23 Cdo 2169/2013

23 Cdo 2169/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci

žalobkyně IKTUS, s. r. o., se sídlem Zátor - Loučky čp. 100, PSČ 793 16,

identifikační číslo osoby 48395790, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem

se sídlem Ostrava, Mariánské Hory, Tvorkovských 223/13, proti žalovanému M. A.,

zastoupenému Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Slezská Ostrava,

Jaklovecká 18, o zaplacení částky 808 249 Kč s příslušenstvím, vedené u

Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 48/2009, o dovolání žalovaného proti

rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. října 2012, č. j. 4 Cmo

294/2012-253, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 14 326 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.

Víta Rybáře, advokáta se sídlem v Ostravě, Mariánské Hory, Tvorkovských 223/13.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. října 2012, č. j. 4 Cmo

294/2012-253, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.

března 2011, č. j. 7 Cm 48/2009-171, ve výroku I., kterým bylo žalovanému

uloženo zaplatit žalobkyni 808 249 Kč s úroky z prodlení specifikovanými v

tomto výroku, a v závislých výrocích II., III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o

úhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze závěru, že účastníci

uzavřeli dne 31. 3. 2006 podle § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen

“obch. zák.”) kupní smlouvu, podle níž žalovaný, jako kupující, koupil od

žalobkyně, jako prodávající, použité stroje podle výslovného ujednání „jak

stojí a leží“. Od uzavření smlouvy až do ledna 2009 žalovaný nárok na zaplacení

sjednané kupní ceny nezpochybňoval. Zpochybňoval pouze povinnost zaplacení ceny

válcové brusky, která mu nebyla dodána, a uplatňoval právo z odpovědnosti za

vady. Soud prvního stupně výrokem V. rozsudku, který nebyl napaden odvoláním,

zamítl žalobu v rozsahu 166 600 Kč s příslušenstvím, v rozsahu výše ceny za

nedodaný stroj. Pokud se žalovaný dovolával odpovědnosti žalobkyně za vady

zboží na základě uplatněné reklamace, soud prvního stupně nevzal za prokázané,

že by reklamace ze dne 6. 4. 2006 byla žalobkyni doručena. Dopis z uvedeného

dne byl toliko v měsíci červnu nebo červenci 2009 opatřen podpisem pracovnice

žalobkyně. Žalovaný ani neprokázal, že by konkrétní vady sušáren popsaných v

uvedeném dopise ze dne 6. 4. 2006 reklamoval u žalobkyně ústně. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, vyšel dále ze

zjištění, že v řízení nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by se účastníci

jakýmkoli způsobem dohodli na jakosti prodávaného strojního zařízení, tedy

ohledně vlastností, jež jsou k jeho použití důležité. Pokud žalovaný až v

odvolání namítal, že soud prvního stupně nezohlednil, že kupoval strojní

zařízení jako ucelený soubor strojů, a že nemohl žalobkyni vzniknout nárok na

zaplacení kupní ceny, pokud mu nebyl dodán určitý stroj, odvolací soud

konstatoval, že se jedná o novou námitku, v odvolacím řízení nepřípustnou ve

smyslu ustanovení § 205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaný v řízení před soudem prvního stupně nenamítal, že by mu

nevznikla povinnost zaplatit kupní cenu proto, že mu žalobkyně nedodal ucelený

soubor strojů, ale namítal, že mu nevznikla povinnost zaplatit cenu za

nedodanou válcovou brusku a uplatňoval vady ostatních dodaných strojů. Namítal-

li žalovaný až v odvolání, že sice věděl, že kupuje věci použité, ale že

předpokládal, že tyto věci tvoří technologický celek, použitelný ke sjednanému

účelu, a že mu nebylo známo, že strojní zařízení, o němž z dřívější doby věděl,

že je funkční, nebylo po dlouhou dobu provozováno, nelze podle odvolacího soudu

tyto skutečnosti přičítat k tíži žalobkyně. Odvolací soud zdůraznil, že bylo

povinností žalovaného, právě proto, že věděl, že kupuje věci použité,

přesvědčit se o tom, zda tyto věci mohou sloužit k účelu jím zamýšlenému či

nikoliv. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který

aplikoval na danou věc ustanovení § 424 obch. zák., věděl-li žalovaný, že

stroje a zařízení, které kupoval, byly použity a nemohou mít vlastnosti věcí

nových. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému nemohly

vzniknout nároky z vad zboží ve smyslu § 436 až 441 obch. zák.

Odvolací soud se sice neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyní

předloženou inventarizaci pohledávek a žalovaným odsouhlasenou, lze posoudit

jako uznání závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák., když tato

listina o inventarizaci neobsahuje žádný projev vůle žalovaného, který by bylo

možno za uznání závazku považovat, nicméně dospěl k závěru, že toto nesprávné

právní posouzení ohledně uznání závazku nemůže změnit nic na správném závěru

soudu prvního stupně, že žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobkyni kupní

cenu za dodané stroje a že za případné vady zboží žalobkyně neodpovídá a

žalovanému nároky z vad zboží nemohly vzniknout.

Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního

stupně je v napadeném rozsahu ve věci samé, tj. ve výroku I., věcně správné, a

proto jej v tomto rozsahu potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost

opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost

podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel namítá, že oba soudy nesprávně posoudily otázku ujednání kupní

smlouvy o jakosti zboží. Nesouhlasí se závěrem obou soudů, že pokud byly stroje

prodány „jak stojí a leží“, prodávající v takovém případě neodpovídá za kvalitu

dodaných strojů. Poukazuje na to, že ve smlouvě si účastníci dohodli, že

prodávající dodá kupujícímu soubor dřevoobráběcích strojů a zařízení za

celkovou kupní cenu 1 666 000 Kč. S ohledem na výši této ceny kupující proto

očekával, že soubor strojů a zařízení bude možno použít jako celek a že jej

bude možno použít k jejich účelu - zpracování kulatiny až po hotové nábytkářské

výrobky. Pokud některý ze strojů dodán nebyl, což bylo prokázáno, přičemž

zaplacení ceny za tento stroj ve výši 166 600 Kč soud prvního stupně ve výroku

V. rozsudku žalobkyni nepřiznal, je evidentní, že takový soubor nemohl sloužit

svému účelu. Pokud nebyla splněna smluvní povinnost dodat žalovanému soubor

strojů, pak podle dovolatele nemůže žalobkyni vzniknout právo na zaplacení

kupní ceny. Dovolatel nesouhlasí s tím, že by námitku, že kupoval soubor strojů jako celek,

uplatnil až v odvolacím řízení. Již v rámci vyjádření se k platebnímu rozkazu

ze dne 16. 9. 2009 tvrdil, že požadoval kompletní dodání všech strojů tak, aby

tyto tvořily funkční celek. Výslovně ve vyjádření uvedl, že vadné a chybějící

stroje ve svém souhrnu netvoří soubor, který by bylo možné použít k určenému

účelu zpracování kulatiny na nábytkářské výrobky, avšak soud prvního stupně k

takto uplatněné námitce vůbec nepřihlížel. Odvolací soud nejenže pochybení

soudu prvního stupně nenapravil, ale ani nepřipustil uvedenou otázkou zabývat,

čímž podle dovolatele zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatele soudy rovněž nesprávně posoudily právo žalovaného z

odpovědnosti za vady za situace, kdy kupní smlouva obsahovala ujednání o tom,

že věci se prodávají „jak stojí a leží“. Podle žalovaného nelze vyloučit

odpovědnost prodávajícího za vady v případě, kdy věc je v kupní smlouvě

individuálně určena. Dovolatel též namítá, že soudy odmítly provést navržené důkazy, které měly

prokázat, že strojní zařízení nemohlo sloužit k určenému účelu, neboť stroje

byly skladovány nevhodným způsobem, o čemž žalovaný při uzavírání kupní smlouvy

nevěděl. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek

odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení. K dovolání žalovaného podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí

případně zamítnutí.

Má za to, že dovolatel nevymezil v dovolání žádnou otázku,

která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně

významným. Poukazuje na to, že dovolatel v dovolání v podstatě jen znovu

opakuje již tvrzené skutečnosti, což nemůže založit přípustnost ani důvodnost

dovolání. Navíc tvrzení žalovaného ohledně předmětu kupní smlouvy jako

funkčního celku nebylo původně tvrzeno a ani prokázáno. V posuzovaném případě

byly předmětem kupní smlouvy použité samostatné stroje, které svým způsobem

technického určení nemají jakoukoliv souvislost a lze je používat samostatně,

což žalovaný věděl a byl seznámen se stavem převáděných strojů. Důvody pro

odstoupení od smlouvy nebyly v posuzovaném případě dány a tvrzené vady nebyly

uplatněny bez zbytečného odkladu. Žalobkyně proto nepovažuje dovolací námitky

žalovaného za námitky odůvodňující přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění

účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou

zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání

proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou,

řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v

ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání žalovaného není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li

dovoláním napadán výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání není přípustné ani podle §

237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto

ustanovení stanoveném nejsou dány, vydal-li soud prvního stupně v dané věci

jediný rozsudek. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,

jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která

je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a

odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující

význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího

soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,

že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom

nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro

zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými

dovolacími důvody. Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplných

skutkových zjištění, což spatřuje v tom, že odvolací soud nenapravil pochybení

soudu prvního stupně spočívající v neprovedení navržených důkazů, které měly

prokázat, že prodávané strojní zařízení nemohlo sloužit ke svému účelu, a proto

se žalovaný dovolává důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je

třeba konstatovat, že neúplně provedené dokazovaní je vadou řízení, která by

sice mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak z důvodu

uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího

soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky

procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže

dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívající v

neúplném zjištění skutkového stavu věci. Spatřuje-li dovolatel vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, v závěru odvolacího soudu, že žalovaný uplatnil námitku, že

kupoval soubor strojů jako celek, až v odvolacím řízení, je nutno konstatovat,

že z odůvodnění obou rozsudků nevyplývá závěr, že by žalovaný tuto námitku

uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně. Naopak z odůvodnění rozsudků

obou stupňů vyplývá, že v řízení nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by se

účastníci jakýmkoli způsobem dohodli na jakosti prodávaného strojního zařízení,

tedy ohledně vlastností, jež jsou k jeho použití důležité. Pokud žalovaný až v

odvolání namítal, že soud prvního stupně nezohlednil, že kupoval strojní

zařízení jako ucelený soubor strojů, a nebyl-li mu dodán určitý stroj, že

žalobkyni nemohl vzniknout nárok na zaplacení kupní ceny, odvolací soud správně

ve smyslu § 205a odst. 1 o. s.

ř., konstatoval, že se jedná o novou námitku, v

odvolacím řízení nepřípustnou, neboť žalovaný v řízení před soudem prvního

stupně nenamítal, že by mu nevznikla povinnost zaplatit kupní cenu proto, že mu

žalobkyně nedodala ucelený soubor strojů, ale namítal, že mu nevznikla

povinnost zaplatit cenu za nedodanou válcovou brusku a uplatňoval vady

ostatních dodaných strojů (viz str. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně). Namítal-li žalovaný až v odvolání, že sice věděl, že kupuje věci

použité, ale že předpokládal, že tyto věci tvoří technologický celek,

použitelný ke sjednanému účelu, a že mu nebylo známo, že strojní zařízení, o

němž z dřívější doby věděl, že je funkční, nebylo po dlouhou dobu provozováno,

odvolací soud správně dovodil, že tyto skutečnosti nelze přičítat k tíži

žalobkyně. Nutno v této souvislosti zdůraznit, že při dovolání proti potvrzujícímu výroku

rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné

změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné

skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým

podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy,

které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a

uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Je též namístě uvést, že námitky proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem

dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád,

komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, k

uvedenému ustanovení). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu,

jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak

není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry - např. namítat, že soud

měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové

zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové

zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze

dovoláním úspěšně napadnout. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 – uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího

soudu, www.nsoud.cz). Nutno nejprve připomenout, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalovaný

včas ve smyslu § 428 obch. zák. uplatnil právo z odpovědnosti za vady dodaného

zboží, když neprokázal, že by písemně či ústně uplatnil u žalobkyně vady

dodaného zboží. Za této skutkové situace je možný jediný správný právní závěr, že právo z

odpovědnosti za vady prokázáno nebylo a žalovaný jako kupující nemohl ve smyslu

§ 441 odst. 1 obch. zák. odstoupit od smlouvy, jestliže vady včas neoznámil

prodávající žalobkyni. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani závěr, zda došlo či nedošlo k uznání

závazku, jestliže žádný závazek z odpovědnosti za vady ani nevznikl.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje z

pohledu dovoláním uplatněných námitek rozhodnutí zásadního právního významu ve

smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání

žalovaného není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podle § 243b

odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224

odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího

řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za

jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z

mimosmluvní odměny advokáta ve výši 11 540 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6

odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách

advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky

náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996

Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 486

Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění),

tedy celkem ve výši 14 326 Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za

zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom

stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se

stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo

notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou

se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách

advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní

tarif), a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně

(podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o

přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo

odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a přihlížeje ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013,

č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší

soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách

odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je

namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může

žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.