23 Cdo 2092/2018-
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou
Hornochovou ve věci žalobkyně UIP LTD. se sídlem v Dover, 3500 South Dupont
Highway, stát Delaware, Spojené státy americké, zastoupené Dr. Michaelou Day,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalované České
spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 14000, IČO
45244782, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze
1, Křižovnické náměstí 193/2, o zaplacení částky 992 829 841 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 182/2010,
o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února
2018, č. j. 29 Co 454,455/2017-1498, t a k t o :
I. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, č. j.
23 Cdo 2092/2018-1566, se ruší.
II. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, č. j. 23 Cdo
2092/2018-1566, se opravuje tak, že třetí odstavec na straně 3 správně zní:
Žalovaná podala vyjádření k dovolání, v němž uvedla, že dovolání žalované není
přípustné, polemizovala s argumentací dovolatelky a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl, případně zamítl.
Žalobkyně podáním ze dne 20. listopadu 2018 navrhla opravu usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. září 2018, č. j. 23 Cdo 2092/2018-1566, s tím, že Nejvyšší
soud v uvedeném usnesení nezohlednil, že žalobkyně podala vyjádření k dovolání,
které žalobkyně odeslala dne 19. června 2018 datovou zprávou Obvodnímu soudu
pro Prahu 4.
Nejvyšší soud rozhodl o opravě nesprávností ve shora označeném usnesení podle §
164 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud uvedenou zřejmou nesprávnost v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. září 2018, č. j. 23 Cdo 2092/2018-1566, opravil tak, že v odůvodnění tohoto
usnesení třetí odstavec na straně 3 správně zní: Žalovaná podala vyjádření k
dovolání, v němž uvedla, že dovolání žalované není přípustné, polemizovala s
argumentací dovolatelky a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně
zamítl.
S ohledem na to, že uvedené usnesení se týkalo otázky, zda má žalobkyně
povinnost složit jistotu na náklady odvolacího řízení, nemělo být v tomto
usnesení rozhodováno o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť o nákladech
řízení bude rozhodováno v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto tuto nesprávnost opravil tak, že výrok II uvedeného
usnesení zrušil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu
Rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku II napadla žalovaná včasně podaným
dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení právní otázky, která dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Dovolatelka nejprve uvedla,
že poučení odvolacího soudu o tom, že proti uvedenému rozhodnutí není dovolání
přípustné, není správné a uvedla důvody, proč přichází v úvahu přípustnost
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí
soudu prvního stupně a řízení zastaveno. Dovolatelka v tomto směru poukázala na
znění § 237 o. s. ř. a na důvodovou zprávu k zákonu č. 404/2012 Sb. Právní
otázka, na které spočívá napadené rozhodnutí, se týká toho, zda je možné § 11
ZMPS aplikovat i na zahájení odvolacího řízení a zda v případě, že je návrh
podle § 11 ZMPS učiněný v řízení před soudem prvního stupně zamítnut, je možné
podat nový návrh na složení jistoty při zahájení odvolacího řízení.
Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu především proto, že byl
založen na pouhém jazykovém výkladu § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS, aniž by
odvolací soud přihlédl ke smyslu a účelu uvedeného ustanovení a k jeho
systematickému zařazení v rámci dané právní úpravy. Podle názoru dovolatelky by
se § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS měl vykládat v kontextu celé právní úpravy
nákladů řízení, která je obsažena v občanském soudním řádu a je založena na
tom, že soudy rozhodují o nákladech řízení ohledně každého stupně soudního
řízení samostatně. Podle dovolatelky tak podáním odvolání žalobkyně bylo
zahájeno nové a z hlediska nákladů řízení samostatné odvolací řízení.
Dovolatelka v tomto ohledu poukázala na § 211 o. s. ř., podle něhož pro řízení
u odvolacího soudu přiměřeně platí ustanovení o řízení před soudem prvního
stupně, a s odkazem na toto ustanovení dovodila přiměřené použití § 11 ZMPS na
řízení před odvolacím soudem. Dovolatelka pro účely odvolacího řízení vyložila
znění § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS tak, že návrh na složení jistoty musí být
podán při prvním úkonu učiněném žalovaným v odvolacím řízení. Možnost užití §
11 ZMPS i v odvolacím řízení dále potvrzuje i to, že citované ustanovení by
mělo zabezpečit úhradu nákladů řízení žalovaného nejen před soudem prvního
stupně, ale také před soudem odvolacím. Uložení povinnosti složit jistotu vždy
pro řízení v konkrétním stupni pak dle dovolatelky zaručí, že žalobce nebude
muset již v řízení před soudem prvního stupně složit jistotu pro celé řízení,
když k odvolacímu řízení nemusí ani dojít. Dovolatelka poukázala na judikaturu
Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo
1088/2010, podle kterého lze ustanovení o jistotě na náklady řízení přiměřeně
použít i ve vztahu k jiným úkonům žalobce v průběhu řízení, nikoli jen v době
podání žaloby, a to v případě, že osoba se sídlem v cizině má vstoupit do
řízení na místo žalobce jako jeho procesní nástupce podle § 107a o. s. ř. Na
základě uvedeného dovolatelka uzavřela, že vzhledem k tomu, že její návrh na
uložení povinnosti složit jistotu na náklady odvolacího řízení ze dne 13.
července 2017 byl prvním úkonem žalované v odvolacím řízení, byl učiněn v
souladu s § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS.
Dovolatelka dále polemizovala s argumentací odvolacího soudu o tom, že by její
výklad způsobil neřešitelné komplikace, a poukázala na rozhodovací praxi
dovolacího soudu vztahující se ke smyslu a účelu právní úpravy jistoty na
náklady řízení. Dovolatelka také namítala, že se nejedná o věc, která by byla
pravomocně rozhodnutá, neboť podle jejího názoru lze v odvolacím řízení podat
nový návrh na uložení povinnosti složit jistotu na náklady odvolacího řízení,
rozhodnutí o jejím návrhu na složení jistoty na náklady řízení před soudem
prvního stupně proto nepředstavuje překážku věci rozsouzené. Závěrem proto
dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že
žalobkyni se ukládá povinnost složit jistotu ve výši 7 082 790 Kč na náklady
odvolacího řízení zahájeného odvoláním žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 29. května 2017, č. j. 20 C 182/2010-1312, in eventum aby
bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II zrušeno, stejně tak i
rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl.
II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání
podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší
soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 11 odst. 1 ZMPS cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční
právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud
uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady
řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli
žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit.
Podle § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS složení jistoty nelze uložit, jestliže návrh
na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal
procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České
republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České
republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v
České republice.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Účelem právní úpravy jistoty na náklady řízení (cautio judicatum solvi) je
zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho
úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady
nákladů řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi (srov. např.
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo
1088/2010, či v literatuře HORÁK, P., BŘICHÁČEK, T. In: BŘÍZA, P., BŘICHÁČEK,
T., FIŠEROVÁ, Z., HORÁK, P., PTÁČEK, L., SVOBODA, J. Zákon o mezinárodním právu
soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 85).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS je třeba
vykládat nejen z hlediska jazykového, ale také z hlediska teleologického.
Účelem a smyslem citovaného ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze
dne 15. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 1407/2017, v němž uvedl, že účelem tohoto
ustanovení je zajistit, aby případný návrh na složení jistoty na náhradu
nákladů řízení byl podán v počáteční fázi řízení, nikoli až v jeho průběhu.
Stejný závěr je zastáván rovněž v komentářové literatuře: „Žalovaný může podat
návrh na složení jistoty pouze do určitého stadia řízení. Později nelze návrh
podat. Žalovaný tak musí navrhnout uložení jistoty obvykle předtím, než vykoná
první procesní úkon, tj. než se pustí do projednávání věci samé. Jestliže by se
žalovaný až později dozvěděl, že žalobce není státním občanem ČR nebo českou
právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství ČR nebo přestal být českou
právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v ČR, pak musí podat návrh na složení
jistoty předtím, než vykoná další procesní úkon.“ Viz více Pauknerová, M.,
Rozehnalová, N., Zavadilová, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém.
Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013.
Ze znění citovaného ustanovení zákona i z výše uvedených závěrů judikatury i
literatury vyplývá, že je nezbytné, aby žalovaný návrh podle § 11 ZMPS podal
hned při svém prvním procesním úkonu poté, co se dozví, že žalobce není státním
občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního
občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá
obvyklý pobyt v České republice. Pouze od povědomí žalovaného o tom, že je
žalobce zahraniční osobou, se může odvíjet případná aplikace § 11 ZMPS v
pozdější fázi řízení, než při prvním procesním úkonu žalovaného. Tak tomu bylo
i v případě řešeném v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn.
29 Cdo 1088/2010, na který poukazovala dovolatelka s tím, že aplikace § 11 ZMPS
přichází v úvahu i v pozdější fázi řízení. V uvedeném rozhodnutí Nejvyššího
soudu byla řešena situace vstupu osoby se sídlem v cizině do řízení jako
procesního nástupce žalobce, je tedy zřejmé, že v takovém případě nebylo možné
podat návrh na složení jistoty při prvním procesním úkonu žalovaného. V řešené
věci ovšem žalovaná od samotného počátku řízení věděla, že žalobkyně je
zahraniční právnickou osobou, proto nepřichází v úvahu aplikace § 11 ZMPS v
pozdější fázi řízení, než při prvním procesním úkonu žalované.
Dovolatelčina argumentace postavená na tom, že § 11 ZMPS lze aplikovat i v
odvolacím řízení, by v důsledku vedla k tomu, že žalovaný by mohl opakovaně
podávat návrhy na složení jistoty podle § 11 ZMPS pro každou fázi řízení
zvlášť. Takový výklad ovšem nerespektuje ani jazykové vyjádření § 11 odst. 2
písm. a) ZMPS, ani jeho smysl a účel (viz výše). Vzhledem k tomu, že návrh na
složení jistoty podle § 11 ZMPS má být učiněn při prvním procesním úkonu
žalovaného, je rozhodováno o případné povinnosti složit jistotu na náklady
řízení pro celé řízení, a jestliže takovému návrhu vznesenému v řízení před
soudem prvního stupně nebylo vyhověno, nelze dovodit právo žalovaného podávat
návrh na složení jistoty opětovně v odvolacím řízení. Dovolací soud poukazuje
na to, že ze spisu vyplývá, že žalobkyně podala návrh na uložení povinnosti
složit jistotu již v řízení před soudem prvního stupně (podáním ze dne 15.
listopadu 2010), kterému ovšem nebylo vyhověno z důvodu opožděnosti návrhu. Je
na místě uzavřít, že účel institutu jistoty na náklady řízení (zabezpečení
vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve
sporu) je naplněn již tím, že o návrhu na složení jistoty je rozhodnuto v
řízení před soudem prvního stupně, kdy soud prvního stupně posuzuje, zda jsou
splněny podmínky upravené v § 11 ZMPS a zda je na místě žalobci uložit
povinnost složit jistotu na náklady celého řízení. Dovodit možnost žalovaného
opakovaně podat návrh na složení jistoty v odvolacím řízení, když jeho návrhu
na složení jistoty v řízení před soudem prvního stupně nebylo vyhověno, by
neodpovídalo ani jazykovému a teleologickému výkladu § 11 odst. 2 písm. a)
ZMPS, ani smyslu a účelu samotné právní úpravy jistoty na náklady řízení.
K dovolatelčině argumentaci, že odvolací řízení je třeba považovat za
samostatné řízení, dovolací soud podotýká, že řízení tvoří až do pravomocného
skončení jeden celek (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února
2004, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna
2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006). Ačkoli uvedená rozhodnutí řešila skutkově i
věcně odlišné případy, jsou postaveny na obecném východisku, že řízení před
soudem prvního stupně a odvolacím soudem tvoří jeden celek, a lze je proto
mutatis mutandis aplikovat rovněž na řešenou věc.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť právní závěr odvolacího
soudu respektuje smysl a účel, jak samotného institutu jistoty na náklady
řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo
3681/2014), tak i účel konkrétního ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS o
limitech možnosti podat návrh na složení jistoty na náklady řízení (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 1407/2017).
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání žalované odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou předestřených
otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodněn.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu