U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně GRIV s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, U Výstaviště 486/15,
identifikační číslo osoby 28083580, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalované HORA s.
r. o., se sídlem v Táboře, Tržní 274/2, identifikační číslo osoby 26015889,
zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Mánesova 808/22, o zaplacení částky 349.991,41 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 172/2014, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14.
10. 2016, č. j. 15 Co 504/2016-289, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze
dne 14. 10. 2016, č. j. 15 Co 504/2016-289, se ve výroku I. a III. zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře k dalšímu řízení.
II. Dovolání směřující do II. výroku usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 10. 2016, č. j. 15 Co 504/2016-289,
se odmítá.
Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 7. 9. 2016, č. j. 24 C 172/2014-271,
rozhodl, že nesouhlas žalované se zpětvzetím návrhu žalobkyní není důvodný (bod
I. výroku). Dále rozhodl, že rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 2. 2016, č. j. 24 C 172/2014-211, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 251/2016-258,
se zrušuje a řízení se v celém rozsahu zastavuje (bod II. výroku). Současně
uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou
stupňů (bod III. výroku). V předmětné věci Okresní soud v Táboře svým rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 24 C 172/2014-211, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované
zaplacení částky 349.991,41 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení nedoplatku
za zhotovení díla na základě Smlouvy o dílo ze dne 20. 8. 2013, č. 38/0/2013. Odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku vyhodnotil Krajský soud v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře jako nedůvodné a rozsudek svým rozhodnutím ze
dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 251/2016-258, v celém rozsahu potvrdil. Následně
dne 26. 7. 2016 vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět. Dle soudu prvního stupně, jelikož ke zpětvzetí žaloby došlo v okamžiku, kdy
soud druhého stupně již rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, ale
zároveň v době, kdy rozsudek odvolacího soudu nebyl dosud v právní moci, je
namístě postup dle § 96 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Co se týče stanoviska žalované, žalovaná se
zpětvzetím žaloby nejenže nesouhlasila, ale navrhovala, aby soud na zpětvzetí
žaloby nahlížel jako na úkon neúčinný. Soud prvního stupně ve vztahu k
nesouhlasu žalované dospěl k závěru, že tento nesouhlas není důvodný, a s
ohledem na ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil a zároveň zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů. K odvolání žalobkyně a žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným
usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zpětvzetí žaloby žalobkyní není
účinné, rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 2. 2016, č. j. 24 C
172/2014-211, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 251/2016-258, se nezrušují a
řízení se nezastavuje (první výrok). Dále rozhodl, že návrh žalobkyně na
přerušení řízení se zamítá (druhý výrok), a uložil žalobkyni povinnost nahradit
žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). Odvolací soud konstatoval, že v dané věci z obsahu spisu plyne, že ke zpětvzetí
žaloby žalobkyní došlo po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, ale ještě dříve,
než rozsudek odvolacího soudu byl účastníkům doručen a mohl nabýt právní moci. S ohledem na výklad zastávaný Nejvyšším soudem i Ústavním soudem, kdy v této
souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3601/2014, dospěl odvolací soud k závěru, že zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní
po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu je neúčinné.
Co se návrhu žalobkyně na
přerušení řízení týče, neshledal odvolací soud žádné zákonné důvody (ve smyslu
§ 109 o. s. ř) k přerušení řízení; proto jej jako nedůvodný zamítl. Usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalobkyně
(dále též jen „dovolatelka“) dovoláním s tím, že je považuje za přípustné dle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dle dovolatelky dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena otázka
procesního práva, zda lze s ohledem na ustanovení § 96 odst. 2 věta druhá o. s. ř. vzít žalobu zpět po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, když tato právní
otázka sice byla dovolacím soudem již řešena, avšak bez řádného zohlednění
citovaného zákonného ustanovení, a v případě kladné odpovědi, zda je o takovém
návrhu oprávněn rozhodovat soud prvního stupně. Dovolatelka je přesvědčena, že
tento postup, tedy zpětvzetí žaloby po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu,
zákonodárce výslovně předpokládá, a rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší
soud zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. a II.; výrokem o
nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto samostatně
nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
dovolatelkou předestřená právní otázka – zda lze s ohledem na ustanovení § 96
odst. 2 věta druhá o. s. ř. vzít žalobu zpět po vyhlášení rozhodnutí odvolacího
soudu a zda o takovém návrhu rozhoduje soud prvního stupně – nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání je i důvodné. Dle ustanovení § 96 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 navrhovatel může
vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh
vzat zpět zcela, soud řízení zastaví (odst. 1).
Soud řízení nezastaví, jestliže
odpůrce se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí; v takovém případě
soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení (odst. 2). Nesouhlas odpůrce se
zpětvzetím návrhu není účinný, dojde-li k zpětvzetí návrhu dříve, než začalo
jednání, nebo jde-li o zpětvzetí návrhu na rozvod, neplatnost manželství nebo
určení, zda tu manželství je či není (odst. 3). Novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2001
ustanovení § 96 o. s. ř. změněno tak, že žalobce (navrhovatel) může vzít za
řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela (odst. 1). Je-li
návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu,
zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci
rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu
zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (odst. 2). Jestliže ostatní účastníci
se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí
návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní
moci usnesení v řízení (odst. 3). Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke
zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání, nebo jde-li o zpětvzetí návrhu na
rozvod, neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je či není (odst. 4). Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí o věci
již nabylo právní moci, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné (odst. 5). Pozdější novelizace ustanovení § 96 odst. 1 až 5 o. s. ř. se dotkly pouze
odstavce 4, který ve znění o. s. ř. účinném od 1. 1. 2014 stanoví, že
ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo
jednání. Dle ustanovení § 208 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 je-li návrh na
zahájení řízení vzat zpět, když již rozhodl soud prvního stupně, ale jeho
rozhodnutí není dosud v právní moci, odvolací soud rozhodne o připuštění
zpětvzetí. Soud zpětvzetí nepřipustí, jestliže druhý účastník z vážných důvodů
s tím nesouhlasí. Jestliže zpětvzetí připustí, odvolací soud zruší rozhodnutí
soudu prvního stupně a řízení zastaví. Novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. bylo do o. s. ř. vloženo ustanovení §
222a, kdy § 222a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 stanoví, že
vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení
řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší
rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání
podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Dle § 222a odst. 2 o. s. ř. ve znění
účinném od 1. 1. 2001 jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných
důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v
takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že zpětvzetí žaloby učiněné
žalobkyní po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu není účinné. Odvolací soud
takto rozhodl s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV.
ÚS 2146/11, konkrétně na část jeho odůvodnění, podle níž „jakmile odvolací
soud vyhlásil ve stěžovatelčině věci rozsudek, byl jím sám vázán dle ustanovení
§ 156 odst. 3 o. s. ř. I když tento rozsudek nabyl právní moci až doručením (§
159 o. s. ř.), je v mezidobí mezi vyhlášením a doručením rozsudku odvolacího
soudu vyloučeno přiznat zpětvzetí žaloby jakoukoliv právní relevanci. Neexistuje totiž žádná norma (procesního) práva, která by v takovém případě
umožňovala odvolacímu soudu svůj vlastní a již vyhlášený rozsudek zrušit, takže
sám ústavní princip povolující orgánům státní moci (tedy i soudům) činit jen
to, co jim je zákonem dovoleno, vylučuje správnost stěžovatelčina mínění, dle
něhož soudy "nepostupovaly v souladu se zákonem", a tím i oprávněnost
předloženého stížnostního žádání. Stěžovatelkou formulovaný právní názor by
vedl ke zjevně absurdním důsledkům; žalobce (byť v některých případech jen za
souhlasu ostatních účastníků řízení) v občanském soudním řízení by mohl po svém
neúspěchu v odvolacím řízení vzít před doručením rozsudku odvolacího soudu
účinně žalobu zpět, odstranit tím výsledek již ukončeného sporu a po
neexistenci překážky rei iudicatae zahájit totéž řízení znovu. Nesnesitelnost
takového "řešení", připouštějícího ve svém důsledku možnost nikdy nekončícího
procesu, je nabíledni“. Odvolací soud rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3601/2014. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3601/2014, na
závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS
2146/11, a rovněž i v usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS
264/01, v obdobné souvislosti odkázal; doposud se ale nevyjádřil k výkladu
ustanovení § 96 odst. 2 věty druhé o. s. ř. V usnesení ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 264/01, se Ústavní soud vyslovil k
postupu soudů, které rozhodly, že zpětvzetí žaloby provedené po rozhodnutí
odvolacího soudu je neúčinné, tedy že k účinnému zpětvzetí žaloby musí dojít
dříve, než odvolací soud o odvolání rozhodne, a to ve vztahu k aplikaci o. s. ř. ve znění platném a účinném do 31. 12. 2000, tj. před účinností novely
provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Ústavní soud v této souvislosti pochybení
soudů neshledal, přičemž uvedl, že „zákonná úprava zpětvzetí návrhu před
novelou o. s. ř. totiž sice skutečně vycházela z toho, že o připuštění
zpětvzetí je možno rozhodnout i poté, kdy již rozhodl soud prvního stupně, a
jeho rozhodnutí není dosud v právní moci (§ 208 o. s. ř.); nicméně vrchní soud
zároveň v odůvodnění napadeného usnesení správně argumentoval, že ze vztahu
ustanovení § 208 a § 222 odst. 2 o. s. ř. lze logickým výkladem dovodit, že k
účinnému zpětvzetí žaloby musí dojít dříve, než odvolací soud o odvolání
rozhodne. V opačném případě by totiž podle názoru Ústavního soudu vznikla
situace, kdy by vedle sebe existovalo nové (meritorní) rozhodnutí soudu druhého
stupně a zároveň usnesení o zastavení řízení. Proto také novelou o. s. ř. (č.
30/2000 Sb.) bylo stanoveno, že "je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po
té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud
rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí" (§ 96 odst. 2
věta 2. o. s. ř.)“. Jak uvádí důvodová zpráva k návrhu zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dosavadní úprava při rozhodování soudu o zpětvzetí žaloby nebo
jiného návrhu rozlišovala, zda byl návrh vzat zpět před vydáním rozhodnutí
soudem prvního stupně, zda byl návrh vzat zpět po vydání rozhodnutí soudu
prvního stupně bez toho, že by proti rozhodnutí bylo podáno odvolání, nebo zda
byl návrh vzat zpět v průběhu odvolacího řízení. V prvním z uvedených případů
rozhodoval o zastavení (či nezastavení) řízení soud prvního stupně, v ostatních
případech odvolací soud. Výslovně nebyl upraven postup v situaci, když byl
návrh vzat zpět po vydání rozhodnutí odvolacího soudu do doby, než nabylo
právní moci, a v situaci, když byl návrh vzat zpět v době, kdy již rozhodnutí
nabylo právní moci. Protože se tato úprava zcela neosvědčila, bylo přistoupeno
k úpravě nové. Navrhovaná úprava předpokládá, že odvolací soud bude rozhodovat
o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby nebo jiného návrhu jen tehdy,
došlo-li k němu v průběhu odvolacího řízení. V ostatních případech je procesně
ekonomické, aby o zastavení řízení rozhodoval soud prvního stupně. Soud prvního
stupně tedy bude rozhodovat o zastavení řízení jak v případě, kdy byl návrh
vzat zpět před vydáním jeho rozhodnutí, tak i po té, co rozhodnutí bylo vydáno
a nebylo napadeno odvoláním, jakož i v případě, že byl návrh vzat zpět po
rozhodnutí odvolacího soudu (bez ohledu na to, zda nabylo nebo nenabylo právní
moci). Dle komentářové literatury není sporu o tom, že navrhovatel (žalobce) může vzít
návrh (tj. návrh na zahájení řízení nebo žalobu) zpět „za řízení“, tedy v době
ode dne zahájení až do dne pravomocného skončení řízení (tj. dokud rozhodnutí,
kterým se řízení končí, nenabude právní moci). O zastavení řízení (a popřípadě
o s tím spojeným zrušením rozhodnutí o věci) nebo o ne-účinnosti zpětvzetí
návrhu soud rozhodne usnesením. Příslušným k vydání usnesení je soud prvního
stupně, ledaže ke zpětvzetí návrhu došlo za odvolacího řízení, tj. v době po
podání odvolání do vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu o tomto
odvolání. Jestliže zastavuje řízení z důvodu zpětvzetí návrhu, k němuž došlo až
po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu, soud prvního stupně musí
současně zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. Drápal, L., Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 628-631). K obdobnému závěru, tj. že v případě, že navrhovatel (žalobce) vezme
zpět návrh po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu, avšak ještě před
tím, než toto rozhodnutí nabude právní moci, pak soud prvního stupně zruší
rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení zastaví, dospívá též Svoboda, K., Smolík,
P., Levý, J., Šínová, R. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 685. Jak vyplývá z již zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 264/01, úprava o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 neumožňovala
účinně vzít žalobu zpět po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacím soudem,
neboť by zde vznikla situace, kdy by vedle sebe existovalo nové (meritorní)
rozhodnutí soudu druhého stupně a zároveň usnesení o zastavení řízení. Jak ale
sám Ústavní soud podotkl, právě proto bylo novelou o. s. ř. č. 30/2000 Sb. s
účinností od 1. 1. 2001 stanoveno, že je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět
až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní
moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (§ 96
odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Ustanovení § 96 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 je
přitom právě tím ustanovením, které umožňuje žalobci účinně vzít žalobu zpět i
po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacím soudem a soudu prvního stupně řízení
zastavit a předmětná rozhodnutí zrušit. Uvedený závěr nadto není v rozporu se
závěrem vysloveným v této souvislosti Ústavním soudem v usnesení ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11, dle kterého neexistuje žádná norma (procesního)
práva, která by umožňovala odvolacímu soudu svůj vlastní a již vyhlášený
rozsudek zrušit. K rozhodování o případném zrušení rozhodnutí odvolacího soudu
je s ohledem na výše uvedené příslušný nikoliv sám odvolací soud, ale soud
prvního stupně, a normou umožňující mu zrušit rovněž rozhodnutí odvolacího
soudu je právě ustanovení § 96 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2001. Pokud tedy odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k
závěru, že zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní po vyhlášení rozsudku odvolacího
soudu je bez dalšího neúčinné, není jeho rozhodnutí správné. Nejvyšší soud připomíná pravidlo vyjádřené v § 96 odst. 3 větě první o. s. ř.,
tedy že pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů
nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. V projednávané věci
je tedy nutné, aby odvolací soud v rámci přezkumu rozhodnutí soudu prvního
stupně rovněž posoudil závažnost důvodů, na základě kterých žalovaná se
zpětvzetím nesouhlasila. Dovolání směřuje i proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací
soud rozhodl, že návrh na přerušení řízení se zamítá. V této souvislosti ale
dovolatelka přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. není ve
smyslu § 237 o. s. ř. „rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí“ (odvolací soud napadeným výrokem nerozhodl o odvolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně). Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na
přerušení řízení je („jednostupňovým“) procesním rozhodnutím odvolacího soudu,
proti kterému není přípustné dovolání podle § 237 o. s. ř. I proti některým
takovým rozhodnutím je dovolání přípustné, jde však jen o ta rozhodnutí, která
jsou výslovně uvedena v § 238a o. s. ř. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obsažené
ve výroku II. takovým rozhodnutím není, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v
části, ve které směřuje proti výroku II.
usnesení odvolacího soudu, jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Jelikož, jak výše uvedeno, není usnesení odvolacího soudu ve výroku I. z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud je podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. v tomto výroku zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím
řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení
rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu