23 Cdo 2371/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Jarmilou Prokopiusovou, advokátkou, se sídlem
v Opavě, Lidická 17, za účasti vedlejšího účastníka Ing. J. H., zastoupeného
JUDr. Jarmilou Prokopiusovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Lidická 17, proti
žalovaným 1) Ing. J. K. a žalovanému 2) Ing. J. G., oběma zastoupenými JUDr.
Jiřinou Hájkovou, advokátkou, se sídlem v Krnově, Revoluční 20, za účasti
vedlejšího účastníka Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se
sídlem v Praze 1, Templová 747, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 16 C 86/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2007, č. j. 15 Co 624/2006, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2007, č.
j. 15 Co 624/2006, ve výrocích pod body II., III. a IV., a rozsudek Okresního
soudu v Bruntále ze dne 14. března 2005, č. j. 16 C 86/2000-225, ve výroku pod
bodem II. v rozsahu, ve kterém byla bylo žalovaným uloženo, aby zaplatili
žalobci společně a nerozdílně částku 328.383,- Kč s 9,6% úrokem z prodlení od
14.9.1999 do zaplacení, a ve výroku IV., se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
II. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu ze dne
14. března 2005, č. j. 16 C 86/2000-225, se zastavuje.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 14. března 2005, č. j. 16 C
86/2000-225, částečně zastavil řízení ohledně 1,4% úroku z prodlení z částky
374 272 Kč od 14. 9. 1999 do zaplacení a 11% úroku z prodlení od 21. 9. 1995 do
13. 9. 1999 (výrok pod bodem I), uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a
nerozdílně částku 374 272 Kč s 9,6% úrokem z prodlení od 14. 9. 1999 do
zaplacení a částku 5 000 Kč s 9,6% úrokem z prodlení od 21. 9. 1999 do
zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu ohledně 12% úroku z prodlení z
částky 5 000 Kč od 12. 3. 1999 do 20. 9. 1999 a 2,4% úroku z prodlení z částky
5 000 Kč od 21. 9. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem III) a uložil žalovaným a
vedlejšímu účastníku na straně žalovaných společně a nerozdílně zaplatit
žalobci a vedlejšímu účastníku na straně žalobce náklady řízení před soudem
prvního stupně (výrok pod bodem IV). Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody ve výši 374 272 Kč a 5
000 Kč s příslušenstvím. Škoda ve výši 374 272 Kč vznikla zaplacením daňového
penále za období roku 1995, které bylo vyměřeno na základě kontroly daně z
příjmů fyzických osob provedené Finančním úřadem v Bruntále, škoda ve výši 5
000 Kč vznikla zaplacením blokové pokuty uložené Finančním úřadem v Bruntále
při kontrole daně z přidané hodnoty za nedostatky ve vedení záznamů pro daňové
účely za období roku 1995 a 1996. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Ing. H. jako mandant a žalovaní jako
mandatáři uzavřeli dne 1. 7. 1994 mandátní smlouvu na dobu neurčitou, v níž se
žalovaní zavázali „vést pro mandanta účetnictví podle zásad zákona o
účetnictví, vedení náležitostí plátce daně z přidané hodnoty, bez vypracování
daňového přiznání, běžné ekonomické, finanční a daňové poradenství související
s předmětem smlouvy, včetně vypracování daňového přiznání k dani z příjmu“. Soud prvního stupně dále zjistil, že Ing. H. udělil oběma žalovaným několik
plných mocí – dne 26. 10. 1994 udělil v době svého pobytu ve vazbě generální
plnou moc pro Ing. J. G. a Ing. J. K. ve stejném znění, která byla určena mimo
jiné i ke všem jednáním s finančními úřady v rámci řízení dle zákona o daních. Generální plnou moc udělenou Ing. J. K. omezil Ing. H. dne 6. 5. 1997 o veškeré
úkony dle § 40 zákona o správě daní a poplatků a tuto plnou moc pak dne 15. 9. 1999 zrušil. Ing. J. G. udělil Ing. H. plné moci pro zastupování ve věcech
daňových a pro zpracování a podání daňového přiznání pro rok 1994, 1995 a 1996. Finanční úřad v Bruntále při kontrole správnosti údajů uvedených v
daňovém přiznání za zdaňovací období roku 1995 zjistil, že Ing. H. v uvedeném
zdaňovacím období snížil zákonnou rezervu o 2 929 205 Kč, ale uvedenou částku
nezaúčtoval do příjmů ovlivňujících základ daně. Na základě výsledků této
kontroly byla Ing. H. dodatečným platebním výměrem č. 970001059 ze dne 29. 7. 1997, který mu byl doručen 4. 8. 1997, předepsána k úhradě částka 411 382 Kč. Dodatečně vyměřenou daň byl Ing. H. povinen uhradit do 30 dnů od doručení
platebního výměru, ve stejné lhůtě mohlo být proti dodatečnému platebnímu
výměru podáno odvolání, které nemá odkladný účinek.
Proti dodatečnému
platebnímu výměru zpracoval druhý žalovaný odvolání datované dnem 27. 8. 1997,
které bylo Ing. H. doručeno dne 28. 8. 1997. Ing. H. odvolání u Finančního
úřadu v Bruntále nepodal a doměřenou daň zaplatil opožděně, a proto mu vyměřil
Finanční úřad v Bruntále daňové penále ve výši 374 272 Kč. To bylo uhrazeno
Ing. H. nejpozději ke dni 10. 9. 1999. Soud prvního stupně posuzoval odpovědnost žalovaných podle § 373
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dospěl k závěru, že žalovaní, co
se týče vedení dokladů týkajících se rezerv, porušili povinnost vést účetnictví
podle zásad zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, zejména porušili jeho § 8
odst. 1, kde je stanovena povinnost vést účetnictví správně, úplně, průkazně,
srozumitelně, přehledně a způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů. Z
neprůkazně vedených dokladů o stavu rezerv v roce 1995 a 1996 a ze skutkových
zjištění plynoucí z kontrolní zprávy daně z příjmů fyzických osob za rok 1995
provedené finančním úřadem soud prvního stupně dovodil, že žalovaní porušili
povinnost vést řádně účetnictví Ing. H., v jehož důsledku došlo k tomu, že Ing. H. byla doměřena daň ve výši 411 328 Kč. Soud prvního stupně proto dospěl k
závěru, že porušením povinnosti žalovaných vést řádně účetnictví došlo Ing. J. H. ke vzniku škody ve výši 374 272 Kč tím, že mu byla dodatečně vyměřena daň a
tato daň nebyla s ohledem na její výši zaplacena řádně v termínu. Soud prvního stupně uzavřel, že za škodu způsobenou Ing. H. odpovídají žalovaní
podle § 373 obch. zák., přičemž neshledal žádné liberační důvody uvedené v §
374 obch. zák. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaných, že Ing. H. mohl proti
dodatečnému platebnímu výměru podat odvolání sám, přičemž druhý žalovaný, který
odvolání zpracoval, jej nebyl oprávněn podat. Soud prvního stupně dovodil, že
plné moci obou žalovaných se doplňovaly a jeden z nich musel být na základě
plné moci oprávněn k podání odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu o
dodatečném doměření daně. Nemohlo proto dojít k vyloučení odpovědnosti za
náhradu škody podle § 376 obch. zák. Soud prvního stupně se dále zabýval škodou způsobenou Ing. J. H. zaplacením blokové pokuty ve výši 5 000 Kč. Zjistil, že Ing. H. nevedl zvlášť
záznamy o přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních, neevidoval zvlášť
přijaté a vystavené daňové doklady, zjednodušené daňové doklady a daňové
dobropisy. Za nevedení záznamu pro daňové účely byla uložena v blokovém řízení
pokuta ve výši 5 000 Kč, která byla na místě Ing. J. H. zaplacena dne 22. 9. 1997. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že takto vzniklá škoda je v
příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaných vést řádně náležitosti
plátce daně z přidané hodnoty, která vyplývá z mandátní smlouvy uzavřené mezi
žalovanými a Ing. J. H. Soud prvního stupně dále nepřisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanými,
jelikož předmětná škoda vznikla z mandátní smlouvy uzavřené mezi podnikateli, a
proto je třeba na běh promlčecí doby aplikovat ustanovení obchodního zákoníku s
obecnou čtyřletou promlčecí dobou.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 11. 2007, č. j. 15 Co 624/2006, zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ve výroku pod
bodem II ohledně částky 50 889 Kč s 9,6% úrokem z prodlení z částky 45 889 Kč
za dobu od 14. 9. 1999 do zaplacení a z částky 5 000 Kč za dobu od 21. 9. 1999
do zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok pod bodem I), ve zbytku
výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II), změnil
výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení pod bodem III
(výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod
bodem IV).
V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce žalobu zpět co do částky 5 000
Kč s 9,6% úrokem z prodlení od 21. 9. 1999 do zaplacení, která představuje
náhradu škody, která vznikla zaplacením blokové pokuty za nevedení záznamu pro
daňové účely za období roku 1995 a 1996. Dále vzal žalobu zpět ohledně částky
45 889 Kč s 9,6% úrokem z prodlení od 14. 9. 1999 do zaplacení. Tato částka
představuje penále, které bylo vyúčtováno Ing. H. jakožto daňovému poplatníkovi
za období od 5. 8. 1997 do budoucna dodatečným platebním výměrem za zdaňovací
období 1995 a dále představuje částku 6 281 Kč, která byla vyměřena týmž
platebním výměrem za pozdní úhradu zálohy na daň. Žalobce se tak v odvolacím
řízení domáhal pouze náhrady škody ve výši 328 383 Kč, kterou měli žalovaní
způsobit porušením povinností z mandátní smlouvy konkrétně tím, že při
vyplňování daňového přiznání za rok 1995 daň vyčíslili nesprávně dle nepřesných
údajů, přičemž ani zpracované opravné daňové přiznání dle zákona o dani z
příjmu nebylo řádné.
Odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že v případě, že by Ing. H.
uhradil daňovou povinnost vyměřenou dodatečným platebním výměrem č. 970001059
za zdaňovací období roku 1995 ve výši 411 382 Kč v den doručení dodatečného
platebního výměru (4. 8. 1997), činilo by penále pouze 328 383 Kč (za období od
1. 7. 1996 do 4. 8. 1997 při denní sazbě 0,2 %, počet dní prodlení 399 a výši
daňového nedoplatku 411 382 Kč).
Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaní, kteří podnikali ve
sdružení, porušili svoji povinnost z mandátní smlouvy vést účetnictví a
zpracovat daňové přiznání za rok 1995 řádně, v důsledku čehož došlo k tomu, že
Ing. H. byla doměřena daň z příjmu fyzických osob dodatečným platovým výměrem
ze dne 29. 7. 1997. Vzniku této škody mohli zabránit toliko žalovaní tím, že by
daňové přiznání za rok 1995 zpracovali řádně podle zákona o dani z příjmů a
hmotných rezervách. Nebylo-li daňové přiznání za rok 1995 zpracováno řádně a v
důsledku toho byla právnímu předchůdci žalobce platebními výměry finančního
úřadu doměřena daň a penále za pozdní úhradu této daně za období od 1. 7. 1995
do 4. 8. 1997, vznikla škoda ve výši 328 383 Kč nikoli porušením povinnosti
daňového poplatníka, Ing. H., nýbrž porušením povinností žalovaných ze
závazkového vztahu mezi Ing. H. a žalovanými. Žalovaní proto odpovídají za
škodu, která vznikla zaplacením daňového penále, podle ustanovení § 373 obch.
zák. Odvolací soud zároveň neshledal existenci okolností, které by vylučovaly
odpovědnost žalovaných za způsobenou škodu podle § 374 odst. 1 obch. zák.
Rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně napadli žalovaní
dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládají na § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. a uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelé namítají, že v řízení před soudy nebyla prokázána skutečnost, že
žalovaní, kteří podnikají ve sdružení, porušili svou povinnost z mandátní
smlouvy vést účetnictví a zpracovat daňové přiznání pro Ing. H. řádně, v
důsledku čehož měla být Ing. H. doměřena daň z příjmu fyzických osob dodatečným
platovým výměrem. Dovolatelé jsou toho názoru, že soudy pro svá tvrzení, že
účetnictví nebylo vedeno řádně, použily závěr pouze jedné z mnoha kontrol,
které byly finančním úřadem prováděny u právního předchůdce žalobce. Z těchto
kontrol jednoznačně nevyplývá, že by dovolatelé účetnictví právnímu předchůdci
žalovaného nevedli řádně, pouze bylo konstatováno, že právní předchůdce
žalovaného nedoložil doklady a tím neunesl důkazní povinnost.
Dovolatelé dále namítají, že soud vyhodnotil nesprávně zjištěný skutkový stav,
když konstatoval, že opravné daňové přiznání za rok 1996, tj. za jiné zdaňovací
období, nemohlo ovlivnit výši daňové povinnosti za rok 1995.
Dovolatelé jsou toho názoru, že to byl Ing. H., který svým chováním zapříčinil,
že předmětná škoda vznikla. Ing. H. podle jejich názoru nevyužil všech
možností, které mu zákon umožňoval, a řádně nespolupracoval, jak mu ukládala
mandátní smlouva. Ing. H. si nepočínal v souladu s dobrými mravy, jelikož
nedostál své prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.) a neudělal nic proto, aby
bylo rozhodnutí Finančního úřadu v Bruntále č. 970001059 ze dne 29. 7. 1997 o
dodatečném platebním výměru přezkoumáno. Toto bylo doručeno pouze Ing. H.,
proto jedině on mohl podat proti tomuto platebnímu výběru odvolání vypracované
druhým žalovaným, protože podání učiněné jinou osobou by musel správce daně
zamítnout. Tím, že Ing. H. nepodal odvolání proti dodatečnému platebnímu
výměru, vytvořil stav, kdy rozhodnutím finančního úřadu došlo k umenšení jeho
majetku. Dle dovolatelů tak nebyla v řízení prokázána příčinná souvislost mezi
vznikem škody a odpovědností žalovaných.
Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že při hodnocení odpovědnosti
žalovaných vycházel soud pouze z § 373 obch. zák., aniž by se vypořádal s
odpovědností žalovaných ve smyslu ustanovení zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém
poradenství a Komoře daňových poradců České republiky. Podle dovolatelů se soud
v této souvislosti nevypořádal se všemi skutečnostmi, nevyhodnotil všechny
důkazy a zejména je nehodnotil ve všech jejich souvislostech.
Dovolatelé dále zpochybňují závěr soudu o společné odpovědnosti žalovaných,
neboť podle rozhodnutí soudů by první žalovaný odpovídal za nesprávně vyplněná
daňová přiznání za rok 1995, které vypracoval na základě plné moci druhý
žalovaný.
Na základě těchto námitek dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek soudu
odvolacího a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že dovolání není přípustné, jelikož v
napadeném rozsudku je řešena otázka obecné odpovědnosti za škodu a příčinné
souvislosti v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolatelé namítají nesprávné
posouzení věci, přičemž toto odůvodňují především opakovaným nesouhlasem s
výsledkem provedeného dokazování, popíráním porušení svých povinností a
tvrzením, že zde není příčinná souvislost mezi jejich jednáním a vznikem škody
právnímu předchůdci žalobce.
Žalobce dále uvádí, že posouzení otázky příčinné souvislosti mezi porušením
právní povinnosti a vznikem škody je otázkou skutkovou a nikoli otázkou právní,
a proto tato otázka nemůže být předmětem přezkumu dovolacím soudem.
Za situace, kdy odvolací soud dovodil příčinu vzniku škody na straně žalovaných
ve smyslu § 373 obch. zák., nemá otázka posouzení odpovědnosti žalovaných z
hlediska jiných právních předpisů vliv na rozhodnutí ve věci samé. Rovněž
námitka dovolatelů, že nepodání odvolání Ing. H. proti dodatečnému platebnímu
výměru Finančního úřadu v Bruntále je v rozporu s dobrými mravy a že žalobce
tímto porušil svoji obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., nemůže
založit přípustnost dovolání, jelikož k tvrzenému porušení prevenční povinnosti
žalobcem mělo dojít v době po zjištění prvotních příčin škody. Z těchto důvodů
navrhl žalobce podané dovolání odmítnout, resp. zamítnout.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaní podali dovolání proti rozsudku Okresního soud v Bruntále ze dne 14.
března 2005, č. j. 16 C 86/2000-225, tedy proti rozhodnutí, které nelze úspěšně
dovoláním napadnout. Protože funkční příslušnost soudu k projednání dovolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, Nejvyšší soud dovolací řízení
o takovém podání podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 47/2006).
Ve zbývající části dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, je
třeba přípustnost dovolání posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud je přitom v případě dovolání, jehož přípustnost se zakládá na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř. vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu, resp. soudu prvního
stupně. Toto skutkové zjištění přezkoumávat nemůže a musí z něj vycházet. Dovolací přezkum se v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu, nikoliv jiným otázkám. Skutkovým podkladem rozhodnutí
dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli
v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny
v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a
výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolatelé v posuzované věci namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
vychází z nesprávného právního posouzení věci. Z obsahu dovolání, resp. z
vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že dovolatelé v prvé řadě nesouhlasí s
tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací
soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z
provedených důkazů dospěl. Dovolatelé především napadají skutkové závěry soudu
prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, a sice že dovolatelé
porušili svou povinnost vyplývající z mandátní smlouvy vést řádně účetnictví a
zpracovat řádně daňové přiznání. Tyto námitky ovšem nemohou založit přípustnost
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jelikož napadají skutková zjištění,
na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Dovolatelé dále namítají, že odvolací
soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi, nevyhodnotil všechny důkazy a
nehodnotil je ve všech souvislostech. Tím ovšem dovolatelé uplatňují dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., přičemž užití námitek podle tohoto
dovolacího důvodu zákon spojuje výslovně s dovoláním přípustným podle § 237
odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. O takový případ se v dané věci nejedná, proto k
těmto námitkám dovolací soud nepřihlédl a dále je neposuzoval. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit ani námitka
žalovaných směřující do posouzení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a
jednáním žalovaných. Tato námitka nedostatku příčinné souvislosti mezi
protiprávním jednáním žalovaných a vznikem škody v důsledku nepodání opravného
prostředku Ing. H. proti rozhodnutí Finančního úřadu v Bruntále č. 970001059 ze
dne 29.7.1997 je neopodstatněná, neboť podle § 135 odst. 2 o. s. ř. bylo-li o
otázce o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu, vychází soud z tohoto vydaného
rozhodnutí. V daném případě tedy soud musel vyjít z toho, že je dán předpoklad
odpovědnosti za škodu, týkající se příčinné souvislosti. Z obsahu dovolání se dále ovšem podává, že dovolatelé nesouhlasí s právním
hodnocením jejich odpovědnosti podle § 373 obch. zák., jelikož odvolací soud se
nevypořádal s posouzením odpovědnosti žalovaných podle zákona č.
523/1992 S., o
daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, kde je upravena
odpovědnost daňového poradce za výkon jeho funkce. Dovolatelé tak namítají
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud dospěl k závěru, že tato námitka zakládá přípustnost napadeného
rozhodnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto důvodu v rozporu s
hmotným právem, a dovolání je tudíž důvodné. Dovoletelům je třeba přisvědčit, že odvolací soud měl posoudit odpovědnost
žalovaných podle § 6 odst. 7 zákona o daňovém poradenství a nikoli podle
obchodního zákoníku. Zákon o daňovém poradenství obsahuje speciální úpravu
odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem při výkonu jeho činnosti. Jelikož škoda žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nesprávně zpracovaným
daňovým přiznáním, je třeba danou situaci posuzovat podle speciální úpravy. Předpoklady odpovědnosti za škodu jsou sice postaveny v obou předpisech na
objektivním principu, ale liberační důvody pro vyloučení odpovědnosti za škodu
podle obchodního zákoníku jsou v § 374 obch. zák. upraveny odlišně od § 6 odst. 7 zákona o daňovém poradenství. Podle zákona o daňovém poradenství se daňový
poradce může zprostit odpovědnosti v případě, že prokáže, že škodě nemohl
zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní porušili svou povinnost z mandátní
smlouvy, což podle § 373 obch. zák. vedlo ke vzniku škody, a že v daném případě
nenastaly žádné podmínky vylučující odpovědnost podle § 374 odst. 1 obch. zák.,
a proto jsou žalovaní za způsobenou škodu odpovědností. Odvolací soud ale celou věc nesprávně právně posoudil, jelikož měl odpovědnost
žalovaných za škodu posuzovat podle zákona o daňovém poradenství a zjišťovat,
zda v daném případě existuje liberační důvod pro vyloučení odpovědnosti
žalovaných podle § 6 odst. 7 zákona o daňovém poradenství či nikoli. Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
nesprávném právním posouzení věci, a proto jej Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a, věta první, o. s. ř.), zrušil (§ 243b odst. 1, část
věty za středníkem, o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle
§ 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.