Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Duhová č. 1/425, PSČ 140 53, IČO 27232433, zastoupené JUDr. Jaroslavem Trkovským, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 124, proti žalované A. H., o zaplacení částky 65.230,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 220/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 38 Co 209,270/2009- 190, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V uvedeném rozsahu proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo postiženo vady, které měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř, řízení je postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1 písm. e) a g) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. července 2009, tj. ve znění novely provedenou zák. č, 7/2009) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V posuzovaném případě odvolací soud v rozsahu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 80.379,40 Kč s příslušenstvím.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustnost dovolání založena § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. I při splnění uvedeného předpokladu přípustnosti však není dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000 Kč (ale současně převyšujícím 50 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení § 261 odst. 1 a 3 a § 262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení § 9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31.
prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti. Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až.
6. Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění na základě smluvního ujednání o zaplacení kupní ceny ve smyslu kupní smlouvy podle ust. § 409 odst. 1 obchodního zákoníku, kterou účastnici uzavřeli jako podnikatelé (§ 262 odst. 1 obch. zák.), což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc. Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 65.230,38 Kč jedná se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.
s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o.
s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 237 až 239 o.
s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.