23 Cdo 244/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113
04, IČO 45272956, s adresou pro doručování Praha 10, Úvalská 1220/38, proti
žalované M. M., zastoupené Mgr. Simonou Šulcovou, advokátkou se sídlem v Praze
3, Lucemburská 3, o zaplacení 4 053 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 43/2006, o dovolání žalované proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2009, č.j. 21 Co 302/2009-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze
dne 2. května 2006, č.j. 43 C 43/2006-21, uložil žalované
zaplatit žalobkyni částku 4 053 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% od 1.8.2004
do zaplacení a uhradit náhradu nákladů řízení
Soud prvního stupně v souladu s § 153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) rozsudkem pro zmeškání přiznal žalobkyni z titulu dlužného
pojistného žalobou požadovanou částku včetně úroků z prodlení za nezaplacení
této částky včas, když se žalovaná bez důvodné a včasné omluvy nedostavila k
prvnímu jednání dne 2.5.2006, které se ve věci konalo, a to i přes poučení
soudu o možných následcích nedostavení se k soudu, uvedených v předvolání k
jednání, které jí bylo řádně a včas doručeno.
Soud prvního stupně pokládaje za této situace skutková tvrzení žalobkyně
uvedená v žalobě za nesporná, měl za prokázaný nárok žalobkyně uplatněný
žalobou a dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro rozhodnutí podle §
153b odst. 1 o. s. ř.
Návrh žalované na zrušení výše uvedeného rozsudku pro zmeškání byl zamítnut
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. ledna 2007, č.j. 43 C
43/2006-40, které potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.4.2008,
č.j. 21 Co 130/2008-57. Městský soud v Praze v odůvodnění uvedl, že šetřením
prostřednictvím České pošty, a.s. bylo zjištěno, že předvolání k jednání na den
2.5.2006 osobně převzala žalovaná a že v odvolání žalovaná ani netvrdila, o
jaké omluvitelné důvody, v důsledku nichž zmeškala první jednání, se jedná.
Soud rovněž konstatoval, že žalovaná podle sdělení žalobkyně požadovanou částku
žalobkyni již uhradila.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že byly splněny
předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 1 o. s. ř.,
jestliže se žalovaná bez důvodné a včasné omluvy nedostavila k prvnímu jednání
soudu, a to i po poučení o možných následcích nedostavení se k soudu uvedených
v předvolání k jednání, které ji bylo řádně doručeno.
Podáním doručeným odvolacímu soudu dne 14.8.2009 vzala žalobkyně žalobu v plném
rozsahu zpět s odůvodněním, že dlužná částka jí byla dne 19.4.2006 uhrazena.
Městský soud v Praze poté, co vyzval žalovanou, aby v určené lhůtě sdělila své
stanovisko ke zpětvzetí žaloby a konstatoval, že žalovaná na ni nereagovala,
postupoval podle § 222a odst. 1 o. s. ř. a usnesením ze dne 3. září 2009, č.j.
21 Co 302/2009-76, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. května
2006, č.j. 43 C 43/2006-21, a řízení zastavil; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů řízení před oběma soudy.
Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
maje za to, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází z nesprávného skutkového
zjištění. Dovolatelka poukazuje na to, že byla soudem vyzvána (výzvou doručenou
dne 27.8.2009), aby ve lhůtě do deseti dnů sdělila soudu své stanovisko ke
zpětvzetí žaloby, a přitom odvolací soud vydal rozhodnutí již dne 3.9.2009,
tedy ještě před uplynutím desetidenní lhůty stanovené jí k vyjádření se ke
zpětvzetí žaloby. Odkazuje na své stanovisko odeslané soudu dne 3.9.2009, tj.
ve stejný den, kdy soud vydal rozhodnutí o zrušení rozsudku pro zmeškání soudu
prvního stupně a zastavení řízení. Žalovaná připomněla, že ve vyjádření
projevila nesouhlas se zpětvzetím žaloby, neboť již od počátku upozorňovala na
skutečnost, že nebyly dány předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání
vydaného dne 2.5.2006, když již 18.4.2006 uhradila žalobkyni dlužnou částku,
což muselo být v době jednání soudu žalobkyni známo. Podle žalované odvolací
soud pochybil, jestliže rozhodl dříve než uplynula lhůta daná žalované k
vyjádření se ke zpětvzetí žaloby.
Dovolatelka navrhla, aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2009,
č.j. 21 Co 302/2009-76, bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst.
1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ustanovení § 239 odst. 1 písm a) o. s. ř. stanoví: Jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 3 o. s. ř.), je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá v dané věci po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 222a odst. 1 o. s. ř., vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího
řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu
zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to
neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl
oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Ustanovení § 222a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že pokud ostatní účastníci se
zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že
zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení
pokračuje v odvolacím řízení.
Dovolatelce je sice třeba dát za pravdu, že odvolací soud pochybil, pokud vyšel
z domněnky, že byla splněna fikce o souhlasu žalované se zpětvzetím žaloby, a
to za situace, kdy žalované neumožnil vyjádřit souhlas či nesouhlas se
zpětvzetím žaloby v desetidenní lhůtě, kterou ji sám pro vyjádření stanovil a
vydal rozhodnutí ještě před stanovenou desetidenní lhůtou, avšak tento
nesprávný dílčí závěr nemohl mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu o
zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro zmeškání a zastavení daného řízení,
jestliže žalobou uplatněná pohledávka již byla dne 18.4.2006 uhrazena. I v
případě, že by soud přihlédl k včas podanému sdělení žalované ze dne 31.8.2009,
odeslané soudu dne 3.9.2009, ve kterém žalovaná uvedla, že nesouhlasí se
zpětvzetím žaloby a že již dne 18.4.2006, po podání žaloby (5.8.2005)
požadovanou pohledávku žalobkyni zaplatila, musel by odvolací soud řízení
zastavit, neboť se nejedná o vážný důvod, pro který by nemělo být řízení
zastaveno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.9.1999, sp. zn. 25
Cdo 1792/99, podle jehož závěru nemá žalovaný vážné důvody k nesouhlasu se
zpětvzetím žaloby, vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka
zanikla splněním ze strany žalovaného. Možno poukázat též na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26.3.2009, sp. zn. 23 Cdo 5108/2008, v němž Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného nejsou dány žádné relevantní
důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, jestliže oba účastníci na základě tehdy
pravomocného rozhodnutí soudu plnili, neboť odpadl předmět žaloby v dané věci a
byl důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a zastavení řízení podle
§ 222a odst. 1 o. s. ř.)
Dovolací soud nemá důvod se od Nejvyšším soudem vyřešené právní otázky v
posuzované věci odchýlit.
Vzhledem k tomu, že se v předmětné věci nejedná o právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak, nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s. ř. a dovolání není tedy podle § 239 odst. 1
písm a) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí
dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči
žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2010
JUDr.
Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu