23 Cdo 2148/2016-125
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně Chemoprojekt, a. s., se sídlem v Praze 10, Třebohostická 14,
identifikační číslo osoby 45273383, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, proti žalované Butadien Kralupy a. s.,
se sídlem v Kralupech nad Vltavou, O. Wichterleho 810, identifikační číslo
osoby 27893995, zastoupené JUDr. Pavlou Henzlovou, advokátkou se sídlem v Praze
6, Hošťálkova 392/1, o zaplacení částky 19.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 63/2014, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015, č. j. 21 Co 57/2015-93,
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 16. 12. 2014, č. j. 4 C 63/2014-76, ve
znění opravného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 12. 2014, č. j. 4
C 63/2014-80, rozhodl, že řízení se zastavuje (bod I. výroku), žalobkyni se
vrací soudní poplatek ve výši 760.000 Kč (bod II. výroku) a žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 126.324 Kč (bod III.
výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky
19.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené části ceny díla. Žalovaná
vznesla námitku překážky rozhodčí doložky, jež byla mezi účastníky sjednána ve
smlouvě ze dne 9. 5. 2007. Soud prvního stupně uvedl, že z jejího článku 24,
bodu 24.2, vyplývá, že „pro případ sporu mezi stranami může kterákoli ze stran
tento spor předložit ke konečnému rozhodnutí Rozhodčímu soudu při Hospodářské
komoře České republiky a Agrární komoře České republiky“. Jelikož žalovaná
zjevně trvala na projednání věci před rozhodci a zároveň soud prvního stupně
shledal, že věc může být podrobena rozhodčí smlouvě, rozhodl soud prvního
stupně podle ustanovení § 103 a § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle
ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že to byla žalobkyně, kdo zavinil, že
řízení bylo zastaveno, neboť věc měla být projednána před rozhodčím soudem.
K odvolání žalobkyně proti nákladovému výroku III. odvolací soud usnesením v
záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III.
potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu
nákladů odvolacího řízení ve výši 31.762,50 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně ohledně rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení. Uvedl, že je zřejmé, že zastavení řízení, posuzováno z
procesního hlediska, zavinila žalobkyně, neboť podala žalobu u soudu přesto, že
smlouva, kterou uzavřela se žalovanou, obsahuje ujednání, podle něhož bude
spory mezi účastnicemi projednávat Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České
republiky a Agrární komoře České republiky. Za této situace tak žalobkyni stíhá
povinnost hradit žalované náklady řízení (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.).
Napadený nákladový výrok III. usnesení soudu prvního stupně tedy jako věcně
správný potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř.,
uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.). Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné z toho důvodu, že
napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to: „Zda se na řešený
případ může vůbec aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.“; „zda zastavení
řízení, posuzováno z procesního hlediska, zavinila žalobkyně, neboť podala
žalobu u soudu přesto, že smlouva, kterou uzavřela s žalovanou, obsahuje
ujednání, podle něhož bude spory mezi účastníky projednávat Rozhodčí soud při
Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, a to za
předpokladu, že žalovaná může, ale také nemusí vznést včas námitku nedostatku
pravomoci soudu“. Dle žalobkyně ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. na daný
případ vůbec nedopadá. Dle jejího mínění měl odvolací soud správně postupovat
podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a o nákladech rozhodnout tak,
že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Má za to, že není možno
uzavřít, že zastavení řízení, posuzováno z procesního hlediska, zavinila
žalobkyně, protože podala žalobu u soudu přesto, že smlouva, kterou uzavřela s
žalovanou, obsahuje ujednání, podle něhož bude spory mezi účastníky projednávat
Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky.
V závěru dovolání žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.
Nejvyšší soud proto posuzoval – v hranicích právních otázek vymezených v
dovolání – zda je dovolání (jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
se odvolací řízení končí) přípustné podle § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda je v
případě zastavení řízení soudem dle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. namístě
při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o.
s. ř., či zda má být aplikováno ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena; není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu
spisu neshledal.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného
uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být
podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci nebo rozhodčí komisí
spolku, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná,
jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají nebo že netrvají na
projednání věci před rozhodčí komisí spolku. Soud projedná věc i tehdy,
jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena
rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec
neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec
pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.
Podle ustanovení § 146 odst. 1 o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení a) skončilo smírem, pokud v
něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného; b) bylo zastaveno.
Dle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že
řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro
chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán
důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. upravuje situaci, kdy má být věc rozhodnuta
výlučně v řízení před rozhodci. Pak teprve v zahájeném řízení před obecným
soudem mohou účastníci prohlásit, že na rozhodčí smlouvě netrvají. I v
projednávané věci si účastníci smlouvy sjednali výlučnou pravomoc rozhodčího
soudu. Jak uvedl odvolací soud, „smlouva, kterou žalobkyně uzavřela s
žalovanou, obsahuje ujednání, podle něhož bude spory mezi účastnicemi
projednávat Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární
komoře České republiky“.
Rozhodčí řízení je jednou z možností rozhodování sporů. Namísto soudů jsou však
takové spory rozhodovány soukromými subjekty – rozhodci. Pravomoc rozhodců je
třeba založit dohodou účastníků, tzv. rozhodčí smlouvou. Rozhodčí smlouva tak
vyloučí projednání případného sporu před státními soudy. V případě existence
rozhodčí smlouvy má žalovaný možnost před svým prvním úkonem ve věci, resp.
nejpozději při svém prvním úkonu ve věci, vznést námitku chybějící pravomoci
soudu. Je to přitom pouze žalovaný, který má právo námitku vznést, soud nijak
intervenovat nemůže. Soud tedy z vlastní iniciativy nezjišťuje, zda věc má být
projednána v rozhodčím řízení. Učiní tak toliko v případě příslušné námitky
žalovaného. Jestliže soud skutečně zjistí, že věc má být projednána v řízení
před rozhodci, pak řízení zastaví, nejedná-li se o případy výslovně zákonem
(viz ustanovení § 106 odst. 1 část za středníkem o. s. ř.) stanovené, kdy soud
i přes uplatněnou námitku pokračuje dále.
Je-li řízení podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. zastaveno, pak je nutno
odpovědět na otázku, zda a která z procesních stran má povinnost k náhradě
nákladů řízení.
Žalobkyně nese procesní odpovědnost za zastavení řízení, byla-li uzavřena
platná rozhodčí doložka. Žalobkyně musí být srozuměna s tím, že podá-li žalobu
k obecnému soudu, může se žalovaná domáhat dohodnutého postupu, tzn. namítne
uzavření rozhodčí smlouvy (doložky). Na uvedeném nic nemění, že žalovaná má
právo, nikoli povinnost nedostatek pravomoci soudů namítat. Jestliže tedy
žalobkyně podala žalobu u soudu za situace, kdy si strany smluvně vyloučily
projednání případného sporu před soudy, s tím, že spoléhala na to, že žalovaná
nenamítne, že má být věc projednána v rozhodčím řízení, nebo že bude s
projednáním věci před soudem souhlasit (prohlásí, že na rozhodčí smlouvě
netrvá), a nebyl zde důvod pro to, aby soud žalobu projednal i přes existenci
rozhodčí smlouvy (tedy tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva
České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je
neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před
rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí
soud odmítl věcí se zabývat), pak je nutno uzavřít, že z procesního hlediska
žalobkyně zavinila, že řízení v dané věci muselo být zastaveno. Žalobkyně je
tak podle § 146 odst. 2 o. s. ř. povinna nahradit náklady řízení žalované. V
jednání žalované, která využila svého procesního práva a důvodně namítla
nedostatek pravomoci soudu, přitom spatřovat její procesní zavinění zastavení
řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. nelze.
Dovolatelce se vymezenými námitkami v rámci uplatněného dovolacího důvodu
nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit právní závěr
odvolacího soudu, že je to žalobkyně, která v projednávané věci procesně
zavinila, že řízení bylo zastaveno, a stíhá ji tak povinnost hradit žalované
náklady řízení. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu podle § 243d písm. a)
o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo
zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu