23 Cdo 2389/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně OPZ PLUS, a.s., se sídlem v Praze 1, Hradební 3, PSČ 110 00, IČO
45274835, proti žalovaným 1. JUDr. M. V., zastoupené JUDr. Pavlem Švábem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 13, 2. M. A. a 3. PHL – G.E.N. s.r.o.,
se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, PSČ 140 00, IČO 28162684, zastoupené
JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, PSČ
128 00, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 56 Cm 182/2010, o dovolání třetí žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2013, č. j. 3 Cmo 336/2012-378, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2013, č. j. 3 Cmo
336/2012-378, se v části čtvrtého odstavce výroku, v níž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV, a v pátém odstavci výroku zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 113 579 000 Kč jakožto
přiměřeného zadostiučinění za újmu na dobré pověsti žalobkyně. Později svoji
žalobu vzala částečně zpět, když se domáhala zaplacení částky 100 000 Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2012, č. j. 56 Cm 182/2010-327,
zamítl návrh žalobkyně, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni
společně a nerozdílně částku 100 000 Kč (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi žalobkyní a prvou žalovanou a druhým žalovaným (výroky pod
body II a III) a uložil žalobkyni zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů
řízení částku 79 320 Kč (výrok pod bodem IV). K odvolání žalobkyně a třetí žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2013, č. j. 3 Cmo 336/2012-378, opravil rozsudek soudu prvního stupně v
záhlaví v označení obchodní firmy třetí žalované, zrušil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou a
druhým žalovaným a v tomto rozsahu řízení zastavil, rozhodl o náhradě nákladů
ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou a druhým žalovaným, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou
potvrdil a ve výroku pod bodem IV změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit
třetí žalované na náhradě nákladů řízení částku 32 670 Kč a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou tak, že
žalobkyni uložil, aby třetí žalované zaplatila na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 28 677 Kč. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní
a třetí žalovanou uznal námitku třetí žalované, že při určení paušální sazby
výše odměny advokáta v daném případě nelze postupovat podle § 6 odst. 1
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“), neboť ochrana dobré
pověsti právnické osoby, o kterou v daném případě šlo, není osobnostním právem,
ale pouze osobním právem právnické osoby od osobnostních práv fyzické osoby
odvozené. Odvolací soud tedy aplikoval § 3 zmíněné vyhlášky, zároveň však výši
náhrady nákladů řízení třetí žalované snížil. Ke snížení náhrady nákladů
řízení přiznané třetí žalované dospěl odvolací soud na základě aplikace § 150
o. s. ř., když důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v tom, že Městský soud
v Praze, k němuž byla žaloba podána jako k věcně a místně příslušnému soudu
prvního stupně, ve věci rozhodoval, přestože na straně žalované byla v této
věci soudkyně a vyšší soudní úředník jmenovaného soudu. Tato skutečnost byla
důvodem zrušení rozsudku Městského soudu v Praze odvolacím soudem a přikázání
věci Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Tyto okolnosti
žalobkyně ovlivnit nemohla, proto odvolací soud nepřiznal třetí žalované
náhradu nákladů řízení za řízení před Městským soudem v Praze a za první řízení
před Vrchním soudem v Praze, které vedlo k přikázání věci Krajskému soudu v
Praze.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu ve čtvrtém odstavci, kterou byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV tak, že žalobkyně
je povinna zaplatit třetí žalované na náhradu nákladů řízení částku 32 670 Kč,
podala třetí žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v naplnění podmínek § 237 o. s. ř., když v
dovolacím řízení jde o vyřešení otázky procesního práva – zda dovození
podjatosti všech soudců soudu prvního stupně a pozdější přikázání věci
odvolacím soudem jinému soudu prvního stupně zbavuje účastníka řízení, který
byl do té doby ve věci samé procesně úspěšný, nároků na náhradu nákladů řízení
vůči procesně neúspěšné protistraně, které vznikly do doby přikázání věci
jinému soudu podle § 12 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu podání vyplývá, že dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka nesouhlasí s aplikací § 150 o. s. ř. odvolacím soudem, který
přiznal zcela úspěšné třetí žalované nárok na náhradu nákladů pouze za řízení
před Krajským soudem v Praze, nikoliv za řízení před Městským soudem v Praze,
který jako věcně a místně příslušný soud rozhodoval, přestože na straně
žalované byla v této věci soudkyně a vyšší soudní úředník téhož soudu, a za
první odvolací řízení u Vrchního soudu v Praze.
Dovolatelka má za to, že napadenou částí rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zasaženo do jejich ústavně zaručených práv (zejména práva na spravedlivý soudní
proces a také práva na ochranu majetku, obě zakotvená v Listině základních práv
a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod). Současně považuje
napadenou část rozsudku za částečně nepřezkoumatelnou pro absenci takového
odůvodnění, které by bylo skutečným odůvodněním měnícího výroku o nákladech
řízení a odůvodněním aplikace § 150 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že v průběhu
řízení nejednala obstrukčně ani neúčelně. V rozhodnutí ve věci samé zaujal
odvolací soud takřka totožné skutkové a právní závěry, jakými se dovolatelka
jako třetí žalovaná bránila žalobě již ve svém prvním podání. Dovolatelka
rovněž odkázala na judikaturu Ústavního soudu, např. na nález Ústavního soudu
ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 146/04, na základě které dochází k závěru,
že napadené rozhodnutí nepřípustně odepřelo kompenzaci nákladů řízení před
soudem (která dle dovolatelky měla dosahovat řádů statisíců Kč). Dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud zrušil napadenou část rozsudku odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, kterou dovolací
soud doposud neřešil. Po zjištění, že třetí žalovaná podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně
zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jak již v minulosti Nejvyšší soud judikoval (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), „má-li být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku
hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.“ Totéž se
týká i otázek práva procesního.
Tomuto požadavku dovolatelka vyhověla, když za dosud neřešenou otázku označila
otázku, zda dovození podjatosti všech soudců soudu prvního stupně a pozdější
přikázání věci odvolacím soudem jinému soudu prvního stupně zbavuje účastníka
řízení, který byl do té doby ve věci samé procesně úspěšný, nároků na náhradu
nákladů řízení vůči procesně neúspěšné protistraně, které vznikly do doby
přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 1 o. s. ř. Jelikož tuto otázku dovolací soud skutečně doposud neřešil, je dovolání
přípustné. Dovolání je i důvodné. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný
úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva
proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení
muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování
žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně,
je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat. Povinnost nahradit náklady řízení, stanovená podle § 142, § 143, § 146 odst. 2,
§ 147 nebo § 148 se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto soudu umožňuje, aby ve výjimečných případech z
důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, vedlejším účastníkům nebo státu,
kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo
zčásti nepřiznal. Výkladu § 150 o. s. ř. se v minulosti již věnoval Ústavní soud i odborná
literatura (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009; David, L., Hrušáková, M., Komentář Wolters
Kluwer – Občanský soudní řád. 1. vydání Praha : Wolters Kluwer Česká republika,
2009). Podle této odborné literatury se okolnostmi hodnými zvláštního zřetele rozumí
takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým
ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a
zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady
vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou
důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým,
sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom
vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je
nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových
poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou
rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v
průběhu řízení a další. Z uvedeného mimo jiné plyne, že zásadu úspěchu ve věci, kterou je úprava
náhrady nákladů řízení obecně ovládána, nelze v zásadě prolomit pouze na
základě okolností stojících na jedné straně sporu.
Jak judikoval Ústavní soud například v nálezu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, „Podle ustanovení § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu
důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu,
zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele,
musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o
majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a
přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen,
lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, www.judikatura.cz). Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k
odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro
účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro
takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je
způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS
237/05, www.judikatura.cz). Podle názoru Ústavního soudu však ustanovení § 150 o. s. ř. nelze považovat za
předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle),
nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci
neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k
náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout.“
Odvolací soud tedy pochybil, když rozhodl o moderaci nákladů řízení, aniž by
zjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků
řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů
řízení u toho kterého účastníka. Nadto odvolací soud nesprávně posoudil i
okolnosti, které zjistil. Odvolací soud sice uvedl, že žalobkyně nemohla
ovlivnit skutečnost, že Městský soud v Praze, k němuž byla žaloba podána jako k
věcně a místně příslušnému soudu prvního stupně, ve věci rozhodoval, přestože
na straně žalované byla v této věci soudkyně a vyšší soudní úředník jmenovaného
soudu (a tato skutečnost – tedy možná podjatost všech soudců Městského soudu v
Praze – byla důvodem zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a přikázání věci
Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí), opomněl však
zohlednit fakt, že tento chybný postup soudu prvního stupně ohledně vlastní
podjatosti nemohla účinně ovlivnit ani třetí žalovaná a spravedlivě ji tak
nelze krátit na náhradě nákladů řízení. Výklad a aplikace § 150 o. s. ř. odvolacím soudem tak v posuzovaném případě nesledovala účel tohoto ustanovení –
tedy (v citovaném judikátu zmiňované) dosažení spravedlnosti pro účastníky
řízení. Dovození podjatosti všech soudců soudu prvního stupně a pozdější
přikázání věci odvolacím soudem jinému soudu prvního stupně není dostačujícím
důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. a krácení procesně úspěšného účastníka na
náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy stojí na nesprávném
právním posouzení.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části čtvrtého odstavce výroku,
v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV, a v
závislém výroku [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] o náhradě nákladů odvolacího
řízení (pátý odstavec výroku) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v
tomto rozsahu podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Zrušené výroky o náhradě nákladů řízení mají charakter usnesení a proto podle §
243f odst. 4 o. s. ř. dovolací soud rozhodl usnesením. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., již
nelze určit odměnu advokáta v řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a je
namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v rozhodném znění (srov. shodně např. rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května
2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, in www.nsoud.cz.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne podle § 243g o. s. ř. soud v
konečném rozhodnutí ve věci.