23 Cdo 2120/2022-315
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, 256 01 Benešov, proti žalované J. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, o zaplacení 950 000 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 48/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 21 Co 300/2021-283,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 21 Co 300/2021-283, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
ve výši 8,05 % od 11. 3. 2015 do zaplacení zamítl; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, byť se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, neztotožnil se již s jeho právním posouzením, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci požadovanou částku, představující nedoplatek kupní ceny za prodej nemovitosti podle kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 10. 3. 2015, neboť nesdílel závěr soudu prvního stupně, že uplatněný nárok není promlčen, Odvolací soud naopak dospěl k závěru že právo žalobce na zaplacení požadované částky je promlčeno, tedy že vznesená námitka promlčení je důvodná (§ 609 věta první, § 610 odst. 1 věta první, § 619 odst. 1, § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.
z.“). Oba soudy vyšly shodně ze skutkového závěru, že žalobce nabyl nemovitosti (rodinný dům, pozemky), které se staly následně dne 10. 3. 2015 předmětem kupní smlouvy uzavřené s žalovanou, do svého vlastnictví ještě před uzavřením manželství s žalovanou. Žalobce se koncem roku 2013 dostal do dluhů a přestal splácet hypotéku na předmětný rodinný dům. Situaci hrozící dražby odvrátil žalobce úhradou dluhu finančními prostředky získanými ze zápůjčky finančních prostředků na základě smlouvy uzavřené oběma manžely se společností FIXCREDIT MONEY s.r.o.
a částečně úhradou v hotovosti. Půjčka měla být vrácena nejpozději do 31. 1. 2015 a byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalobce zástavní smlouvou s Českomoravskou stavební spořitelnou a.s. (dále jen „ČMSS“), kterou uzavřel žalobce jako zástavce a žalovaná jako vedlejší účastník. Žalovaná požádala dne 9. 2. 2015 ČMSS, kde měla vedeno stavební spoření, o poskytnutí úvěru za účelem koupě rodinného domu a ten ji byl poskytnut; byl čerpán na splacení dluhu u společnosti FIXCREDIT MONEY s.r.o., zbývající část ve prospěch žalované.
Dne 10. 3. 2015 uzavřel žalobce jako prodávající a žalovaná jako kupující kupní smlouvu, na základě které na žalovanou přešlo vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV XY v k. ú. XY, s právními účinky zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 17. 6. 2015. Kupní cena byla dohodnuta v částce 2 350 000 Kč. Část ceny ve výši 1 400 000 Kč byla uhrazena z úvěru u ČMSS tak, že částka 1 290 000 Kč byla poukázána přímo na účet společnosti FIXCREDIT MONEY s.r.o., částka 110 000 Kč na účet zprostředkovatele úvěru Savings Funds Ltd.
a zbývající část kupní ceny ve výši 950 000 Kč měla být podle smlouvy uhrazena žalovanou žalobci v hotovosti již před podpisem kupní smlouvy ve čtyřech splátkách ve dnech 2. 1. 2015, 4. 1. 2015, 6. 1. 2015 a 8. 1. 2015. Žalovaná v měsíci lednu 2015 předložila žalobci listiny označené jako příjmové doklady č. 1 až 4, kde je uvedeno, že žalobce od žalované jako splátku na koupi nemovitosti přijal v těchto dnech částky 250 000 Kč, 200 000 Kč, 250 000 Kč a 250 000 Kč.
Žalobce nepopíral, že tyto listiny vlastnoručně podepsal, ale tvrdil, že tak učinil na nátlak žalované a svého otce, kdy žalovaná naléhala, že tyto doklady musí doložit bankám; dům žalované prodat však nechtěl. Z dokumentace předložené bankami bylo zjištěno, že doklady č. 1 až 4, kde mělo být uvedeno, že žalobce od žalované jako splátku na koupi nemovitosti přijal částky 250 000 Kč, 200 000 Kč, 250 000 Kč a 250 000 Kč, nebyly společnostem FIXCREDIT MONEY s.r.o. ani ČMSS předloženy. Ohledně finanční situace žalované soud zjistil, že žalovaná byla v letech 2007 až 2010 a v letech 2011 až 2014 na mateřské a rodičovské dovolené a nepotvrdilo se tvrzení žalované, že by měla nejméně od smrti své matky k dispozici větší finanční částku.
Dne 6. 4. 2016 bylo manželství účastníků rozvedeno a dne 9. 3. 2018 podal žalobce žalobu na doplacení kupní ceny žalovanou z předmětné kupní smlouvy ve výši 950 000 Kč s příslušenstvím, neboť tvrdil, že tyto prostředky mu nebyly žalovanou nikdy předány, příjmová potvrzení o přijetí finančních částek podepsal jen pro účely poskytnutí úvěru u banky a text v kupní smlouvě o zaplacení části kupní ceny ve výši 950 000 Kč je nepravdivý. Řízení v dané věci bylo přerušeno do skončení řízení o určení neplatnosti smlouvy a na určení, že vlastníkem předmětné nemovitosti je nadále žalobce.
Pravomocně bylo následně rozhodnuto, že předmětná kupní smlouva je platná a vlastníkem nemovitostí je žalovaná. V dalším řízení soud na základě provedeného dokazování, zejména z výslechu svědků a dokumentace předložené bankami k poskytnutému úvěru a zápůjčky, dospěl k závěru, že žalobce unesl své důkazní břemeno a prokázal, že žalovaná mu částku 950 00 Kč jako část kupní ceny nemovitostí podle smlouvy ze dne 10. 3. 2015 nepředala, že předání částky 950 000 Kč na základě příjmových dokladů bylo pouze fiktivní, kdy tyto příjmové doklady byly vyhotoveny jen jako doklad pro banku, která je však v dokumentaci neměla.
Odvolací soud se s ohledem na uvedená skutková zjištění neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že námitka promlčení vznesená žalovanou není důvodná, jestliže příjmové doklady žalobce podepsal již během měsíce ledna 2015 a jen za účelem poskytnutí úvěru, kdy ještě žádná kupní smlouva ohledně nemovitostí mezi účastníky uzavřena nebyla a ani jeden z účastníků netvrdil a neprokazoval žádné jiné skutečnosti, např. uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, ze které by závazek žalované zaplatit žalobci žalobou požadovanou finanční částku vyplýval, a kdy soud prvního stupně zároveň dovodil, že závazek žalované zaplatit kupní cenu za nemovitosti vznikl až podpisem kupní smlouvy dne 10.
3. 2015, v níž však nebyl stanoven termín pro zaplacení části kupní ceny ve výši 950 000 Kč, a že z tohoto důvodu mohl žalobce uplatnit právo na zaplacení části kupní ceny až následující den po podpisu smlouvy, tedy 11. 3. 2015, tudíž že žaloba byla podána dne 9. 3. 2018 včas.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že za situace, kdy žalobce tvrdil, že žalovaná nezaplatila finanční částky uvedené ve čtyřech příjmových dokladech, mohl své právo na jejich úhradu uplatnit u soudu poté, co byla žalovaná v prodlení s úhradou každé jednotlivé finanční částky. U příjmových dokladů to byl následující den poté, co byl vystaven, tj. u dokladu č. 1 ze dne 2. 1. 2015 den 3. 1. 2015, u příjmového dokladu č. 2 ze dne 4. 1. 2015 den 5. 1. 2015, u příjmového dokladu č. 3 ze dne 6.
1. 2015 den 7. 1. 2015 a u příjmového dokladu č. 4 ze dne 8. 1. 2015 den 9. 1. 2015, to bez ohledu na to, zda dojde či nedojde k uzavření kupní smlouvy. Pokud tak žalobce neučinil a žalobu na zaplacení předmětných částek podal až 9. 3. 2018, jeho právo na zaplacení částek, které v den vydání příjmových dokladů podle jeho tvrzení neobdržel, bylo promlčeno, jestliže k promlčení práva na poslední splátku došlo dne 8. 1. 2018. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně pochybil, stanovil-li počátek běhu promlčecí lhůty až ode dne 11.
3. 2015, tedy den po uzavření kupní smlouvy; odvolací soud proto jeho vyhovující rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl nesprávně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud při posouzení věci vycházel ze čtyř fiktivních potvrzení o úhradě, která účastníci vyhotovili nikoliv k prokázání převzetí peněžních prostředků žalobcem od žalované, ale jen pro účely získání úvěru u banky. Bylo-li prokázáno, že vyhotovení uvedených potvrzení nebylo vážně míněnými právními jednáními, ale pouze simulovanými právními jednáními, kterými účastníci pouze předstírali vůli právní jednání učinit, postupoval odvolací soud podle dovolatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, týkající se simulovaných právních jednání, a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1621/2007, a rovněž rozsudek ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4451/2018, řešící otázku neplatnosti zdánlivého právního jednání). Pro úplnost dovolatel poukázal i na ustanovení § 552 o. z. podle něhož o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena žádná vůle, a na ustanovení § 554 o. z., v němž je uvedeno, že k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.
Ač se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o fiktivnosti uvedených čtyř potvrzení o úhradě peněžních prostředků, přesto z těchto potvrzení vycházel a s ohledem na ně nesprávně dovodil počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku žalobce. Odvolací soud tak podle dovolatele rozhodoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, nepřiznal-li žalobci nárok na úhradu neuhrazené části kupní ceny z důvodu promlčení. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, neboť právní posouzení věci soudem prvního stupně považuje za správné. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud řešil otázku počátku běhu promlčecí lhůty k zaplacení nedoplatku kupní ceny za prodej nemovitosti podle kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 10. 3. 2015 v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022. Nejvyšší soud se proto zabýval důvodností dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle § 609 věty prvé o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 odst. 1 věty prvé o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Ustanovení § 619 o. z. odst. 1 stanoví, že pokud se jedná o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky. Oba soudy shodně vyšly ze skutkového závěru, že část kupní ceny nebyla, tak jak bylo uvedeno v kupní smlouvě ze 10. 3. 2015 a předmětných čtyřech potvrzeních z 2. 1. 2015, 4. 1. 2015, 6. 1. 2015 a 8. 1. 2015, uhrazena. Odvolací soud pak s ohledem na toto skutkové zjištění nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí lhůty k okamžiku, který předcházel uzavření kupní smlouvy, tj. k datu, kdy žalovaná měla podle příjmových dokladů zaplatit části kupní ceny. Počátek běhu promlčecí lhůty nelze však vázat na příjmový doklad, ale k okamžiku, kdy se žalobce mohl domáhat zaplacení kupní ceny. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že splatnost kupní ceny sjednána ve smlouvě nebyla a kupní cena nebyla uhrazena před uzavřením smlouvy, neboť žalovaná peněžní částky, uvedené ve čtyřech příjmových dokladech před uzavřením kupní smlouvy žalobci nepředala. Žalovaná si zajistila od žalobce podpis příjmových dokladů bez předání peněz. Za této situace se jednalo o simulované právní jednání, nedostatek projevu vůle. K takovému jednání nelze přihlížet (srov. § 552 a § 554 o. z. a například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněný pod číslem 3/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4451/2018, uveřejněný pod číslem 64/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jak důvodně namítá v dovolání žalobce. Za této situace, kdy část kupní ceny v žalobou požadované výši nebyla před uzavřením kupní smlouvy uhrazena a v kupní smlouvě nebyla sjednána splatnost této části kupní ceny, nastupuje při posouzení okamžiku, kdy se žalobce, jako prodávající, mohl domáhat zaplacení kupní ceny, právní úprava splatnosti kupní ceny podle zákona. Podle § 2079 odst. 1 o. z. se prodávající kupní smlouvou zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení zákona platí, že pokud ze smlouvy nebo zvyklostí neplyne něco jiného, jsou prodávající a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně. Nebyla-li tedy ve smlouvě sjednána splatnost části kupní ceny ve výši 950 000 Kč, mohl žalobce uplatnit právo na zaplacení této části kupní ceny následující den po podpisu kupní smlouvy, tedy 11. 3. 2015 (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022), proto jeho právo na zaplacení této částky není promlčeno, jestliže žalobu podal v tříleté promlčecí lhůtě (dne 9. 3. 2018). Odvolací soud tedy právní otázku promlčení uplatněného nároku posoudil nesprávně. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení dovolatel nenamítal a dovolací soud ani žádné vady řízení v dané věci neshledal. Nejvyšší soud s ohledem na vyslovený právní názor, týkající počátku běhu promlčecí lhůty, proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu