U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Nowa Trade Plus a.s., se sídlem v Praze 2, Sázavská 8, PSČ 120
00, IČO 27898857, zastoupené JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem, se
sídlem v Praze 4, V Parku 2323/14, PSČ 148 00, proti žalovaným 1. Advokátní
kanceláři Jareš, Prokeš & partneři s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Nové Město,
Palackého 715/15, PSČ 110 00, IČO 27160599, 2. JUDr. K. J., 3. Mgr. L. P., všem
zastoupeným Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Palackého
715/15, PSČ 110 00, o zaplacení částky 8 500 000 Kč s příslušenstvím a o
vzájemném návrhu prvé žalované na zaplacení částky 16 148,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 166/2009, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna
2013, č. j. 3 Cmo 260/2012-456, 3 Cmo 261/2012, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 51 643 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám JUDr. Ondřeje Davida, Ph.D., advokáta, se sídlem v
Praze 4, V Parku 2323/14, PSČ 148 00.
Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody, kterou jí měla prvá žalovaná
(původně v právní formě veřejné obchodní společnosti) způsobit tím, že v
rozporu se smlouvou o advokátním depozitu, kterou s prvou žalovanou uzavřela,
bez jejího souhlasu nechala vyplatit složenou částku 8 500 000 Kč osobě, která
k tomu nebyla oprávněna. Vůči druhému a třetímu žalovanému se úhrady žalované
částky domáhala z titulu jejich ručitelského závazku jako společníků první
žalované.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-287,
uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni částku 8 500 000 Kč s úrokem z
prodlení ve výši vymezené v tomto výroku s tím, že plněním jednoho žalovaného
zanikne povinnost plnit dalšímu žalovanému v rozsahu splnění této povinnosti
tímto žalovaným a s tím, že žalovaní č. 2 a 3 jsou povinni plnit společně a
nerozdílně (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod
bodem II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 20. července 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-309, pak
soud prvního stupně zamítl vzájemný návrh prvé žalované, aby jí žalobkyně
uhradila částku 16 148,30 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku
rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod
bodem II) a o povinnosti žalovaných k zaplacení soudního poplatku (výrok pod
bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jako složitel, prvá žalovaná jako
schovatel a pan J. S. jako oprávněný uzavřeli dne 14. ledna 2008 smlouvu o
advokátním depozitu částky 8 500 000 Kč, a to k zajištění závazku z mandátní
smlouvy uzavřené dne 14. ledna 2008 mezi žalobkyní a panem S. Uvedenou částku
žalobkyně složila dne 21. ledna 2008 do úschovy prvé žalované na její bankovní
účet specifikovaný ve smlouvě. Následně se dne 25. ledna 2008 dostavila ke
schovateli neidentifikovaná osoba, která se prokázala občanským průkazem na
jméno A. Č., předložila dohodu o odstoupení od smlouvy o advokátním depozitu
uzavřené 25. ledna 2008 mezi žalobkyní a panem J. S., jejichž podpisy byly na
smlouvě, včetně podpisu A. Č., úředně ověřeny, přičemž tato dohoda obsahovala
zplnomocnění A. Č. k převzetí předmětu úschovy. Prvá žalovaná převzaté
depozitum této osobě vyplatila zčásti hotově a zčásti převodem na účet a
sepsala o tom zápis z jednání ze dne 25. ledna 2008. Ze spisu Policie ČR a
protokolu z hlavního líčení před Městským soudem v Praze vedeném pod sp. zn. 63
T 10/2010 vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně nikdy nikoho k
převzetí shora uvedené částky nezmocnila a citovanou dohodu o odstoupení od
smlouvy nepodepsala. Ověření podpisů shledal soud jako padělek a za tento
skutek - podvod a padělání a pozměnění veřejné listiny – byl nepravomocně
odsouzen obžalovaný S. K. S poukazem na ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii v
aktuálním znění (dále jen „ zákon č. 85/1996 Sb.“), soud prvního stupně
uzavřel, že bylo prokázáno, že prvá žalovaná porušila svoji povinnost, kterou
jí toto ustanovení ukládá, neboť nepostupovala v souladu s pokyny klienta, a
způsobila tímto jednáním žalobkyni škodu ve výši 8 500 000 Kč odpovídající
nevrácenému depozitu, přičemž toto porušení povinnosti bylo v příčinné
souvislosti se vznikem škody. Je přitom dána objektivní odpovědnost prvé
žalované za škodu, za niž odpovídá v plné výši. Neuznal námitku prvé žalované,
že po ní nemůže být požadováno, aby zpochybňovala ověřovací doložku notáře, a
nebyla také povinna ještě telefonicky ověřovat pokyn klienta. Ověřovací doložka
totiž v daném případě neobsahovala místo vyhotovení doložky (tato kolonka na
razítku zůstala prázdná). Při běžné pozornosti mělo být profesně způsobilé
osobě, kterou osoba advokáta nepochybně je, zřejmé, že provedení doložky není
úplné, a mohla učinit další opatření k zamezení vzniku následné škody. Nepřijal
ani další námitku prvé žalované, že místo vyhotovení doložky je uvedeno v
razítku, a poukázal na ustanovení § 74 písm. f) zákona č.
358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářský řád), z něhož vyplývá, že otisk razítka je
samostatnou náležitostí vedle uvedení místa vyhotovení doložky. Vzhledem k
tomu, že prvá žalovaná za vzniklou škodu odpovídá, vyhověl soud prvního stupně
žalobě i vůči druhému a třetímu žalovanému, a to z titulu ručení společníků za
dluhy prvé žalované podle § 373 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních
společností a družstev, s ohledem na snížení ručení bývalých společníků veřejné
obchodní společnosti při změně společnosti na společnost s ručením omezeným,
když je tato povinnost stíhá společně a nerozdílně jako nerozlučné společníky. Vzájemný návrh prvé žalované na zaplacení odměny za poskytnuté právní služby,
kterými prvá žalovaná způsobila žalobkyni škodu ve výši několika milionů korun,
shledal soud prvního stupně v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a s
dobrými mravy (§ 265 obch. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.), a proto tento návrh
zamítl. K odvolání žalovaných proti oběma rozsudkům soudu prvního stupně Vrchní soud v
Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2013, č. j. 3 Cmo 260/2012-456, 3 Cmo
261/2012, v obou rozsudcích soudu prvního stupně opravil označení prvé žalované
na správné znění „Advokátní kancelář Jareš, Prokeš & partneři, s.r.o., rozsudek
soudu prvního stupně ze dne 30. března 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-287, ve
výroku pod bodem I potvrdil s výjimkou povinnosti žalovaných zaplatit
příslušenství z částky 8 500 000 Kč za dobu od 25. ledna do 1. září 2008, v níž
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá,
rozsudek soud prvního stupně ze dne 20. července 2011, č. j. 19 Cm
166/2009-309, ve výrocích pod body I a III potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud učinil stejný závěr jako soud prvního stupně, že prvá žalovaná,
za kterou jednali společníci, především třetí žalovaný, porušila smlouvu o
advokátním depozitu, pokud vyplatila v hotovosti nebo z větší části
bezhotovostně složenou částku, ačkoliv tak učinit neměla a způsobila tak
žalobkyni škodu, když ji zbavila možnosti nakládat s advokátním depozitem. Po
prvé žalované bylo možno po právu požadovat, aby za situace, kdy měla vyplatit
depozitum ve značné výši, postupovala s obezřetností, kterou je po ní jako po
advokátní kanceláři možno požadovat. Prvá žalovaná, ani její společníci, však
nevěnovali dostatečnou pozornost ověřovací doložce, která byla neúplná a
vykazovala i další nedostatek (zjevně nesprávné rodné číslo u jednoho z
podepsaných). Protože na ověřovací doložce nebylo uvedeno místo ověření a u
jednoho z podepsaných bylo uvedeno i zřejmě nesprávné rodné číslo, neměla
ověřovací doložka náležitosti podle zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve
znění rozhodném v roce 2008, a proto nebylo proto možno považovat podpisy za
úředně ověřené. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že
prvá žalovaná porušila svoji povinnost ze smlouvy a v příčinné souvislosti s
tímto porušením vznikla žalobkyni škoda.
Žalobkyně přitom žádnou svoji
povinnost neporušila a nebyla povinna uplatňovat své nároky nejprve nebo
výhradně vůči S. K. nebo společnosti Country Tobacco s.r.o., na jejíž účet byla
podstatná část advokátního depozita poukázána. Odvolací soud shledal správným rozsudek soud prvního stupně ze dne 30. března
2011, 19 Cm 166/2009-287, až na stanovení počátku prodlení žalovaných, kteří se
podle jeho závěru dostali do prodlení nikoliv od data výplaty depozita, ale až
po výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků a po uplynutí lhůty
stanovené k tomuto účelu žalobkyní. Taktéž výrok rozsudku soudu prvního stupně
ze dne 20. července 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-309, posoudil odvolací soud jako
správný, třebaže z jiného důvodu. Domáhá-li se prvá žalovaná zaplacení odměny
za advokátní úschovu, včetně sepisu smlouvy o této úschově, přičemž v řízení
bylo prokázáno, že prvá žalovaná tuto smlouvu porušila a v důsledku toho
způsobila žalobkyni škodu ve výši deponované částky, pak jí nárok na odměnu
vzniknout nemohl. Za správný považuje odvolací soudu i výrok pod bodem III o
přenosu poplatkové povinnosti na žalované. Žalovaní byli zcela neúspěšní, a
proto bylo třeba na ně přenést poplatkovou povinnost žalobkyně v rozsahu, v
jakém byla žalobkyně osvobozena od placení soudních poplatků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost
založili na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť se podle jejich názoru odvolací soud „odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, některé otázky nebyly v rozhodovací praxi
soudu dosud řešeny a právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Jako důvod uvedli, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatelé uvedli, že se necítí a nikdy necítili být ve věci pasivně
legitimováni, a to především s ohledem na skutečnost, že příjemcem částky
složené žalobkyní do advokátního depozita prvé žalované byla existující
společnost s názvem COUNTRY TOBACCO, s.r.o., která se na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatila. Žalobkyni nic nebránilo domáhat se svého práva vůči této
společnosti a pokud tak neučinila, nesplnila podle názoru dovolatelů svoji
povinnost prevence škody, kterou jí ukládá § 384 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), stejně jako ustanovení § 417 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a nemá proto nárok na její náhradu vůči třetí osobě, která by eventuelně
tuto škodu způsobila. Nárok na náhradu škody uplatněný žalobkyní v tomto řízení
se dovolatelům takto jeví jako čistě fiktivní, neboť jsou u této konstrukce
„přetrženy vazby mezi jednotlivými složkami tzv. škodní triády“. S touto
otázkou se soud prvního stupně vypořádal zcela nedostatečně a odvolací soud
tuto otázku zcela pominul. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že prvá žalovaná postupovala v posuzovaném případě
v souladu s ustanovením § 415 obč. zák., a neporušila žádnou svoji povinnost,
neboť konala na základě předložené listiny s ověřenými podpisy a po
telefonickém potvrzení o výplatě depozita od osoby vydávající se za statutární
orgán žalobkyně, kdy si dále prověřila osobu přejímající hotovost. Dokumenty
předložené paní Č. byly formálně i obsahově naprosto v pořádku, nebylo proto
povinností advokátní kanceláře cokoliv dále prověřovat. Dovolatelé poukázali na
to, že odvolací soud v napadeném rozsudku neuvedl, v čem spočívalo porušení
povinností prvé žalované, ani jaké opatření k zamezení vzniku škody měla činit,
ani v čem měla spočívat její „obezřetnost“ při vyplácení depozita. K obsahu vlastní ověřovací doložky dovolatelé uvedli, že uvedení místa ověření
v rámci razítka se státním znakem otištěného společně s ověřovací doložkou
zcela podle jejich názoru nahrazuje vyplnění údaje o místě, na němž k ověření
došlo, a to ve smyslu § 74 písm. e) zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, pokud
není uvedeno jiné místo ověření. Ověřovací doložka byla platná a ověřovaná
listina se považuje za řádně ověřenou. V dané věci nebylo ověření podpisů
náležitostí vyžadovanou obecně závazným právním předpisem, takže i pokud by
byla ověřovací doložka pro formální nedostatky neplatná, nemohla podle
dovolatelů způsobit neplatnost právního úkonu a advokát byl obsahem takového
úkonu vázán, aniž byl povinen zkoumat platnost ověřovací doložky.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a
namítla, že není splněna podmínka přípustnosti dovolání. Odvolací soud se
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, ani se nejedná o otázku, která nebyla
dovolacím soudem dosud řešena, a nejsou naplněny ani zbývající podmínky
přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Žalobkyně striktně odmítla
argumentaci žalovaných spočívající v aplikaci ustanovení § 384 obch. zák. a §
417 a § 441 obč. zák., neboť na daný případ nedopadají. Vztahují se k situacím,
kdy konkrétní osobě vznik škody teprve bezprostředně hrozí. Žalovaní provádí
nepřípustný extenzivní výklad uvedených ustanovení na rozšíření povinností
poškozeného k provedení právních úkonů, k nimž nepochybně není povinen. Žalobkyně odmítla teorii žalovaných, že se měla nejprve domáhat vydání
bezdůvodného obohacení vůči společnosti Country Tobacco s.r.o., neboť je jejím
legitimním právem svobodně si zvolit způsob, jakým se bude domáhat svých práv. Poukázala také na to, že uvedená společnost neprovozovala žádnou ekonomickou
činnost za uplynulé období do roku 2008 a předmětné finanční prostředky byly z
bankovního účtu společnosti vybrány obratem poté, co na něj byly připsány, jak
vyplývá z trestního spisu. Ani seberychlejší reakce žalobkyně tudíž nemohla
tomu zabránit a zamezit, či zmírnit škodu způsobenou žalovanými. Prevenční
povinnost, k níž byli povinni žalovaní, nelze přenášet na žalobkyni jako
poškozenou. Povinnost druhého a třetího žalovaného, jakožto advokátů, zkoumat,
zda podpisy na předložené listině jsou úředně ověřeny, vyplývá mj. z článku III
odst. 1 bod 3 smlouvy o advokátním depozitu, které stanoví, že „v případě, že
dojde mezi složitelem a oprávněným k jiné dohodě, než která je obsahem této
smlouvy o advokátním depozitu, schovatel naloží se složenou částkou (depozitem)
plně v souladu s takovou dohodou uzavřenou mezi složitelem a oprávněným;
takováto dohoda musí být pro takový případ uzavřena v písemné podobě mezi
složitelem a oprávněným a předložena schovateli s úředně ověřenými podpisy
složitele a oprávněného, případně musí být mezi složitelem a oprávněným taková
dohoda uzavřena přímo před schovatelem“. Žalobkyně zdůraznila, že pro výkon
advokacie je nezbytná vysoká míra odbornosti a znalosti platného práva, proto
měla prvá žalovaná, resp. její společníci a zaměstnanci, nepochybně vědět, jaké
jsou náležitosti ověřovací doložky. Jestliže jim předložená listina označená
jako dohoda o odstoupení od smlouvy o advokátním depozitu nesplňovala po
formální stránce náležitosti předpokládané v samotné smlouvě o advokátním
depozitu pro vydání předmětu úschovy, měla prvá žalovaná o této skutečnosti
obratem informovat nejen osobu, která jí tuto listinu předložila, ale i oba
účastníky dotčené smlouvy, tj. své klienty a zejména nebyla oprávněna v žádném
případě vydat ani část předmětné úschovy. Náležitosti ověřovací doložky stanoví § 74 odst. 2 zákona č.
358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářský řád), v němž je pod písmenem e) výslovně
uvedeno, že takovou náležitostí je „místo a datum vyhotovení doložky o
ověření“, pod písmenem f) pak „podpis ověřujícího a otisk úředního razítka
notáře“. Z toho vyplývá, že místo vyhotovení doložky a otisk úředního razítka
notáře jsou samostatné obligatorní náležitosti ověřovací doložky a neuvedení
místa ověření nemůže v žádném případě zhojit kulaté úřední razítko, které podle
§ 9 odst. 3 uvedeného zákona má své předepsané náležitosti, mezi nimiž je i
sídlo notářského úřadu. Je proto podle žalobkyně vyloučeno, aby údaj označující
sídlo notářského úřadu na kulatém razítku notářky Mgr. Daniely Křížové, kterým
byla opatřena předmětná ověřovací doložka, nahradil chybějící údaj o místu
ověření podpisů na předmětné listině, jak dedukují dovolatelé. Nelze podle žalobkyně ponechat bez povšimnutí i další okolnosti případu. Tak
účastníkem smlouvy o advokátním depozitu byly nepochybně tři samostatné
subjekty, takže ke změně či jakékoli formě jejího zrušení by bylo nezbytné
dohody všech jejích účastníků a nikoli pouze dvou z nich. Pochybnosti
vyvolávají rovněž samotné převody finančních prostředků z účtu na účet, kdy
nejen, že tyto převody zadávala asistentka, ale navíc ani neproběhlo ověření
majitele účtu, tedy toho, zda se skutečně jedná o bankovní účet žalobkyně,
finanční prostředky asistentka převedla na více účtů, přičemž sama smlouva o
advokátním depozitu uváděla jen jeden bankovní účet. Žalovaným mělo také podle
názoru žalobkyně připadat zvláštní, že k ověření mělo dojít u notářky z J. n. N., což představuje dvě hodiny cesty k notářce a další dvě hodin zpět za
situace, když se statutární orgán společnosti mohl u prvé žalované zastavit a
sám si věc vyřídit. Ani předání hotovosti 400 000 Kč A. Č. nebylo standardní,
když v praxi je výběr z banky nutno hlásit nejméně dva dny dopředu. Ze všech výše uvedených okolností případu vyplývá podle názoru žalobkyně, že
žalovaní vydali úschovu osobě, která k jejímu přijetí nebyla oprávněna, jednali
jednoznačně v rozporu s uzavřenou smlouvou o advokátním depozitu, současně
nejméně v rozporu s § 415 obč. zák., když nejen že nepostupovali s péčí řádného
hospodáře a profesní obezřetností, ale současně si ani nepočínali tak, aby
nedošlo ke škodě na majetku jejich klientů. V příčinné souvislosti s tímto
jednáním žalovaných pak vznikla na majetku žalobkyně škoda ve výši 8 500 000
Kč. Žalobkyně navrhla, aby dovolání, pokud nebude odmítnuto, bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) vzhledem k článku II bodu 7 části první zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony (dále jen o. s. ř.“), a s ohledem na
skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. ledna 2013, po zjištění,
že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobami oprávněnými, zastoupenými
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), o dovolání rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolatelé podali výslovně dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až
238a. Tento požadavek však není naplněn v části, ve které dovolatelé napadají
výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a výrok rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne
20. července 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-309, pod bodem III, jímž byla žalovaným
stanovena povinnost zaplatit soudní poplatek. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje mj. údaj o
tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může
být o tuto náležitost doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Protože tato náležitost dovolání v části, ve které dovolatelé napadají výroky
rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o
stanovení povinnosti k zaplacení soudního poplatku, splněna nebyla, Nejvyšší
soud dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolání žalovaných v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku
odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 20. července 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-309, ve výroku
pod bodem I není přípustné, neboť druhý a třetí žalovaní nejsou subjektivně
legitimováni k podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo rozhodováno o vzájemném návrhu prvé žalované, a dovolání prvé žalované v
tomto rozsahu rovněž přípustné není, neboť dotčeným výrokem rozsudku odvolacího
soudu bylo rozhodnuto nároku se samostatným skutkovým základem, který
nedosahuje hranice 50 000 Kč podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v
nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o
pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Všichni tři žalovaní rovněž nejsou subjektivně legitimováni k podání dovolání
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 30. března 2011, č. j. 19 Cm 166/2009-287, ve výroku pod bodem I
v části, ve které byla zamítnuta žaloba ohledně příslušenství z částky 8 500
000 Kč za dobu od 25. ledna 2008 do 1. září 2008. V tomto rozsahu totiž nebyla
rozhodnutím odvolacího soudu žalovaným způsobena žádná újma, jež by měla být
odstraněna rozhodnutím dovolacího soudu. Nejvyšší soud dále posuzoval přípustnost dovolání žalovaných proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 30. března 2011, č. j.
19 Cm 166/2009-287, ve výroku pod bodem I
v rozsahu povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni částku 8 500 000 Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 2. září 2008 do 31. prosince 2008 a
za dobu od 1. ledna 2009 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných
zanikne v tomto rozsahu povinnost ostatních žalovaných a že druhý a třetí
žalovaný jsou povinni plnit společně a nerozdílně. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při posuzování přípustnosti dovolání nelze přihlížet k námitkám dovolatelů,
které směřují k nesprávným skutkovým zjištěním soudů v předchozím řízení
(dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění učinění v řízení,
je povinen z nich vycházet), k vadnému hodnocení důkazů či k vadám řízení před
soudy obou stupňů. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé dovozují nesprávnost právního závěru
odvolacího soudu v řešení dvou právních otázek. Dovolatelé nejprve zpochybnili
svoji pasivní legitimaci v řízení, což podle jejich názoru vyplývá ze
skutečnosti, že žalobkyně dosud neuplatnila svůj nárok na vydání bezdůvodného
obohacení vůči společnosti Country Tobacco s.r.o., která měla částku 8 500 000
Kč z depozita prvé žalované přijmout. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že tato
žaloba měla podle jejich názoru předcházet uplatnění nároku na náhradu škody
vůči prvé žalované v tomto řízení, a v souvislosti s tím zpochybnili vlastní
existenci škody na straně žalobkyně. Nejvyšší soud však neshledal, že by se odvolací soud ve svých právních závěrech
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že by otázka
legitimace účastníků soudního sporu o vydání peněžních prostředků složených na
účtu vedeném peněžním ústavem nebyla dosud řešena či by měla být posouzena
jinak. Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne
10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 50/2006, nyní dostupném také na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, ve kterém akceptoval závěry
formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo
1774/99, a ze dne 14. března 2002, sp. zn.
20 Cdo 681/2001, vysvětlil, že
peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném
účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v
jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu a
oprávnění majitele účtu představuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního
ústavu. Nejvyšší soud, který v uvedené věci řešil otázku pasivní legitimace
osoby, která získala peněžní prostředky od peněžního ústavu tak, že byly
peněžním ústavem omylem připsány na jiný účet, dospěl k závěru, že osoba, které
byly jako oprávněné z výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného
vyplaceny za účelem uspokojení její vykonatelné pohledávky vůči povinnému
peněžní prostředky z účtu povinného u peněžního ústavu, není pasivně věcně
legitimována ve sporu, ve kterém se třetí osoba domáhá zaplacení (vrácení)
peněžních prostředků, které na tento účet povinného poukázala omylem. Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě uplatnění nároku na
vydání bezdůvodného obohacení vůči společnosti Country Tobacco s.r.o., na jejíž
účet byly peněžní prostředky z účtu prvé žalované připsány, by žalobkyně nebyla
v soudním sporu věcně aktivně legitimována. K uplatnění nároku na vydání
bezdůvodného obohacení získaného na základě trestného činu by byla v dané
situaci aktivně legitimována prvá žalovaná, z jejíhož účtu advokáta byla částka
poukázána. Závěr odvolacího soudu (námitka dovolatelů, že se touto otázkou odvolací soud
vůbec nezabýval, není správná), že nebyla povinna nejprve či výhradně
uplatňovat nároky vůči S. K. nebo společnosti Country Tobacco s.r.o. tudíž není
v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně by byla povinna uplatňovat nárok vůči jinému subjektu tehdy, jestliže
by šlo o její pohledávku ze závazkového vztahu vzniklého na základě právního
úkonu. V takovém případě by žalobkyni vznikla škoda pouze tehdy, nemohla-li by
tuto pohledávku vymoci. V daném případě však jde o odlišnou situaci. Přípustnost dovolání nemohla založit ani druhá právní otázka vznesená
žalovanými v dovolání, a sice otázka řádnosti ověřovací doložky na listině
předložené prvé žalované A. Č. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž
nebylo na skutečnosti, že předmětná ověřovací doložka postrádá náležitost
stanovenou v § 74 odst. 2 písm. e) zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, –
místo vyhotovení doložky ověření, a na tom, zda lze tuto náležitost dovodit z
použitého úředního razítka, jehož součástí je podle § 9 odst. 3 téhož zákona
sídlo notářského úřadu, postaveno. Za rozhodující pro závěr, že prvá žalovaná
odpovídá za škodu, která žalobkyni vznikla výplatou advokátního depozita
neoprávněné osobě, považoval odvolací soud závěr o tom, zda prvá žalovaná,
resp. její společníci porušili povinnosti advokáta a zda toto porušení bylo v
příčinné souvislosti se vznikem škody žalobkyně. Ze skutkových zjištění
odvolacího soudu vyplývá, že k vydání částky v celkové výši 8 500 000 Kč
přijaté do advokátního depozita prvé žalované došlo nikoliv na základě smlouvy
o advokátním depozitu této částky uzavřené dne 14.
ledna 2007 žalobkyní s prvou
žalovanou a s J. S. v advokátní kanceláři prvé žalované v P., nýbrž na základě
jiné listiny, označené jako dohoda o odstoupení od smlouvy o advokátním
depozitu obsahující ověřovací doložky podpisů jejich účastníků notářkou z J. n. N., když tuto listinu předložila prvé žalované osoba, kterou prvá žalovaná
neznala. Již sama tato okolnost i s ohledem na značnou výši advokátního
depozita, měla vést u prvé žalované ke zvýšené pozornosti při prověřování
oprávněnosti osoby prokazující se občanským průkazem na jméno A. Č. k jejímu
jednání jménem žalobkyně, když ze skutkových okolností zjištěných odvolacím
soudem např. ani nevyplývá, jakou funkci měla dle plné moci obsažené v uvedené
dohodě o odstoupení od smlouvy o advokátním depozitu ve společnosti žalobkyně
zastávat, konečně ani nebylo zjištěno, že by se prvá žalovaná pokusila ověřit
oprávnění k jednání této osoby u svého klienta (tvrzení dovolatelů o
telefonickém potvrzení o výplatě depozita od osoby vydávající se za statutární
orgán žalobkyně ze skutkového zjištění soudu prvního stupně ani soudu
odvolacího nevyplývá). Prvou žalovanou, resp. osoby za ni jednající měla vést
ke zvýšené opatrnosti i skutečnost, že ověření podpisů měla provést notářka v
J. n. N. a skutečnost, že v ověřovacích doložkách nebylo vyplněno místo
vyhotovení ověřovací doložky (a z toho hlediska není potřebné posuzovat, zda za
místo vyhotovení lze považovat údaj v razítku notářky). Dospěl-li za této
situace odvolací soud k závěru, že prvá žalovaná, resp. její společníci,
vydáním deponované částky 8 500 000 Kč z advokátního depozita bez souhlasu
žalobkyně porušili povinnosti advokáta, a toto porušení je v příčinné
souvislosti se vznikem škody žalobkyně, nepochybil. K pochybnostem žalovaných
vznesených v dovolání o tom, jaké povinnosti svým jednáním porušili, odkazuje
Nejvyšší soud na ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v
tehdy platném znění, podle něhož je advokát povinen chránit a prosazovat práva
a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, podle odstavce 2 téhož
ustanovení je povinen při výkonu advokacie jednat čestně a svědomitě, podle
článku 9 odst. 1 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České
republiky je advokát povinen peníze a jiné hodnoty, které převzal ke
stanovenému účelu, opatrovat s péčí řádného hospodáře a nesmí je použít k
jinému než stanovenému účelu a konečně také na ustanovení § 415 obč. zák.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 věty první, odst.
3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu