23 Cdo 2247/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně Č. a. s., proti žalované S. V. spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. N.,
advokátkou, o zaplacení částky 643 184,85 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 870/2000, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006, č. j.
1 Cmo 163/2006-241, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006, č. j. 1
Cmo 163/2006-241, v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2006, č. j. 13 Cm
870/2000-215, ve výrocích pod body I, II a V, a ve kterém bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích v pořadí druhým rozsudkem ze dne 2. února
2006, č. j. 13 Cm 870/2000-215, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 643
184,85 Kč spolu s 0,05% úrokem z prodlení denně z částky 251 360,05 Kč od 8. 2.
2000 do 10. 2. 2000, z částky 192 302,50 Kč od 11. 2. 2000 do 12. 7. 2000, z
částky 191 479 Kč od 13. 7. 2000 do zaplacení, z částky 123 115,10 Kč od 12. 2.
2000 do zaplacení, z částky 205 191,80 Kč od 15. 6. 2000 do zaplacení a z
částky 123 398,95 Kč od 5. 7. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a V), zastavil řízení o vzájemném
návrhu ve výši 295 907,75 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o vrácení soudního
poplatku ze vzájemného návrhu (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (dále
jen „žalobkyně“) a žalovaná uzavřely dne 28. 3. 1996 smlouvu o dílo, v níž se
žalobkyně zavázala k opracování od objednatelky dodaných výfukových potrubí v
ročním dohodnutém množství za dohodnutou cenu. Ve smlouvě si rovněž dohodly, že
zhotovitelka bude fakturovat každou předanou dodávku samostatně se lhůtou
splatnosti do čtrnácti dnů od data vystavení, za každý den prodlení byly
dohodnuty úroky z prodlení ve výši 0,05 %. Vadné výrobky měly být dle dohody
vráceny žalobkyni zpět. Žalovaná několikrát v období let 1998 – 2000
upozorňovala dopisy žalobkyni na vady opracovaných výfukových potrubí,
zdůrazňovala důležitost kontroly provedeného díla a upozorňovala, že případné
vícenáklady na straně zahraničních partnerů žalované budou přefakturovány
žalobkyni. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně dílo provedla,
předala žalované, ta je přijala a vznikl jí tak nárok na zaplacení
fakturovaných částek. Žalovaná tento nárok nijak nezpochybňovala, argumentovala
především tím, že se na hotovém díle nacházely vady. Zahraniční partneři
žalované prováděli v důsledku nedostatků dodaných výfukových potrubí přetřídění
dodávek, tedy vlastní kontroly opracovaných výrobků, a náklady na přetřídění
potom účtovali žalované, která je uhradila. Jednalo se celkem o částku 928
943,30 Kč, kterou žalovaná přefakturovala žalobkyni a následně započetla proti
nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla. V průběhu řízení vzala žalovaná
vzájemný návrh ve výši 295 907,75 Kč, tj. rozdíl mezi žalovanou částkou a
částkou namítanou k započtení, zpět. Řízení o vzájemném návrhu bylo postupem
podle § 96 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastaveno.
Soud prvního stupně vyšel z právní úpravy smlouvy o dílo obsažené v obchodním
zákoníku. Podle § 562 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) je objednatel
povinen provést kontrolu dodaného díla co nejdříve po předání a bez zbytečného
odkladu oznámit vady díla dodavateli, přičemž je nutné oznámit včas nejen vady,
ale i volbu nároku dle § 436 ObchZ (odstranění vad dodáním náhradního zboží,
opravu, slevu z ceny nebo odstoupení od smlouvy). Podle § 440 odst. 2 ObchZ
nelze uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého nároku z vad
zboží, dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu, tedy nelze z
titulu náhrady škody požadovat to, co mohl odběratel požadovat z titulu
odpovědnosti za vady. V takovém případě se hradí jen škoda, která z vady
vzešla, tj. která není vyrovnána uspokojením práva z odpovědnosti za vady.
Soud prvního stupně zkoumal především náležitosti právního úkonu započtení,
který provedla žalovaná. Dospěl k závěru, že žalovaná započítává proti fakturám
žalobkyně mimo jiné fakturu, která je v řízení ničím nedoložená, a především je
právní úkon započtení činěn dne 3. 1. 2000, přičemž jak faktury žalobkyně, tak
faktury žalované ještě v té době ještě nebyly splatné. Soud prvního stupně
shledal obranu žalované jako nedůvodnou především z toho důvodu, že nebylo
prokázáno, že právní úkon – započtení, který byl žalobkyni adresován, jí byl
také doručen. S ohledem na to soud prvního stupně uzavřel, že obrana žalované
není důvodná, jelikož nedošlo k zániku pohledávky žalobkyně započtením
provedeným žalovanou, naopak žalobkyně prokázala důvodnost svého nároku.
Korespondenci vedenou mezi žalovanou a žalobkyní ohledně vad plnění nelze dle
názoru soudu prvního stupně považovat za řádné uplatnění nároku z titulu
odpovědnosti za vady, jedná se o pouhý popisný charakter korespondence vedené
mezi účastníky. Žalovaná v dopisech vznášela pouze nárok na kvalitnější
kontrolu, v tomto smyslu také žalobkyně zareagovala. Z těchto důvodů soud
prvního stupně vyhověl žalobnímu návrhu a uložil žalované zaplatit žalobkyni
žalovanou částku včetně příslušenství.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č.
j. 1 Cmo 163/2006-241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem
I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zápočtem
žalované ze dne 3. 1. 2000 byly započteny nedospělé závazky obou účastníků,
neboť z obsahu oznámení žalované o provedeném zápočtu vyplývá, že v datu úkonu
došlo k písařské chybě a správné datum je 3. 1. 2001. V té době již byly
faktury žalobkyně i žalované, jichž se zápočet týkal, splatné. Odvolací soud
ovšem dospěl k závěru, že žalované brání pro uplatnění práva na náhradu škody
znění § 440 odst. 2 ObchZ, podle kterého uspokojení, kterého lze dosáhnout
uplatněním některého z nároků z vad zboží (díla), nelze dosáhnout uplatněním
nároku z jiného právního důvodu. Žalovaná dle názoru odvolacího soudu v řízení
neprokázala, že by vůči žalobkyni uplatnila svá práva z odpovědnosti za vady
díla, proto jí nelze přiznat ani právo na uplatněnou náhradu škody.
Odvolací soud dále vyjádřil názor, že obrana žalované by neobstála ani z
věcných hledisek, jelikož podle smlouvy byl objednatel oprávněn kontrolovat
prostřednictvím svého určeného pracovníka dodržování kvality opracování
výfukových potrubí. Objednatel byl dále povinen zajistit trvale přítomnost
svého pracovníka pro řešení technických a organizačních věcí spojených s
vykonáváním smlouvy. Kdyby žalovaná toto své oprávnění využila, nenastala by
potřeba provádět následnou kontrolu a třídění odlitků jeho zahraničního
odběratele z U.
Ohledně námitky žalované, že její právní zástupkyně vzala vzájemný návrh ve
výši 295 907, 75 Kč zpět proto, že byla soudem uvedena v omyl, dospěl odvolací
soud k závěru, že ani tato námitka neobstojí, neboť z obsahu protokolu z
jednání konaného před soudem prvního stupně dne 30. 11. 2004 žádné uvedení v
omyl nevyplývá a navíc žalovaná trvala na zpětvzetí vzájemného návrhu i při
novém projednávání sporu před soudem prvního stupně po zrušení rozsudku
odvolacím soudem.
S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Z obsahu dovolání
vyplývá, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolatelka v dovolání namítá, že náhradu škody uplatila řádně a bylo jen její
dobrou vůlí, že zpočátku upozorňovala žalobkyni na nedodržování dohodnutých
podmínek a jakosti výrobků. Dovolatelka je toho názoru, že tím, že žalobkyně
nedodala, resp. neopracovala výrobky v dohodnuté kvalitě, se dopustila
protiprávního jednání, jež je v kauzálním nexu se vznikem škody žalované.
Protože se v dodávkách neustále nacházely vadné kusy, musela být prováděna
dodatečná kontrola všech výrobků, na což byla žalobkyně několikrát
upozorňována. Žalobkyni byla proto přeúčtována náhrada nákladů, které vznikly v
souvislosti s dodatečnou kontrolou a sortací opracovaných výrobků, neboť tyto
náklady vznikly žalované z důvodu nekvalitně provedené práce na výrobcích. V
případě, že by výrobky byly opracovány dle dohodnutých podmínek, tyto dodatečné
náklady by žalované nevznikly a tím by jí nevznikla ani škoda. Dovolatelka se
domnívá, že svůj nárok uplatnila řádným způsobem, když předložila písemnou
korespondenci i fotodokumentaci, a že vznik škody i její rozsah dostatečně
odůvodnila a specifikovala.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 440 odst.
2 ObchZ. Dle názoru dovolatelky v tomto konkrétním případě nelze uplatnit ani
jeden z případů stanovených ustanovením § 436 ObchZ. Protože byly výrobky
dodávány ve velkém množství, vyskytly se výrobky vadné, bylo nutné všechny
výrobky překontrolovat a sortovat, neboť výrobky byly dále montovány jako
komponenty do jiných výrobků. Vznik škody byl tedy neodvratný, dovolatelka ale
domluvou s odběrateli výši škody eliminovala na minimum.
Lichý je i argument odvolacího soudu ohledně toho, že obrana žalované by
neobstála ani z věcných hledisek, neboť v článku 4. 1 smlouvy si účastníci
dohodli, že objednatel je oprávněn kontrolovat prostřednictvím svého určeného
pracovníka dodržování kvality opracování výfukových potrubí. Dovolatelka se
proto domnívá, že její nárok je oprávněný.
Podle dovolatelky uvedené rozhodnutí soudu odporuje i dobrým mravům a neúměrně
zasahuje do zásad poctivého obchodního styku. Navíc soud prvního stupně špatně
interpretoval názor odvolacího soudu uvedený v jeho usnesení č. j. 1 Cmo
37/2005-190.
Dovolatelka dále namítá, že ze strany soudu prvního stupně došlo k procesnímu
pochybení, jelikož vzájemný návrh byl vzat zpět na popud soudkyně, která ještě
před zahájením jednání konstatovala, že zanikl žalující subjekt, a tudíž není
vůči komu vzájemný návrh uplatnit. Právní zástupkyně dovolatelky byla tímto
tvrzením soudu uvedena v omyl a vzala proto vzájemný návrh zpět.
Dovolatelka dále v části dovolání označené písmenem D namítá, že soud nevzal v
potaz ani prokázané skutečnosti, že žalobkyně v rámci likvidace musela vycházet
z účetních dokladů prokazujících zápočet žalovaných pohledávek, neboť jinak by
nemohla ukončit likvidaci společnosti a tím, že by prodala své pohledávky a o
známých závazcích by neúčtovala. Podle ustanovení § 73 ObchZ platí, že
likvidátor oznámí vstup společnosti do likvidace všem známým věřitelům. V daném
případě bylo prokázáno, že žalobkyně věděla o fakturaci žalované, o jejím
provedeném zápočtu. Zřejmě tedy žalobkyně vycházela z toho, že tento závazek
již zanikl zápočtem a proto žalovanou o likvidaci společnosti vůbec
neuvědomila. Žalobkyně i z probíhajícího sporu věděla, že zde existuje nárok
žalované a dle zákona o účetnictví byla o předmětných daňových dokladech
povinna účtovat. Z postupu žalobkyně je však zřejmé, že o svých závazcích
neúčtovala a likvidovala pouze své pohledávky tím, že je prodala osobě
ekonomicky spojené. Žalobkyně nenaplnila tak ani povinnost danou v § 75 odst. 4
ObchZ, že pokud je pohledávka věřitele sporná, je povinen poskytnout věřiteli
odpovídající jistotu. Žalobkyně ani neuvědomila soud o svém zániku a soud konal
v nevědomosti, když vynesl poprvé rozsudek, který musel z procesního hlediska
(zániku původního žalobce a změny žalobce) zrušit a celé jednání vést nově.
Žalobkyně upozorňuje na to, že odvolací soud nerespektoval při rozhodování o
příslušenství žalované částky, že právě vinou žalobkyně bylo soudní řízení
protaženo o dalších pět let, za kterých dovolatelce běželo penále. Žalovaná
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V daném případě přichází
do úvahy posuzování přípustnosti dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jelikož dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu,
přičemž nejsou naplněny předpoklady § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v části, ve které směřuje proti
výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, je dle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Dovolání je v tomto rozsahu tudíž i důvodné.
Dovolání však není přípustné v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku
odvolacího soudu pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. Přípustnost dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozhodnutí soudu
prvního stupně o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby, nevyplývá totiž
z žádného ustanovení občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud poté přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, ve které je
dovolání přípustné, podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná v řízení neprokázala, že by vůči
žalobkyni uplatnila svá práva z odpovědnosti za vady díla, proto jí nelze
přiznat ani právo na uplatněnou náhradu škody. Odvolací soud tak postavil
uplatnění některého z nároků z odpovědnosti za vady jako podmínku pro uplatnění
nároku na náhradu škody, která vznikla vadným plněním.
Ustanovení § 440 odst. 2 ObchZ stanovuje, že uspokojení, kterého lze dosáhnout
uplatněním některého z nároků z vad zboží podle § 436 a § 437, nelze dosáhnout
uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Podle § 564 ObchZ platí ustanovení
§ 440 ObchZ přiměřeně i při vadách díla. Citované ustanovení brání především
obcházení zákonných notifikačních lhůt pro uplatnění nároků z odpovědnosti za
vady tím, že vylučuje uplatňování totožného nároku, který měl být řádně
uplatněn z titulu odpovědnosti za vady, z titulu odpovědnosti za škodu nebo z
bezdůvodného obohacení. Existují totiž takové nároky, které mohou být uplatněny
jak z titulu odpovědnosti za vady, tak kupř. z titulu náhrady škody, přičemž
režim uplatnění jednoho nároku z odlišných titulů je značně rozdílný. Dané
ustanovení proto míří především na případy, kdy dodané vadné zboží mělo nižší
hodnotu než zboží bezvadné, a nepovoluje uplatňovat tento typický nárok z
odpovědnosti za vadu jako nárok z titulu odpovědnosti za škodu či z jiného
právního důvodu, a hojit tak nedodržení přísnějších zákonných podmínek pro
řádné uplatnění odpovědnosti za vady (nejčastěji pozdní nebo neprovedenou
notifikací vad apod.).
Z odpovědnosti za škodu mohou vzniknout práva shodná s odpovědností za vady,
ale také práva odlišná, která z odpovědnosti za vady nelze uspokojit. Může se
zejména jednat o další škody, které jsou vadným plněním zapříčiněny. Takto
vzniklá škoda (kupř. nemožnost pokračovat ve výrobě z důvodu dodání vadných
výrobků, vznik vícenákladů z důvodu dodání vadných komponent apod.) nemůže být
kryta některým nárokem z odpovědnosti za vady, ale musí být řádně uplatněna v
režimu odpovědnosti za škodu. Uplatněním nároku na náhradu škody se poškozený
nehodlá domoci kompenzace hodnoty provedeného díla (opravy vadné věci, slevy z
ceny), ale žádá náhradu skutečné škody nebo ušlého zisku, které mu v důsledku
vadného plnění vznikly.
Porušení povinnosti ze závazkového vztahu jako předpoklad vzniku
odpovědnosti za škodu spočívá v takovém případě v dodání vadného zboží (díla),
v důsledku čehož vznikla uplatňovaná škoda. Předpokladem pro řádné uplatnění
nároku na náhradu škody je tedy prokázání příčinné souvislosti mezi vadným
plněním a vznikem škody. Není nutné prokázat řádné a včasné uplatnění nároku z
vad zboží (resp. díla), je nutné pouze prokázat, že zboží (dílo) bylo vadné a
že v důsledku toho vznikla uplatňovaná škoda.
Z toho důvodu není závěr odvolacího soudu, že z důvodu neuplatnění práv
z odpovědnosti za vady není možné přiznat ani právo na náhradu škody, jež sice
vznikla v důsledku vadného plnění, avšak nepředstavuje stejný nárok jako nárok
uplatnitelný z titulu odpovědnosti za vady, správný. V daném případě jde přitom
právě o situaci, kdy nárok na náhradu škody uplatněný žalovanou, představuje
nárok, kterého nelze dosáhnout uplatněním práv z odpovědnosti za vady.
Žalovaná samozřejmě v rámci prokazování odpovědnosti žalobkyně za škodu
musí prokázat – po splnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř., že
jí vznikla majetková újma odpovídající nákladům na přetřídění opracovávaných
výrobků, že toto přetřídění v takovém rozsahu bylo nutné provést v důsledku
vadného plnění žalobkyně (musí být zjištěna existence vad díla) a že byla řádně
provedena prohlídka díla podle ustanovení § 562 odst. 1 ObchZ a přesto při ní
vady díla zjištěny nebyly.
Správný není ani závěr odvolacího soudu, že obrana žalované by
neobstála ani z věcných hledisek, jelikož podle smlouvy byl objednatel oprávněn
kontrolovat prostřednictvím svého určeného pracovníka dodržování kvality
opracování výfukových potrubí. Aby totiž byla vyloučena odpovědnost žalobkyně,
musela by prokázat splnění podmínek podle ustanovení § 384 odst. 1 ObchZ, což
se v daném případě nestalo.
Námitky dovolatelky označené v dovolání písmenem D nejsou pro
rozhodnutí dané věci významné, neboť pro rozhodnutí dané věci bylo relevantní,
zda žalobkyně má nárok na zaplacení žalované částky, resp. zda žalovaná
oprávněně uplatnila svůj nárok k započtení vůči nároku žalobkyně. Pokud by
nárok žalované uplatňovaný k započtení po právu nebyl, nemohla by žalovaná
namítat, že soud neměl žalobkyni přiznat požadované úroky z prodlení v plném
rozsahu, neboť její povinností bylo provést úhradu svého závazku včas.
Pro rozhodnutí o dovolání žalované není významná ani námitka, že soud prvního
stupně údajně špatně interpretoval názor odvolacího soudu uvedený v jeho
usnesení č. j. 1 Cmo 37/2005-190.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, ve které
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávný. Nejvyšší soud jej proto v
tomto rozsahu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení podle ustanovení
§ 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle ustanovení §
243b odst. 3 o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243 odst. 5 a
§218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dalším řízení soud posoudí existenci předpokladů pro náhradu škody,
jež byla žalované podle jejího tvrzení žalobkyní, resp. její právní
předchůdkyní způsobena v důsledku jejího vadného plnění.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu