23 Cdo 2116/2022-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobce J. Ž.,
se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Marianem
Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2, proti žalovaným 1) PROMA
real a. s., se sídlem v Prostějově, Průmyslová 4544/1c, identifikační číslo
osoby 27840034, a 2) REAL-VITA Prostějov a. s., se sídlem v Praze 1, Národní
60/28, identifikační číslo osoby 04657438, oběma zastoupeným Mgr. Lucií
Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova 1217/2b, o zaplacení
částky 183 854 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod
sp. zn. 7 C 11/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 3. 2022, č. j. 75 Co 319/2021-384,
opravným usnesením takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 23 Cdo
2116/2022-418, se opravuje tak, že obě žalované jsou zastoupeny Mgr. Lucií
Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova 1217/2b.
Ve smyslu § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) je namístě opravit v rozsudku
kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné
nesprávnosti. K provedení opravy zákon nestanoví žádnou lhůtu; soud tak může
učinit kdykoli, i po právní moci rozsudku. Podle § 167 odst. 2 o. s. ř., není-
li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Při písemném vyhotovení usnesení uvedeného ve výroku došlo ke zjevné
nesprávnosti, když v záhlaví usnesení bylo uvedeno, že obě žalované jsou
zastoupeny JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará
cesta 205, ačkoliv v dovolacím řízení obě žalované zastupuje Mgr. Lucie
Dufková, advokátka se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova 1217/2b, která též
podala dovolání (srov. plné moci na č. l. 402 a 403 spisu).
Postupem podle § 164 ve spojení s § 243c o. s. ř. bylo proto zmíněné pochybení
napraveno, aniž by vydáním opravného usnesení byla dotčena právní moc a
vykonatelnost tímto usnesením opraveného usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu
Zjistí-li odvolací soud poté, co mu
byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání, že nebyl zaplacen poplatek splatný
podáním odvolání, vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v
délce alespoň 15 dnů; výjimečně může odvolací soud určit lhůtu kratší. Po
marném uplynutí této lhůty odvolací soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku
po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Obdobně se postupuje při řízení před
dovolacím soudem (odstavec 2). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení
zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec 3). Dovolání v projednávané věci podaly obě žalované, které jsou tzv. samostatnými
společníky ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. a které tak měly povinnost zaplatit
soudní poplatek za dovolání každá sama za sebe, a to i přesto, že dovolání
učinily formou společného podání, a nikoliv prostřednictvím dvou samostatných
podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 29 Cdo
1625/2020, uveřejněné pod číslem 1/2021 Sb. rozh. obč.). Soudní poplatek za
dovolání každé ze žalovaných činil 14 000 Kč podle položky 23 bodu 1 písm. d)
Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, neboť
napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o věci samé. Žalované 1) a 2) byly usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 6. 2022,
č. j. 7 C 11/2015-404, nesprávně vyzvány k zaplacení soudního poplatku ve výši
14 000 Kč společně a nerozdílně. Soudní poplatek v reakci na tuto výzvu
zaplatila pouze žalovaná 1). Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 14. 9. 2022,
č. j. 23 Cdo 2116/2022-409, vyzval žalovanou 2), aby ve lhůtě 15 dnů od jeho
doručení zaplatila soudní poplatek za její dovolání ve výši 14 000 Kč (v
usnesení též vysvětlil výše uvedené pochybení soudu prvního stupně při výzvě k
zaplacení soudního poplatku). Současně ji poučil, že nebude-li soudní poplatek
ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení o jejím dovolání zastaveno
pro nezaplacení soudního poplatku a její poplatková povinnost zanikne, přičemž
k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Usnesení bylo
žalované 2) doručeno dne 22. 9. 2022, lhůta pro zaplacení soudního poplatku tak
skončila 7. 10. 2022. Žalovaná 2) soudní poplatek zaplatila až dne 11. 10. 2022. K jeho zaplacení po marném uplynutí lhůty však Nejvyšší soud podle § 9
odst. 2 věty třetí zákona o soudních poplatcích nemohl přihlédnout. Jelikož žalovaná 2) nezaplatila soudní poplatek za dovolání ani ve lhůtě
stanovené dovolacím soudem, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalované 2)
zastavil podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Právní mocí
tohoto rozhodnutí poplatková povinnosti zaniká (srov. § 9 odst. 7 zákona o
soudních poplatcích). K rozhodnutí o vrácení (opožděně) zaplaceného soudního
poplatku za dovolání je poté příslušný soud prvního stupně (srov. § 3 odst. 2
větu první zákona o soudních poplatcích). Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalované 1). Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3157/2009, proti nimž podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními
ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS
2496/11; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na
http://www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na
https://nalus.usoud.cz). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv,
vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti
dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto
judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017
Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření
přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního
výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání. I podle právní úpravy
účinné od 30. 9. 2017 tedy dovolání není přípustné, jestliže žádný z nároků se
samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není
nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti nimž podané ústavní stížnosti Ústavní soud
odmítl usneseními ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17). V posuzované věci žalovaná 1) napadá dovoláním část výroku I rozsudku
odvolacího soudu, kterou byl potvrzen (ve věci samé) rozsudek soudu prvního
stupně zavazující žalované 1) a 2) k povinnosti zaplatit žalobci částku 183 854
Kč s úrokem z prodlení s tím, že plněním jedné z nich zaniká v rozsahu tohoto
plnění povinnost druhé žalované. Tato částka ovšem sestává z více nároků
odpovídajícím jednotlivým cenám za díla realizovaná na základě jednotlivých
dílčích smluv o dílo (objednávek), přičemž žádný z těchto nároků nebyl vyšší
než 50 000 Kč.
Třebaže soudy rozhodovaly o uvedených nárocích jediným výrokem,
byl žalobní požadavek tvořen (jak plyne i ze skutkových zjištění soudů) z více
nároků se samostatným skutkovým základem, kdy posouzení opodstatněnosti každého
z nich bylo závislé na posouzení odlišných skutečností (každá z uvedených
dílčích částek zjevně odpovídala jinému dílu, a tato díla byla prováděna
postupně v období od května 2010 do září 2013). Jelikož žádný z dílčích nároků, které byly předmětem řízení, nepřevyšuje částku
50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní
vztah, je přípustnost dovolání ve vztahu k výroku I rozhodnutí odvolacího soudu
vyloučena podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) dovolání žalované 1) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 11. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu