NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
23 Cdo 2397/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce Budějovický Budvar, národní podnik, Budweiser Budvar, National
Corporation, Budweiser Budvar, Enterprise Nationale, se sídlem v Českých
Budějovicích, Karolíny Světlé č.4, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby
00514152, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Lannova tř. 9, proti žalovaným 1) M. H. zastoupeným JUDr.
Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 12,
soudem ustanovenou opatrovnicí, 2) D. J. zastoupené JUDr. Zdeňkem Ptáčkem,
advokátem se sídlem v Chebu, Májová 23, 3) M. M., zastoupené JUDr. Pavlem
Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4 a 4) A. N.,
zastoupeným JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou se sídlem v Českých
Budějovicích, Žižkova 12, soudem ustanovenou opatrovnicí, o zaplacení částky
275 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 13 Cm 1466/2007, o dovolání žalované č. 2, proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 14. září 2010, č.j. 6 Cmo 119/2010-112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhá zaplacení 275 000 Kč s příslušenstvím po žalovaném č. 1 z
titulu dlužnického závazku a po žalovaných č. 2, č. 3, a č. 4 z titulu ručení
za zaplacení závazku žalovaného č. 1. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2010, č.j. 6 Cmo 119/2010-112,
výrokem I. změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2009, č.j. 13 Cm 1466/2007-69, ve výroku II., IV. a V. ve vztahu k
žalovaným č. 2, č. 3, a č. 4 tak, že žalovaní č. 2, č. 3, a č. 4 jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 275 000 Kč s 9 % ročním úrokem od
22.6.2006 do 31.12.2006 a od 1.1.2007 s ročním úrokem z prodlení ve výši
reposazby vyhlášené Českou národní bankou a platné vždy k prvnímu dni každého
kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 % bodů, a to až do
úplného zaplacení; výrokem II. rozhodl o povinnosti žalovaných č. 2, č. 3, a č. 4 nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů a výrokem III. odmítl
odvolání žalobce proti výroku VI. a VII. uvedeného rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích. Oba soudy vyšly ze zjištění, že podle „Smlouvy o podpoře a propagaci piva
značky Budějovický Budvar č. 9/2006 ze dne 1.1.2006“ (dále možno jen Propagační
smlouva) se žalobce zavázal poskytnout žalovanému č. 1 na dobu určitou od
1.1.2006 do 31.12.2010 na reklamní činnost zaměřenou na propagaci výrobků
žalobce částku 600 000 Kč. Z „Dohody o skončení Smlouvy o podpoře a propagaci
piva značky Budějovický Budvar č. 9/2006 ze dne 1.1.2006 a o způsobu vypořádání
peněžitého závazku“ (dále jen Dohoda o skončení Propagační smlouvy), uzavřené
dne 22.5.2006, odvolací soud zjistil, že žalovaný č. 1 uznal svůj závazek
uhradit žalobci částku 275 000 Kč. Odvolací soud dále vyšel z „Dohody o ručení“
ze dne 3.1.2006, v níž žalovaní č. 2, č. 3, a č. 4 prohlásili, že společně a
nerozdílně jako ručitelé uhradí veškeré peněžité závazky žalovaného č. 1 vůči
žalobci z Propagační smlouvy, pokud tak neučiní žalovaný č. 1. Soud prvního stupně žalobu vůči žalovaným č. 2, č. 3, a č. 4 zamítl s tím, že
smluvní vztah založený Propagační smlouvou byl Dohodou o skončení Propagační
smlouvy nahrazen novým smluvním vztahem a tato skutečnost se již nepromítla do
Dohody o ručení, což mělo za následek, že závazek ručení žalovaných č. 2, č. 3,
a č. 4 vztahující se k Propagační smlouvě zanikl, nebyla-li Dohoda o ručení
písemně změněna, jak vyžadovalo ujednání v této dohodě. Soud aplikoval § 311
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a konstatoval, že v souladu s tímto
ustanovením ručení zaniká současně se zánikem závazku, jenž je ručením
zajišťován. Odvolací soud se s uvedeným právním názorem soudu prvního stupně neztotožnil a
dospěl k závěru, že ručitelský žalovaných č. 2, č. 3, a č. 4 na základě Dohody
o ručení nezanikl. Zdůraznil, že v uvedené dohodě žalovaní č. 2, č. 3, a č. 4
prohlásili, že společně a nerozdílně jako ručitelé uhradí veškeré peněžité
závazky žalovaného č. 1 vůči žalobci z Propagační smlouvy, pokud tak neučiní
žalovaný č.
1, což podle závěru odvolacího soudu znamená, že tímto ručitelským
závazkem byly zajištěny všechny finanční závazky dlužníka, tedy i ty, které by
mu vznikly v budoucnu z uvedené Propagační smlouvy, např. při předčasném
ukončení předmětné Propagační smlouvy, jako to bylo v daném případě. Aplikoval
ustanovení § 303 obch. zák., podle něhož, kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho
uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se
dlužníkovým ručitelem. Konstatoval, že v daném případě se nejedná o dohodu o
ručení podle § 546 občanského zákoníku, podle něhož, dohodou účastníků lze
zajistit pohledávku ručením, přičemž ručení vzniká písemným prohlášením, jímž
ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže
ji neuspokojí dlužník. Odůvodnil svůj závěr tím, že ručitelé prohlásili, že
uhradí společně a nerozdílně veškeré peněžité závazky, pokud věřiteli (žalobci)
vzniknou vůči dlužníkovi (žalovanému č. 1) z jejich podnikatelského vztahu z
propagační smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná č. 2 dovolání s tím, že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“) a důvodné pro nesprávné právní posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Má za to, že závazek uhradit žalobci částku 275 000 Kč vznikl nikoliv
v rámci účinnosti Propagační smlouvy ze dne 1.1.2006, ale na základě Dohody o
skončení Propagační smlouvy ze dne 22.5.2006. V doplnění dovolání podaném na
výzvu soudu v určené lhůtě žalovaná č. 2 uvedla, že pokud byla ukončena
Propagační smlouva dohodou, která měla v důsledku obsahu účinky odstoupení od
smlouvy, pak došlo k zániku této smlouvy a tím zanikla i veškerá práva a
povinnosti z Propagační smlouvy vyplývající, tedy i závazek ručení, který má
akcesorickou povahu, a proto zaniká se zajištěným závazkem. Došlo-li k zániku
původního závazku a ten byl nahrazen závazkem novým, nebyl nový závazek již
zajištěn ručením. Zdůraznila, že Dohoda o skončení Propagační smlouvy byla
sjednána bez účasti žalované č. 2 a i bez ostatních ručitelů.
Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. Žalovaná č. 2 opírá dovolání o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání
nenamítá.
Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem nesprávného
právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je
pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy
byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo,
stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně aplikoval § 303 obch.
zák. a v souladu s uvedeným ustanovením dovodil, že žalovaná 2) společně a
nerozdílně s žalovanými č. 3 a č. 4 je povinna zaplatit žalobci 275 000 Kč s
určeným příslušenstvím, jestliže ze skutkových zjištění učiněných z Dohody o
ručení ze dne 3.1.2006 vyplynulo, že žalovaní č. 2, č. 3, a č. 4, jako ručitelé
prohlásili, že společně a nerozdílně uhradí veškeré peněžité závazky žalovaného
č. 1 vůči žalobci z Propagační smlouvy, pokud tak neučiní žalovaná č. 1.
Jestliže žalovaní č. 2, č. 3 a č. 4 prohlásili, že uhradí společně a nerozdílně
veškeré peněžité závazky žalovaného č. 1 vůči žalobci z Propagační smlouvy,
znamená to, jak správně dovodil odvolací soud, že jejich ručitelské prohlášení
se vztahuje i na závazek žalovaného č. 1, vyplývající mu z Dohody o skončení
Propagační smlouvy.
Odvolacímu soudu nelze tedy vytknout nesprávné právní posouzení věci, a proto
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalované č. 2 zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu