23 Cdo 2325/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně
Residences MIDA s.r.o., se sídlem Praha 5, Pod Děvínem 48, PSČ 150 00,
identifikační číslo osoby 26137518, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem,
advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 56, proti žalované HOCHTIEF CZ a.
s., se sídlem Praha 5, Plzeňská 16/3217, PSČ 150, identifikační číslo osoby
46678468, zastoupené JUDr. Petrem Líbenkem, advokátem se sídlem České
Budějovice, Dukelská 64, o zaplacení 3 758 116 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 17/2007, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č. j. 1 Cmo
183/2011-359, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 28 604 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce JUDr. Milana Kocourka, advokáta se sídlem Praha 1,
Václavské nám. 56.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2011, č. j. 32 Cm 17/2007-313,
výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3 758 116 Kč s úrokem z
prodlení z této částky ve výši 2 % ročně od 20. 4. 2004 do zaplacení; výrokem
II. byla žaloba zamítnuta do částky 641 884 Kč a do zbytku požadovaného
příslušenství; výrokem III. bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni na
nákladech řízení 246 085,33 Kč a výrokem IV. byl žalované vrácen přeplatek na
záloze na znalecký posudek. Soud prvního stupně nejprve dospěl k závěru, že 14. 7. 1998 byla mezi účastníky
(resp. jejich právními předchůdci) uzavřena platná smlouva o dílo, obsahující
obě podstatné části smlouvy podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a že nárok na zaplacení slevy z ceny díla není s ohledem na § 393 odst. 2 a § 397 obch. zák. promlčen, počala-li čtyřletá promlčecí doba běžet až dne
7. 4. 2004, kdy u žalované u vytčených záručních vad žalobkyně uplatnila
požadavek na slevu z ceny s ohledem na objektivní existenci vad díla, střechy
objektu, zjištěných důkazem provedeným znaleckým posudkem (společný znalecký
posudek Doc. Ing. Z. K., CSc. a Doc. Ing. F. K., CSc. z ledna 2010, ve znění
jeho dodatku č. 1 z dubna r. 2010). Odpovědnost žalované není podle soudu
prvního stupně dotčena ani realizovanou změnou velikosti oken v podkroví v
průběhu provádění díla na pokyn žalobkyně z původní šířky 1,2 m na stávajících
1,5 m, neboť žalovaná na takovou změnu nijak nereagovala jak úpravou
konstrukce, tak úpravou izolací, ač tak měla při vynaložení odborné péče učinit
ve smyslu § 551 a 561 obch. zák. Soud prvního stupně dále dovodil, že nárok
žalobkyně na slevu z ceny díla ze záručních vad, jejichž existence představuje
podstatné porušení uzavření smlouvy o dílo žalovanou (§ 345 odst. 2 obch. zák.), byl u žalované řádně uplatněn ve smyslu § 436 odst. 1 písm. c) obch. zák., a to dopisem ze dne 7. 4. 2004. Při určení výše přiměřené slevy z ceny
díla (§ 439 obch. zák.) vycházel soud prvního stupně z důkazu provedeného
znaleckým posudkem Z. B. z 8. 11. 2010, v němž byla sleva z ceny stanovena na
částku 3 758 116 Kč včetně DPH. Soud neuznal námitku žalované ohledně čerpání
bankovní záruky žalobkyní, když listinnými důkazy nebylo tvrzené čerpání
bankovní záruky ve výši 445 134,20 Kč nijak prokázáno. Soud prvního stupně
proto podané žalobě vyhověl co do částky 3 758 116 Kč a ve zbytku co do částky
641 884 Kč a do zbytku požadovaného příslušenství výrokem III. žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2012, č. j. 1 Cmo 183/2011-359,
výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterým
bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni v obecné lhůtě částku 3 312 981,80 Kč
s 2 % úrokem z prodlení z uvedené částky od 20. 4. 2004 do zaplacení, výrokem
II. konstatoval, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním
nedotčen, a výrokem III. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III.
a
v části výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni v obecné
lhůtě částku 455 134,20 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení; výrokem IV. změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o vrácení přeplatku na zaplacené záloze na znalecký posudek
tak, že žalobkyni stát vrátí (prostřednictvím účtárny Městského soudu v Praze)
tento přeplatek. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi právními
předchůdci účastníků byla platně uzavřena smlouva o dílo podle § 536 obch. zák., a že a podle smlouvy převzal zhotovitel záruku za provedené dílo v délce
5 let a za zhotovení střechy a izolace 10 let od předání díla, k němuž došlo
dne 29. 6. 1999. Odvolací soud po zopakování dokazování vyšel ze zjištění, že
žalobkyně reklamovala vadné provedení izolace střechy dopisem ze dne 4. 2. 2002 a dopisem ze dne 20. 10. 2003, kdy konkretizovala vady díla a navrhla
jejich odstranění opravou ve smyslu § 436 odst. 1 písm. b) obch. zák. Po
obsahové stránce byly tyto uplatněné reklamace odlišné v tom, že reklamace z
20. 10 2003 vycházela již z odborného posouzení vad znalci, na což žalovaná
reagovala dopisem ze dne 8. 12. 2003, kdy konstatuje, že soupis vad byl oproti
původním sdělení vad rozšířen o další dvě reklamované vady. Z nedostatku
totožnosti oznámení vad odvolací soud dovodil počátek běhu čtyřleté promlčecí
doby pro uplatnění nároku z odpovědnosti za vady den 20. 10. 2003. Dopisem ze
dne 7. 4. 2004 žalobkyně u žalované uplatnila požadavek na slevu z ceny díla. Odvolací soud konstatoval, že změna původního uplatněného nároku z vad díla na
jejich odstranění opravou na slevu z ceny díla ničeho nemění na běhu promlčecí
doby a je důsledkem postupu žalobkyně podle § 564 obch. zák. ve vazbě na § 436
obch. zák. Byla-li žaloba podána dne 26. 2. 2007, pak uplatněný nárok není
podle závěru odvolacího soudu promlčen. Odvolací soud navíc uvedl, že čtyřletá
promlčecí doba byla ve smyslu § 407 odst. 1 obch. zák. přetržena v důsledku
uznání závazku z odpovědnosti za vady žalovanou (§ 323 odst. 1 obch. zák.),
jak plyne z dopisu žalované ze dne 2. 2. 2004 (č.l. 256 spisu), v němž žalovaná
uvedla, že je připravena vadu střechy specifikovanou znaleckým posudkem
odstranit. Odvolací soud proto odmítl žalovanou vznesenou námitku promlčení
uplatněného nároku jako nedůvodnou, byť na základě jiných skutečností než soud
prvního stupně. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byla
prokázána existence záručních vad díla (§ 560 odst. 1 obch. zák.) v podobě
řádně a včas uplatněné vadné izolace střechy. Z důkazu provedeného společným
znaleckým posudkem z roku 2010 bylo prokázáno, že vady se projevují výskytem
tepelných mostů v kontaktu konstrukce krovu a konstrukce otvorových výplní, v
jejichž důsledku dochází k nárůstu tepelných ztrát a tím snížení uživatelského
komfortu podkrovních místností; další vady byly shledány i v provedení tepelné
izolace římsy, způsobené záměnou materiálu.
Pokud žalovaná namítala, že za vady
nemůže odpovídat, jestliže žalobkyně v průběhu realizace požadovala změnu
velikosti oken v podkroví, odvolací soud dospěl k závěru, že při zachování
odborné péče žalované, jako profesionála působícího v oblasti stavebnictví,
bylo povinností žalované upozornit žalobkyni na rozpor jejího požadavku s
vypracovanou projektovou dokumentací a doporučit v návaznosti na navrhovanou
změnu úpravu konstrukčního řešení v oblasti nosné konstrukce a izolací. Porušení zákonné prevenční povinnosti zhotovitele (§ 551 obch. zák., § 561
obch. zák.) má podle závěru odvolacího soudu za následek plnou odpovědnost
žalované za vady vzniklé instalací oken v podkroví objektu jiné šířky než
projektované. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru ohledně
určení výše slevy z ceny díla, která činí s ohledem na znalecký posudek Znalec
Z. B. ze dne 8. 11. 2010 částku 3 758 116 Kč včetně DPH. Odvolací soud přihlédl
k obsahu uzavřené smlouvy o dílo, jejíž čl. VII odst. 17 umožňoval objednateli
(tedy žalobkyni) samovolné odstranění vytčených vad a přeúčtování účelně
vynaložených nákladů zhotoviteli, přičemž z uvedeného ustanovení smlouvy nijak
neplynula povinnost objednatele k jeho prioritní aplikaci před zákonnými nároky
z vad díla (§ 564 a § 436 obch. zák.). Odvolací soud proto dovodil, že
uplatněný nárok na slevu z ceny díla je plně v souladu s ustanovením § 564
obch. zák. ve vazbě na § 436 odst. 1 a 2 obch. zák., byl-li původní uplatněný
nárok na odstranění vad díla opravou změněn dopisem ze dne 7. 4. 2004 na
požadavek na slevu z ceny díla. Odvolací soud dále konstatoval, že pravidla pro
určení výše slevy z ceny díla, jakož i způsob jejího uplatnění, jsou obsažena v
§ 564 obch. zák. ve vazbě na § 439 obch. zák., a pokud není výše slevy z ceny
díla stanovena dohodou stran, představuje relevantní důkaz v zásadě pouze
znalecký posudek. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008. Odvolací soud neshledal za oprávněné námitky žalované, že by znalec při
vypracování posudku postupoval způsobem kolidujícím se zásadou rovnosti
účastníků, když účastníci se zúčastnili místního šetření, nebyli znalcem nějak
omezováni či dokonce vylučováni z předkládání podkladových matriálů a ze spisu
nebylo ani nijak zřejmé, že by podkladové materiály nebyly nezávislé a
nepochybné, neumožňující objektivní určení slevy z ceny díla, bylo-li
soustředěno velké množství podkladových materiálů z různých zdrojů. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně
čerpání bankovní záruky ve výši 445 134,20 Kč k zajištění závazku zhotovitele,
o níž měla být snížena sleva z ceny díla. Odvolací soud dovodil, že závěr soudu
prvního stupně, že čerpání bankovní záruky ve výši 445 134,20 Kč ve vztahu k
vadám uplatněným ve vedeném řízení nebylo prokázáno, je minimálně předčasný. Odvolací soud s odkazem na společný znalecký posudek z roku 2010 poukázal na
dopis Československé obchodní banky, a.s. ze dne 13. 11.
2002, v němž je
obsažena žádost objednatele o čerpání bankovních záruk ve výši 445 134,20 Kč,
ale důkaz o splnění závazku banky z bankoví záruky, tedy vyplacení příslušné
částky na účet žalobkyně nebyl v řízení dosud účastníky navržen a ani soudem
proveden. Odvolací soud proto potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v
části vyhovujícího výroku I. co do částky 3 312 981,80 Kč s 2 % úrokem z
prodlení od 20. 4. 2004 do zaplacení, zohledňující uplatněnou slevu z ceny díla
s příslušenstvím, nepřesahující namítané čerpání bankovní záruky, a ohledně
částky 445 134,20 Kč, odpovídající obraně žalované o čerpané bankovní záruce,
rozsudek soudu prvního stupně v této části vyhovujícího výroku I. zrušil, a to
současně se závislým výrokem III. o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním podaným do výroku I. a
III. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovozuje jednak z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a též z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť se domnívá, že rozsudek soudu prvního stupně byl částečně změněn a
částečně potvrzen. Žalovaná uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a uplatnila i dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že reklamované vady žalovaná
neodstranila a že proto následně na to žalobkyně oprávněně požadovala slevu z
ceny díla. Poukazuje na řadu dokumentů, z nichž dovozuje závěr, že žalobkyně
neposkytla žalované potřebnou součinnost pro odstranění vad, když žalované
neumožnila nejen vstup do objektu za účelem zjištění rozsahu vad, ale ani
provedení oprav za účelem odstranění vad. Dovolatelka je tedy přesvědčena, že
není v prodlení s odstraněním vad díla, jestliže jí žalobkyně neposkytla ve
smyslu § 370 obch. zák. spolupůsobení, resp. součinnost, nutnou ke splnění
závazku žalované, a proto je žaloba nedůvodná. Zdůraznila rovněž, že žalobkyně
převzala dílo dne 29. 6. 1999, dne 4. 2. 2002 v seznamu vad uvedla i vadnou
izolaci střechy a nechala si zpracovat k této vadě posudek, který je datován
dnem 25. 10. 2002. Ten použila žalobkyně jako podklad pro čerpání z bankovní
záruky žalované nejpozději dne 13. 11. 2002, tudíž tento den již žalobkyně
věděla, že izolace střechy byla provedena vadně, a pokud uplatnila nárok z
odpovědnosti za vady žalobou až dne 26. 2. 2007, je uplatněný nárok podle
žalované promlčen. I pokud by však nárok žalobkyně promlčen nebyl, žalovaná je přesvědčena, že
nenese odpovědnost za vady díla spočívající v izolaci střechy, neboť k tzv. tepelným mostům, nedostatkům v izolaci střechy, došlo na základě žalobkyní
požadované změny díla (zvětšení střešních oken), kterou byla žalovaná povinna
provést. Dovolatelka rovněž namítá, že postup žalobkyně při reklamaci vad je v rozporu s
ujednáním smlouvy v čl. VII. odst. 17, podle něhož žalobkyně má nárok na účelně
vynaložené náklady na odstranění vad, pokud zhotovitel po předchozím upozornění
neodstraní vady v technicky přiměřeném termínu. Podle žalované je tedy
neoprávněná žaloba, podle níž žalobkyně požaduje slevu z ceny díla. Navíc
zdůrazňuje, že žalobkyně ani neumožnila žalované odstranění tvrzených vad. Ke stanovení výše slevy z ceny díla dovolatelka uvedla, že nesouhlasí se
způsobem zpracování znaleckého posudku znalcem Z.
B., který při jeho zpracování
nepřípustně vycházel z listin dodaných žalobkyní, s jejichž obsahem žalovaná
nesouhlasila a namítá, že znalec při zpracování posudku se vůbec nezabýval
skutečným stavem věci a rozsahem vad a posudek zpracoval na základě
neobjektivního zjištění skutečného rozsahu vad. Poukazuje na to, že znalec
dokonce uvedl, že sám nezjišťoval vady díla a ani jejich rozsah a že ke
zjištění nedostatků v provedení díla použil zjištění ze znaleckých posudků
jiných znalců. Přitom žádný ze znalců, ustanovených soudem, ve svých znaleckých
posudcích nestanovil rozsah konkrétních vad. Dovolatelka je přesvědčena, že
znalec svým postupem porušil zásadu rovnosti stran před zákonem. Vzhledem k tomu, že dovolatelka je přesvědčena, že oba soudy nesprávně zjistily
skutkový stav věci, nesprávně hodnotily důkazy, zejména znalecký posudek Z. B. a neprovedly dostatečně úplně ve věci potřebné dokazování, jestliže některé
navrhované důkazy vůbec neprovedly, což vedlo k důkazně nepodloženému právnímu
závěru o přiznání nároku na zaplacení slevy z ceny díla, dovolatelka navrhla,
aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny ve výroku I. a III. a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Přípisem ze dne 23. 4. 2012, označeným jako doplnění dovolání, žalovaná
doplnila odůvodnění svého dovolání. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že
dovolání není v dané věci přípustné, jestliže dovolatelka nevymezila v dovolání
žádnou otázku zásadního právního významu a v rámci možné přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. brojí pouze proti nesprávně zjištěnému
sutkovému stavu, proti hodnocení důkazů, a to zejména znaleckého posudku, a
brojí proti způsobu provedeného dokazování. Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že žalované neumožnila vstup do
domu a neposkytla ji součinnost k odstranění vad, když skutečnost byla taková,
že žalovaná nikdy vady nehodlala odstraňovat. V této souvislosti poukazuje na
dopis žalované ze dne 2. 2. 2004, v němž žalovaná uvedla, že pokud by se jevilo
odstranění vady střechy jako technicky nemožné nebo náklady s odstraněním vady
by přinášely podstatné obtíže pro nájemce domu, je připravena jednat o případné
slevě z ceny díla. Žalobkyně se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná odpovídá
za vady díla i za situace, kdy žalobkyně navrhla změnu rozměrů střešních oken,
neboť bylo povinností žalované upozornit žalobkyni na případnou nevhodnost
jejích pokynů, a pokud tak žalovaná neučinila, nese za vady díla plnou
odpovědnost. Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že byla správně posouzena otázka promlčení,
jestliže za rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby odvolací soud považoval
oznámení vad ze dne 20. 10. 2003, obsahující definitivní popis vady střechy. I
kdyby však bylo možno dát za pravdu žalované, že reklamace mohla být uplatněna
již dne 13. 11. 2002, jak žalovaná uvádí, pak by v důsledku uznání závazku
žalovanou ze dne 2. 2. 2004 běžela nová čtyřletá promlčecí doba ve smyslu § 407
odst. 1 obch.
zák., tudíž ani tak nemůže být nárok žalobkyně promlčen. K otázce výše přiznané slevy z ceny díla žalobkyně uvedla, že tuto výši slevy
považuje za minimální, která vypořádává nedostatek vlastností zhotoveného díla,
ale ve skutečnosti náklady na opravu, při které bude muset být budova
vystěhována, včetně zajištění náhrady pro nájemníky, představuje mnohem vyšší
částku, podle žalobkyně přes deset milionů korun. Nesouhlasí se zpochybněním
závěrů znalce Z. B., který stanovil slevu z ceny po prohlídce domu a po
prostudování všech podkladů a předešlých znaleckých posudků. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou
a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V dané věci se nejedná u napadeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu o
možnou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
odvolací soud co do částky 3 312 981,80 Kč, o níž rozhodl výrokem I., nezměnil
v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, posoudil-li práva a povinnosti
právního vztahu účastníků po obsahové stránce co do částky 3 312 981,80 Kč s
příslušenstvím shodně. Oba soudy shodně dovodily oprávněnost nároku žalované na
zaplacení slevy z ceny díla v uvedené výši.
Pokud dovolatelka podala dovolání i do výroku III. rozsudku odvolacího soudu,
kterým Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a v části výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni v obecné
lhůtě částku 455 134,20 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, nutno připomenout, že dovolání je mimořádným
opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud buď plně nebo v určitém rozsahu
zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, není přípustné podle žádného ustanovení
občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání (§ 237, § 238, § 238a
a § 239 o. s. ř.)
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně
částky 3 312 981,80 Kč s příslušenstvím, o níž rozhodl odvolací soud výrokem
I., je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať
již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání
nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při
možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
skutkový stav
věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění
dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které
mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní
právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí
dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli
v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění
rozhodnutí. Dovolatelkou namítaná nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, není žádným z
dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může
být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v
případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., jak je tomu v přezkoumávané věci. Předmětem dovolacího
přezkumu tedy nemohou být námitky proti skutkovým zjištěním soudu, které
dovolatelka zpochybňuje. Pokud dovolatelka tvrdí, že žalobkyně jí neposkytla potřebnou součinnost k
odstranění vad, vytváří tím dovolatelka svá vlastní skutková zjištění, k nimž
však odvolací soud nedospěl a na nichž nezaložil své právní posouzení věci.
Přitom skutkové závěry odvolacího soudu, jak výše uvedeno, nepodléhají
dovolacímu přezkumu.
Zároveň je třeba uvést, že námitky proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem
dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád,
komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, k
uvedenému ustanovení). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu,
jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry - např. namítat, že soud
měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové
zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze v dané
věci dovoláním úspěšně napadnout. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 – uveřejněný na webových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Brojí-li dovolatelka zejména proti učiněnému hodnocení důkazu provedeného
znaleckým posudkem vypracovaným znalcem Z. B. ze dne 8. 11. 2010, je nutno
konstatovat, že hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu
jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve
vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s
ostatními provedenými důkazy, což soud v dané věci učinil, jestliže závěry
znalce porovnal mimo jiné i s dalšími listinnými důkazy. Ze skutkového
zjištění vyplývá, že znalec nepostupoval způsobem, který by kolidoval se
zásadou rovnosti účastníků, jestliže se oba účastníci zúčastnili místního
šetření, mohli předkládat podkladové materiály a znalec při posouzení slevy z
ceny díla vycházel nikoliv jen z podkladů od žalobkyně, jak namítá dovolatelka,
ale z mnoha podkladů z různých zdrojů (viz č.l. 365 spisu). Je třeba opětovně
zdůraznit, že tam, kde posouzení skutkového stavu závisí na odborných
znalostech, je povinností soudu posoudit tyto okolnosti prostřednictvím
odborného znaleckého posudku, bez ohledu na to, zda soudce sám disponuje
potřebnými odbornými vědomostmi. Obsah odborných závěrů znaleckého posudku
nelze tedy zpochybňovat (srov. např. Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal,
J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání r. 2009, str. 892 a násl.). Nebyl-li
shledán nedostatek znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání,
logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními provedenými
důkazy, nelze polemizovat s odbornými závěry znalce ohledně zjištění rozsahu
vad a stanovení slevy z ceny díla s ohledem na vady díla, jak se dovolatelka
svými dovolacími námitkami domáhá, nepodléhají-li hodnocení soudu odborné
znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti.
Tvrdí-li dovolatelka, že znalecký posudek znalce Z. B. nestanovil skutečný
rozsah vad a nestanovil správně výši slevy z ceny díla, vytváří tím dovolatelka
svá vlastní skutková zjištění, k nimž však odvolací soud nedospěl, a na nichž
nezaložil své právní posouzení věci. Přitom skutkové závěry odvolacího soudu,
jak výše uvedeno, nepodléhají dovolacímu přezkumu.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně reklamovala vady, za které se v
tomto řízení domáhá slevy z ceny díla, dopisem ze dne 20. 10. 20003. Žalovaná
dopisem ze dne 2. 2. 2004 adresovaným žalobkyni reklamované vady střechy
specifikované znaleckým posudkem uznala. Pokud tedy odvolací soud dospěl k
závěru, že nárok žalobkyně není promlčen, byla-li žaloba podána dne 26. 2.
2007, není námitka dovolatelky, že nárok žalobkyně je promlčen, oprávněná.
Namítá-li žalovaná, že žalobkyně nejpozději dne 13. 11. 2002 věděla o vadách
střechy, odvolací soud se i s touto námitkou správně vypořádal, když uvedl, že
běh promlčecí doby byl přetržen ve smyslu § 407 odst. 1 obch. zák., podle
něhož, uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba
od tohoto uznání a týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí
doba ohledně této části.
Dovolatelce není možno dát rovněž za pravdu, že postup žalobkyně při reklamaci
vad je v rozporu s ujednáním smlouvy v čl. VII. odst. 17, podle něhož žalobkyně
má nárok na účelně vynaložené náklady na odstranění vad, pokud zhotovitel po
předchozím upozornění neodstraní vady v technicky přiměřeném termínu, a že
žaloba je proto neoprávněná, jestliže žalobkyně požaduje slevu z ceny díla. Ze
skutkových zjištění, z ujednání smlouvy v čl. VII odst. 17 soud zjistil, že
sjednaná dohoda účastníků umožňovala objednateli (tedy žalobkyni) samovolné
odstranění vytčených vad a přeúčtování účelně vynaložených nákladů zhotoviteli,
avšak z uvedeného ustanovení smlouvy nijak neplynula povinnost objednatele k
jeho prioritní aplikaci před zákonnými nároky z vad díla ve smyslu § 564 ve
spojení s § 436 obch. zák., který umožňuje objednateli volbu jeho nároků při
porušení smlouvy podstatným způsobem, jak vyplynulo v dané věci ze skutkových
zjištění.
Pokud dovolatelka uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu
uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky
procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže
dovolatelka namítá neúplnost dokazování způsobeného neprovedením navržených
důkazů. Dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, ale
nepokládá tím žádnou právní otázku procesněprávní povahy.
Dovolací soud nepřihlédl při přezkoumávání rozsudku odvolacího soudu k doplnění
dovolání žalovanou ze dne 23. 4. 2012, doručené soudu týž den, neboť toto
doplnění dovolání bylo podáno po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula
dne 3. 4. 2012, a proto k tomuto podání nemůže být s ohledem na ustanovení §
242 odst. 4 o. s. ř. přihlédnuto.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje
rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proti
němuž by bylo dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a
dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího
řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za
jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z
mimosmluvní odměny advokáta ve výši 23 340 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6
odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst.
3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané
hodnoty ve výši 4 964 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004
Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 28 604 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.
by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může
žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu