U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobkyně CZECH CREDIT, spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, U Okrouhlíku
1820/3, PSČ 150 00, IČO 26200473, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem,
se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, PSČ 170 00, proti žalovanému Česká pošta,
s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, PSČ 225 99, IČO 47114983, o
zaplacení částky 161 315 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 36 Cm 183/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 21. prosince 2010, č. j. 12 Cmo 171/2010-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu na zaplacení částky 111 073 Kč (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem III) a o vrácení soudního poplatku (výrok pod
bodem IV). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný zřídil pro žalobkyni na základě jejích
žádostí pro období od 21. ledna 2005 do 16. července 2006 dosílku na adresu P. Tato skutečnost byla prokázána listinou označenou „Žádost o změnu místa dodání /
dosílka/“ ze dne 19. ledna 2005. Listina obsahovala kromě jiného poučení o tom,
že dosílka končí uplynutím šesti měsíců, a že nelze dosílat zásilky s dispozicí
odesílatele „nedosílat“. Shodné náležitosti obsahovala i další žádost žalobkyně
z 12. července 2005 a žádost na dobu od 16. ledna 2006 do 16. července 2006. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 84/2005 soud prvního stupně
zjistil, že žalobce Ing. Josef Kostečka, správce konkurzní podstaty úpadce F. E. uplatnil vůči žalobkyni nárok na zaplacení částky 550 000 Kč představující
cenu nemovitostí, které žalobkyně vydražila dne 8. října 2002 ve veřejné
nedobrovolné dražbě z vlastnictví úpadce F. E. Ve věci byl dne 23. května 2005
vydán platební rozkaz, který byl žalobkyni doručován prostřednictvím žalovaného
s pokynem „Sídlo zapsané v rejstříku, lze vždy doručit“, obálka neobsahovala
pokyn „nedosílat“, obsahovala však údaj pošty o tom, že zásilka byla uložena na
poště a nebyla adresátem vyžádána. Stejné údaje obsahovaly poštou vrácené
obálky i u druhých dvou písemností – obsílce k ústnímu jednání na den 15. prosince 2005 a rozsudku z téhož data, s tím rozdílem, že v těchto případech
nebyla adresátu zanechána výzva k vyzvednutí uložené písemnosti. Žalobkyně tvrdila, že k vymožení pohledávky přiznané výše uvedeným rozsudkem
Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 84/2005 bylo vůči ní vedeno exekuční
řízení, v jehož rámci pohledávku včetně příslušenství a nákladů exekuce
uhradila. To bylo prokázáno Potvrzením soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka,
Exekutorský úřad Praha 7, Osadní 12, Praha 7, ze dne 5. května 2006 o skončení
exekučního řízení. Nyní se žalobkyně domáhala po žalovaném náhrady škody, která jí měla vzniknout
vynaložením nákladů soudního a exekučního řízení v důsledku nedoručení zásilek
Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. 21 Cm 84/2005. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle § 373 a násl. obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a zkoumal existenci základních předpokladů
odpovědnosti žalovaného za škodu. Dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala
existenci jí tvrzené majetkové újmy spočívající v uhrazených nákladech
exekučního řízení, a dále že bylo prokázáno i porušení povinností žalovaného, a
to porušení povinnosti předcházet škodám podle § 415 občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“), podle něhož je povinností každého subjektu počínat si tak,
aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním
prostředí. Přijetím žádosti žalobkyně o dosílku podle článku 67 odst. 2
vyhlášky č. 286/2004 a článku 37 Poštovních podmínek č. 20/2005 vydaných
zákonem č.
29/2000 Sb., o poštovních službách, žalovaný nejednal s náležitou
odborností, pokud žalovaným vydaný tiskopis žádosti obsahuje údaj vylučující
dosílku pouze u zásilek s dispozicí odesílatele „Nedosílat“, ač dle svého
tvrzení není žalovaný oprávněn k dosílce i v případě pokynu soudu „Sídlo
zapsané v rejstříku lze vždy uložit“. Informace udělené zájemci o dosílku tak
nejsou úplné a žalovaný se zavázal přijetím zásilky k úkonu, který nemohl
provést. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána existence
nutné náležitosti odpovědnosti žalovaného za škodu, a to příčinná souvislost
mezi vznikem škody, tedy mezi žalobkyní uhrazenými náklady exekučního řízení a
protiprávním jednáním na straně žalovaného, neboť v řízení nebylo prokázáno
tvrzení, že k vynaložení nákladů na exekuci žalobkyní by nedošlo, pokud by byly
soudní písemnosti žalobkyni doručeny. Prodlení žalobkyně se splněním dluhu
vzniklo před zahájením předmětného soudního řízení. Vznik tohoto prodlení nijak
nesouvisí s tím, zda se žalobkyně fakticky dozvěděla o tom, že ve věci
pohledávky uplatněné vůči ní bylo zahájeno soudní řízení. Příčinou zahájení
soudního vymáhání závazku žalobkyně a následného exekučního řízení bylo jeho
nesplnění žalobkyní, neboť po celou dobu od počátku prodlení zde trval
protiprávní stav spočívající v neuhrazené pohledávce, aniž by soudní řízení
mělo na pohledávku co do její existence vliv. Vznik nákladů exekuce má podle
závěru soudu prvního stupně primární a hlavní příčinu spočívající ve
skutečnosti, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost ze závazkového vztahu. Protože nebyl splněn jeden z předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody,
soud dále nehodnotil další důkazy a nezabýval se ani námitkou promlčení
vznesenou žalovaným. Ohledně částky 50 242 Kč (požadavek na náhradu náhrady škody v důsledku
zaplacených nákladů nalézacího řízení) bylo řízení zastaveno, neboť v tomto
rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. prosince 2010, č. j. 12 Cmo 171/2010-118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod
body II a III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního
stupně. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 84/2005 učinil skutková
zjištění shodná se soudem prvního stupně. K námitce žalovaného, že nelze použít ustanovení občanského, příp. obchodního
zákoníku, neboť odpovědnost žalovaného je v daném případě vyloučena zvláštním
právním předpisem, zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, neboť
provozovatel poštovních služeb odpovídá pouze za škodu vzniklou při poskytování
poštovních služeb v rozsahu stanoveném tímto zákonem a poštovní smlouvou,
přičemž uvedený zákon a poštovní smlouva upravují pouze škody vzniklé na
zásilce v době od jejího poštovního podání do dodání či vrácení (§ 12 odst. 1 a
2 citovaného zákona), odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně
posuzoval žalobou uplatněný nárok podle § 415 obč. zák. a § 373 a násl. obch.
zák., když se v daném případě nejednalo o škodu na poštovní zásilce vzniklou od
jejího poštovního podání do dodání či vrácení, ale o jinou škodu. Vznik škody byl podle závěru odvolacího soudu prokázán Potvrzením o skončení
exekučního řízení ze dne 5. května 2006 vystaveném soudním exekutorem Mgr. Danielem Vlčkem, Exekutorský úřad Praha 7. Porušení právních povinností žalovaným lze podle názoru odvolacího soudu
posoudit i z hlediska smyslu údajů „Sídlo zapsané v rejstříku, lze uložit“,
popř. „Uložit, i když je adresát neznámý nebo se odstěhoval“, uvedených
odesílatelem zásilky (soudem) na obálkách s doručovanými písemnostmi. Uvedené
pokyny je nutné vykládat tak, že soud chtěl vyloučit dosílání svých zásilek
jejich adresátovi, a požadoval, aby písemnosti soudu byly doručovány na adresu
sídla adresáta zapsaného v obchodním rejstříku, a to z hlediska potřeb
doručování těchto písemností, vyjádřených v ustanovení § 47 občanského soudního
řádu ve znění účinném v roce 2005. Žalobkyně byla také v tiskopisu žádosti o
dosílku (bod 3) poučena o tom, že nelze dosílat takové zásilky, u nichž to
odesílatel vyloučí. Z tohoto hlediska je nutno dospět k jinému závěru ohledně
porušení povinností žalovaným, a sice že žalovaný neporušil právní povinnosti,
i když výslovně není v pokynech odesílatele – soudu uveden údaj „Nedosílat“. Rozhodující pro posouzení uplatněného nároku na náhradu škody je však podle
odvolacího soudu skutečnost, že v řízení nebyla prokázána existence příčinné
souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinností žalovaným. Žalobkyně v
žalobě ani v průběhu celého řízení netvrdila, že by dluh, který byl proti ní
uplatňován v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 84/2005
a následně v exekučním řízení, nebyl po právu. Pokud žalobkyně neplnila řádně a
včas svoje povinnosti vůči svému věřiteli a dostala se do prodlení s plněním
dluhu před zahájením řízení v uvedené věci, v důsledku čehož jí vznikly
náklady, odpovídá za jejich vznik ona sama. Postup žalovaného při doručování
zásilky nemá žádnou časovou ani věcnou souvislost s povinností žalobkyně plnit
své závazky řádně a včas. Pro úplnost odvolací soud také uvedl, že žalovaným vznesenou námitku promlčení
neshledal důvodnou. V daném případě nebylo uplatněno právo na náhradu škody z
poštovní smlouvy, které se podle § 7 odst. 3 zákona č. 29/2000 Sb., o
poštovních službách, promlčuje v roční promlčecí době, proto platí subjektivní
obecná čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák., která začala běžet podle
§ 398 obch. zák. ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě
a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Žaloba byla podána u soudu dne 24. 7. 2007 a škoda měla žalobkyni vzniknout v roce 2006, k promlčení žalobou
uplatněného nároku na náhradu škody tudíž nemohlo dojít. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání
založila na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnila dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas se všemi závěry odvolacího soudu.
Uvedla, že
neměla neuhrazený klasický závazek z obchodního nebo jiného vztahu. Jednalo se
o výplatu ceny dosažené vydražením v nedobrovolné dražbě, přičemž žalobkyni
nebyla zřejmá osoba oprávněného věřitele a důvodem neposkytnutí plnění
žalobkyní byla skutečnost, že jí nebylo a objektivně ani nemohlo být známo, zda
má vyplatit výtěžek dražby Správě sociálního zabezpečení v Pelhřimově nebo
Komerční bance, a.s., což v dovolání podrobně odůvodňuje chováním uvedených
subjektů jako dražebních věřitelů před zahájením a po ukončení dražby. Dovolatelka zdůraznila, že všechny tři sporné poštovní zásilky Městského soudu
v Praze doručované žalobkyni – ze dne 22. července 2005, ze dne 31. srpna 2005
a ze dne 27. prosince 2005 nebyly opatřeny poznámkou „Nedosílat“, dovolatelce
nebylo doručeno oznámení o uložení zásilky na adresu sídla žalobkyně ani na
adresu určenou k dosílání (žalovaný disponoval oběma adresami). Žalovaný měl
podle názoru žalobkyně v případě nezastižení žalobkyně zanechat žalobkyni
vhodným způsobem výzvu k vyzvednutí zásilky. To však neučinil. Tím porušil
svoji upozorňovací povinnost, jelikož dle svých vyjádření věděl, že se jedná o
zásilky soudu, které podléhají doručování podle občanského soudního řádu. Tento
názor dovolatelky koresponduje i s názorem Městského soudu v Praze, který v
předmětném řízení sp. zn. 21 Cm 84/2005 na č. l. 38 spisu vyzval žalovaného,
aby soudu sdělil, z jakého důvodu nebyla doručena zásilka tohoto soudu ze dne
27. prosince 2005 adresovaná žalobkyni na uvedenou adresu, a aby svá tvrzení
doložil (připojením listin), přičemž zásilka byla označena údajem uložit, i
když je adresát neznámý nebo se odstěhoval, nikoliv údajem nedosílat; České
poště, s. p., byl přitom podle žádosti žalované o změnu místa dosílání ze dne
12. července 2005, resp. 13. prosince 2006, adresát známý. Z uvedeného je podle
dovolatelky zřejmé, že soud neměl v tomto řízení v úmyslu dosílku zakázat. Žalovaný porušil svoje povinnosti při doručování tři poštovních zásilek
Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cm 84/2005 žalobkyni. Tímto postupem zbavil žalobkyni možnosti po vydání platebního rozkazu podat
odpor, po vydání výzvy soudu vyjádřit se ve věci a po vydání rozsudku pro
zmeškání možnosti podat proti němu odvolání nebo částku dosaženou vydražením
vyplatit. Z toho vyplývá, že z důvodu svévolného porušení povinností žalovaného
se dovolatelka o žádných z uvedených úkonů Městského soudu v Praze nedozvěděla;
nedozvěděla se ani o tom, že rozsudek pro zmeškání nabyl právní moci a že byla
nařízena exekuce. Po zablokování jejích veškerých účtů u Komerční banky, a. s.,
a veškerých nemovitostí byla nucena uhradit v souladu s usnesením exekutora
Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad pro Prahu 7, č. j. 101 EX 154/06-56, a
Příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 101 EX 154/06-33 částku 694 106,16 Kč a
vzdát se práva odvolání. Žalobkyně se nemohla proti usnesení o nařízení exekuce
odvolat, jelikož měla v té době zablokovaný veškerý nemovitý majetek a
rozjednané obchodní případy, kdy jí hrozilo nebezpečí násobně vyšších škod.
Porušením právní povinnosti ze strany žalovaného tak bylo žalobkyni odepřeno
její právo projednat věc veřejně u nezávislého a nestranného soudu před
zákonným soudcem a došlo tak k porušení jejího práva na spravedlivý proces
zakotveného v Listině základních práv a svobod.
Dovolatelka dále napadla závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné
souvislosti mezi porušením povinností žalovaného a škodou vzniklou dovolatelce. Domnívá se, že všechny důkazy provedené v řízení existenci příčinné souvislosti
mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou vzniklou žalobkyni potvrzují. Pokud soud neshledal v průběhu řízení dostatečné důkazy k prokázání příčinné
souvislosti, měl žalobkyni poskytnout poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. a
vyzvat ji, aby vylíčila všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení
existence příčinné souvislosti, event. je doplnila, a poté žalobkyni poučit o
následcích nesplnění této výzvy. Soud tak neučinil, a proto je řízení postiženo
vadou řízení a je tak současně naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. K otázce povinnosti dovolatelky vyplatit částku získanou vydražením nemovitostí
poukázala na svoji vázanost zákonem č. 120/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) a další
předpisy, když nemohla uzavřít smír se správcem konkurzní podstaty Ing. Josefem
Kostečkou, jelikož byla vázána zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Dovolatelka dovozuje, že v případě rozdělení a rozvrhu částky dosažené
vydražením a vydání potvrzení o zániku zástavního práva Komerční banky, a.s.,
jejím vyplacením, se jednalo o zájmy třetích osob, a proto bylo vydání rozsudku
pro zmeškání v rozporu se zásadami hmotného práva. Dovolatelka má za to, že učinila vše, co bylo v její moci pro zajištění řádného
doručování písemností, které jí byly určeny, aby zabránila možnému doručení
poštovních zásilek na fikci a zabránila tak jakékoliv škodě, která by fikcí
doručení mohla vzniknout. To se jí však v důsledku porušení povinností
žalovaného nepodařilo. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že neshledává, že by mělo napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., dovolání je proto podle jeho názoru nepřípustné. Po právní stránce shledává
žalovaný dovolání zcela nedůvodným. Postup žalovaného při doručování
doporučených listovních zásilek nemohl mít a neměl žádnou časovou ani věcnou
souvislost s povinností žalobkyně plnit řádně a včas své závazky. Žalovaný
zdůraznil, že dosílka je při doručování soudních zásilek podle § 47 o. s. ř. vyloučena. Tuto svoji dispozici vyjádřil Městský soud v Praze pokynem „Sídlo
zapsané v rejstříku – lze vždy uložit“, resp. pokynem „Uložit, i když je
adresát neznámý nebo se odstěhoval“. Pokud by žalovaný přesto tyto zásilky
dosílal, porušil by jak poštovní smlouvu uzavřenou s Městským soudem v Praze,
tak zákon. Žalobkyně tudíž musela vědět, že dosílka soudních písemností jí
určených je podle § 47 o. s. ř. ve znění účinném v době doručování předmětných
zásilek vyloučena. Žalobkyně byla navíc žalovaným v tiskopisu žádosti o dosílku
poučena (bod 3 žádosti o dosílku), že nelze dosílat takové zásilky, u nichž to
odesílatel vyloučil.
Žalovaný rovněž neshledává v postupu soudu žádnou vadu,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný navrhl
odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části
první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a obsahuje
stanovené náležitosti, zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci
přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími
důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. V dovolacím řízení tedy nemůže být přezkoumáván závěr odvolacího soudu, že na
daný případ nelze aplikovat ustanovení § 12 a 13 zákona o poštovních službách,
neboť tento závěr dovolatelkou napaden nebyl. Dovolatelka opřela své dovolání o námitku nesprávnosti posouzení porušení
povinnosti žalovaným a nesprávnosti posouzení existence příčinné souvislosti
mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody. Žalovaný měl totiž porušit svoji povinnost tím, že oproti dohodě s dovolatelkou
nedoslal tři zásilky (platební rozkaz, obsílka k ústnímu jednání, rozsudek)
odeslané Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cm 84/2005,
zejména zásilku obsahující odsuzující rozsudek nepříznivý pro dovolatelku, na
dovolatelkou určenou adresu, resp. v případě obsílky k ústnímu jednání a
rozsudku ani nedoručil výzvy k vyzvednutí zásilek na adresu uvedenou na zásilce. Ze skutkových zjištění vyplývá, že k dosílání mělo docházet na základě žádosti
dovolatelky dané žalovanému na jeho tiskopisu s názvem „Žádost o změnu místa
dodání/dosílka/“, který obsahuje poučení, že nelze dosílat zásilky s dispozicí
odesílatele „Nedosílat“. Dovolatelka v dovolání poukazuje na zjištění, že tento pokyn odesílatel – soud
v posuzované věci ani v jednom případě nedal a má za to, že pokynem „uložit, i
když je adresát neznámý nebo se odstěhoval“ neměl odesílající soud v úmyslu
dosílku zakázat. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud a
jímž je vázán i soud dovolací, byla zásilka obsahující platební rozkaz předána
soudem poště k doručení s pokynem „Sídlo zapsané v obchodním rejstříku, lze
vždy uložit“. Stejné údaje obsahují obálky s obsílkou k ústnímu jednání na den
15. prosince 2005 a s rozsudkem z téhož data. Výklad tohoto pokynu je nutno učinit s přihlédnutím k ustanovením občanského
soudního řádu upravujícím doručování zásilek, a to podle úpravy účinné k datu
doručování těchto zásilek. Doručování právnickým osobám bylo upraveno v ustanovení § 47 o. s. ř.
Podle
jeho odstavce 1 platilo, že písemnost určenou právnické osobě soud předá
doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího sídla zapsanou do jejího sídla
zapsanou do obchodního nebo jiného veřejného rejstříku nebo na adresu, kde
skutečně sídlí. Jestliže právnická osoba o to požádá, soud předá písemnost k
doručení na jinou adresu v České republice, kterou mu sdělila; to neplatí,
nemůže-li jí být písemnost v označeném místě doručena způsobem předepsaným
tímto zákonem. V odstavci 3 téhož ustanovení byla stanovena povinnost
doručujícího orgánu písemnost uložit v případě, že nebyl na adrese uvedené v
odstavci 1 zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn doručovanou písemnost převzít. Podle § 47 odst. 4 o. s. ř. platilo, že byla-li písemnost doručována na adrese
sídla zapsaného v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku, je uložení
písemnosti, kterou si právnická osoba nevyzvedla do 3 dnů, nebo, jde-li o
písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení,
neúčinné, jestliže právnická osoba soudu prokáže, že v den, kdy nebyl zastižen
nikdo, kdo by byl oprávněn podle odstavce 2 za ni písemnost přijmout, a v době
do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v
době do 10 dnů od uložení, ve skutečnosti sídlila jinde a že bez zbytečného
odkladu požádala o změnu zápisu jejího sídla v obchodním nebo jiném veřejném
rejstříku. Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že doručující orgán v případě, že na adrese
podle § 47 odst. 1 o. s. ř. nebyl zastižen nikdo, kdo byl oprávněn doručovanou
písemnost přijmout, byl povinen zásilku uložit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 21 Cdo 1982/2009, (když
vycházel rovněž z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince
2006) judikoval, že soud doručuje písemnosti mimo jiné prostřednictvím
doručujících orgánů (§ 45 odst. 2 o. s. ř.), k nimž patřili též provozovatelé
poštovních služeb (§ 45a odst. 1 o. s. ř.); prostřednictvím provozovatelů
poštovních služeb bylo možné písemnosti doručovat, jen jestliže podle uzavřené
poštovní smlouvy vznikne povinnost provozovatele poštovních služeb dodat
zásilku obsahující písemnost způsobem, který je předepsán pro doručování
písemností občanským soudním řádem (§ 45a odst. 3 část věty před středníkem o. s. ř.). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí současně dospěl k závěru, že z ustanovení §
45a odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. je třeba současně dovodit, že
účinné jsou pouze takové úkony provozovatele poštovních služeb, jenž převzal od
soudu k doručení zásilku s písemností, jestliže odpovídají požadavkům, které
předepisoval pro doručování písemností občanský soudní řád; to samozřejmě platí
i tehdy, kdyby takový úkon sice byl v souladu s příslušnými (řádně schválenými)
Poštovními podmínkami, avšak by nevyhovoval požadavkům občanského soudního
řádu. Z uvedeného důvodu tedy nebylo možné vycházet z úkonů „dosílky“ (dodání
zásilky na jiném místě než v označené adrese pro doručení), neboť odporovaly
postupu, který byl předepsán pro doručování písemností občanským soudním řádem.
V případě doručování písemností podle občanského soudního řádu tedy „dosílka“
nebyla možná a této skutečnosti si musela být vědoma i žalobkyně, neboť vychází
ze zákonné úpravy. I když tedy žalobkyně požádala žalovaného o dosílání
zásilek, musela učinit opatření, aby na adrese svého sídla zapsaného v
obchodním rejstříku zajistila přebírání soudních zásilek. Námitky dovolatelky nezakládají otázku zásadního právního významu, když
odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, neshledal-li postup žalovaného, který
doručoval podle občanského soudního řádu, a tedy zásilky nedosílal, z tohoto
důvodu protiprávním. Je však třeba uvést, že z výše uvedených skutkových zjištění nižších soudů
vyplývá, že v dané věci žalovaný v případě doručování poštovní zásilky
obsahující obsílku Městského soudu k ústnímu jednání na den 15. prosince 2005
(podané k přepravě dne 31. srpna 2005) a poštovní zásilky obsahující rozsudek
(podané k přepravě dne 27. prosince 2005), nebyla žalobkyni předána písemná
výzva, aby si poštovní zásilku vyzvedla ve stanovené lhůtě. V takovém případě
žalovaný porušil svoji povinnost, kterou mu ukládal § 47 odst. 3 o. s. ř. ve
znění platném v rozhodném období. Uvedená případná protiprávnost, kterou odvolací soud ve svém rozsudku
nezohlednil, však nemá vliv na celkovou správnost jeho rozhodnutí, resp. přípustnost dovolání. Nejvyšší soud se totiž rovněž ztotožňuje se závěrem
odvolacího soudu ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a
porušením povinnosti žalovaným. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti
žalovaným a vznikem škody není dána ze dvou důvodů. Jestliže by nedošlo k
řádnému doručení rozsudku Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 21
Cm 84/2005, nemohl tento nabýt právní moci a jako nepravomocné rozhodnutí nebyl
způsobilým exekučním titulem, žalobkyně se tak mohla proti exekuci účinně
bránit. Zejména však není dána příčinná souvislost z toho důvodu, že hlavní příčinnou
vzniku škody na straně žalobkyně byla skutečnost, že neuhradila svůj závazek,
ačkoliv k tomu nebylo objektivní překážky. V situaci, kdy nebylo z pohledu
žalobkyně postaveno najisto, kdo je oprávněnou osobou, měla žalobkyně
postupovat dle § 568 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dle § 568 obč. zák. „nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je
nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je
věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho
předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené
nese věřitel.“ Žalobkyně tedy měla svůj závazek splnit uložením jeho předmětu
do úřední úschovy, tím by se vyhnula všem možným následkům nesplnění závazku. Příčinou vzniku škody na straně žalobkyně tak nebylo jednání žalovaného, nýbrž
jednání žalobkyně samotné. Jelikož se v této věci jedná o posouzení konkrétního právního vztahu, při jehož
řešení se odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu a
nerozhodl v rozporu s hmotným právem, dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout ani k
námitce dovolatelky, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může
být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze
střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího)
předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovanému náklady dovolacího řízení
nevznikly.