvodnění rozsudku.

Z toho

důvodu odvolací soud odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně ve

výroku pod bodem III odmítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou

dány důvody pro zrušení rozhodčí nálezu podle ustanovení § 31 písm. b) a písm. f) ZRŘ. Ani skutečnost, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem

projednat, neboť žalobkyně nebyla dostatečně poučena o povinnosti označit

důkazy pro své tvrzení, není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31

písm. e) o. s. ř. Odvolací soud odkázal v této souvislosti na odůvodnění soudu

prvního stupně. Ohledně posouzení námitky započtení dospěl odvolací soud k jinému závěru než

soud prvního stupně. Aby bylo možno postupovat podle § 31 písm. e) ZRŘ, muselo

by být v řízení zjištěno, že došlo ke zcela zásadnímu porušení procesních

principů. Zrušit rozhodčí nález z důvodu, že rozhodce neprovedl důkaz navržený

stranami, bude možno zásadně jen tehdy, jestliže se rozhodce tímto důkazem

odmítl zabývat vůbec, nebo se jím zabýval nedostatečně. Odvolací soud z obsahu rozhodčího spisu zjistil, že rozhodce se námitkou

započtení vznesenou žalobkyní zabýval, avšak neshledal ji důvodnou. V daném

případě tedy nejde o situaci popsanou výše, tj. že rozhodce se odmítl námitkou

započtení zabývat. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že není dán důvod pro

zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II napadla žalobkyně

dovoláním, jehož přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako

důvody dovolání uplatňuje důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá

podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka namítla, že není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že

„z obsahu rozhodčího spisu vyplývá, že se rozhodce námitkou započtení vznesenou

žalobkyní zabýval, avšak neshledal ji důvodnou“. Žalobkyni není zřejmé, z čeho

tak odvolací soud usuzuje. V rozhodčím nálezu (str. 18-19) je uvedeno, že

rozhodce dospěl k závěru, že se námitkou započtení nebude zabývat, protože

pohledávky stranou započítávané nesdílí režim rozhodčího řízení, natož

uvedeného rozhodce, a proto o nich nemůže být jakýmkoli způsobem rozhodováno. Rozhodce se tak nezabýval důvodností námitky započtení, naopak dospěl k závěru,

že se důvodností jako takovou zabývat nebude, resp. nemůže. Ve skutečnosti

rozhodce pouze odůvodnil, proč se důvodností námitky započtení nebude zabývat. Odvolací soud tedy posuzoval věc nesprávně, jelikož vzal v úvahu skutečnosti,

které z provedených důkazů nevyplynuly, a naopak pominul rozhodné skutečnosti,

které byly provedenými důkazy prokázány [§ 241a odst. 3 o. s. ř.].

Žalobkyně nesouhlasí s odvolacím soudem, že zrušit rozhodčí nález z

důvodu, že rozhodci neprovedli důkaz navržený stranami, je možné zásadně jen

tehdy, jestliže se rozhodci tímto důkazem odmítli zabývat vůbec, nebo se jím

zabývali nedostatečně. Z odůvodnění rozhodčího nálezu je zřejmé, že rozhodce se

odmítl důvodností námitky započtení zabývat. Započtení je hmotněprávní úkon a

rozhodce jej jako takový nemůže při posuzování existence či neexistence žalobou

uplatněného závazku ignorovat. V důsledku se pak rozhodce vůbec nezabýval

důkazy navrženými žalobkyní k prokázání důvodnosti uplatněné námitky započtení. Postup rozhodce, pokud se nezabývá existencí pohledávek, které žalobkyně in

eventum započetla proti pohledávkám žalované, nemůže být správný. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud dospěl k jinému závěru, než k

jakému dospěl soud prvního stupně ohledně námitky žalobkyně, že rozhodce se

odmítl zabývat námitkou započtení, a tím byla žalobkyni odňata možnost věc

řádně projednat. Odvolací soud dospěl k názoru, že není důvod pro zrušení

rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud tak došel k jinému skutkovému zjištění ve vztahu k otázce

projednání námitky započtení rozhodce než soud prvního stupně bez toho, aby

zopakoval dokazování rozhodčím spisem ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. Řízení je tak stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek

dovolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se rozhodce v rozsáhlé

části odůvodnění rozhodčího nálezu zabýval započtením jako takovým, jeho

důsledky a navazujícími právními otázkami, a pak pouze konstatoval, že se na

pohledávky, které byly namítány k započtení, nevztahuje rozhodčí doložka. Není

tedy pravdou, že by se započtením „a priori“ odmítl rozhodce zabývat a jen by

konstatoval, že to neučiní, ale nejdříve řádně zhodnotil možnosti započtení a

všechny důsledky. Až následně ukončil úvahy tak, jak je v rozhodčím nálezu

uvedeno. Není tedy pravdou, že by závěr, že se rozhodce řádně zabýval námitkou

započtení, neplynul z obsahu spisu a ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Žalovaná je toho názoru, že odvolací soud konstatoval stejný závěr jako

soud prvního stupně, tedy že se rozhodce navrženými důkazy nezabýval, proto

nelze dospět k závěru, že by musel odvolací soud provádět nové dokazování. K námitce započtení žalovaná argumentuje dopady, které by posuzování

otázky započtení v rozhodčím řízení mělo na další právní vztahy, tj. především

prodloužení trvání rozhodčího řízení. Žalovaná dále rozebírá, jak by se mělo

postupovat v situaci, kdy bude namítána k započtení pohledávka, kterou na

žalovaného postoupil třetí subjekt a postoupená pohledávka bude plynout ze

smlouvy, která nebude zastřešena rozhodčí doložkou. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§

10a o. s.

ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že

je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek

odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných

dovolacích důvodů, kterými je vázán i z hlediska jejich obsahového vymezení,

přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jelikož

odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly,

a naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány,

když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z obsahu spisu rozhodčího řízení

vyplynulo, že rozhodce se námitkou započtení zabýval, avšak neshledal ji

důvodnou. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí

vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části

oporu v provedeném dokazování. Skutkovým zjištěním, které nemá podle obsahu

spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení

rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu

vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu

skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani

jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,

které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo

protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů

účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti),

zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo

jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové

zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se

skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu

prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,

uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co

vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným

důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota

zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout

výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat

- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu

odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,

není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.

Znamená to, že hodnocení

důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše

uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 106/2011). Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně (č. l. 151) se podává, že soud

prvního stupně v průběhu jednání provedl důkaz rozhodčím spisem. Z něj učinil

skutkové zjištění, že rozhodce se s námitkou započtení svědomitě vypořádal, ale

po stránce hmotněprávní se jí vůbec nezabýval. Odvolací soud, aniž by opakoval

dokazování, uvedl, že z obsahu spisu rozhodčího řízení vyplynulo, že rozhodce

se námitkou započtení vznesenou žalobkyní zabýval, avšak ji shledal důvodnou. V

rozhodčím nálezu č. j. R-1/2008 (č. l. 107 rozhodčího spisu) rozhodce uvedl:

„Námitku započtení vznesenou žalovanou stranou jako procesní obranu v tomto

řízení nelze uznat, neboť pohledávky žalovanou stranou započítávané nesdílí

režim rozhodčího řízení, natož shora uvedeného rozhodce, a proto o nich nemůže

být jakýmkoli způsobem v tomto řízení rozhodováno.“

Nejvyšší soud proto uzavřel, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že rozhodce

se námitkou započtení zabýval, ale neshledal ji důvodnou, nemá oporu v

provedeném dokazování, když z obsahu rozhodčího nálezu jasně vyplývá, že

rozhodce se námitkou započtení po právní stránce nezabýval, tj. k její věcné

důvodnosti se vůbec nevyjadřoval, jelikož dospěl k závěru, že tuto námitku

nelze z procesních důvodů řešit v rozhodčím řízení. Dovolací důvod uvedený v

ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. tak byl naplněn. Rozhodnutí odvolacího soudu je dále postiženo vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož odvolací soud dospěl v otázce,

zda se rozhodce zabýval či nezabýval námitky započtení, k jinému skutkovému

zjištění než soud prvního stupně, aniž by opakoval důkazy provedené před soudem

prvního stupně [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nejvyšší soud se vyjadřuje i k posouzení otázky, zda pod důvod ke zrušení

rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ (straně nebyla poskytnuta možnost věc

před rozhodci projednat) spadá i situace, kdy se rozhodce v rozhodčím řízení

věcně nezabýval námitkou, že pohledávka žalovaná v rozhodčím řízení zanikla

započtením. Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v § 31 písm. e) ZRŘ míří

především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností

účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení

vyjádřenou v § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění

jejich práv. Podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva

princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého

procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost

přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější

situace, než ve které je její protistrana (viz např. D. B. B. V. proti N.). I v

rozhodčím řízení je třeba trvat na tom, aby účastníky navržené důkazy byly před

rozhodčím soudem projednány tak, že buď budou provedeny, nebo nebudou po řádném

odůvodnění připuštěny.

Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu

podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy

týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti

skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. S ohledem na princip rovnosti zbraní účastníků řízení, který se uplatňuje i v

rozhodčím řízení, je třeba dát oběma stranám v rozhodčím řízení možnost tvrdit,

vlastní tvrzení prokazovat a vznášet námitky proti tvrzení protistrany. Účastníci mají zároveň právo, aby se vznesenými námitkami rozhodčí soud věcně

zabýval. Je-li v rozhodčím řízení žalována určitá pohledávka, musí mít žalovaný v

rozhodčím řízení právo uplatnit proti této pohledávce veškeré námitky, které

mohou mít dopad na rozhodnutí ve věci. Následkem řádného uplatnění námitky

započtení v řízení by mohl být závěr rozhodujícího orgánu, že žalovaná

pohledávka zanikla z důvodu započtení. Žalobu by bylo poté nutné v rozhodčím

řízení zamítnout. Žalovanému tedy nelze upřít možnost uplatnit svou pohledávku

k započtení proti uplatněné pohledávce žalobce. Z uvedeného se podává, že rozhodce musí obranu žalovaného, jíž uplatňuje svou

pohledávku k započtení proti uplatněné pohledávce žalobce, posoudit věcně, tj. zda došlo v důsledku tohoto úkonu k zániku (částečnému zániku) pohledávky

žalobce, a nemůže toto věcné posouzení odepřít z důvodu, že k tomuto posouzení

nemá rozhodce pravomoc, neboť o této pohledávce nebyla uzavřena rozhodčí

smlouva. Pokud tak učiní, odnímá tím účastníku řízení možnost věc před rozhodci

projednat. Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z

hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud jej ve výroku pod

bodem II a v závislém výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení podle

ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém

rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.