23 Cdo 2376/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. M. M., podnikatele se sídlem Písek, Otavská 1055/20, identifikační číslo osoby 60620854, zastoupeného Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem Praha 1, Vladislavova 17, proti žalovanému Solární asociace, spolek, se sídlem Praha 5, Drtinova 557/10, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 22829181, o zaplacení 243 061 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 276/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 28 Co 344/2016-321, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, dospěl k závěru, že dovolání žalobce podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 28 Co 344/2016-321, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 6. 2016, č. j. 18 C 276/2013-294, o zamítnutí žaloby, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v dovolání jen cituje ustanovení § 237 o. s. ř. o přípustnosti dovolání, avšak nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., když pouze uvedl, že přípustnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci - žalobcem uplatněného nároku na plnění ze smlouvy o poskytování služeb, uzavřené dne 16. 4. 2011 s žalovaným spolkem, a namítá, že odvolací soud neposoudil dostatečně všechny předložené důkazy. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015. V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobce v dovolání označil právní otázku, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň uvedl, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil, nebo by označil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel však žádnou z uvedených přípustností dovolání nevymezil. Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a na kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.