23 Cdo 2327/2024-561
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Komerční banka, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Pavlem Novanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, o zaplacení 13 418,84 Kč, o žalobě žalovaného pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 7. 2021, č. j. 15 Co 111/2021-204, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 13/2020, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2024, č. j. 19 Co 760/2023-494, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 372 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 24. 3. 2023, č. j. 9 C 13/2020-413, zamítl žalobu pro zmatečnost (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Rozhodl tak o žalobě pro zmatečnost, kterou žalovaný napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 20. 7. 2021, č. j. 15 Co 111/2021-204. Žalovaný tvrdil, že byl naplněn důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť předsedkyně senátu, která rozhodovala o odvolání žalovaného, likvidovala důkazy předkládané žalovaným, slepě důvěřovala advokátovi protistrany a pošpinila dobré jméno žalovaného.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 1. 2024, č. j. 19 Co 760/2023-494, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud se neztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně žalobu pro zmatečnost zamítl, a námitku žalovaného, že se soud prvního stupně nezabýval věcnými důvody, na nichž je žaloba pro zmatečnost postavena, v tomto směru označil za oprávněnou. Navzdory tomu však ani odvolací soud neshledal žalobu pro zmatečnost důvodnou. Odvolací soud shledal relevantní pouze část námitek žalovaného, neboť ve zbývajícím rozsahu žalovaný polemizoval s hmotněprávním posouzením žalobou uplatněného nároku, jež nemůže být v řízení o žalobě pro zmatečnost přezkoumáváno. K námitce žalovaného, že Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře řádně nevysvětlil, proč neprovedl některé žalovaným navržené důkazy, odvolací soud uvedl, že Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře se řádně zabýval otázkou, zda žalovaným navržené důkazy mají být provedeny, přičemž svůj závěr o neprovedení těchto důkazů řádně odůvodnil. K námitce žalovaného o likvidaci některých jím navržených důkazů předsedkyní senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře odvolací soud uvedl, že považuje za podstatné, že soud o těchto důkazních návrzích rozhodl tak, že je pro nadbytečnost neprovede, a toto své rozhodnutí odůvodnil. Zjištění konkrétní okolnosti, zda předmětné listinné důkazy byly soudu předloženy krátkou cestu při jednání či nikoliv, a z jakého důvodu tyto listiny nejsou v této části soudního spisu založeny, nepovažoval odvolací soud za rozhodující. Dle odvolacího soudu byly všechny úvahy i závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře logické, odůvodněné a nejedná se o zjevně nesprávnou, svévolnou či zcela excesivní aplikaci práva. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že postup konkrétní soudkyně nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 329 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), a žalobu pro zmatečnost shledal nedůvodnou.
5. Usnesení odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalovaný dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to zda naplňuje, resp. může naplňovat, ztráta listinných důkazů, které předložil účastník řízení, ze soudního spisu důvod pro postup dle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
13. Odvolací soud založil své rozhodnutí (mimo jiné) na závěru, podle kterého důvod zmatečnosti žalobou napadeného rozhodnutí podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nemohl být v projednávané věci naplněn proto, že listinné důkazy, o nichž žalovaný tvrdí, že byly předsedkyní senátu odvolacího soudu „zlikvidovány“, byly pro rozhodnutí o věci nadbytečné a nebyly pro posouzení věci odvolacím soudem v řízení o věci samé významné, a tudíž ani případná ztráta těchto důkazů nemohla být příčinou rozhodnutí v neprospěch žalovaného (resp. odvolací soud v řízení o věci samé nerozhodl v neprospěch účastníka právě v důsledku ztráty těchto listin).
14. Proto předkládá-li dovolatel ve svém dovolání otázku, zda ztráta listinných důkazů ze soudního spisu může zakládat důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., míjí se jeho argumentace v poměrech projednávané věci s právním posouzením věci odvolacím soudem, a tudíž na takové otázce rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nezávisí.
15. Dovolatel výslovně napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu. Proti nákladovému výroku napadeného usnesení však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu