23 Cdo 2305/2024-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce K. J., zastoupeného Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalované M. M., zastoupené Mgr. Přemyslem Markem, advokátem se sídlem v Praze 7, Partyzánská 18/23, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 161/2022, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2024, č. j. 12 Co 365/2023-178, t a k t o:
I. Řízení o dovolání se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžnou otázku uvedenou pod bodem II. výroku. II. Nejvyšší soud žádá Soudní dvůr Evropské unie na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie o odpověď na následující předběžnou otázku:
Je řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci, kterou nabyli manželé do podílového spoluvlastnictví v důsledku sjednaného režimu oddělených jmění, řízením o majetkových poměrech v manželství ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějícího posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství?
1. V projednávané věci jde o spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitých věcí, kdy každý z účastníků je dle tvrzení žalobce vlastníkem ideální poloviny komplexu nemovitostí tvořícího součást bytového domu ve Francouzské republice. Předmětné nemovitosti nabyli žalobce a žalovaná do podílového spoluvlastnictví za trvajícího (nyní již rozvedeného) manželství, a to v důsledku smluvního ujednání o majetkovém režimu oddělených jmění.
2. Rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti soudů v projednávané věci závisí na otázce, do působnosti kterého nařízení spadá řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k věci v případě, že tuto věc nabyli žalobce a žalovaná během trvání jejich manželství do spoluvlastnictví v důsledku jejich ujednání o majetkovém režimu oddělených jmění.
3. Soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 5) usnesením ze dne 26. 10. 2022, č. j. 11 C 161/2022-94, řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení podle § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“). Dle soudu prvního stupně vzhledem ke sjednanému režimu oddělených jmění mezi manželi nikdy nevzniklo společné jmění manželů a žalobce a žalovaná tak předmětné nemovitosti nabyli do podílového spoluvlastnictví. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jako (obecného) soukromoprávního vztahu spadá do věcné působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Podle čl. 24 odst. 1 tohoto nařízení jsou k projednání příslušné soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází, tedy francouzské soudy.
4. K odvolání žalobce odvolací soud (Městský soud v Praze) usnesením ze dne 22. 1. 2024, č. j. 12 Co 365/2023-178, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.
5. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že projednávaná věc spadá do věcné působnosti nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějícího posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (dále jen „nařízení č. 2016/1103“), a nikoliv nařízení Brusel I bis, s odůvodněním, že do věcné působnosti nařízení č. 2016/1103 spadají všechny občanskoprávní aspekty majetkových poměrů v manželství. Dle odvolacího soudu pojem majetkové poměry v manželství musí být vykládán jako samostatný pojem unijního práva a zahrnuje i jakákoliv nepovinná pravidla, která si mohou manželé mezi sebou dohodnout podle rozhodného práva. Proto i oddělené jmění manželů představuje manželský majetkový režim dle nařízení č. 2016/1103, jelikož jakékoliv majetkové režimy v manželství (tedy i smluvně sjednaný režim oddělených jmění) odpovídají požadavku věcné působnosti nařízení č. 2016/1103, tedy majetkových práv plynoucích z manželství. Mezinárodní příslušnost českých soudů v projednávané věci tak vyplývá z čl. 6 písm. b) nařízení č. 2016/1103, neboť účastníci jako manželé měli poslední obvyklý pobyt v České republice.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
7. Dovolací soud v řízení o dovolání shledal, že jeho rozhodnutí o věci je závislé na vyřešení otázky, zda zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci, kterou do spoluvlastnictví nabyli manželé v důsledku sjednaného majetkového režimu oddělených jmění, představuje právní vztah vyplývající z manželství a zda tedy spadá pod věcnou působnost nařízení č. 2016/1103, nebo se jedná o obecnou občanskou a obchodní věc ve smyslu nařízení Brusel I bis.
II. Použitelné vnitrostátní právo
8. Rozhodnutí o vlastní otázce mezinárodní příslušnosti soudů je založeno na aplikaci přímo použitelných ustanovení unijního práva. Předpisy vnitrostátního práva se nepoužijí.
9. Pro osvětlení právní povahy věci, jejíhož projednání a rozhodnutí se žalobce v tomto řízení domáhá, se nicméně jeví vhodné zmínit následující ustanovení českého vnitrostátního práva.
10. Podle § 708 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů (dále jen „společné jmění“). To neplatí, zanikne-li společné jmění za trvání manželství na základě zákona (odst. 1). Společné jmění podléhá zákonnému režimu, nebo smluvenému režimu, anebo režimu založenému rozhodnutím soudu (odst. 2).
11. Podle § 709 odst. 1 občanského zákoníku je v zákonném režimu součástí společného jmění to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou jmění v tomto ustanovení uvedeného.
12. Podle § 716 odst. 1 věty první občanského zákoníku si snoubenci a manželé mohou ujednat manželský majetkový režim odlišný od zákonného režimu.
13. Podle § 717 odst. 1 věty první občanského zákoníku smluvený režim může spočívat v režimu oddělených jmění, v režimu vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku manželství, jakož i v režimu rozšíření nebo zúžení rozsahu společného jmění v zákonném režimu.
14. Podle § 729 občanského zákoníku v režimu oddělených jmění smí manžel nakládat se svým majetkem bez souhlasu druhého manžela.
15. Podle § 1115 odst. 1 občanského zákoníku osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky.
16. Podle § 1117 občanského zákoníku každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.
17. Podle § 1121 občanského zákoníku každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu.
18. Podle § 1122 odst. 1 občanského zákoníku podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.
19. Podle § 1140 občanského zákoníku nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (odst. 1). Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví (odst. 2).
20. Podle § 1143 občanského zákoníku nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
III. Použitelné právo Evropské unie
21. Dle čl. 1 odst. 1 nařízení č. 2016/1103 se nařízení vztahuje na majetkové poměry v manželství. Nepoužije se na daňové, celní či správní věci.
22. Dle čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2016/1103 jsou majetkové poměry manželů vymezeny jako soubor pravidel týkající se majetkových vztahů mezi manželi navzájem a ve vztahu ke třetím osobám vyplývajících z manželství nebo z jeho zrušení.
23. Dle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis se nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Dle čl. 1 odst. 2 písm. a) se toto nařízení nevztahuje na majetková práva plynoucí z manželských vztahů nebo vztahů, s nimiž právo pro ně rozhodné spojuje účinky obdobné manželství.
24. Dle čl. 24 odst. 1 nařízení Brusel I bis mají bez ohledu na bydliště stran výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází.
25. Dle bodu 15 odůvodnění nařízení č. 2016/1103 s cílem poskytnout sezdaným párům právní jistotu ohledně jejich majetku a nabídnout jim určitou předvídatelnost by všechna pravidla použitelná pro majetkové poměry v manželství měla být upravena v jediném nástroji.
26. Dle bodu 18 odůvodnění nařízení č. 2016/1103 by oblast působnosti tohoto nařízení měla zahrnovat všechny občanskoprávní aspekty majetkových poměrů v manželství, pokud jde o každodenní správu majetku manželů a jejich majetkové vypořádání, zejména v důsledku rozluky manželů či úmrtí jednoho z nich. Pro účely tohoto nařízení by měl být pojem „majetkové poměry v manželství“ vykládán jako samostatný pojem a měl by zahrnovat nejen pravidla, od nichž se manželé nemohou odchýlit, nýbrž i jakákoli nepovinná pravidla, která mohou manželé mezi sebou dohodnout podle rozhodného práva, jakož i jakákoli dispozitivní pravidla rozhodného práva. Zahrnuje nejen majetkové uspořádání konkrétně a výlučně upravené některými vnitrostátními právními systémy v případě manželství, ale i jakékoli majetkové vztahy, mezi manželi i v jejich vztazích se třetími osobami, vyplývající přímo z manželského vztahu nebo z jeho zrušení.
27. Podle bodu 32 odůvodnění nařízení č. 2016/1103 s ohledem na rostoucí mobilitu párů během jejich manželství a s cílem usnadnit řádný výkon spravedlnosti by pravidla pro určení příslušnosti stanovená v tomto nařízení měla občanům dát možnost, aby jejich různá spolu související řízení projednávaly soudy téhož členského státu. Proto by toto nařízení mělo usilovat o soustředění příslušnosti ve věcech majetkových poměrů v manželství v členském státě, jehož soudy se zabývají vypořádáním pozůstalosti po jednom z manželů v souladu s nařízením (EU) č. 650/2012 nebo rozvodem, rozlukou či prohlášením manželství za neplatné v souladu s nebo nařízením Rady (ES) č. 2201/2003.
28. Podle bodu 10 odůvodnění nařízení Brusel I bis by oblast působnosti tohoto nařízení měla zahrnovat všechny hlavní věci spadající do oblasti občanského a obchodního práva kromě určitých přesně stanovených záležitostí.
IV. Odůvodnění předložené otázky
29. V projednávané věci se žalobce domáhá rozhodnutí soudu, kterým by bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem postupem podle § 1140 odst. 1 a § 1143 občanského zákoníku.
30. Lze mít za nesporné, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je obecně vzato občanskou a obchodní věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Jde-li o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci, je dána výlučná mezinárodní příslušnost soudů členského státu, v němž se nemovitost nachází, podle čl. 24 nařízení Brusel I bis.
31. Specifikum projednávané věci však spočívá ve skutečnosti, že dle tvrzení žalobce oba účastníci jsou (jedinými) podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, přičemž tyto nemovitosti nabyli za trvání jejich manželství. Vzhledem k tomu, že před nabytím nemovitostí účastníci uzavřeli smlouvu o manželském majetkovém režimu oddělených jmění, nenabyli tyto nemovitosti do jejich společného (bezpodílového) jmění, jak by k tomu jinak došlo v zákonném režimu společného jmění, nýbrž do (obecného) podílového spoluvlastnictví, jako kdyby manželi nebyli.
32. Dotčená ustanovení unijního práva přitom dle názoru předkládajícího soudu za takové situace neposkytují jednoznačnou odpověď na předkládanou otázku, vzhledem k neurčitosti pojmu „majetkových poměrů v manželství“ podle čl. 1 odst. 1 nařízení č. 2016/1103 a jeho definice v čl. 3 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení, resp. potřebě jeho autonomního výkladu (nejedná se tedy o acte clair).
33. Z dosavadního rozhodování Soudního dvora [a to i při výkladu ustanovení Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti soudů a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění úmluv o přistoupení v rámci postupného rozšiřování Evropské unie (dále jen „Bruselská úmluva“), a nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též „nařízení Brusel I“)], pokud lze dotčená ustanovení kvalifikovat jako rovnocenná s nařízením Brusel I bis (srov. například rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 3. 2022, BMA Nederland, C?498/20, bod 27, ECLI:EU:C:2022:173, usnesení Soudního dvora ze dne 14. 6. 2017, Todor Iljev proti Blagovesta Iljeva, C-67/17, bod 23, ECLI:EU:C:2017:459), plyne, že Soudní dvůr rozřadil spory týkající se manželů do tří kategorií.
34. Za prvé to jsou spory, které souvisí s otázkami týkajícími se osobního stavu, za druhé majetkové spory mezi manželi vyplývající přímo z manželského vztahu nebo z jeho zrušení, a za třetí spory mezi manželi, které nemají žádnou souvislost s jejich manželstvím. Oblast působnosti Bruselské úmluvy se pak dle Soudního dvora vztahuje pouze na třetí kategorii sporů, první dvě jsou z její působnosti vyloučeny (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 3. 1979, Jacques de Cavel proti Louise de Cavel, C-143/78, bod 7, ECLI:EU:C:1979:83; rozsudek Soudního dvora ze dne 31. 3. 1982, C. H. W. proti G. J. H, C-25/81, body 6 a 7, ECLI:EU:C:1982:116; a usnesení Soudního dvora ze dne 14. 6. 2017, Todor Iljev proti Blagovesta Iljeva, C-67/17, bod 29, ECLI:EU:C:2017:459).
35. Soudní dvůr ve svém rozhodování dovodil, že za účelem určení, zda dotčená oblast spadá do oblasti působnosti nařízení Brusel I bis, je nutné přezkoumat prvky, které charakterizují povahu právních vztahů mezi účastníky sporu nebo předmět tohoto sporu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 4. 2013, Land Berlin proti Ellen Mirjam Sapir a dalším, C?645/11, bod 32 a tam citovanou judikaturu, ECLI:EU:C:2013:228; jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 9. 2013, The Commissioners for Her Majesty’s Revenue & Customs proti Sunico Aps a dalším, C-49/12, bod 33 a tam citovanou judikaturu, ECLI:EU:C:2013:545).
36. Vynětí z oblasti působnosti nařízení Brusel I bis představuje výjimku, která musí být jako každá výjimka a s ohledem na cíl tohoto nařízení, kterým je udržovat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva podporou volného pohybu rozhodnutí, vykládána restriktivně (srov. například rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 10. 2014, flyLAL-Lithuanian Airlines AS proti Starptautisk? lidosta R?ga VAS a Air Baltic Corporation AS, C-302/13, bod 64, ECLI:EU:C:2014:2319).
37. Pojmy použité v nařízení Brusel I bis musí být vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jednotného uplatňování tohoto nařízení ve všech členských státech. Při určování mezinárodní příslušnosti soudů není soud členského státu povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Své posouzení učiní ve světle všech informací, které má k dispozici (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, C-375/13, bod 65, ECLI:EU:C:2015:37).
38. Vzhledem ke zvláštní povaze předmětného řízení, kdy jeho předmětem je zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tedy rozhodnutí o (obecném) občanském majetkovém vztahu existujícím bez ohledu na manželství, který však vznikl mezi účastníky řízení právě proto, že tito účastníci svojí smlouvou vznik zákonného režimu společného jmění manželů vyloučili, nevyplývá dle předkládajícího soudu z uvedené rozhodovací praxe Soudního dvora odpověď na otázku mezinárodní příslušnosti soudů v projednávané věci, jež by neponechávala prostor pro jakékoli rozumné pochybnosti.
39. Jinak řečeno, dle názoru předkládajícího soudu dosud nebyla v rozhodování Soudního dvora vyřešena otázka, do působnosti kterého z předmětných nařízení spadá řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k věci v případě, že tuto věc nabyli do spoluvlastnictví manželé během trvání jejich manželství v důsledku ujednání o majetkovém režimu oddělených jmění. Není tak v rozhodovací praxi Soudního dvora dosud vyřešeno, zda se za dané situace jedná o (zvláštní) majetkový spor mezi manželi vyplývající přímo z manželského vztahu nebo z jeho zrušení (a jde tedy o věc majetkových poměrů v manželství podle nařízení č. 2016/1103) nebo o (obecný) spor mezi manželi, který nemá žádnou souvislost s jejich manželstvím (a jde tedy o občanskou a obchodní věc podle nařízení Brusel I bis).
40. Odpověď na předloženou otázku dle názoru předkládajícího soudu nevyplývá ani z usnesení Soudního dvora ze dne 14. 6. 2017, Todor Iljev proti Blagovesta Iljeva, C-67/17, ECLI:EU:C:2017:459, v němž Soudní dvůr posuzoval situaci, kdy se jednalo o spor mezi bývalými manželi týkající se vypořádání jejich majetkových práv k věci v důsledku rozvodu jejich manželství. Soudní dvůr zde uvedl, že uvedený spor se týkal právních vztahů mezi manželi, které vyplývaly přímo ze zrušení manželství (bod 30).
41. Situace v projednávaném řízení je však v tomto směru odlišná, jak bude ještě podrobněji osvětleno níže. Žalobce se nedomáhá nároku na vypořádání majetku vyplývajícího ze zániku (rozvodu) jeho manželství se žalovanou. Naopak se domáhá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků jako obecného soukromoprávního institutu vnitrostátního práva, jenž s manželstvím nesouvisí a není ani institutem vyplývajícím z manželského majetkového práva. Jinak řečeno, podílový spoluvlastník se může (úspěšně) domáhat zrušení a vypořádání svého podílového spoluvlastnictví zcela bez ohledu na osud jeho manželství s jiným spoluvlastníkem věci a zcela bez ohledu na to, jak bude (má být) případně vypořádán (jiný) jejich (společný) majetek právě (přímo) v důsledku zániku (rozvodu) jejich manželství. Proto lze podílové spoluvlastnictví k věci manželů rozhodnutím soudu zrušit a vypořádat dokonce i v průběhu trvání jejich manželství (a to třebas i celkově spokojeného manželství), stejně jako lze takto rozhodnout zcela bez ohledu na důvod a okamžik zániku jejich manželství, a tedy i zcela bez ohledu na dobu, jež od zániku manželství uplynula.
42. Pro úplnost lze zmínit rovněž závěry tzv. Schlosserovy zprávy k Bruselské úmluvě (Report on the Convention on the accession of the Kingdom of Denmark, Ireland and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland to the Convention on Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and Commercial Matters and to the Protocol on its interpretation by the Court of Justice, OJ 1979 C 59, ze dne 9. 10. 1978).
43. Podle této zprávy se o věc vyplývající z majetkových poměrů v manželství může jednat i tehdy, pokud právo členského státu neobsahuje zvláštní úpravu manželského majetkového práva, jako tomu je například ve Velké Británii či Irsku. Ostatně tento závěr plyne i z rozhodování Soudní dvora, podle kterého pojem majetkových poměrů v manželství nezahrnuje pouze takové majetkové poměry, jež by vnitrostátní právní systémy výslovně a výlučně spojovaly se stavem manželství (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 3. 1979, Jacques de Cavel proti Louise de Cavel, C-143/78, ECLI:EU:C:1979:83; obdobně též stanovisko generálního advokáta Jacobse ve věci Antonius van den Boogaard proti Paule Laumen, C-220/95, bod 66, ECLI:EU:C:1996:495). K tomu pak lze pro úplnost dodat, že byť v případě výše zmíněných zemí nemá uzavření manželství specifický vliv na majetkové poměry manželů (tj. není zde speciální institut manželského jmění), přesto není vyloučeno, aby o osudu (rozdělení) majetku manželů v případě rozvodu rozhodoval soud (SCHERPE, J. M. Marital Agreements and Private Autonomy in Comparative Perspective. In SCHERPE, J. M. (ed.). Marital Agreements and Private Autonomy in Comparative Perspective. 1. vydání. Oxford– Portland: Hart Publishing, 2012, s. 460 a násl.).
44. Dotčená ustanovení unijního práva při řešení této otázky proto dle názoru předkládajícího soudu nepředstavují acte éclairé.
45. Pro řešení této otázky se dle názoru předkládajícího soudu jeví rovněž vhodné osvětlit některé souvislosti českého vnitrostátního práva, jež mohou mít význam pro posouzení, zda vzhledem k předmětu řízení má projednávaná věc zvláštní povahu řízení o majetkových poměrech v manželství (tedy zda spor „přímo“ vyplývá z existence manželství).
46. Je tomu tak proto, že s přihlédnutím k rozhodovací praxi Soudního dvora lze právní úpravy předmětných nařízení považovat za komplementární v tom smyslu, že občanské a obchodní věci ve své obecné množině spadají pod věcnou působnost nařízení Brusel I bis, avšak majetková práva plynoucí z manželských vztahů, která jsou podle čl. 1 odst. 2 písm. a) z působnosti tohoto nařízení vyňata vzhledem k jejich zvláštní povaze, spadají do působnosti nařízení č. 2016/1103 podle jeho čl. 1 odst. 1. Proto je třeba rozlišit, zda věc představuje spor mezi manželi, který „přímo“ vyplývá z jejich manželského vztahu nebo jeho zrušení (resulting directly from the matrimonial relationship or the dissolution), či zda se naopak jedná o spor mezi manželi, který s manželstvím nesouvisí (having no connection with the marriage) (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 3. 1979, Jacques de Cavel proti Louise de Cavel, C-143/78, ECLI:EU:C:1979:83).
47. Svůj vliv tak případně může mít okolnost, zda existence manželství, resp. tvrzení účastníků o existenci manželství, představuje právně významnou skutečnost rozhodnou pro výsledek sporu. Lze uvažovat, že není-li eventuální zjištění soudu o vzniku či zániku manželství právně významné pro rozhodnutí o věci tak, jak byl její předmět v řízení vymezen, je možno případnou existenci manželství považovat za (pouhou) souběžně se vyskytující okolnost bez „přímého“ vlivu na výsledek sporu, v důsledku čehož taková okolnost nemůže být způsobilá vyvolat (zvláštní) povahu věci o majetkových poměrech v manželství.
48. Z tohoto hlediska by pro odpověď na předběžnou otázku mohla mít vliv úvaha, zda pro rozhodnutí o předmětu sporu má podle českého vnitrostátního práva (rozhodující) význam tvrzení účastníků a zjištění soudů o takových skutečnostech, jako je vznik manželství mezi účastníky a jaký vznikl v důsledku toho majetkový režim mezi manželi, tedy zda se jednalo o režim zákonný či režim smluvní, z čehož by pak mohla být dovozována zvláštní povaha věci o majetkových poměrech v manželství, jež by „přímo“ vyplývala z existence manželského stavu.
49. Dle českého vnitrostátního práva sama skutečnost, že manželé sjednali režim oddělených jmění, v jehož důsledku nabyli věc za trvání manželství do (obecného) podílového spoluvlastnictví, neodlišuje jejich (obecné) podílové spoluvlastnictví od jiných (obecných) podílových spoluvlastnictví, a to ani z hlediska důvodů jeho zrušení a způsobu vypořádání.
50. Podílovými spoluvlastníky určité věci mohou být (a často i bývají) manželé společně s dalšími osobami (jichž navíc může být i značně velký počet). Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví proto může být vedeno i o takových věcech, jejichž spoluvlastníci jsou kromě manželů rovněž třetí osoby, kterých se tudíž existence manželského stavu některých jiných spoluvlastníků nikterak netýká a týkat nemůže (nesmí). Pro tyto třetí osoby by tedy mezinárodní příslušnost soudů v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k jejich spoluvlastněné věci byla závislá na tom, zda někteří z dalších podílových spoluvlastníků jsou či nejsou manželi, což tyto třetí osoby nemohou nijak ovlivnit (dokonce si toho ani nemusí být vědomi), a zásadně se tak pro ně jedná pouze o věc náhody. Proto z hlediska účasti a postavení těchto třetích osob v takovém řízení se jistě nejedná o věc, jež by jakkoli vyplývala z jejich manželského vztahu.
51. Zároveň pak řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jako obecného institutu českého vnitrostátního práva neslouží účelu vyjádřenému v odůvodnění nařízení č. 2016/1103, jenž spočívá (mimo jiné) v usnadnění organizace majetkových vztahů manželů během společného života, a to i pro případ vypořádání majetku v jediném řízení u soudu jednoho členského státu za použití jednoho nástroje. Toto řízení totiž není nijak spjato s vypořádáním ostatních záležitostí týkajících se manželství účastníků a nikterak se vznikem, trváním či zánikem manželství nesouvisí. Ostatně ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví může dojít jak během trvání manželství spoluvlastníků, tak případně i v dlouhém časovém odstupu od jeho zániku a z časového hlediska na této skutečnosti zcela nezávisle.
52. Jeví se rovněž vhodné uvést, že podílovými spoluvlastníky určité věci se manželé mohou podle českého vnitrostátního práva (výjimečně) stát dokonce i při (vedle) vzniku a trvání jejich zákonného majetkového režimu společného jmění (tedy při absenci jakéhokoli jejich ujednání o odlišném majetkovém režimu), např. v důsledku nabytí věci darem či děděním.
53. Přestože se tedy jako přijatelné jeví řešení předložené otázky v tom smyslu, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není řízením o majetkových poměrech v manželství ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2016/1103 pouze proto, že spoluvlastníci nabyli věc za trvání manželství, pro něž si sjednali majetkový režim oddělených jmění, nelze dle překládajícího soudu k tomuto závěru dospět na základě dotčených ustanovení unijního práva bez jakýchkoli rozumných pochybností, přičemž k těmto ustanovením dosud nebyl Soudním dvorem v dostatečném rozsahu podán výklad.
54. Proto Nejvyšší soud, jenž je ve smyslu čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, a jenž je tak povinen se v otázce výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie obrátit na Soudní dvůr, žádá Soudní dvůr o zodpovězení shora uvedené předběžné otázky významné pro jeho meritorní rozhodnutí ve věci.
V. Přerušení řízení 1. S ohledem na položení předběžné otázky Nejvyšší soud podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil řízení o dovolání až do rozhodnutí Soudního dvora o odpovědi na předběžnou otázku uvedenou pod bodem II. výroku. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu