23 Cdo 2215/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Dese
v právní věci žalobkyně ELPACK, s.r.o., se sídlem v Brně, Krásného 20, čp.
3866, okres Brno-město, PSČ 636 00, identifikační číslo 25701592, zastoupené
JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti
žalované Mgr. M. H., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v
Brně, Údolní 5, o zaplacení 372 188,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp.zn. 8 Cm 271/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2010, č.j. 8 Cmo 432/2009-127, takto:
Dovolání se zamítá.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. února 2010, č.j. 8 Cmo
432/2009-127, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.10.2009, č.j. 8
Cm 271/2006-112, kterým bylo rozhodnuto, že přistoupení dalšího účastníka do
řízení na straně žalované Echinacea s.r.o., Brno, Dornych 44, identifikační
číslo 26926083, se nepřipouští.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není možno podle
§ 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyhovět návrhu
žalobkyně, aby do řízení přistoupila další účastnice, jestliže žalobkyně v
návrhu neuvedla, jak mají být obě žalované zavázány k plnění. Žalobkyně po
výzvě soudu k upřesnění návrhu požadovala, aby žalované 1) a 2) byly zavázány
alternativně, tj. aby byla k plnění zavázána buď žalovaná 1) Mgr. M. H. nebo
žalovaná 2) společnost Echinacea s.r.o.
Soudy se shodly, že takovému návrhu nelze vyhovět, neboť institut přistoupení
dalšího účastníka k řízení slouží k tomu, aby v řízení bylo rozhodnuto proti
oběma účastníkům, tedy proti původnímu žalovanému i proti přistoupivšímu
žalovanému. Návrh žalobkyně na vydání petitu ale představoval nepřípustné
alternativní postavení účastníků na straně žalované, kdy mělo být rozhodnuto
buď proti žalované 1) nebo žalované 2), čímž žalobkyně požaduje po soudu, aby
si vybral sám, kterou z žalovaných zaváže k požadovanému plnění. Odvolací soud
konstatoval, že takový postup není možný, neboť navrženému petitu musí
odpovídat skutková tvrzení a v těch musí žalobkyně jednoznačně tvrdit (má-li
být žaloba projednatelná), co po které z žalovaných požaduje, a tvrdit
okolnosti vzniku uplatněného nároku vůči oběma žalovaným. Pokud žalobkyně
požadovala, aby soud teprve na základě provedeného dokazování osvětlil, která z
obou žalovaných má být vůči žalobkyni zavázána k úhradě žalovaného nároku, soud
uvedl, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení, což znamená, že je vyloučeno, aby skutečnosti, které
má účastník tvrdit, byly získány teprve provedeným dokazováním. Odkazovala-li
žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vedené pod sp. zn. 29
Odo 121/2003, shledal odvolací soud tento odkaz za nepřípadný, neboť na rozdíl
od skutkového stavu projednávaného v dané věci v uvedeném rozhodnutí soud řešil
případ, kdy žalobce uplatňoval nárok jak vůči původní žalované, tak vůči osobě,
kterou navrhl k přistoupení do řízení na straně žalované. V posuzovaném případě
ale žalobkyně uplatnila jeden nárok s tím, že nepřípustně ponechává na soudu,
aby místo ní určil toho, kdo je ve sporu z případně více žalovaných pasivně
legitimován.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolává se ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávného právního posouzení otázky
přistoupení dalšího účastníka do řízení.
Namítá, že soudy nepřihlédly k důvodům, na jejichž základě požadovala, aby před
soudem prvního stupně bylo dokazováním nevyvratitelně objektivně prokázáno,
která z obou žalovaných žalobkyni odpovídá za zaplacení žalobou požadované
částky. Poukazuje rovněž na to, že se soudy neřídily rozhodnutím Nejvyššího
soudu, podle něhož je žaloba projednatelná, jestliže žalobce si je vědom
skutečnosti, že s žalobou může uspět toliko proti jednomu z žalovaných.
Dovolatelka navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a též
usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k
tomu oprávněnou, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2
písm. b) o. s. ř., nikoliv podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak se
dovolatelka nesprávně domnívá, neboť přípustnost dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž
bylo rozhodováno o přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s.
ř.) upravuje právě ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z obsahu dovolání
vyplývá, že dovolatelka uplatnila možný dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jímž lze brojit proti nesprávnému právnímu posouzení.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Dovolací soud se proto dále zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu z
důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
V daném případě je přezkoumáváno rozhodnutí o nepřipuštění dalšího účastníka do
řízení.
Podle § 92 o. s. ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení
přistoupil další účastník.
Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o.
s. ř., jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku
žalobou domáhá, jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného (srov.
judikát R 9/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš.
2/2002).
V daném případě žalobkyně ani po výzvě soudu neuvedla, čeho se vůči případnému
přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá. Oby soudy tedy správně dovodily, že
petit, podle něhož by mělo být rozhodnuto buď proti žalované 1) nebo žalované
2), představuje nepřípustné alternativní postavení účastníků na straně
žalované. Z takového petitu není najisto postaveno, čeho se žalobkyně vůči
přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá. Dokonce žalobkyně po soudu požaduje,
aby za ni rozhodl, zda se má po přistoupivšímu účastníku řízení domáhat plnění.
Takovému návrhu, jak správně odvolací soud rozhodl, nelze vyhovět, neboť by
takové rozhodnutí bylo v rozporu s § 92 odst. 1 o. s. ř. a ustálenou
judikaturou, na níž nemá Nejvyšší soud důvod nic měnit.
Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že rozhodnutí Nejvyššího soudu vedené
pod sp. zn. 29 Odo 121/2003, na případ v dané věci nedopadá, neboť v
poukazovaném rozhodnutí, na rozdíl od skutkového stavu projednávaného v této
věci, žalobce uplatňoval nárok jak vůči původní žalované, tak vůči osobě,
kterou navrhl k přistoupení do řízení na straně žalované. V posuzovaném případě
ale žalobkyně uplatnila jeden nárok s tím, že ponechává na soudu, aby místo ní
určil toho, kdo je ve sporu z případně více žalovaných pasivně legitimován.
S ohledem na výše uvedené nelze odvolacímu soudu tedy vytknout nesprávné právní
posouzení, potvrdil-li závěr soudu prvního stupně, kterým nebylo vyhověno
návrhu žalobkyně, aby do řízení přistoupil další účastník na straně žalované.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.),
dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech řízení bude rozhodnuto v řízení o věci samé.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu