23 Cdo 2043/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně AgroZZN, a.s., se sídlem Rakovník, V Lubnici 2333, PSČ 269 26,
identifikační číslo osoby 45148082, zastoupené JUDr. Erikou Neumannovou,
advokátkou se sídlem Praha 4, Marie Cibulkové 356/34, proti žalované VHC
- holding, a.s., se sídlem Zruč-Senec - Senec 465, PSČ 330 08, identifikační
číslo osoby 25224425, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem
Říčany u Prahy, Kamlerova 795, o zaplacení 877 984 Kč s příslušenstvím, vedené
u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 85/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2010, č.j. 6 Cmo
110/2010-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2010, č.j. 6 Cmo 110/2010-241,
ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2011, č.j. 6 Cmo 110/2010-306,
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2010, č.j. 49 Cm
85/2005-215, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. září 2010, č.j. 49 Cm
85/2005-273 a opravného doplňujícího usnesení ze dne 19. ledna 2011, č.j. 49 Cm
85/2005-291, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 877 984 Kč s
příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně z provedeného dokazování, a to z výslechu svědků, listin
předložených k důkazu a místního šetření učinil závěr, že na měsíc červenec a
září 2001, kdy mělo být dodáno krmivo pro krůty žalované, neexistovala žádná
písemná objednávka a ty nemohly nahradit ani zápisy z knih o objednávkách,
které byly nepřehledné, bylo v nich přepisováno a škrtáno a existenci
objednávek nepotvrdily ani výpovědi svědků. Na srpen 2011 sice existovala
objednávka, ale ta neodpovídala fakturaci. Z provedených důkazů a to ani z
následného místního šetření za účasti řidiče, který měl krmivo dovážet, nebylo
možno podle soudu prvního stupně učinit závěr, v jakém rozsahu bylo v rozhodné
době krmivo pro krůty nejen objednáno, ale ani v jakém rozsahu bylo krmivo pro
žalovanou společnost dodáno. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žaloba, jíž
se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení kupní ceny ve výši 877 984 Kč není
důvodná, neboť žalobkyně neprokázala, že by s žalovanou uzavřela konkrétní
kupní smlouvu v písemné a ani v ústní formě na dodávky fakturovaných krmiv a v
jakém množství a kvalitě zboží v rozhodné době žalované dodala. Své rozhodnutí
opřel o ustanovení § 409 a § 450 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně, odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a nad jeho rámec
uvedl, že podle § 447 obch. zák. je kupující povinen za zboží zaplatit kupní
cenu a převzít dodané zboží v souladu se smlouvou. K prokázání dodání zboží
sice žalobkyně předložila určité dodací listy, ale ty neobsahovaly údaj, kdo
zboží převzal. Následně žalobkyně předložila kopie dodacích listů, které
obsahovaly nečitelné podpisy, přičemž se mělo jednat o podpisy pana J. M.,
který ve své svědecké výpovědi uvedl, že byl v rozhodné době, kdy mělo být
zboží, za něž je požadována kupní cena, zaměstnancem společnosti Tachovská
krůta. Další podpisy patřily panu H. a panu D., rovněž zaměstnancům Tachovská
krůta. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který
konstatoval, že v řízení nebylo tvrzeno, že by tito zaměstnanci společnosti
Tachovská krůta měli oprávnění jednat za žalovanou. Odvolací soud vyšel rovněž
ze zjištění učiněných ze záznamů o provozu vozidla, podle nichž byly krmné
směsi dováženy do Bílovic, kde působila farma Svatý Jiří, která byla v rozhodné
době pronajata podle nájemní smlouvy ze dne 1.1.2000 společnosti Tachovská
krůta, s.r.o. Z místního šetření soudu prvního stupně na Bílovických farmách
bylo zjištěno, že tato farma má část horní a dolní. Vlastníkem horní farmy
nebyla žalovaná a dolní farma byla sice ve vlastnictví žalované, kde však
žalovaná chovala dobytek, a pokud zde byly chovány krůty, byly prostory
pronajaty společnosti Tachovská krůta, s.r.o. Z tohoto zjištění odvolací soud
dospěl k závěru, že nebylo možno dovodit ani odpovědnost žalované podle
ustanovení § 16 obch.
zák., podle něhož podnikatele zavazuje i jednání jiné
osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k
tomu není oprávněna. Odvolací soud při právním posouzení vzal v úvahu i
skutečnost, že se žalobkyni nepodařilo prokázat kdy a kolik směsí, co do
množství a kvality bylo dodáno právě na „dolní farmu“, která by mohla připadat
v úvahu jako „provozovna“ žalované v dané lokalitě. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyni nepodařilo prokázat dodání zboží, za
něž žalobou požaduje zaplacení kupní ceny, odvolací soud se již na rámec
právního posouzení soudem prvního stupně nezabýval otázkou, zda byla či nebyla
mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, popř. jakým způsobem se tak stalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za
to, že prokázala uzavření kupní smlouvy konkludentním způsobem a to plněním na
základě objednávek ze dne 16.7.2001 a ze dne 19.9.2001 na dodávku krmných směsí
na měsíce srpen a říjen 2001. Místo plnění bylo dohodnuto telefonicky tak jak
předpokládal postup jednotlivých objednávek podle nepodepsané rámcové kupní
smlouvy. V dovolání uvádí, že v místě plnění bylo objednané zboží převzato
osobami, které byly zaměstnanci společnosti žalované, a dále, že k převzetí
zboží došlo speciálním způsobem za pomoci osob, které převzetí zboží potvrdily. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobkyně
bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§
241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a
není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., bylo-li v dané věci
soudem prvního stupně rozhodnuto jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Je nutno rovněž připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po
stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro
posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného
práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího
výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem
doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a
případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího
soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty
skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou
zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Veškeré námitky
dovolatelky směrem ke skutkovým zjištěním soudu v tomto řízení tedy nemohou být
předmětem dovolacího přezkumu. Rovněž přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při
uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §
241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal,
Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Žalobkyně v dovolání nepoložila žádnou otázku zásadního právního významu ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Brojí pouze proti skutkovým zjištěním soudu a své
vlastní právní posouzení zakládá na vlastních skutkových závěrech, k nimž ale
odvolací soud nedospěl. Zatímco odvolací soud založil svůj závěr na skutkovém
zjištění, že žalobkyně neprokázala dodání zboží, jehož zaplacení se žalobou
domáhá, když neprokázané množství zboží převzaly osoby, které nebyly
zaměstnanci žalované, ale jiné společnosti, a na základě místního šetření soudu
nebyla prokázána ani odpovědnost žalované ve smyslu § 16 obch. zák.,
dovolatelka zakládá svůj vlastní právní názor jednak na skutkovém závěru, že
zboží převzali zaměstnanci žalované a jednak na závěru, že k převzetí zboží
došlo speciálním způsobem za pomoci osob, které převzetí zboží potvrdily.
Jak však výše uvedeno, dovolacímu přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže podléhat skutkový závěr, tedy ani
skutkový závěr o tom, zda prodávající kupujícímu zboží předal či nepředal.
Podle § 450 odst. 1 obch. zák., nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je
kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a
tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími
kupujícímu nakládat se zbožím.
Jestliže žalobkyně neprokázala, že by žalované konkrétní zboží v rozhodné době
dodala, odvolací soud správně uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení
požadované částky jakožto kupní ceny.
Rozhodnutí odvolacího soudu je i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.11.2004, sp. zn. 35 Odo
1183/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, seš. č.
3/2005, pod označ. 26/2005, podle něhož pro vznik povinnosti kupujícího
zaplatit kupní cenu ve smyslu ustanovení § 450 odst. 1, věty první, obch. zák.
je rozhodující, zda mu prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem
umožnil nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se
zbožím. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by žalované umožnila nakládat
se zbožím nebo s doklady umožňujícími žalované nakládat se zbožím, které měla
žalobkyně podle jejího neprokázaného tvrzení žalované dodat.
Odvolací soud tedy nerozhodl v rozporu s hmotným právem, jak namítá
dovolatelka, posoudil-li nárok žalobkyně v souladu s ustanoveními § 409, 450
odst. 1, § 447 a 16 obchodního zákoníku, a potvrdil - li rozhodnutí soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby též v souladu s dosavadní judikaturou.
Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně nemá ve smyslu § 237 odst.
3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není tedy přípustné, a tudíž jej
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči
žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr.
Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu