23 Cdo 2415/2020-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně MOOPEX a.s., se sídlem v Praze 10, Vršovice, Litevská 1274/4, identifikační číslo osoby 63079704, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti žalované AZ - Pokorny, s.r.o., se sídlem v Čermákovicích č. p. 20, identifikační číslo osoby 25300849, zastoupené Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, za účasti Generali České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení 12 957 337 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 141/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020, č. j. 4 Cmo 92/2019-504, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 50 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jana Součka. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení celkové částky 12 957 337 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzešlé z vadného plnění, jež žalovaná žalobkyni poskytla na základě smluv o koupi montážního systému Cats pro dopojování stropních chladících jednotek (dále jen „systém Cats“), který žalobkyně následně užila na stavbě CITY TOWER v Praze 4 (dále jen „stavba“). Žalobkyně tvrdila, že dodaný systém Cats způsoboval na stavbě úniky vody, přičemž vzhledem k neodstranitelnosti těchto vad byla nucena přistoupit k jeho výměně.
Žalobkyni vzniklá škoda se sestávala z částky 12 791 988 Kč představující žalobkyní vynaložené přímé náklady na výměnu a opravu zboží, z částky 1 858 580 Kč odpovídající nákladům žalobkyně na výkony svých zaměstnanců pracujících na výměně zboží, správní režie žalobkyně ve výši 839 061 Kč, uhrazených úroků ve výši 967 708 Kč z úvěru, který si žalobkyně musela opatřit ke krytí nákladů na výměnu zboží, a konečně z částky ve výši 6 000 000 Kč, kterou žalobkyně zaplatila jako sankční postih svému objednateli, společnosti Metrostav a.s.
Po započtení pojistného plnění ve výši 9 500 000 Kč, které žalobkyně obdržela na úhradu vzniklé škody, činila celková výše náhrady škody žalobou požadovanou částku.
Žalovaná v průběhu řízení uplatnila vůči žalobkyni vzájemný návrh na zaplacení částky 803 473,40 Kč jako ceny za nově dodané zboží a částky 141 728,57 Kč představující náklady na odborné posouzení, které žalovaná vynaložila ve snaze minimalizovat výši vzniklé škody, přičemž tvrdila, že by jí tento majetkový prospěch žalobkyně měl být vydán zpět, neboť podle jejích tvrzení vznik škody zapříčinila sama žalobkyně.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 10. 2018, č. j. 14 Cm 141/2011-451, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 957 337 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zamítl vzájemný návrh žalované na
zaplacení částky 945 201,97 Kč (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 921 670 Kč (výrok II) a České republice částku 6 550 Kč (výrok IV). Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III a ve výrocích II a IV jej změnil tak, že povinnost hradit žalobkyni a státu náklady řízení uložil vedle žalované společně a nerozdílně i vedlejšímu účastníkovi (výrok I napadeného rozsudku).
Dále uložil žalované a vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 100 400 Kč (výrok II napadeného rozsudku). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle kterých žalovaná v období od listopadu roku 2007 do ledna roku 2009 na základě 39 kupních smluv postupně dodala žalobkyni montážní systém Cats, který žalobkyně jako zhotovitelka naistalovala na stavbu. Při následných kontrolách těsnosti rozvodů chlazení, prováděných žalobkyní ode dne 23.
11. 2007, se v systému Cats neprojevily žádné netěsnosti. Teprve dne 21. 1. 2008 se na stavbě projevily první průsaky vody. Od té doby započala žalobkyně pátrat po příčinách průsaků, což vyústilo v kontrolu připojení jednotek v prosinci 2008. Kontrola probíhala za účasti žalované ve čtyřech nadzemích podlažích budovy, přičemž ve třech podlažích budovy byla zjištěna netěsnost spojů systému Cats i přes jeho správnou montáž. Na jednom podlaží byla zjištěna jeho nesprávná montáž. V návaznosti na to generální dodavatel stavby zadal zpracování znaleckého posudku k ověření technických vlastností systému Cats, jehož zpracovatelem byl Výzkumný ústav pozemních staveb – Certifikační společnost, s.r.o.
Výsledkem zkoumání byl znalecký posudek č. ZP-04-2009 ze dne 2. 6. 2009, podle jehož závěrů systém Cats nesplňoval základní technické požadavky na vybrané stavební výrobky a mohl být na stavbě nebezpečný. Dne 15. 6. 2009 žalobkyně u žalované dodané zboží reklamovala jako neopravitelné. Žalovaná dopisem ze dne 10. 7. 2009 reklamaci neuznala, přesto vyhověla požadavku žalobkyně, že na vlastní náklady přepracuje nevhodně použité výrobky na vhodné. Odvolací soud se dále ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že původně dodaný systém Cats nebyl ve shodě s vlastnostmi, které výrobce udával v technické dokumentaci ani ve shodě s certifikátem výrobku a při určeném použití na stavbě mohl být nebezpečný, v důsledku čehož byla žalobkyně nucena výrobky vyměnit.
Žalovaná tak dle odvolacího soudu porušila své povinnosti vyplývající ze smluvních vztahů uzavřených s žalobkyní a s ohledem na ustanovení § 380 zákona č. 513/1991 sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“, vzniklo žalobkyni právo na úhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na výměnu zboží. Vzniku škody žalobkyně dle odvolacího soudu nemohla předejít, když dodané zboží použila v podmínkách, pro které měl výrobek deklarované vlastnosti, nebyla proto povinna vhodnost použití zboží konzultovat s žalovanou.
Žalobkyně neporušila ani svoji prevenční povinnost, neboť úniky vody bylo obtížné zpočátku odhalit, neboť se začaly projevovat až po zaizolování potrubí cca měsíc po jejich instalaci. Ihned po zjištění prvních průsaků vody v lednu roku 2008 začala žalobkyně aktivně pátrat po příčinách škody a s ohledem na potřebu vyloučení jiných možných příčin a náročnost celého procesu jí nebylo možné vytýkat, že žalovanou o problému informovala až v prosinci roku 2008. Stejně tak nemohla zastavit montážní práce do doby nalezení příčin nastalé situace, neboť by tím riskovala vysoké sankční postihy ze strany svého objednatele.
Ve shodě se soudem prvního stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že výše škody byla spolehlivě zjištěna znaleckým posudkem Ing. Václava Prokopa č. 387/2018, podle kterého byly žalobkyní nárokované náklady dostatečně podloženy a byly vyúčtovány metodicky správně. Dle uvedeného znaleckého posudku přímé náklady na výměnu systému Cats představované částkami za práci externích pracovníků odpovídaly tehdejším cenám práce a byly doloženy dostatečnými a úplnými podklady. Správně byly vyúčtovány a podloženy i vlastní náklady žalobkyně, tj. mzdové náklady na zaměstnance žalobkyně, kteří se přímo podíleli na výměně zboží a jimi vynaložené náklady za telekomunikační služby a dopravu.
Stejně tak byly správně spočteny režijní náklady žalobkyně a vynaložené finanční náklady z kontokorentního úvěru, ze kterého žalobkyně oproti běžné činnosti čerpala částky na úhradu faktur svých subdodavatelů a mezd vlastních zaměstnanců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence škody spočívající v nákladech žalobkyně vynaložených na výkony vlastních zaměstnanců pracujících na výměně vadného zboží a dalších interních nákladů žalobkyně vzniklých v souvislosti s výměnou. Podle žalované by žalobkyně tyto náklady musela uhradit bez ohledu na existenci vadného plnění. Dané náklady proto dle žalované nemohly snížit majetek žalobkyně, a představovat tak skutečnou škodu.
Opačný závěr odvolacího soudu pak podle žalované je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3268/2016. Ze stejných důvodů dle žalované nemohla vzniknout část škody spočívající v zaplacených úrocích z kontokorentního úvěru, když žalobkyně z části čerpaného úvěru hradila náklady na mzdy svých zaměstnanců. Žalovaná dále namítla, že odvolací soud rozhodl v rozporu s § 519 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, pokud žalobkyni přiznal vedle práva na náhradu úroků z úvěru i právo na zaplacení úroků z prodlení.
Žalovaná odvolacímu soudu rovněž vytkla, že nedůvodně zamítl vzájemný návrh žalované, když nesprávně vyložil dopis žalované ze dne 10. 7. 2009 tak, že žalovaná poskytla žalobkyni náhradní plnění dobrovolně na svůj náklad. Dále žalovaná namítla, že řízení před soudy nižších stupňů bylo postiženou vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu žalovaná předně shledávala v tom, že soudy nevyslechly znalce Ing. Prokopa u jednání i přes to, že žalovaná jeho výslech v řízení navrhovala.
Za vadu řízení dle žalované je třeba považovat i postup soudů spočívající v nezadání vypracování dalšího revizního znaleckého posudku za situace, kdy znalec Menšík ve svém znaleckém posudku ze dne 8. 1. 2018 nebyl z důvodu nedostatku odbornosti schopen zodpovědět některé zadané otázky. Žalovaná odvolacímu soudu současně vytkla, že neúplnost revizního znaleckého posudku ohledně otázky, zda žalobkyně mohla odhalit úniky vody dříve, pokud by správně prováděla zkoušky těsnosti, nahradil vlastním názorem.
Stejně tak vadou řízení je dle žalované i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v tom, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou, že škoda byla způsobena vadnou montáží zboží. Konečně podle žalované odvolací soud zatížil řízení vadou z důvodu, že rozhodl o výši způsobené škody pouze na základě znaleckého posudku Ing. Prokopa, jakož i tím, že ohledně škody, kterou žalobkyně zaplatila objednateli z důvodu prodlení s dokončením chladicího systému, odvolací soud dle žalované rozhodl zcela bez jakéhokoliv podkladu v provedeném dokazování, neboť této škodě se posudek Ing.
Prokopa nevěnoval. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že by dovolání mělo být odmítnuto jako nepřípustné, když v něm obsažené námitky jsou nedůvodné, případně se jedná o námitky skutkové povahy. Žalobkyně pak zejména poukázala na to, že odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn.
21 Cdo
3268/2016, je nepřípadný, neboť rozhodnutí se netýká obchodněprávních vztahů, ale specifické úpravy pracovního práva. Současně žalobkyně upozornila na to, že výměnu vadně dodaného zboží provedla mimo běžnou pracovní dobu, a jí vynaložené vlastní náklady tak i podle závěrů uvedeného rozhodnutí představují skutečnou škodu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.)., dále jen „o.
s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání ve vztahu k námitkám, že odvolací soud nesprávně rozhodl o vzájemném návrhu žalované a že rozhodl v rozporu s § 519 obč. zák., neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná ohledně nich nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolacím řízení proto nelze v uvedeném rozsahu pro vady dovolání pokračovat. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání splňuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o.
s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná v dovolání namítala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalobkyni vznikla škoda v podobě nákladů vynaložených na výkony vlastních zaměstnanců pracujících na výměně vadného zboží a dalších interních nákladů žalobkyně vzniklých v souvislosti s touto výměnou. Ve vztahu k této námitce žalované je předně nutné uvést, že vzniklá škoda měla vycházet z porušení smluvního závazku uzavřeného mezi dvěma podnikateli. S ohledem na to bylo třeba aplikovat ustanovení § 380 obch. zák., jež připouští, aby náklady strany závazku byly považovány za škodu za předpokladu, že byly vynaloženy v souvislosti s porušením povinnosti druhou stranou závazku.
Určující z hlediska posouzení věci je proto otázka, zda náklady vynaložené žalobkyní vznikly v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti ze strany žalované. K posouzení této otázky ve skutečnosti směřuje i námitka žalované, která vychází z předpokladu, že vynaložené náklady by žalobkyni vznikly i bez ohledu na dodání vadného zboží. Otázka existence příčinné souvislosti je ovšem otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a na něj navazující judikaturu dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2019, sp. zn.
23 Cdo 4517/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3210/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uveřejněný pod číslem 36/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž dovolací řízení je vyhrazeno pro přezkum otázek hmotného nebo procesního práva a lze je podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněná námitka proto nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, a nemůže tak ani založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. Nejvyšší soud k tomu dodává, že odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3268/2016, není v projednávané věci případný, neboť v něm obsažené závěry se vztahují k odlišné právní úpravě (k ustanovení § 172 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce), než která dopadá na nyní posuzovaný případ. Vady řízení namítané žalovanou (tj. neprovedení výslechu znalce Ing. Prokopa, nezadání dalšího revizního znaleckého posudku, nahrazení revizního znaleckého posudku názorem soudu, nepřezkoumatelnost rozsudku a nedostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Vzhledem k výše uvedenému tak dovolací soud dovolání žalované směřující proti výroku I napadeného rozsudku v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání vymezený žalovanou tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.
s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Nákladové výroky netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.