23 Cdo
216/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně PROMINECON GROUP a s. (dříve pod obchodní firmou NAVATYP a.s.), se
sídlem v Praze 1, Revoluční 25/767, PSČ 110 00, IČ 25110977, proti žalované
AVIA, a.s., se sídlem v Praze, Letňanech, Beranových 140, PSČ 199 03, IČ
45273227, o zaplacení částky 438 668,50 Kč s příslušenstvím oproti vrácení
osobního automobilu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm
40/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
srpna 2007 č. j. 12 Cmo 118/2007-158, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2007, č. j. 12 Cmo
118/2007-158, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2006, č. j.
19 Cm 40/2006-103, ten s výjimkou výroku pod bodem I, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem pro zmeškání ze dne 4. prosince 2006, č. j. 19
Cm 40/2006-103, zastavil řízení ohledně nároku na zaplacení 3% úroku z prodlení
z částky 438 668,50 Kč od 7. 5. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil
žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 438 668,50 Kč oproti vydání osobního
automobilu zn. DAEWOO Nexia GLHB 5, identifikační číslo KLATF68Y1VB143888,
číslo motoru 582476B (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem III). Žalobkyně se svého nároku domáhala na základě tvrzení,
že dle exkluzivní smlouvy uzavřené se žalovanou byla oprávněna k distribuci a
prodeji vozidel a výrobků DAEWOO v České republice, podle níž prodala vozidlo
tohoto typu kupujícímu Petru Štefkovi. Vzhledem k vadám prodaného vozidla,
následnému odstoupení od smlouvy kupujícím a soudnímu sporu, vyvolaným Petrem
Štefkou, bylo žalobkyni Obvodním soudem pro Prahu 1 uloženo zaplatit mu kupní
cenu vozu s příslušenstvím a náklady řízení oproti vrácení předmětného
vozidla. Podle názoru žalobkyně jí tak vznikl nárok na náhradu nákladů, které
jí v souvislosti s prodejem vadného vozidla vznikly. Soud nařídil jednání na
den 4. prosince 2006, na které se žalovaná nedostavila, přičemž soudní obsílka
jí byla doručena dne 11. 9. 2006. Soudu prvního stupně bylo dne 27. 11. 2006
doručeno podání žalované, jímž se z uvedeného jednání omlouvala z důvodu náhlé
a dlouhodobé nepřítomnosti své právní zástupkyně a z důvodu časové
zaneprázdněnosti nové zástupkyně, která se nemohla seznámit se spisem. Uvedené
podání žalovaná doložila potvrzením o pracovní neschopnosti pověřeného
zaměstnance ze dne 22. 11. 2006 s potvrzeným nástupem na mateřskou dovolenou
dne 23. 11. 2006, tj. 12 kalendářních a 7 pracovních dní před nařízeným
jednáním a dále doložila nové pověření dalšího zaměstnance žalované k
zastupování v předmětné věci, které bylo datováno dnem 29. 9. 2005. Soud
prvního stupně vyšel z § 153b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
podle něhož zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeny do jeho vlastních
rukou žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §
118b o. s. ř. nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který
je o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první
jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k
jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových
okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud
rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Podle závěru soudu prvního stupně
ze zjištěných skutečností vyplývá, že za žalovanou byl v rozhodné době zmocněn
jednat i další zaměstnanec, nehledě na to, že se mohl k jednání dostavit
oprávněný člen statutárního orgán žalované a její práva bránit. Tvrzení
žalobkyně v žalobě o skutkových okolnostech přitom odůvodňují závěr, že žaloba
je opodstatněná. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. srpna 2007, č. j. 12 Cmo 118/2007-158, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a
III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předpoklady pro vydání rozsudku
pro zmeškání stanovené v § 153b o. s. ř. byly splněny. Žalovaná zmeškala první
jednání ve věci, nařízené na den 4. 12. 2006, když předvolání jí bylo do
vlastních rukou doručeno dne 11. 9. 2006 a obsahovalo poučení o možnosti
rozhodnout rozsudkem pro zmeškání.
Prokázáno bylo i splnění věcného
předpokladu, tj., že z tvrzení žalobkyně obsažených v žalobě o skutkových
okolnostech věci, vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní
stránce, když žalobkyně v žalobě a v dokladech k ní připojených uvedla, že svůj
nárok opírá též o soudní rozhodnutí ve věci vydaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že
rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci
[dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], neboť podmínky pro
vydání rozsudku pro zmeškání nebyly podle jejího názoru naplněny. Poukázala na
to, že zástupce žalované v této věci byl v pracovní neschopnosti a poté ukončil
pracovní poměr a druhý zástupce žalované, který převzal veškerou jeho agendu,
neměl možnost se na jednání připravit. Právě z tohoto důvodu a z důvodu
neúměrného nárůstu agendy způsobené odchodem stávajícího zaměstnance se
žalovaná z jednání omlouvala. Soud prvního stupně měl vzít v úvahu i to, že se
žalovaná k žalobě předtím vyjádřila a navrhovala provedení důkazů. Podle názoru
žalované nebylo prokázáno ani splnění věcného předpokladu, totiž, že z tvrzení
žalobkyně obsažených v žalobě o skutkových okolnostech vyplývá odůvodněnost
uplatněného nároku po hmotněprávní stránce. Žalobkyně totiž neprokázala, že v
záruční době odstoupila od uzavřené kupní smlouvy, a pokud uplatňuje nároky z
vad věci, namítá, že žalobkyně neprokázala řádné uplatnění práv v souladu s
obchodním zákoníkem v době platnosti záruky za jakost. Tvrzení žalobkyně
neposkytovala spolehlivý podklad pro meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně,
a to konkrétně pro přiznání nároku na zaplacení částky 43 668,50 Kč jako kupní
ceny vozidla oproti vydání osobního automobilu, které bez dalšího převzal
odvolací soud ve svém rozhodnutí a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně,
aniž by zkoumal, zda podle žalobních tvrzení lze přiznat právě to plnění,
kterého se žalobkyně v žalobě domáhá. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zhodnotila dovolání žalované jako nedůvodné,
což dovozuje z toho, že žalovaná svůj souhlas s napadeným rozhodnutím vyjádřila
tím, že na účet žalobkyně připsala dne 26. 9. 2007 žalovanou částku i s náklady
řízení, a převzala si podle tohoto rozhodnutí i předmětné vadné vozidlo DAEWOO
NEXIA GLHB5 podle předávacího protokolu ze dne 25. 9. 2007 u Dopravního
inspektorátu hlavního města Prahy. Napadené rozhodnutí nemůže mít ve věci samé
po právní stránce zásadní právní význam, je zjevně bezdůvodné, a proto
žalobkyně navrhuje jeho odmítnutí s tím, že náklady řízení nepožaduje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje
stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dospěl přitom k závěru, že dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s
ustanovením § 153b o. s. ř. Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. ve znění k datu konání prvního jednání ve věci
(4. 12. 2006) zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních
rukou (§ 45b o. s. ř.) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve
věcech uvedených v § 118b o. s. ř.
nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se
jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a
včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce,
který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení obsažená v žalobě o
skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě
může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Předmětem dovolacího přezkumu učinila dovolatelka otázku naplnění některých
podmínek stanovených v § 153b odst. 1 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro
zmeškání. Nejprve namítla pochybení odvolacího soudu při posuzování důvodů, které v
omluvě své nepřítomnosti na prvém jednání ve věci uvedla. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatelka omlouvala
svoji nepřítomnost u jednání nařízeného na 4. prosinec 2006 svým podáním
datovaným dnem 24. 11. 2006 náhlým a dlouhodobým onemocněním její pověřené
zaměstnankyně s tím, že nová pověřená osoba se nemohla s věcí seznámit pro její
časovou zaneprázdněnost. K podání bylo přiloženo potvrzení o pracovní
neschopnosti pověřené zaměstnankyně žalované ze dne 22. 11. 2006 s potvrzeným
nástupem na mateřskou dovolenou dnem 23. 11. 2006, tj. 12 kalendářních a 7
pracovních dní před nařízeným jednáním. Současně s omluvou předložila i
pověření k zastupování pro svoji další zástupkyni, které bylo datováno, jak
vyplývá ze spisu, již dnem 29. 9. 2005. S ohledem na výše uvedené nelze dospět
k jinému závěru, než že neúčast žalované u jednání dne 4. 12. 2006 nebyla
vyvolána důležitými důvody, které by bylo možno hodnotit jako omluvitelné. Konečně v této souvislosti je nutno poukázat i na tu okolnost, že občanský
soudní řád ostatně jinou než desetidenní lhůtu stanovenou jako jeden z
předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. (event. třicetidenní lhůtu ve věcech uvedených v § 118b o. s. ř.) neznal ani v
ustanovení § 115 odst. 2 o. s. ř. ve znění k datu 4. 12. 2006, podle něhož musí
být předvolání k jednání účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k
přípravě, zpravidla nejméně deset dnů přede dnem ve věcech uvedených v § 118b
o. s. ř. nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat. Jestliže tedy
žalovaná měla k přípravě na jednání dobu delší, nic jí ani při tvrzené
vytíženosti její pověřené zaměstnankyně nebránilo zvolit pro účely již
nařízeného jednání svého zástupce z řad advokátů, který by ji na tomto jednání,
event. v celém řízení, zastupoval. Pokud dovolatelka namítala, že odvolací soud před vydáním rozsudku pro
zmeškání nepřihlížel k „předchozí procesní aktivitě žalované“, pak dovolací
soud je nucen konstatovat, že odvolací soud tímto postupem nepochybil. Ustanovení § 153b o. s. ř. přesně vymezuje předpoklady pro vydání rozsudku pro
zmeškání a vyjádření žalovaného k žalobě či jiné jeho obdobné úkony nejsou mezi
vyjmenovanými předpoklady pro jeho vydání, takže okolnost, že žalovaný již
před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením
obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze případu nabízel soudu
důkazy, vydání rozsudku pro zmeškání nebrání (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, publikovaný pod číslem SJ
122/2001 v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 10/2001). Nejvyšší soud však shledal důvodnou námitku dovolatelky, že rozsudek odvolacího
soudu postrádá naplnění posledního - věcného předpokladu pro vydání rozsudku
pro zmeškání, kterým je právní posouzení věci. Předpokladem pro vydání rozsudku
pro zmeškání je totiž také to, že z tvrzení žalobce obsažených v žalobě o
skutkových okolnostech věci vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po
hmotněprávní stránce. Zmeškání totiž nemá za následek, že žalovaný spor bez
dalšího prohrává. Zákon tu vytváří fikci, podle které se v důsledku zmeškání
žalovaného považují tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech
týkajících se sporu za nesporná; soud je pak povinen tímto způsobem „zjištěný“
skutkový stav právně posoudit a kontumační rozsudek může vydat jen tehdy, je-li
nárok žalobce z hlediska tímto způsobem „zjištěného“ skutkového stavu věci po
právu (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád,
komentář, I. díl, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, strana 705). V posuzované
věci však rozsudek odvolacího soudu zmíněné právní posouzení nároku postrádá,
obsahuje pouze konstatování, že žalobce „svůj nárok opírá též o soudní
rozhodnutí ve věci vydaná“, a soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud
považoval za správná, taktéž pouze obecně konstatoval, že „tvrzení žalobce
obsažená v žalobě o skutkových okolnostech sporu odůvodňují závěr, že žaloba je
opodstatněná“. Soudy obou stupňů přitom ve svých rozhodnutích neuvedly ničeho
ani o vlastních skutkových okolnostech týkajících se sporu, chybí v nich tudíž
i závěr o skutkových zjištěních, která měla být předmětem právního posouzení. Z
žaloby přitom vyplývá pouze ta skutečnost, že žalobkyně a žalovaná uzavřely
smlouvu týkající se distribuce a prodeje vozidel a výrobků značky Daewoo v
České republice, co však bylo obsahem této smlouvy z žaloby nevyplývá, nelze
tudíž dovodit, o jaký závazkový vztah účastníků se jednalo, přičemž z žaloby a
jejího doplnění není ani zřejmé, jaké nároky z tohoto vztahu žalobkyně v daném
řízení uplatňuje. Za této situace dospívá dovolací soud k závěru, že uplatněný
nárok z žalobních návrhů nevyplývá, není tudíž v dané věci naplněna tato
základní podmínka pro vydání rozsudku pro zmeškání stanovená v § 153b o. s.
ř.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil; protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu