23 Cdo 2030/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobce V. s., s. r. o., zast. Mgr. P. H., advokátem, proti žalovanému M.Š.,
zast. JUDr. E. J., advokátkou, o zaplacení 753.571,30 Kč s přísl., vedené u
Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 23/2003, o dovolání žalobce i
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2006, č. j. 11
Co 56/2006-135, takto:
I. Dovolání žalobce směřující do výroku Krajského soudu v Plzni ze dne
3. 11. 2006, č. j. 11 Co 56/2006-135, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
566.268,27 Kč s přísl. se zamítá.
II. Dovolání žalobce směřující proti výroku Krajského soudu v Plzni ze
dne 3. 11. 2006, č. j. 11 Co 56/2006-135, jímž byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit žalobci 1,792,- Kč s přísl. a proto výrokům II. až IV. o
náhradě nákladů řízení se odmítá.
III. Dovolání žalovaného směřující proti výrokům III. a IV. rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2006, č. j. 11 Co 56/2006-135 o nákladech
řízení se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Sokolově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 5. 2005,
č. j. 12 C 23/2003-100, doplněným rozsudkem ze dne 21. 10. 2005, uložil
žalovanému povinnost uhradit žalobce 531.719,37 Kč s 10 % úrokem z prodlení od
15. 8. 2000 do zaplacení a dále částku 36.340,90 Kč s 10 % úrokem z prodlení od
12. 11. 2000 do zaplacení; soud prvního stupně dále zamítl žalobu ohledně
částky 185.511,03 Kč s přísl. a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 11. 2006, č. j. 11
Co 56/2006-135 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci částku 1.792,- Kč s přísl., ve zbývající částce,
566.268,27 Kč s přísl. žalobu zamítl, dále změnil výroky soudu prvního stupně o
náhradě nákladů řízení před tímto soudem a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že podle zjištění soudu
prvního stupně byla dodávka vody uskutečňována na základě smlouvy ze dne 7. 1.
2000. V období od 4. 12. 1999 do 31. 7. 2000 byla žalovanému vyúčtována za
spotřebu vody ve výši 19.973 m³ částka 717.230,40 Kč a za období od 1. 8.
2000 do 23. 10. 2000 za spotřebu vody 1.012 m³ částka 96.340,90 Kč.
Spotřeba vody byla měřena vodoměrem, který byl přezkoušen z hlediska
funkčnosti, měl prošlou lhůtu úředního ověření, a z hlediska přesnosti měření
vyhověl. Ze znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. I. M. vyplývá, že v
období od 4. 12. 1999 do 31. 7. 2000 mohlo předmětným potrubím protéci
maximálně 14.807 m³, v následujícím období maximálně 5.161 m³ a
vodoměr vykázal spotřebu 19.973 a 1.012 m³.
Odvolací soud dále v odůvodnění uvedl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního
stupně doplnil o zprávu společnosti V.-R., s. r. o., z níž vzal za prokázané,
že u „počítacích mechanických vodoměrů může ve výjimečných případech dojít k
přeskočení mechanického počítadla i řádově v m³“.
Odvolací soud s ohledem na uvedený skutkový stav dospěl k závěru, že právní
posouzení věci provedené soudem prvního stupně není správné Nesprávnost
právního posouzení spočívá podle odvolacího soudu v tom, že před zřejmou
vadnost vodoměru, vzal tento soud v období od 1. 8. 2000 do 23. 10. 2000 za
určující spotřebu vykázanou vodoměrem (1.012 m³) a v období předcházejícím
(tj. od 4. 12. 1999 do 31. 7. 2000) vykázal množství vody, které při
nepřetržitém průtoku mohlo být do nemovitosti převedeno (14.807 m³).
Odvolací soud při řešení této věci, jak uvedl v odůvodnění rozsudku, vycházel z
toho jako by vodoměr nebyl osazen, protože, i když byl vodoměr osazen a jednalo
se o smluvní vztah, nebylo množství odebrané vody vodoměrem věrohodně změřeno.
Za této situace postupoval podle ust. § 136 o. s. ř., neboť výši žalobcem
uplatněného nároku nebylo možné zjistit, a proto ji určil podle své úvahy. Při
úvaze o výši nároku postupoval přiměřeně podle vyhl. č. 144/1978 Sb., o
veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, což byl předpis účinný v
posuzované době a s ohledem na její ust. § 37 odst. 2 vycházel z ročních
směrných čísel spotřeby vody, dále z toho, ž objekt připojený k odběru vody
nebyl převážnou část rozhodného období obydlen a dospěl k závěru, že spotřeba
vody činila v období od 4. 12. 1999 do 23. 10. 2000 celkem 49,86 m³, při
ceně vodného 20,05 Kč a stočného 14,15 Kč za 1 m³, pak úplata za vodné a
stočné činila 1.792,- Kč vč. 5 % DPH.
S ohledem na tento závěr pak odvolací soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 12. 2. 2007 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém
jeho rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a to, že dílem vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V podrobnostech dovolatel v dovolání uvedl, že mezi účastníky existoval
závazkový vztah podléhající režimu obchodního zákoníku, jehož předmětem byla
dodávka vody a odvod odpadních vod z objektu žalovaného K. n. O. Množství
odebrané vody bylo měřeno vodoměrem, který byl přezkoušen státním metrologickým
střediskem se závěrem, že předmětný vodoměr „po technické stránce vyhovuje“.
Údaje o stavech (odběrech) vodoměru při jednotlivých odečtech nebyly podle
dovolatele správné.
Dovolatel v dovolání dále uvedl, že závěr odvolacího soudu o tom, že vodoměr
byl vadný je v rozporu s protokolem Státního metrologického střediska, který se
vyjádřil, že vodoměr měří správné. Tento závěr u soudu nemůže obstát, a to i s
přihlédnutím k tomu, že mezi účastníky nebylo sporu o stavech na vodoměru
zjištěných při jednotlivých odečtech. Pokud jde o „přeskočení“ mechanického
počítadla vodoměru, je dovolatel toho názoru, že by vodoměr musel být
mechanicky poškozen a nemohl by projít úředním ověřením s výsledkem, že měří
správně. Tento závěr odvolacího soudu pokládá dovolatel za závěr, který je v
přímém rozporu s provedenými důkazy.
S ohledem na uvedené je dovolatel dále toho názoru, že v objektu žalovaného byl
osazen funkční vodoměr a jím naměřené hodnoty jsou podkladem pro stanovní výše
odběru vody, a proto je nepřípustné aplikovat ust. § 136 o. s. ř., neboˇnárok
žalobce byl jednoznačně prokázán.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve
všech jeho výrocích a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání ze dne 9. 1. 2007 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v jeho
výrocích III. a IV. o nákladech řízení s tím, že dovolání je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z důvodu nesprávného právního
posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), neboť podle názoru bylo nesprávně
aplikováno ust. § 150 o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalovaný uvedl, že měl v konkrétním případě úspěch z 98,8
%. aplikovat ust. § 150 o. s. ř. lze podle dovolatele jen na výjimečných
případech z důvodu zvláštního zřetele hodných. Odvolací soud za tyto zřetele
hodné okolnosti pokládal to, že až v průběhu řízení bylo zjištěno, že při
vyúčtování vodného a stočného nelze vycházet z údajů naměřených vodoměrem,
avšak nepřihlédl k dalším okolnostem případu, zejména majetkovým, sociálním,
osobním a dalším poměrům účastníků řízení, rovněž k okolnostem podání žaloby a
postoji účastníků. Podle žalovaného nevzal žalobce v úvahu jeho námitky ohledně
nesprávnost naměřené spotřeby, žalobu podal, i když mu muselo být zřejmé resp.
jeho zaměstnancům, že naměřený stav spotřeby vody nemohl v rozhodném období
protéci ani při soustavném průtoku vody. Podáním žaloby vystavil žalovaného
velkému psychickému tlaku, velkému vynaložení finančních prostředků na právní
zastoupení, neboť náklady na právní zastoupení převyšují jeho roční příjem.
Dovolatel se proto domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ust. § 150 o.
s. ř., a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok III. a IV. rozsudku
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud odvolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání byla podána oprávněnými osobami (žalobcem i žalovaným) proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, včas, obsahuje stanovené náležitosti a
dovolatelé jsou zastoupeni advokáty a dovolání bylo jimi též sepsáno (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval nejprve tím, zda dovolání žalobce je ve věci
přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., na něž tento dovolatel v
dovolání odkazoval a následně se bude zabývat dovoláním žalovaného.
V posuzovaném případě odvolací soud ve věci samé změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak,že žalobu o zaplacení částky 566.288,27 Kč s přísl. zamítl a žalobci
přiznal částku 1.792,- Kč s přísl.
Z toho je zřejmé, že ohledně částky 566.268,27 Kč s přísl. je dovolání
přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Ve zbývající částce 1.792,- Kč s přísl. bylo dovolateli (žalobci) vyhověno, a
proto mu v této části nebyla způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by
bylo možné napravit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání je v této
části proto tzv. subjektivně nepřípustné a dovolací soud jej odmítne. Stejně
tak není dovolání přípustné směřuje-li proti výrokům o nákladech řízení (§ 238,
§ 238a, § 239 o. s. ř.), neboť tyto výroky jsou svojí povahou usnesení, proto
němuž není dovolání přípustné.
Dovolatel (žalobce) v dovolání uplatnil dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 1
písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází z nesprávného
právního posouzení věci a ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podstata námitek tohoto dovolatele týkající se nedostatků ve skutkovém zjištění
spočívá v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný vodoměr byl vadný
a naměřené množství nemůže být podkladem pro výpočet nároku žalobce na
zaplacení vodného a stočného v rozhodném období.
Ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna vyplývá, že do
objektu žalovaného dodával žalobce vodu a odváděl odpadní vody na základě
smlouvy ze dne 7. 1. 2000 a odběr vody byl měřen vodoměrem. V období od 4. 12.
1999 do 31. 7. 2000 byla na vodoměru naměřena spotřeba ve výši 19.973 m³,
což představovalo částku 717.230,40 Kč (včetně stočného), v dalším období byla
naměřena spotřeba vody ve výši 1.012 m³ v ceně 36.340,90 Kč. Předmětný
vodoměr byl přezkoušen Státním metrologickým střediskem a středisko sdělilo, že
vodoměr po technické stránce vyhovuje, nevyhověl však z důvodu prošlé lhůty pro
úřední ověření.
Ze znaleckého posudku znalce Ing. I. M. bylo zjištěno, že teoretický průtok
vody u daného objektu by v období od 4. 12. 1999 do 31. 7. 2000 činil celkem
14.807 m³ - vodoměrem bylo naměřeno 19.973 m³, v období od 31. 7.
2000 do 23. 10. 2000 by teoretický průtok vody činil 5.161 m³ - vodoměr
naměřil průtok 1.012 m³.
Dále účastníci učinili nesporným, že předmětný objekt žalovaného v K., byl v
době od 12. 11. 1999 do 31. 7. 2000 neobydlen, nesporné byly i údaje odečtené
na vodoměru.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.
s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, který bylo provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotné (popřípadě i
procesního) práva.
Z provedených důkazů, jak již bylo uvedeno, vyplynulo, že předmětný vodoměr byl
dle přezkoušení Státním metrologickým střediskem ze dne 20. 11. 2000 shledán po
technické stránce vyhovujícím, nevyhovující však byl z toho důvodu, že byla
prošlá lhůta pro jeho ověření. Dále ze znaleckého posudku znalce Ing. I. Ž.
vyplynulo, že v období od 4. 12. 1999 do 31. 7. 2000 nemohlo ani teoreticky
vodoměrem (přípojným potrubím) protéci naměřené množství vody (19.973 m³)
a taktéž ze zprávy společnosti V.-R.vyplývá, že u mechanických počítadel může
dojít k přeskočení v řádech m³.
Pokud za uvedené situace odvolací soud dospěl k závěru, že vodoměr byl vadný a
nebylo možné z jeho údajů vycházet při výpočtu výše úhrady za vodné a stočné v
rozhodném období, je tento jeho závěr správný, neboť soud postupoval v souladu
s ust. § 132 o. s. ř. a uvedené důkazy hodnotil zejména v jejich vzájemné
souvislosti a v jejich hodnocení není logický rozpor.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že tento dovolací důvod uplatněný žalobcem
není naplněn.
Žalobce v dovolání dále namítal nesprávnou aplikaci ust. § 136 o. s. ř.
Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo
nelze-li ji zjistit vůbec určí ji soud podle své úvahy.
Soud může podle ust. § 136 o. s. ř. postupovat tehdy, je-li jistý právní základ
uplatněného nároku. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu
takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a
umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde
tedy o určení výše nároku zcela volnou úvahou soudu.
Podle tehdy platného ustanovení 17 vyhl. č. 144/1978 Sb. mj. odběr vody z
veřejného vodovodu měří dodavatel vodoměrem, přivádí-li se voda z veřejného
vodovodního řádu do nemovitosti vodovodní přípojkou; nelze-li takové měření
provádět, zjišťuje se množství podle ročních směrných čísel spotřeby vody
uvedených v příloze vyhl. č. 144/1978 Sb. (uvedená vyhláška byla zrušena k 31.
12. 2001).
Vodoměr podléhal úřednímu ověření (§ 20 odst. 2 vyhl. č. 144/1978 Sb.) a pokud
nebylo možné přesně zjistit výši odběru vody za dobu poruchy vodoměru,
vypočetla se podle odběru ve stejném období minulého roku. Jednal-li se o nový
odběr nebo změnu v odběrových poměrech, určila se výše odběru podle ročních
směrových čísel spotřeby vody (§ 20 odst. 4 vyhl. č. 144/1978 Sb.).
V posuzovaném případě byla účastníky dne 7. 1. 2000 uzavřena smlouva o
dodávce vody a odvádění odpadních vod z objektu žalovaného v K., po nahlášení
změny odběratele ze dne 20. 12. 1999, a to ke dni 12. 11. 1999.
Z uvedeného vyplývá, že se v předmětném období, za nějž je požadována úhrada
vodného a stočného, jednalo o nový odběr.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, s nímž se dovolací soud ztotožnil (viz
shora), že předmětný vodoměr byl vadný, bylo v posuzovaném případě namístě
postupovat dle ust. § 20 odst. 1 vyhl. č. 144/1978 Sb.
Z uvedeného je zřejmé, že aplikace ust. § 136 o. s. ř. nebyla namístě, neboť
právním předpisem bylo stanoveno, jak se postupuje v případě, nelze-li zjistit
výši odběru vody po dobu poruchy vodoměru.
Odvolací soud při aplikaci ust. § 136 o. s. ř. vycházel z ročních směrných
čísel spotřeby vody uvedených v příloze k vyhl. č. 144/1978 Sb. (položky 6) na
jednu osobu (56 m³) a rok a z předmětného období, za nějž je vodné a
stočné požadováno (325 dní) a dospěl k závěru, že celková částka vodného a
stočného vč. DPH činí 1.792,- Kč (sazba vodného činila 20,05 Kč/m³,
stočného 14,15 Kč/m³) přitom ještě poukázal na to, že objekt nebyl po
převážnou dobu obydlen.
Dovolací soud s ohledem na to, že se v posuzovaném případě jednalo o nový
odběr, vodoměrem naměřené hodnoty nemohly sloužit jako podklad pro výpočet
vodného a stočného v předmětném období pro jeho poruchu a postup při výpočtu
výše odběru vody provedený odvolacím soudem (poté i vody odkanalizované)
odpovídal ust. § 20 odst. 4 vyhl. č. 144/1978 Sb., dospěl k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí je věcně správné, byť odvolací soud v daném
případě nesprávně aplikoval ust. § 136 o. s. ř.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud uzavřel, že dovolání žalobce v části
týkající se zaplacení částky 566.268,27 Kč s přísl. není důvodné a pokud
dovolatel napadl výrok, jímž mu byla přiznána částka 1.792,- Kč s přísl. a
výroky o náhradě nákladů řízení, není dovolání proti těmto výrokům přípustné.
Žalovaný dovoláním napadl výroky III. a IV rozsudku odvolacího řízení, jimiž
bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a soudem
odvolacím.
Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením (§ 167 odst. 1 o. s.
ř.), a to i když je obsaženo v rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovémuto
usnesení nevyplývá z ust. § 238, § 238a, § 239 o. s. ř. a proto dovolacímu
soudu nezbylo, než dovolání žalovaného odmítnout pro jeho nepřípustnost, aniž
by se mohl zabývat jeho námitkami uvedenými v dovolání.
Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému proto rozhodl podle ust. § 243b odst.
2 a 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání žalobce v části týkající se
zaplacení 566.268,87 Kč s přísl. zamítl, a v části, v níž žalobce napadl výrok
týkající se zaplacení 1,792,- Kč s přísl. a výroky II. až IV. o náhradě nákladů
řízení dovolání odmítl a dovolání žalovaného směřující do výroků III. a IV.
rozsudku odvolacího soudu dovolací soud odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na to, že
žádnému z účastníků v tomto řízení náklady nevznikly (nikdo z účastníků se
nevyjádřil k dovolání druhého účastníka) tak, že žádný z účastníků nemá právo
na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu