23 Cdo 211/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce MUDr. D. S., zast. JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v
Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému MUDr. I. M., zast. JUDr. Alešem
Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, o zaplacení 600.000,- Kč
s přísl., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 71/2007, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2009,
č. j. 7 Cmo 302/2008-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2008, č. j. 26 Cm 71/2007-108 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 600.000,- Kč
s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně z částky 500.000,- Kč od 11. 1. 2007 do
zaplacení z částky 50.000,- Kč ve výši 3% ročně od 11. 1. 2007 do zaplacení, z
částky 50.000,- Kč ve výši 9% ročně od 11. 1. 2007 do 2. 6. 2008 a od 3. 6. 2008 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí
trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České
národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí
(výrok I.), dále soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení
ve výši 2% ročně z částky 500.000,- Kč od 1. 1. 2004 do 10. 1. 2007, z částky
50.000,- Kč ve výši 3% ročně od 1. 1. 2005 do 1. 1. 2007 a úroku z prodlení ve
výši 9% z částky 50.000,- Kč od 1. 1. 2006 do 10. 1. 2007 (výrok II.) a poté
rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 9. 2009, č. j. 7 Cmo 302/2008-142
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I., III. a IV. a dále
rozhodl o nákladech řízení odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje se
skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. V řízení bylo prokázáno, že
mezi účastníky vznikl obchodní závazkový vztah na základě ústní nepojmenované
smlouvy. Obsahem smlouvy byl převod nestátního zdravotnického zařízení v
prostorách domu v B. na žalovaného a cenu 750.000,- Kč. Žalovaný se zavázal
zaplatit 500.000,- Kč po poskytnutí úvěru a zbytek ve splátkách ve výši
50.000,- Kč ročně. Dále bylo zjištěno, že žalovaný k tomu, aby mohl provozovat
toto zařízení požádal o vypsání výběrového řízení, požádal o registraci
zdravotnického zařízení v B., uzavřel nájemní smlouvu na nebytové prostory a k
1. 7. 2003 zahájil provoz zdravotnické ordinace. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že
mezi účastníky řízení došlo k dohodě o převodu zdravotnického zařízení za
úplatu ve výši 750.000,- Kč. Obrana žalovaného, že ordinaci pouze převzal a k
dohodě o ceně nedošlo, byla podle odvolacího soudu vyvrácena provedenými důkazy. Účastníci v předmětném závazkovém vztahu vystupovali jako podnikatelé a smlouvu
o převodu zdravotnického zařízení (ordinace) uzavřeli při jejich podnikatelské
činnosti, pak odvolací soud podřadil tento vztah ust. § 269 odst. 2 obch. zák. a soudu prvního stupně vytkl nesprávnou aplikaci § 51 obč. zák. Odvolací soud dále odmítl vznesenou námitku promlčení jako nedůvodnou a odkázal
na ust. § 397 obch. zák. a promlčecí dobu 4 let, která platí pro obchodní
závazkové vztahy a dále na okamžik, od něhož žalobce domáhat zaplacení ceny (1. 7. 2003) a podání žaloby (21. 12. 2006). Stejně tak jako důvodnou neshledal ani
námitku žalovaného, že žalobce jej nevyzval k zaplacení ceny a výzva k
zaplacení nemohl být realizována doručením žaloby soudem. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené proto podle § 219 o. s. ř.
rozsudek
soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Dovoláním ze dne 3. 12. 2009 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu s tím,
že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
uplatněnými dovolacímu důvody je nesprávné právní posouzení věci a vady řízení
(§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaný uvedl, že zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda lékařskou praxi, resp. nestátní
zdravotnické zařízení jako celek lze převádět na základě ústní úplatné smlouvy,
neboť výkon lékařské praxe bez předchozího výběrového řízení není možný a
svobodná volba lékaře je právem každého pacienta. Dále z obecně závazných
předpisů nevyplývá definice pojmu nestátní zdravotnické zařízení, popř.
lékařské praxe. Dovolatel je toho názoru, že převod lékařské ordinace, popř.
nestátního zdravotnického zařízení jako celku je převodem podniku.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel, že soudy obou stupňů, pokud
z provedeného dokazování učinily závěr, že došlo mezi účastníky k dohodě o
převodu nestátního zdravotnického zařízení za 750.000,- Kč na tento vztah
nesprávně aplikovaly ust. § 269 odst. 2 obch. zák. Dovolatel je toho názoru, že
daný vztah odpovídá smluvnímu typu upravenému v § 476 a násl. obch. zák., tj.
smlouvě o prodeji podniku. Smlouva o prodeji podniku musí být podle § 476 odst.
2 obch. zák. uzavřena v písemné formě a tato kogentní ustanovení (§ 263 odst.
2 obch. zák.) nelze obejít zjištěnou ústně uzavřenou dohodou a tím zhojit tento
nedostatek.
Dovolatel dále v odůvodnění dovolání namítl, že soudy vůbec neposoudily prvotní
a zásadní otázku, a to zda je možné na základě platných předpisů prodávat
lékařskou ordinaci jako celek, tedy včetně registrovaných pacientů a nedostatek
tohoto posouzení způsobuje nesprávnost právních závěrů.
Dále dovolatel v dovolání namítal, že žalobce od počátku tvrdil, že součástí
předmětné smlouvy byly i platební podmínky, a to že 500.000,- K mělo být
zaplaceno do 31. 12. 2003 a zbytek ceny po 50.000,- Kč k 31. 12. každého
následujícího roku. Soud prvního stupně pokládal tuto část smlouvy za žalobcem
neprokázanou a odvolací soud se splatností nezabýval. Podle dovolatele je
nesprávným právním posouzením i posouzení neúplné. Soud prvního stupně pak
uzavřel, že povinnost plnit (zaplatit cenu) nastala okamžikem doručení žaloby
žalovanému, tj. 10. 1. 2007 avšak odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost
žalovaného platit nastala první den po uzavření smlouvy, tj. po 1. 7. 2007.
Dovolatel je proto toho názoru, že z provedeného dokazování, pokud soudy
konstatovaly vznik ústní nepojmenované smlouvy o převodu nestátního
zdravotnického zařízení jako celku, nebyl konkretizován obsah této smlouvy ani
okamžik plnění. Rozhodnutí odvolacího soudu proto pokládá za nepřezkoumatelné.
Dovolatel s ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil
dovoláním napadený rozsudek a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení rozsudku
odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, aby zrušil i toto
rozhodnutí.
Z předkládací zprávy a z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se k dovolání
nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo
podáno včas a oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), obsahuje stanovené
náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolatel je zastoupen advokátem a jím
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je dovolání v dané věci přípustné podle
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání odkázal za
situace, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
V daném případě není přípustnost dovolání dána podle ust. § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil první rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (tj. k vadám řízení, která mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, popř. k vadám ve skutkovém zjištění, nemá-li podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Zásadní právní význam spatřuje dovolatel zejména v řešení otázky, zda podle
současné právní úpravy lze převádět lékařskou praxi, resp. nestátní
zdravotnické zařízení jako celek na základě ústní úplatné smlouvy za situace,
kdy výkon lékařské praxe není možný bez předchozího výběrového řízení a
svobodná volba lékaře je právem pacienta.
Soudy obou stupňů převod lékařské ordinace posoudily jako převod na základě
ústní nepojmenované smlouvy, odvolací soud odkázal na ust. § 269 odst. 2 obch.
zák. a dovolatel je toho názoru, že jde o smlouvu o převodu podniku dle ust. §
476 a násl. obch. zák. Tato smlouva pak ke své platnosti vyžaduje písemnou
formu (§ 476 odst. 2 obch. zák.).
Dovolací soud je především nucen konstatovat, že odvolací soud je otázkou, zda
se v posuzované věci jedná o smlouvu o prodeji podniku nezabýval. Žalovaný
totiž v odvolání pouze namítal, že je sice připuštěna možnost uzavřít
nepojmenovanou smlouvu podle § 269 odst. 2 obch. zák., avšak musí být
dostatečně určen předmět závazků, což nebylo podle jeho názoru v dané věci
splněno.
Podle § 476 odst. 1 a 2 obch. zák. smlouvu o prodeji podniku se prodávající
zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a přenést na něj vlastnické právo k podniku
a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a
zaplatit kupní cenu; smlouva vyžaduje písemnou formu.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění učiněných zejména soudem prvního
stupně, z nichž odvolací soud vycházel a dovolací soud je jimi vázán (§ 241a
odst. 4 o. s. ř.) vyplývá, že předmětem převodu ordinace byly především movité
věci – nábytek, zdravotnické přístroje a nástroje. Ze skutkových zjištění
nevyplývá, že by zároveň bylo převáděno něco dalšího (např. pracovníci apod.)
popř., že by žalovaný přebíral práva a závazky patřící k převáděné ordinaci.
Žalovaný taktéž samostatně uzavřeli dne 23. 6. 2003 nájemní smlouvu o nájmu
nebytových prostor s obcí B., v níž byla umístěna ordinace.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému
závěru, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva v ústní formě. Ze
skutkových zjištění nevyplývá, že by byla v daném případě uzavřena smlouva o
prodeji podniku, neboť nebyly naplněny podstatné náležitosti charakterizující
tuto smlouvu, tedy nebylo nutné, aby uvedená smlouva byla uzavřena v písemné
formě, jak to vyžaduje smlouva o prodeji podniku, popř. jeho části.
Dovolací soud k tomu dodává, že v posuzované věci byly žalovaným taktéž splněny
požadavky stanovené právními předpisy k výkonu lékařské praxe v dané ordinaci
(výběrové řízení, registrace nestátního zdravotnického zařízení pro
provozovatele MUDr. M.). Uvedené však nemá rozhodující význam pro posouzení
dané věci, tj. pro převod předmětné ordinace na žalovaného a úplatu za
převedené věci, ale jde o skutečnosti mající pouze význam pro oprávnění
žalovaného předmětnou ordinaci provozovat.
Pokud dovolatel dále namítal, že soudy neposoudily otázku, zda je možné podle
platných předpisů prodávat ordinaci jako celek, včetně registrovaných pacientů,
je nutné uvést, že je na vůli dosud registrovaných pacientů v dané ordinaci,
zda po přeregistraci (změně lékaře) zůstanou v jeho péči či nikoliv (viz § 11
odst. 1 písm. b) zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění). Z toho
nelze dovodit, že by předmětem převodu mohli být dosud registrovaní pacienti v
daném zdravotnickém zařízení, neboť je pouze na jejich vůli, zda si zvolí
lékaře nově ordinujícího ve zdravotnickém zařízení. K tomu je nutné dodat, že
platné právní předpisy neomezují převod vybavení zdravotnického zařízení, jak
tomu je v posuzovaném případě.
Dále ze skutkových zjištění, od nichž se dovolací soud v posuzované věci nemůže
odchýlit, vyplývá, že dohodnutá cena za převod ordinace činila 750.000,- Kč. V
žalobě žalobce uplatnil pouze nárok na zaplacení 600.000,- Kč.
Soudy obou stupňů pak vycházely z toho, že z provedeného dokazování nebylo
prokázáno, že by byla sjednána splatnost ceny za převod zdravotnického zařízení
tak, že částka 500.000,- Kč měla být uhrazena do 31. 12. 2003 a zbývající
částka vždy po 50.000,- Kč ročně. Vzhledem k tomu poté soudy dovodily, že
splatnost žalobou požadované částky 600.000,- Kč nastala až dne 10. 1. 2007,
tj. okamžikem, kdy žalovaný převzal žalobu, tj. tím, byla učiněna výzva k
zaplacení ceny za převod ordinace.
Pokud dovolatel napadal, že z provedeného dokazování nevyplynul obsah předmětné
nepojmenované smlouvy o převodu zdravotnického zařízení, zejména její cena a
splatnost ceny, je nutné poznamenat, že tím dovolatel napadá skutková zjištění
soudů a následně poté z toho dovozuje vlastní právní závěry, a to že toto
smlouva nebyla uzavřena a tím není povinen zaplatit žalovanou částku.
Dovolací soud, je-li zvažována přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. pak nemůže přihlížet k vadám ve skutkovém zjištění (§ 237
odst. 3 o. s. ř.).
Posouzení splatnosti ceny za převod ordinace nelze taktéž za daného skutkového
stavu pokládat za rozporný s judikaturou či hmotným právem, a proto ani tato
námitka dovolatele není důvodná a zakládající přípustnost dovolání dle ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s .ř.
Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému dospěl k závěru, že v daném případě
nejsou dány důvody pro to, aby byla založena přípustnost dovolání podle ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a vzhledem k tomu podle § 243b odst. 5 o. s. ř.
v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho
nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v
návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na to, že
žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá
právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu