23 Cdo 2359/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve
věci žalobkyně Těšínské papírny, s.r.o., se sídlem v Českém Těšíně, Bezručova
212/17, identifikační číslo osoby 60775505, zastoupené JUDr. Františkem
Kubínem, advokátem, se sídlem v Havířově, Dlouhá třída 461/3, proti žalovanému
J. M., zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem, se sídlem v Hradci
Králové, Dlouhá 103/17, o zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 106/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince
2014, č. j. 1 Cmo 61/2014-565, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.422,40 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
dalších 110.000,- Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. a IV. výroku) a rozhodl,
že se žalovanému vrací 11.413,- Kč ze složených záloh (bod V. výroku).
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v rozsahu zahrnujícím zaplacení
75.579,- Kč s příslušenstvím. Dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výrocích II., IV. a V. (první výrok). Ve zbývající části výroku I. rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 24.421,- Kč s
příslušenstvím zamítl (druhý výrok). Ve výroku III. rozsudek soudu prvního
stupně zrušil (třetí výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve všech
jeho dosavadních stupních (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podal
žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné a
navrhuje dovolání odmítnout. Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podotýká, že i
když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve výroku I.,
II. a III., z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé; zrušujícím výrokem pod bodem III. se dovolací
soud proto nezabýval. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu
ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z
povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je
oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá
újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání
označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení
téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v
tomtéž časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7 či jeho usnesení ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v tomtéž časopise č. 12, ročník
2000, pod číslem 138). Změnil-li odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. tak, že žalobu o zaplacení
24.421,- Kč s příslušenstvím zamítl (druhý výrok rozsudku odvolacího soudu),
nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ve
vztahu k němu k zamítnutí žaloby v rozsahu částky 24.421,- Kč s příslušenstvím. Stejný závěr pak platí ohledně části výroku I. rozsudku odvolacího soudu,
kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a V. Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu výroku II. a výroku I. v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích II., IV. a V., podal někdo, kdo k jeho podání
oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž ve věci nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243c odst. 3
věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní
posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§
241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či
procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud
chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§
241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř.
považuje za splněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií není způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání, namítá-li dovolatel, že „soud pochybil při postupu podle
ustanovení § 118c odst. 1 a 2 o. s. ř.“ V rozsahu těchto námitek neformuluje
dovolatel žádnou konkrétní otázku procesního práva a nedostál ani zákonným
požadavkům vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Nesouhlasí-li dovolatel s použitím ustanovení § 136 o. s. ř., pak ani touto
námitkou přípustnost dovolání nezakládá. Jestliže odvolací soud vyšel z toho,
že ve znaleckém hodnocení výše slevy jsou určité rozdíly, že s odstupem času
nelze výši nároku na ni přesně určit, nepochybil, určil-li konečnou výši nároku
na slevu podle své úvahy ve smyslu ustanovení 136 o. s. ř. na základě údajů
čerpaných ze znaleckého posudku, který vyhodnotil jako nejpřesvědčivější,
přičemž svůj postup náležitě odůvodnil a Nejvyšší soud se s jeho názorem
ztotožňuje.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu nesprávné posouzení změn ceny díla ve výši
50.000,- Kč jako součásti slevy z ceny díla, neformuluje žádnou konkrétní
otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Stejný závěr platí o tvrzení
dovolatele, že mu svědčí nárok na náhradu ušlého zisku, který mu vadným plněním
žalobkyně vznikl.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (§ 243c
odst. 1, věta první, o. s. ř.).
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu