23 Cdo 2132/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně HEI a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, U Pily 3, PSČ 370 01, IČO
25170767, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, se sídlem v Českých
Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalovanému JUDr. Ľ. K., zastoupenému JUDr.
Bronislavem Sikorou, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Odboje 118/3, o
zaplacení částky 355 427 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 74/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 29. října 2009, č. j. 4 Cmo 203/2009-134, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2009,
č. j. 4 Cmo 203/2009-134, se ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 273 032 Kč s 2,5% úrokem z
prodlení od 27. 11. 2004 do zaplacení, a ve výrocích pod body II a III zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
prodlení od 27. 11. 2004 od zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný „zplnomocnil Ing. Ľ. B., k jednání ve
věcech obchodních a smluvních pro firmu JUDr. Ľ. K. – UNISTAV, Český Těšín“.
Řadou faktur vyúčtovala žalobkyně žalovanému částku 355 427 Kč za zboží a
služby v nich uvedené (z toho byly za pronájem vyúčtovány tyto částky: fakturou
č. 240400707 částka 3 356 Kč, fakturou č. 240400816 částka 12 233 Kč, fakturou
č. 240400945 částka 14 470 Kč a fakturou č. 240401067 částka 12 971 Kč).
Součástí faktur byly i přílohy ve formě jiných faktur vystavených na žalobkyni,
provizorních dodacích listů, prodejek a smluv o pronájmu ze dne 23. 7. 2004 a
4. 8. 2004. Z výpisu z knihy osvědčení pravosti podpisu ze dne 13. 1. 2004
notáře JUDr. L. K. z P. B. soud zjistil, že u tohoto notáře žalovaný podepsal
zplnomocnění ze dne 13. 1. 2004. Dne 19. 10. 2004 podepsal Ing. L. B. za
žalovaného uznání závazku ve výši 371 873 Kč, které se týkalo všech předmětných
faktur mimo faktur č. 240401004 ze dne 20. 10. 2004 a č. 240401067 ze dne 5.
11. 2004.
Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně v daném sporu
neprokázala, že by zboží vyúčtované předmětnými fakturami bylo dodáno
žalovanému buď přímo na stavbu, nebo že by si žalovaný pro zboží dojel sám, a
to si osobně vyzvedl.
Co se týče uznání závazku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný
zmocnil Ing. B. k jednání ve věcech obchodních a smluvních. Ing. B. nebyl
zmocněn žalovaným k hmotněprávnímu úkonu, kterým je uznání závazku. Z toho
důvodu soud k provedenému uznání závazku nepřihlížel, jelikož jej učinil někdo,
kdo k němu nebyl oprávněn.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. října 2009, č.
j. 4 Cmo 203/2009-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem
I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod
bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud dospěl k závěru, že Ing. B. byl žalovaným zmocněn k jednání ve
věcech obchodních a smluvních, a to na základě listiny označené „Splnomocnění“.
Ode dne 13. 1. 2004 byl tedy Ing. B. oprávněn k tomu, aby v předem neomezeném
časovém období jednal jménem žalovaného v blíže neurčených věcech, tj. ve všech
věcech obchodních a smluvních.
Jako správná převzal odvolací soud skutková zjištění učiněná soudem prvního
stupně, na něž pro stručnost odkázal. Za chybné považoval odvolací soud pouze
skutkové zjištění soudu prvního stupně učiněné z faktury č. 240400766 ze dne
24. 8. 2004. Z dodacího listu č. 743817, který je přílohou faktury č. 240400766, je sice patrno, že zboží převzal dne 9. 8. 2004 Ing. B., což
potvrdil svým podpisem, ale z obsahu listiny není možné zjistit, zda toto
plnění Ing. B. převzal svým jménem nebo jménem odběratele, tedy v záhlaví
uvedené společnosti FKK, spol. s r. o., D., P., či snad jménem žalobkyně, v
záhlaví uvedené taktéž. To, že předmětná plnění byla dodávána do míst, kde
žalovaný realizoval svoji podnikatelskou činnost, nevylučuje, aby tak bylo
činěno na základě vztahu žalobkyně s třetí osobou a v její prospěch, a to bez
jakékoli smluvní účasti žalovaného. Skutečnost, že zboží bylo dodáno
žalovanému, neprokazuje ani to, že na některých dodacích listech bylo v rubrice
odběratel uvedeno kromě označení odběratele (FKK spol. s r. o.) i „pro
Dřevoprodej – Unistav“. Toto označení dle odvolacího soudu neprokazuje, komu z
těchto tří subjektů bylo zboží dodáno, tedy nelze dovodit ani to, že bylo
dodáno žalovanému. S ohledem na výše uvedené soud uzavřel, že v řízení nebylo
prokázáno, že by žalovaný, popřípadě jménem žalovaného Ing. B., žalobcem
fakturovaná plnění převzal. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že by Ing. B. nebyl oprávněn učinit uznání závazku ze dne 19. 10. 2004. Uznání závazku má dle
odvolacího soudu smluvní charakter. Z listiny označené jako uznání závazku
ovšem nelze dovodit, že by ji Ing. B. podepsal jménem žalovaného na základě
hmotněprávní plné moci. V projednávané věci vystupuje žalovaný na straně
dlužníka a žalobkyně zastoupená V. K., na straně věřitele. Pod identifikačními
údaji věřitele je ručně dopsáno jméno Ing. B. a telefonní číslo. Za věřitele je
podepsán zřejmě V. K., na místě dlužníka je pod otiskem žalovaného podepsán
zřejmě Ing. B. Žádný údaj o tom, že Ing. B. uznání dluhu učinil a podepsal
jménem žalovaného na základě hmotněprávní plné moci však z této listiny patrný
není. I kdyby tedy rozsah zplnomocnění Ing. B. žalovaným na tento právní úkon
dopadal, nelze z něj dovodit, že uznání závazku Ing. B. podepsal jako
zplnomocněný zástupce žalovaného. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá dle dovolatelky v tom, že
odvolací soud v dané věci rozhodoval jinak než Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, v němž dospěl k závěru, že
podepsala-li fyzická osoba smlouvu jako osoba jednající za stranu, není pro
řešení otázky platnosti této smlouvy významné, zda v ní bylo výslovně uvedeno,
že tak činí na základě hmotně právní plné moci. V uznání dluhu byl jasně a
bezpochyby označen jako účastník smlouvy žalovaný. Dovolatelka odkazuje na
další judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn.
29 Odo 965/2006), podle níž z občanského zákoníku nevyplývá, že identifikační
údaje zástupců musí být ve smlouvě nutně uvedeny. Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dohoda o
uznání dluhu splňuje dle dovolatelky veškeré náležitosti, které předepisuje
zákon. Účastníci jsou jednoznačně identifikováni, závazek je jednoznačně popsán
a konkretizován soupisem vydaných faktur a dohoda je také řádně podepsána oběma
jejími účastníky. Odvolací soud k uznání dluhu nepřihlédl, protože z něho není
patrno, kdo je účastníkem dohody na straně dlužníka. Identifikace dlužníka je
přitom zcela jednoznačná, není zde ani jediná indicie svědčící o tom, že by
zavázaným z této listiny měl být sám Ing. B. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud si v odůvodnění rozhodnutí vzájemně
odporuje. Z dodacího listu č. 743817 dovodil, že je jednoznačné, že Ing. B. jednal sám za sebe, jelikož zde nejsou identifikační údaje žalovaného. U uznání
dluhu, kde jsou výhradně identifikační údaje žalovaného, dovodil, že z listiny
nevyplývá, že by zavazovala žalovaného. V nájemní smlouvě ze dne 23. 7. 2004 a
ze dne 4. 8. 2004 je žalovaný uveden jako zástupce žalobkyně, přičemž zde chybí
podpis žalovaného, ale je zde opět pouze podpis Ing. B. V tomto případě tedy
odvolací soud uznává vázanost jednání Ing. B. pro zastoupeného, ale v dohodě o
uznání dluhu nikoliv. Žalobkyně dále upozorňuje na § 33 odst. 1 obč. zák. a uvádí, že i kdyby došlo k
překročení oprávnění ze strany Ing. B., žalovaný neučinil nic, aby dalším
jednáním zamezil. Žalovaný od poloviny roku 2004 věděl, že za něj uzavírá
smlouvy Ing. B., přitom až do 27. 12. 2004 neučinil naprosto nic. Uznání dluhu
bylo podepsáno až 19. 10. 2004. Všechny dlužné faktury jsou až z druhé poloviny
roku 2004. Žalobkyně tak mohla celé škodě zabránit, ale neučinila nic. V této souvislosti upozorňuje dovolatelka i na § 15 obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“). Nákup zboží, jeho úhrada a řešení pohledávek a závazků je
jistě náplní práce osoby, která je podnikatelem zmocněna ve věcech obchodních a
smluvních.
Pro správné právní posouzení věci měly soudy dle dovolatelky použít také
ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák., podle něhož při písemném úkonu postačí, když
je jednající osoba podepsána a není nutná její výslovná a podrobná identifikace
v záhlaví smlouvy, pokud je takto správně identifikován účastník, který je z
právního úkonu ve skutečnosti zavázán. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaný namítl, že skutečným dlužníkem v této věci je
Ing. B., nikoli žalovaný, jelikož Ing. B. nejednal platně a závazně jménem
žalovaného, tudíž přebíral závazky sám za sebe a nikoli za žalovaného. Ve
smyslu smlouvy o zprostředkování ze dne 5. 9. 2002 byl Ing. B. zmocněn pouze ke
zprostředkování, tj. vytvoření příležitosti k uzavření obchodních zakázek,
nikoli k podepisování jménem objednatele. Žalovaný zpochybňuje text plné moci udělené Ing. B. ve znění, které bylo
předloženo soudu. Ve skutečnosti žalovaný plnou moc udělil Ing. B. k jednání s
leasingovou společností ohledně pronájmu automobilu, k ničemu jinému JUDr. K.,
Ing. B. nezmocnil. Žalovaný uvádí, že uzavíral s žalobkyní ad hoc smlouvy, proto existují faktury,
které žalobkyně uhradila. Nejedná se však v žádném případě o faktury, které
jsou předmětem tohoto řízení. Ohledně faktur, které jsou předmětem tohoto
řízení, žalovaný připomíná, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný
převzal zboží, jehož cena je v tomto řízení vymáhána. Dále žalovaný podotýká, že se k němu v polovině roku 2004 doneslo, že Ing. B. snad uzavírá smlouvy jménem žalovaného, ze kterých by měl být žalovaný zavázán. Dne 17. 8. 2004 se setkal Ing. B. se žalovaným, který jej upozornil, že je
nepřípustné, aby vystupoval jako zmocněnec žalovaného. Žalovaný tak v zápise z
tohoto jednání přímo zakázal Ing. B. jednat a podepisovat jménem žalovaného. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě podle ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve posuzoval, zda je dovolání
přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolání však ve všech těchto případech není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí
odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je
třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda
tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním
výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2
Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník
2000, pod číslem 9). V dané věci napadá žalobkyně rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši
355 427 Kč, z něhož se částka 43 030 Kč se týkala pronájmů a zbytek ve výši 312
397 Kč se týkal dodávek zboží a služeb. Jednalo se přitom o vztah mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle § 261 odst. 1
obch. zák. obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z
hlediska procesního, tedy i z hlediska § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí
obchodní. Ačkoliv součet obou částek převyšuje hranici 100 000 Kč, ze
skutkových zjištění učiněných v řízení vyplývá, že žalovaná částka se skládá
jednak z nároků na úhradu nájemného a dále z nároků na úhradu zboží a služeb. Podle závěru odvolacího soudu lze žalobkyní tvrzenou pohledávku kvalifikovat
jako vztah mající svůj původ v nájemní a kupní smlouvě. Jelikož z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by bylo uzavřeno více kupních
smluv, resp. smluv o nájmu, resp. není možno přiřadit nároky z jednotlivých
faktur ke konkrétním smlouvám, je nutno z hlediska ustanovení § 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř. nárok na úhradu nájemného považovat za nárok se samostatným
skutkovým základem a ostatní nároky za další nárok se samostatným skutkovým
základem. Rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter
samostatného výroku, a proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého
výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich
rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Přípustnost dovolání ve vztahu k
části týkající se pronájmu, která ani v součtu nepřevyšuje částku 100 000 Kč,
je vyloučena ustanovením zmíněného § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. V tomto
rozsahu tedy dovolání není přípustné pro hodnotové omezení přípustnosti
dovolání. Ve zbytku dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
přípustné, neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu
s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem s výjimkou té části dovolání,
která směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 39 365 Kč. Z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů není totiž v tomto rozsahu dán zásadní
právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tato částka byla vyúčtována
fakturou č. 240401004 ze dne 20. 10. 2004 a podle skutkového zjištění soudu
prvního stupně nebyla předmětem uznávacího prohlášení ze dne 19. 10. 2004. Níže
uvedené závěry se tudíž k této částce nevztahují. Odvolací soud dovodil, že Ing. B. byl oprávněn učinit uznání závazku ze
dne 19. 10. 2004, ovšem z uznání závazku nelze dovodit, že by jej Ing. B. podepsal jménem žalovaného na základě hmotněprávní plné moci, tj. jako zástupce
žalovaného. Obdobnou otázkou se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005. V něm dospěl k závěru, že jednala-li za
jiného osoba nikoli na základě zákonného zmocnění, je nutné posoudit, jaký
následek občanský zákoník spojuje se skutečností, že v konkrétním právním úkonu
není uvedeno, že třetí osoba jedná na základě hmotněprávní plné moci, případně
bez plné moci. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vycházel z ustanovení § 32
a 33 obč. zák., přičemž dospěl k závěru, že skutečnost, zda bylo v právním
úkonu výslovně uvedeno, že tato osoba jedná za smluvní stranu právě na základě
plné moci, je pro posouzení platnosti takového právního úkonu bezvýznamná. Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto názoru v dané věci odchylovat. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný zplnomocnil Ing. Ľ. B. k jednání ve
věcech obchodních a smluvních a že tato plná moc opravňovala Ing. B. i k uznání
závazku jménem žalovaného, přičemž tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn. Skutečnost, že v uznání závazku nebylo uvedeno, že Ing. B. jedná jako zástupce
žalovaného na základě plné moci, nemůže sama o sobě způsobit neplatnost tohoto
právního úkonu. Podstatné je, zda z právního úkonu lze dovodit, že zmocněnec
nejednal svým jménem, ale jménem zmocnitele. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu, jímž je dovolací soud vázán, vyplývá,
že jako dlužník byl v uznání závazku označen žalovaný a na této listině je
uvedeno i razítko žalovaného. Z toho vyplývá, že Ing. B. nejednal při uznávání
závazku svým vlastním jménem, ale jménem žalovaného. Na základě tohoto
skutkového zjištění nelze učinit jiný závěr, než že Ing. B. tento právní úkon
učinil jménem žalovaného. Námitky dovolatelky ohledně aplikace § 15 obch. zák., který řeší otázku
zákonného zastoupení podnikatele osobou pověřenou určitou činností při
provozování podniku, jsou pak v daném případě nerozhodné, neboť odvolací soud
dovodil, že žalovaný udělil Ing. B. plnou moc, šlo tedy o zastoupení smluvní, a
nikoliv zákonné. Z výše uvedeného je zřejmé, že v rozsahu, v němž je dovolání přípustné, je
rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávné,
když byl naplněn dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž je dovolání přípustné, jakož i
v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243b odst. 2,
část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení
§ 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V rozsahu, v němž je dovolání nepřípustné, je Nejvyšší soud podle ustanovení §
243b odst. 5 a ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu