NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
23 Cdo 2416/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně UNILES, a.s., se sídlem v Rumburku, Jiříkovská 832/16, PSČ 408 01,
IČO 47307706, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v
Praze 1, nám. Republiky 1079/1a, proti žalovanému Mgr. J. O., insolvenčnímu
správci dlužníka CE WOOD, a.s., se sídlem ve Zlíně, Stráže 3662, PSČ 760 01,
IČO 60745479, se sídlem insolvenčního správce ve Zlíně, Lešetín VI/671, PSČ 760
01, o úhradu újmy z předběžného opatření ve výši 3 648 332,93 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm
96/2007, o dovolání dlužníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
března 2010, č. j. 3 Cmo 294/2009-371, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2010, č. j. 3 Cmo
294/2009-371, v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 16. února 2009, č. j. 26 Cm 96/2007-293, co do částky 3 274
081,43 Kč s příslušenstvím z této částky a v němž bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, včetně nákladů odvolacího řízení, a o zaplacení soudního
poplatku, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. února 2009, č.
j. 26 Cm 96/2007-293, v rozsahu, v němž bylo uloženo žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 3 274 081,43 Kč s příslušenstvím z této částky a v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozhodnutí a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dlužník podal u tamního soudu žalobu
na ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání proti žalobkyni a státnímu podniku
Lesy České republiky, s. p., a současně žádal o vydání předběžného opatření,
jímž by soud uložil žalobkyni a Lesům České republiky, s. p., povinnost zdržet
se plnění vyjmenovaných smluv na dodávky komplexních lesnických činností a
vyjmenovaných smluv o provádění pěstebních a těžebních činností, všech ze dne
30. března 2005. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. srpna
2006, č. j. 68 Cm 214/2006-16, bylo požadované předběžné opatření vydáno. Od
data doručení předběžného opatření (16. srpna 2006) se žalobkyně zdržela plnění
smluv uzavřených mezi žalobkyní a Lesy České republiky, s. p., dne 30. března
2005. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2006, č. j. 3 Cmo
386/2006-65, bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na vydání
předběžného opatření byl zamítnut. Usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 6. listopadu 2006, kdy obnovila plnění předmětných smluv. Odvolací soud zrušil
předběžné opatření s tím, že požadované předběžné opatření nesměřovalo k
nápravě vadného stavu, neboť nápravu přinese jen řádné zadání veřejných zakázek
a uzavření nových smluv řádným postupem. Přihlédl i k tomu, že lesy jsou živý
organismus a úplné zastavení pěstitelských činností, zejména ochranných a
těžebních, pokud jde o kalamitní těžby, do doby, než po řádném zadání veřejné
zakázky budou uzavřeny nové smlouvy, by hrozilo vážnou, nevratnou újmou a bylo
by v rozporu s povinnostmi Lesů České republiky, s. p., a zákonem o lesích. Přímá újma společnosti CE WOOD, a. s., osvědčena není, jelikož není osvědčeno,
že by dané veřejné zakázky při dodržování zákonného postupu skutečné získala. Soud prvního stupně dospěl podle § 77a odst. 1 o. s. ř. k závěru, že v
posuzované věci předběžné opatření zaniklo a žalobkyni vzniklo právo na náhradu
škody nebo jiné újmy, která jí následkem předběžného opatření vznikla. Ke
vzniku této odpovědnosti se nevyžaduje zavinění škody nebo újmy, jde o případ
odpovědnosti za výsledek. V řízení bylo prokázáno, že se žalobkyně zdržela provádění smluv v období od
16. srpna 2006 do 6. listopadu 2006. V důsledku toho nedosáhla žalobkyně tržeb,
které by bývala dosáhla, pokud by předběžné opatření neexistovalo a došlo by k
realizaci plnění předmětných smluv. Soud prvního stupně proto žalobkyni přiznal
čistý ušlý zisk ve výši 3 012 377 Kč, který sestává z částky 586 119 Kč (ušlý
zisk za služby v těžební činnosti), částky 1 440 635 Kč (ušlý zisk za dodávky
dřeva) a částky 985 623 Kč (ušlý zisk za pěstební činnosti). V podrobnostech
odkázal soud prvního stupně na znalecký posudek ze dne 20. prosince 2006 s
přílohami.
Dále soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 141 164 Kč, která sestává z
nákladů na cestovné a na mzdy včetně odvodů pro statutární a jiné zástupce,
kteří vyvíjeli činnost směřující k nahrazení výpadků plnění předmětných smluv,
bez níž by byl výsledný ušlý zisk způsobený předběžným opatřením vyšší, z
provozních nákladů spojených s přepravou těžebních mechanismů a přemístěním
zaměstnanců z míst, kde se nacházeli za účelem výkonu činností podle smluv, do
míst, kde se žalobkyni podařilo zajistit náhradní činnosti, a náklady na
zajištění náhradních činností (náklady na telekomunikace a cestovné). Dále soud
přiznal náhradu nákladů ve výši 7 339 Kč (náklady pracovníků žalobkyně na
jednání u právního zástupce), částku 32 000 Kč za vypracování znaleckého
posudku a částku 155 492,93 Kč za právní poradenství od advokátní kanceláře
GLEISS LUTZ v. o. s. Přiznána byla i částka 300 000 Kč za poškození dobrého
jména žalobkyně. Ze znaleckého posudku a článků publikovaných na internetu
vyplývá, že v důsledku nařízeného předběžného opatření a zastavení prací došlo
k vytvoření negativní publicity okolo žalobkyně a ta musela čelit rozsáhlým
projevům nedůvěry ze strany obchodních partnerů a bank. Ohledně výpočtu
přiznané částky soud odkázal na metodiku obsaženou ve znaleckém posudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že otázka posouzení platnosti či
neplatnosti smluv uzavřených mezi žalobkyní a Lesy České republiky, s. p., není
relevantní, jelikož nijak přímo nesouvisí s otázkou vzniku škody či jiné újmy v
souvislosti s předběžným opatřením. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2010, č. j. 3 Cmo 294/2009-371, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o
zaplacení částky 374 251,50 Kč s příslušenstvím z této částky se zamítá, jinak
jej v rozsahu zaplacení zbývajících 3 274 081,43 Kč s příslušenstvím z této
částky potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího
řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí k
dispozici skutková zjištění v potřebném rozsahu, odvolací soud z nich proto
plně vycházel a pro stručnost na ně odkázal. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud bylo změněno usnesení o předběžném
opatření s tím, že nebyly dány podmínky pro jeho vydání, a návrh proto odvolací
soud zamítl, pak předběžné opatření zaniklo (bylo zrušeno) z jiného důvodu, než
proto, že návrhu bylo vyhověno nebo proto, že právo navrhovatele bylo
uspokojeno. Odvolací soud proto uzavřel, že jsou dány podmínky odpovědnosti
dlužníka jako navrhovatele vydaného předběžného opatření za újmu, která
žalobkyni jako povinné z předběžného opatření vznikla, a této odpovědnosti se
dlužník nemůže zprostit. Z toho důvodu považoval odvolací soud za nerozhodné
námitky žalované směřující k údajné neplatnosti smluv, jejichž plnění bylo
žalobkyni a Lesům České republiky, s. p., uloženo se zdržet. Z požadované částky nepřiznal odvolací soud žalobkyni postupem podle § 136 o. s. ř. 50 % z částky 148 503 Kč, tj.
částky požadované za cesty a mzdy
zaměstnanců žalobkyně na jednání vedená v souvislosti s předběžným opatřením,
spolu s provozními náklady přesunu mechanismů a zaměstnanců. Dle odvolacího
soudu se jedná o náklady, které by zčásti vznikly „i jinak“. S ohledem na
obtíže a možné neúměrné náklady na určení přesné výše újmy žalobkyně soud
postupem podle § 136 o. s. ř. přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 74
215,50 Kč. Odvolací soud dále žalobkyni nepřiznal právo na zaplacení částky 300 000 Kč za
„poškození dobrého jména“. Odvolací soud dovodil, že předběžné opatření nebylo
samo o sobě způsobilé zasáhnout do dobré pověsti žalobkyně a jeho plnění po
dobu cca 2,5 měsíce rovněž nebylo způsobilé její prestiž snížit. Tvrzení
žalobkyně o nehmotné újmě je zcela obecné povahy a neposkytuje taková hlediska,
jež by mohla být dostatečným podkladem a odůvodňovala úvahu soudu o tom, že k
této tvrzené újmě došlo a že k jejímu pokrytí odpovídá (je přiměřené) zaplacení
požadované částky. Odvolací soud dospěl k tomu, že vznik újmy není v řízení
prokázán, jelikož znalecký posudek není v tomto směru přesvědčivý a neopírá se
o údaje, jež by byly v tomto směru podstatné, a rovněž neuvádí další okolnosti
a hlediska, jež by mohl soud vzít za podklad svého rozhodnutí o (byť jen
částečnému) vyhovění nároku. Ve zbývajícím rozsahu dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně věc
správně právně posoudil a proto jeho rozsudek v této části potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, napadl dlužník dovoláním. Přípustnost podaného dovolání
založil na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí spočívá dle dovolatele v tom, že odvolací soud přiznal žalobkyni
nárok na náhradu škody z titulu § 77a o. s. ř., přestože ušlý zisk, který má
tvořit nejpodstatnější část tvrzené škody, měl žalobkyni vzejít z absolutně
neplatných smluv, přičemž tato otázka má pro rozhodnutí věci určující význam. Jako dovolací důvod uplatnil dovolatel důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je dle dovolatele v rozporu s účelem
ustanovení § 77a o. s. ř. Toto ustanovení nelze použít v případě, kdy dovolatel
byl ve věci související s předběžným opatřením v podstatě úspěšný (Předmětnou
žalobu vzal dovolatel zpět v důsledku skutečnosti ukončení spolupráce Lesů
České republiky, s. p., a žalobkyně. K tomuto kroku vedly právě ty skutečnosti,
které dovolatele motivovaly k podání žaloby a návrhu na vydání předběžného
opatření). Dovolatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který považoval posouzení
platnosti či neplatnosti smluv za irelevantní. Pro posouzení výše ušlého zisku
žalobkyně je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálné dojít,
zabránilo vydání předběžného opatření, tj. o jaký reálně dosažitelný, nikoli
hypotetický prospěch poškozený přišel. Dle dovolatele nemohlo být za
předpokladu absolutní neplatnosti smluv postaveno na jisto, že při pravidelném
běhu věcí mohla žalobkyně důvodně očekávat zvětšení svého majetku. Při
absolutní neplatnosti smluv si žalobkyně nemohla být v žádném případě jista
tím, že se budou obchody předpokládané smlouvami realizovat, a tedy že bude mít
z těchto obchodů zisk. Žalobkyni tedy nemohl žádný zisk v důsledku neplnění
smluv ujít, jelikož se jednalo o smlouvy absolutně neplatné. S ohledem na § 457
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) by si strany byly povinny vrátit
veškerá plnění, která si na základě absolutně neplatných smluv poskytla. Nelze
usuzovat na vznik škody a příčinnou souvislost s předběžným opatřením tam, kde
byl ukončením plnění z absolutně neplatných smluv obnoven zákonný (a tedy
žádoucí) stav. Dovolatel má dále za to, že v daném případě nelze § 77a odst. 1 o. s. ř. aplikovat, jelikož toto ustanovení nepostihuje případy, kdy došlo k zamítnutí
předběžného opatření v odvolacím řízení (v daném případě předběžné opatření
nezaniklo podle § 77 odst. 1 o. s. ř., ani nebylo zrušeno podle § 77 odst. 2 o. s. ř., návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut na základě odvolání
žalobkyně), kdy došlo k uspokojení práva dlužníka v průběhu soudního řízení
(právo navrhovatele předběžného opatření bylo uspokojeno, jelikož Lesy České
republiky, s. p., oznámily svým smluvním partnerům včetně žalobkyně ukončení
plnění ze smluv k datu 31. prosince 2006 právě z důvodu absolutní neplatnosti
smluv), a pokud existují liberační důvody (porušení povinností při uzavírání
smluv je potřeba spatřovat na obou stranách, tj. případnou škodu nezpůsobily
jen Lesy České republiky, s. p., ale nelze vyloučit, že neplatnost smluv byla
částečně způsobena i jednáním žalobkyně). Výkon práva na náhradu škody považuje dovolatel v kontextu výše uvedeného za
rozporný s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku a v rozsahu výroků o náhradě
nákladů řízení, a dále aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáním ze dne 6. srpna 2010 dovolatel doplnil argumentaci obsaženou v
dovolání.
Namítl, že absolutní neplatností právních úkonů se měly soudy zabývat
z úřední povinnosti, aniž by vyčkávaly odpovídající procesní iniciativy
účastníků plynoucí pro ně z ustanovení § 120 odst. 1 a 3 věty druhé o. s. ř. Pokud odvolací soud zohlednil smlouvy a jimi (domněle) založené právní vztahy
při úvaze o zisku ušlém žalobkyni v důsledku předběžného opatření, přiznal tak
neplatným právním úkonům zásadní právní důsledky. Dovolatel proto uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož soud rozhodl ve věci, aniž by v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. zjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení skutečností, jimiž je soud
povinen se zabývat z úřední povinnosti; zatížil tím řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel zastává názor, že škodu žalobkyni způsobily Lesy České republiky, s. p., porušením zákazu dle § 90 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných
zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Dle názoru dovolatele se jedná o
případ škodní odpovědnosti Lesů České republiky, s. p., která měla být
žalobkyní dovozena a uplatněna. Dle dovolatele i z principů zachycených v judikatuře Nejvyššího soudu
vztahující se k § 3 obč. zák. vyplývá, že v případě, kdy žalobkyně od počátku
věděla (nebo měla vědět) o protiprávnosti uzavírání smluv a bez vážného důvodu
se nezasadila o nápravu postupu zadavatele veřejné zakázky, je třeba zvážit,
zda její jednání spočívající v uplatňování práva na náhradu škody po dovolateli
není šikanou a tedy v rozporu s dobrými mravy. Ohledně plnění z neplatných smluv dovolatel namítá, že nelze dovozovat, že by
zákon č. 40/2004 Sb. jakkoli počítal s možností, že by na základě smlouvy
absolutně neplatné mohlo být dále plněno. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle názoru žalobkyně jsou v daném případě obě dvě podmínky vzniku nároku na
náhradu škody splněny. Žalobkyně musela zastavit veškeré práce vykonávané na
základě předmětných smluv, čímž jí vznikla škoda spočívající v újmě konkrétně
specifikované zejména ve znaleckém posudku. Pro posouzení je přitom rozhodné,
že k poskytnutí plnění nedocházelo, nikoli na základě jakého titulu měla
žalobkyně plnit. Předběžné opatření v řešeném případě neztratilo své právní účinky z důvodu
zmíněných žalovaným, ale výlučně tím, že nebyly splněny podmínky pro jeho
nařízení. Žalobkyně dále namítla, že právo žalovaného nebylo v předchozím řízení
uspokojeno, jelikož žalovaný vzal žalobu proti žalobkyni a Lesům České
republiky, s. p., zpět. Ohledně námitky rozporu s dobrými mravy žalobkyně uvedla, že žalovaný v
dovolání nezmínil, kde v řešeném sporu rozpor s dobrými mravy shledává. Pro
uplatnění náhrady škody není platnost či neplatnost smluv rozhodná, samotné
uplatňování náhrady škody nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že
rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července
2009) se podává z bodů 1 a 12 části první článku II zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony. Po podání dovolání Krajský soud v Brně jako insolvenční soud usnesením ze dne
11. února 2011, č. j. KSBR 39 INS 228/2011-A-23, prohlásil konkurs na majetek
společnosti CE WOOD, a. s. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. listopadu 2011,
č. j. 23 Cdo 2937/2010-426, vyrozuměl účastníky o
přerušení dovolacího řízení v této věci a o možnosti pokračovat v řízení. Na
návrh insolvenčního správce dlužníka Mgr. J. O. Krajský soud v Brně usnesením
ze dne 30. března 2012, č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-92, ve znění opravného
usnesení ze dne 14. srpna 2012, č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-110, podle
ustanovení § 265 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o pokračování
v řízení. Tímto usnesením se insolvenční správce stal účastníkem řízení místo
dlužníka. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková
situace v dané věci nenastala. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud
rozhodl ve věci v rozporu s hmotným právem.
Podle § 77a o. s. ř. platí, že zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno nařízené
předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo
vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel
povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k
jiné újmě došlo i jinak. Odvolací soud dovodil, že v řešeném případě jsou dány podmínky odpovědnosti
žalované jako navrhovatelky předběžného opatření za újmu, která žalobkyni jako
povinné z předběžného opatření vznikla, a této odpovědnosti se žalovaný nemůže
zprostit. Otázku platnosti či neplatnosti smluv uzavřených mezi žalobkyní a
Lesy České republiky, s. p., odvolací soud nezkoumal, jelikož toto nebylo dle
jeho názoru pro posouzení dané věci relevantní. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že když Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 26. října 2006, č. j. 3 Cmo 386/2006-65, změnil usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. srpna 2006, č. j. 68 Cm 214/2006-16,
jímž bylo předběžné opatření vydáno, proto, že nebyly dány podmínky pro jeho
vydání, a proto návrh zamítl, pak bylo předběžné opatření zrušeno ve smyslu §
77a o. s. ř. Tato podmínka pro přiznání úhrady újmy z předběžného opatření byla
tedy splněna. K výkladu § 77a o. s. ř. se vyjádřil Nejvyšší soud již v rozsudku
ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, uveřejněném pod č. 32/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Za škodu nebo jinou újmu způsobenou
předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu
ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno,
odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo
změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou
předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů
je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné
opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“ Z toho důvodu splňuje podmínky
§ 77a o. s. ř. i takový případ, kdy odvolací soud zamítl návrh na vydání
předběžného opatření, jelikož toho nemělo být před soudem prvního stupně vůbec
vydáno. Při posuzování otázky vzniku nároku na úhradu škody nebo jiné újmy z
předběžného opatření je ovšem třeba zkoumat nejen to, zda bylo předběžné
opatření zrušeno ve smyslu § 77a o. s. ř., ale také to, zda v souvislosti s
vydáním předběžného opatření skutečně vznikla škoda nebo jiná újma a zda by k
takové škodě nebo jiné újmě nedošlo i jinak. Dovolatel v dovolání namítá, že smlouvy uzavřené mezi Lesy České republiky, s. p., a žalobkyní, jsou absolutně neplatné. Lesy České republiky, s. p., ukončily
spolupráci dle těchto smluv se žalobkyní ke dni 31. prosince 2006, čímž byl
naplněn účel žaloby, kterou podal dovolatel. Při posuzování vzniku případné škody spočívající v ušlém zisku z plnění smluv
uzavřených mezi žalobkyní a Lesy České republiky, s. p., je posouzení platnosti
či neplatnosti těchto smluv klíčovou otázkou.
Pro výši ušlého zisku je
určující, k jakému rozmnožení majetkových hodnot by u žalobkyně došlo, kdyby
nedošlo k vydání předběžného opatření, které by bylo možno s ohledem na
pravidelný běh událostí očekávat. Ušlý zisk musí být vždy specifikován
konkrétně, jeho budoucí eventuální dosažení musí být v podstatě nepochybné a
nemůže jít jen o hypotetickou zamýšlenou možnost dosažení nějakého zisku. Pokud
by tyto smlouvy byly posouzeny jako absolutně neplatné, pak by při pravidelném
běhu věcí (tj. v případě, že by nebylo následně zrušené předběžné opatření
vůbec vydáno) nemohl žalobkyni žádný zisk ujít v důsledku neplnění předmětných
smluv po dobu trvání předběžného opatření. I v případě, že by k pěstebním a
těžebním činnostem na základě neplatných smluv docházelo, by žalobkyně jako
strana absolutně neplatných smluv neměla právo na sjednané smluvní plnění, ale
smluvní strany by si byly povinny vrátit vzájemně vše, co si podle smluv
poskytly. Je-li ušlým ziskem majetková újma, způsobená tím, že škodná událost
zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, pak o ušlém zisku nelze v
tomto případě hovořit. Stejně tak by v případě, že by byly smlouvy shledány
neplatnými, tj. žalobkyně by na jejich základě nebyla oprávněna provádět žádné
činnosti, nebylo možné žalobkyni přiznat ani náhradu za další vynaložené
náklady (úhrada služeb advokáta, částky požadované za cesty a mzdy svých
zaměstnanců na jednání vedená v souvislosti s předběžným opatřením, spolu s
provozními náklady přesunu mechanismů a zaměstnanců). Z výše uvedeného vyplývá, že pokud se odvolací soud nezabýval otázkou platnosti
či neplatnosti smluv ze dne 30. března 2005 uzavřených mezi žalobkyní a Lesy
České republiky, s. p., na jejichž základě měla být v průběhu trvání
předběžného opatření prováděna komplexní lesnická, pěstební a těžební činnost,
pak je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolací soud se však neztotožňuje s tvrzením dovolatele, že uplatňování
náhrady škody ze strany žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. Dovolatel namítá, že žalobkyně od počátku věděla nebo měla vědět o
protiprávnosti uzavírání smluv s Lesy České republiky, s. p., a bez vážného
důvodu se nezasadila o nápravu postupu zadavatele veřejné zakázky. Toto tvrzení
představuje obranu proti uplatněnému nároku na náhradu škody a je ho nutno
posoudit právě při hodnocení, zda nárok žalobkyně je či není dán. Z tohoto
důvodu však nelze upřít žalobkyni právo na podání žaloby. Za těchto okolností
nelze dospět k závěru, že podaná žaloba má šikanózní charakter a je v rozporu s
dobrými mravy. Není opodstatněná ani námitka dovolatele, že žalobkyni způsobil škodu státní
podnik Lesy České republiky. Jak ze shora uvedeného vyplývá, škoda by vznikla
žalobkyni pouze v případě, že by smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Lesy České
republiky, s. p., byly platné. V takovém případě by žádná odpovědnost státního
podniku Lesy České republiky v úvahu nepřicházela. Ze shora uvedeného nicméně vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v dovoláním napadeném rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů
řízení a o zaplacení soudního poplatku zrušil. Protože důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu
prvního stupně v rozsahu, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 3 274 081,43 Kč s úroky z prodlení z této částky
specifikovanými ve výroku tohoto rozsudku a v němž bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
konečném rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.