USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobců a) J. V. a b) K. V., proti žalované JUDr. Dagmar Císařovské, se sídlem
v Praze 5, Na Hřebenkách 1882/12, identifikační číslo osoby 66230667,
zastoupené Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách
1882/12, o zaplacení 1 744 830 Kč s příslušenstvím, o žalobě žalované na obnovu
řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 109/2012, o
dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, č.
j. 53 Co 142/2025-631, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalovaná se žalobou na obnovu řízení podanou dne 11. 6. 2024 a
doplněnou dne 11. 7. 2024 domáhala obnovy řízení ve vztahu k rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2015, č. j. 18 C 109/2012-337, jehož výrok I,
III a IV nabyl ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9.
2017, č.j. 53 Co 460/2016-464, právní moci dne 11. 10. 2017 a jehož výrok II
nabyl právní moci dne 29. 7. 2015. Napadeným rozsudkem ve spojení s rozhodnutím
odvolacího soudu uložil soud žalované povinnost zaplatit původní žalobkyni
(právní předchůdkyni žalobců) částku 1 725 483 Kč s příslušenstvím. Žalovaná se
domáhala obnovy řízení s odůvodněním, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne
7. 3. 2024, č. j. 24 Co 135/2011-1706, rozhodl po zrušení jeho předešlého
usnesení Ústavním soudem tak, že i J. Ž., resp. její právní nástupce L. Ž.,
dědí podíly na nemovitých věcech, z nichž byl odvozen nárok původní žalobkyně v
řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 109/2012, a je tak zpochybněna aktivní
legitimace původní žalobkyně v řízení a též částka, kterou žalovaná na základě
pravomocného rozhodnutí v této věci zaplatila. Tyto skutečnosti, které v
původním řízení před vydáním rozhodnutí nemohla žalovaná uplatnit, podle ní
mohly přivodit rozhodnutí pro ni příznivější.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil
usnesení ze dne 13. 2. 2025, č. j. 18 C 109/2012-620, kterým Obvodní soud pro
Prahu 5 předmětnou žalobu na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu
5 pod sp. zn. 18 C 209/2012 zamítl a kterým uložil žalované povinna zaplatit
žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací
soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žaloba na obnovu řízení
podaná žalovanou dne 11. 6. 2024 byla podána opožděně, tj. po uplynutí
objektivní tříleté lhůty od právní moci napadeného rozsudku.
3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním
(výslovně směřujícím proti oběma jeho výrokům) a navrhla, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a rozhodl
tak, že obnova řízení se povoluje. Žalovaná namítala nesprávné právní posouzení
předmětné žaloby na obnovu řízení jako opožděně podané z důvodu zmeškání
objektivní lhůty a soudům vytýkala, že se tak nezabývaly tvrzenými důvody pro
obnovu řízení. Poukázala na to, že žalobu na obnovu řízení podala již dne 26.
2. 2019, avšak tato byla odmítnuta jako předčasná. K tomuto postupu se soudy
nevyjádřili, přestože v uvedené dřívější žalobě předjímala nebezpečí z
prodlení. Zdůraznila, že není její chybou, že Krajský soud v Praze ve výše
zmíněné jiné věci rozhodl až po pěti letech od podání žalobního návrhu. Za
rozhodný proto měla výklad § 228 a 233 odst. 1 občanského soudního řádu, v
nichž se pro podání žaloby na obnovu řízení stanovuje (subjektivní) lhůta tří
měsíců od doby, kdy se účastník dozvěděl o skutečnostech, které jsou podkladem
žaloby na obnovu řízení. V dovolání rovněž uvedla, že postupem soudů obou
stupňů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, k čemuž odkázala na
nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1148/13 (jež je
veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na
https://nalus.usoud.cz).
4. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s.
ř.“.
6. Dovolací soud předně uvádí, že rozsah dovolání posoudil s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti rozhodnutí o nákladech řízení (tj. proti té části výroku I, kterou byly
potvrzeny výroky pod body II a III usnesení soudu prvního stupně a proti výroku
II) dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům
postrádá dovolání jakékoli odůvodnění a jsou zjevně zmíněny jen jako výroky
akcesorické. Nadto by proti výrokům o nákladech řízení nebylo dovolání podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu
v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní)
ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která
konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena
nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého)
řešení se dovolací soud má nyní odklonit, tj. vyřešit danou otázku jinak (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp.
zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; jež jsou
veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu –
na https://www.nsoud.cz).
10. Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci nedostála, omezila-li
se v podaném dovolání toliko na vymezení dovolacího důvodu (tj. na to, v čem
spatřuje nesprávnost právního posouzení věci) a neuvedla-li v tomto ohledu,
který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o s. ř. má za
splněný pro řešení jaké konkrétně specifikované právní otázky. Požadavek uvést,
v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (§ 241a
odst. 1 a 3 o. s. ř.), jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro
kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže
zákonodárce kromě této argumentace požaduje, aby se dovolatel také vyjádřil k
relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího
důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a
odst. 2 o. s. ř. (srov. bod 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sb.).
11. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání
již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno
učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání
v pokračování v dovolací řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí
nelze posoudit přípustnost dovolání.
12. Řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání pak absentuje i ve
vztahu k žalovanou tvrzené námitce porušení práva na spravedlivý proces
odvolacím soudem a soudem prvního stupně. Z ustálené judikatury Ústavního soudu
vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a
svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje
dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím,
že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud
odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod,
kterou však současně musí dovolatel také vymezit. Neobsahuje-li dovolání
vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí
takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné
pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019,
sp. zn. III. ÚS 3963/18). Nepostačuje pro naplnění náležitostí dovolání samotný
odkaz žalované na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1148/13 bez vymezení
konkrétní právní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při
jejímž řešení se měl podle žalované odvolací soud od tohoto nálezu odchýlit.
Ostatně v uvedeném nálezu se Ústavní soud zabýval posouzením žaloby na obnovu
řízení (avšak její důvodností a nikoliv včasností) soudy nižších stupňů v tam
projednávané věci a soudům vytknul nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí
(absenci argumentace k závěru, zda šlo ve vztahu k určitému rozhodnutí o
rozhodnutí v jiné nebo téže právní věci). V nyní posuzované věci však odvolací
soud v napadeném rozhodnutí zcela dostatečně a srozumitelně vysvětlil, z jakého
důvodu se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žaloba na obnovu řízení
byla žalovanou podána opožděně, tj. po uplynutí objektivní tříleté lhůty od
právní moci žalobou napadeného rozsudku.
13. Pro úplnost lze uvést k námitce žalované, že žalobu na obnovu řízení
již dříve podávala dne 26. 2. 2019 a upozorňovala na nebezpečí z prodlení,
přičemž se k tomu odvolací soud v napadeném usnesení nevyjádřil, že sama
žalovaná v odvolání, o kterém bylo odvolacím soudem rozhodováno v napadeném
usnesení, konstatovala, že tato její dřívější žaloba pro zmatečnost již byla
zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 18
C 109/2012-523, což v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil též odvolací soud. Z
obsahu spisu přitom vyplývá, že žalovaná proti zmíněnému rozhodnutí nepodala
odvolání, naopak se podáním ze dne 7. 5. 2019 práva na odvolání vzdala a řízení
o této její dříve podané žalobě na obnovu řízení proto již bylo pravomocně
skončeno. Řízení o její další žalobě pro zmatečnost podané dne 9. 5. 2019 pak
bylo (též pravomocně) zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
16. 7. 2019, č. j. 18 C 109/2012-552, ve spojení s potvrzujícím usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019, č. j. 53 Co 329/2019-561. Případné
výtky týkající se postupu soudu v těchto dřívějších řízeních není dovolací soud
oprávněn posuzovat v tomto dovolacím řízení.
14. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1
o. s. ř. pro vady.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu