USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně: PHARMOS, a.s., se sídlem v Ostravě - Radvanicích, Těšínská
1349/296, PSČ 716 00, IČO 19010290, proti žalované: I. L., bytem a sídlem v
Praze 4, zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem, se sídlem v
Ondřejově, Pod Hřištěm 149, PSČ 251 65, o zaplacení částky 3 086 368 Kč s
příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 149/2010, o dovolání žalované proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018, č. j. 6 Cmo 100/2017 – 496, t a k
t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
odmítl žalobu žalované na obnovu řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. ledna 2018, č. j.
6 Cmo 100/2017-496, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok pod bodem I)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, jakož i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené praxe dovolacího soudu a rovněž i jiných soudů posuzující otázky
související (obdobné), kdy tyto související otázky nebyly dosud dovolacím
soudem řešeny, nebo jím byly rozhodovány rozdílně. Dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud změnil napadená usnesení obou soudů tak, že povolí obnovu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem,
posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom,
v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu
trvání lhůty k dovolání.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě
(§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud již opakovaně, např. ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp.
zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li
být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto
ustanovení nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva se jedná, a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu se řešení této právní otázky odchyluje. Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, která dosud nebyla v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, musí být z dovolání patrno, jakou
otázku hmotného či procesního práva, na níž odvolací soud postavil své
rozhodnutí, pokládá dovolatel za Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Má-li být
dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
musí být z dovolání patrno, o kterou otázku se jedná a v kterých rozhodnutích
byla tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 28.
listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolatelka v úvodu svého dovolání vyložila, že má za to, že tři ze čtyř v §
237 o. s. ř. vymezených hledisek přípustnosti dovolání jsou naplněny, aniž by
některé z nich dále v textu dovolání rozvedla a doplnila o výše uvedené
náležitosti. Ve světle výše vyložených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu
proto nelze než uzavřít, že dovolatelka nedostála požadavku na řádné vymezení
přípustnosti dovolání, neboť pouhá citace části ustanovení § 237 o. s. ř.
nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání
žalované se nepodává vymezení žádné právní otázky, na níž odvolací soud založil
své rozhodnutí a kterou dovolatelka považuje za nesprávně právně posouzenou, za
současného vymezení některého z hledisek přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř.
Všechny žalovanou v dovolání uvedené námitky se týkaly „pouze“ vad řízení.
Dovolatelka odvolacímu i prvostupňovému soudu vytýkala, že žalobu na obnovu
řízení projednal bez nařízení jednání, že výzva k odstranění vad podání
neobsahovala potřebná poučení a její formulace nebyla přizpůsobena skutečnosti,
že žalovaná je osobou bez právního vzdělání, že odvolací soud nesprávně
hmotněprávně a procesněprávně posoudil podání manžela žalované a že jí i jejímu
manželovi soud bránil v přístupu k materiálům obsaženým ve spise. K procesním
vadám je však Nejvyšší soud oprávněn přihlížet za určitých podmínek pouze
tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka uvedla, že „soudy přehlédly její tvrzení o tom, že konec
subjektivní lhůty je roven konci objektivní“, nevymezila tímto konstatováním
žádnou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, nebo vymezení důvodu dovolání je vadným
podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí
dovolací lhůty (§ 241b odst. 3, věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen
o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat. Protože žalobkyně
nezbytné náležitosti v dovolání neuvedla, ani o ně dovolání v dovolací lhůtě
nedoplnila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací
soud dovolání pro jeho vady odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou
druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu