23 Cdo 2525/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobkyně B. a. s., proti žalované P. l. B., o zaplacení částky 602.000,- Kč s
příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 354.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 115/2004,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna
2007, č. j. 30 Co 476/2006-208, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007, č. j. 30 Co
476/2006-208, se v části výroku, v níž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu
žalované tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 297.000,- Kč s 5,5 %
úrokem z prodlení od 8. 6. 2002 do zaplacení (odst. II výroku rozsudku), a ve
výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(odst. III a IV výroku), zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 29. 5. 2006, č. j. 11 C 115/2004-184, zamítl žalobu, aby soud uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 602.000,- Kč spolu s 8 % úrokem z
prodlení z částky 301.000,- Kč od 21. 4. 2001 do zaplacení a z částky 301.000,-
Kč od 18. 12. 2001 do zaplacení, zamítl vzájemný návrh, aby žalobkyně zaplatila
žalované částku 354.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z této
částky od 1. 8. 2001 do zaplacení a uložil žalobkyni povinnost nahradit
žalované náklady řízení ve výši 15.066,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. ledna
2007, č. j. 30 Co 476/2006-208, nepřipustil změnu vzájemného návrhu, jíž se
žalovaná domáhala zaplacení částky 5.925.000,- Kč, dále změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o vzájemném návrhu žalované tak, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované 297.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 8. 6. 2002
do zaplacení, jinak tento výrok potvrdil; odvolací soud dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 72.914,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku a na náhradě nákladů odvolacího řízení
9.345,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal
z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém
byl odvoláním napaden (výrok, jímž bylo rozhodnuté o jejím vzájemném návrhu, a
akcesorický výrok o náhradě nákladů před soudem prvního stupně), stejně jako
řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a § 212a o. s.
ř. S odkazem na ust. § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. zopakoval důkaz smlouvou o dílo
ze dne 29. 5. 2000, zápisem o odevzdání a převzetí díla ze dne 29. 12. 2000,
zápisem z prohlídky pavilonu č. 17 ze dne 8. 3. 2001 a zápisem o odstranění
reklamované vady ze dne 30. 1. 2002 a dospěl k závěru, že odvolání bylo zčásti
důvodné. Dále uvedl, že se žalobkyně žalobou ze dne 29. 7. 2002 domáhala
vrácení neoprávněně inkasované bankovní záruky, včetně bankou vyúčtovaného
manipulačního poplatku, ve výši 602.000,- Kč s příslušenstvím na základě
smlouvy o dílo ze dne 29. 5. 2000, jejímž předmětem bylo dokončení rekonstrukce
léčebného pavilonu v areálu žalované, včetně vybavení mobiliářem. Odvolací soud
nevyhověl návrhu žalované na připuštění změny jejího vzájemného návrhu, protože
v odvolacím řízení žalovanou požadovaný nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši
5.925.000,- Kč dle čl. IX odst. 1 smlouvy o dílo hodnotil jako nový nárok, jenž
je dle § 216 odst. 2 o. s. ř. nepřípustný. Odvolací soud se ztotožnil s názorem
soudu prvního stupně, že právní vztah účastníků se řídí obchodním zákoníkem.
Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně při posouzení otázky
předání a splnění díla a uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Dovodil, že pro
uplatnění práva z odpovědnosti za vady je dle § 560 odst. 2 obchod. zák.
podstatné samo předání díla. Bylo-li žalobkyní dílo žalované předáno, jak
vyplynulo ze zápisu o odevzdání a převzetí díla ze dne 29. 12. 2000 a žalovaná
k tomuto datu žádné vady neuplatnila, je dle odvolacího soudu zřejmé, že
žalovaná neuplatnila žádný nárok ve smyslu ust. § 550 obchod. zák. Řádným
předáním díla byla naplněna podmínka možnosti vzniku práv z odpovědnosti za
vady díla dle § 564 obchod. zák. Ze zápisu o prohlídce pavilonu ze dne 8. 3.
2001 vyplynulo, že žalovaná mj. žalobkyni vytkla vadu díla spočívající v
odlepování dlaždic ve třetím nadzemním podlaží – komunikační chodbě. Žalobkyně
dle odvolacího soudu vadu uznala a zavázala se dne 8. 3. 2001 odlepené dlaždice
přilepit do 9. 3. 2001, nejpozději tento problém vyřešit „v příštím týdnu“. Dle
názoru odvolacího soudu „je nepochybné“, že uvedeným úkonem žalovaná požadovala
odstranění vady spočívající v již odlepených dlaždicích a dále i odstranění
vady spočívající v dalším odlepováním dlaždic. V řízení bylo prokázáno, že
žalobkyně odlepené dlaždice do 9. 3. 2001 přilepila. Odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně vyložil závazek žalobkyně „definitivně (…) problém vyřešit
za účastni technologa firmy C. H. a firmy M. v příštím týdnu“ tak, že vada měla
být odstraněna do 18. 3. 2001. Pokud tento závazek žalobkyně nesplnila, vznikl
dle odvolacího soudu žalované nárok na smluvní pokutu ve smyslu čl. IX odst. 4
smlouvy o dílo za prodlení v období od 19. 3. 2001 do 30. 1. 2002, kdy byla
tato vada, jak je patrné ze zápisu o odstranění reklamované vady ze dne 30. 1.
2002, odstraněna. Žalobkyně byla v prodlení s odstraněním předmětné vady celkem
318 dnů, smluvní pokuta činila za každý den prodlení 3.000,- Kč, a proto
žalované vznikl nárok na smluvní pokutu dle čl. IX odst. 4 smlouvy o dílo v
celkové výši 954.000,- Kč. Žalovaná vzájemným návrhem uplatnila nárok na částku
354.000,- Kč, jelikož zbývající částku tvoří finanční prostředky inkasované z
bankovní záruky žalobkyně, jež byla zřízena pro vyrovnání případných pohledávek
žalované jako objednatelky, vzniklých v případě nedodržení smluvních ujednání,
a odvolací soud se tak zabýval smluvní pokutou jen v požadované výši.
Odvolací soud se dále zabýval žalobkyní vznesenou námitkou promlčení nároku
žalované a dovodil, že vzájemný návrh ve výši 297.000,- Kč, uplatněný u soudu
prvního stupně poprvé dne 30. 9. 2004 není dle ust. § 391 odst. 1 a § 397
obchod. zák. promlčen. Vzhledem k okamžiku, kdy žalovaná rozšířila vzájemný
návrh o 57.000,- Kč na celkovou částku 354.000,- Kč (podáním ze dne 9. 5. 2006,
doručeným soudu prvního stupně dne 11. 5. 2006), je dle odvolacího soudu nutné
mít námitku promlčení za opodstatněnou, protože i smluvní pokuta za poslední
den prodlení s odstraněním vady mohla být poprvé uplatněna u soudu již dne 31.
1. 2002, a promlčecí lhůta tak i ve vztahu k poslední částce 3.000,- Kč, na
kterou měla žalovaná nárok, marně uplynula dnem 31. 1. 2006. Ohledně 8 % úroku
ročně od 1. 8. 2001 do zaplacení z prodlení požadovaného žalovanou odvolací
soud dospěl k závěru, že se žalobkyně dostala do prodlení dle § 340 odst. 2
obchod. zák. dne 8. 6. 2002, jak vyplynulo z faktury ze dne 27. 5. 2002,
splatné ke dni 7. 6. 2002, s tím, že zákonný úrok z prodlení dle ust. § 369
odst. 1 obchod. zák. ve spojení s ust. § 517 odst. 2 občan. zák. a nařízení
vlády č. 142/1994 Sb. činil v této době 5,5 %.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 10. 4. 2007 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího
soudu v odst. II, III a IV výroku, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn ve výroku o vzájemném návrhu žalované tak, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalované 297.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 8. 6. 2002 do
zaplacení, a rozhodnuto o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že prostřednictvím
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňuje závěr
odvolacího soudu, že ze zápisu ze dne 8. 3. 2001, sepsaného žalobkyní a
žalovanou, vyplývá, že se žalobkyně zavázala odstranit vadu spočívající v
odlepování dlaždic. Z uvedeného zápisu dle dovolatelky plyne, že se žalobkyně
zavázala sama přilepit odlepené dlaždice do 9. 3. 2001 a že „podstatu problému
bude řešit za účasti zástupců dodavatelů materiálu v příštím týdnu“. Je
přesvědčena, že se žalovaná při sepisování zápisu ze dne 8. 3. 2001 „nemohla
domnívat“, že vada bude žalobkyní v uvedené lhůtě odstraněna, když v tu dobu
žalobkyně ještě neznala důvod vzniku této vady (odlepování dlaždic).
Dovolatelka namítla, že předmětné ustanovení zápisu ze dne 8. 3. 2001 není ve
smyslu ust. § 37 občan. zák. určité a srozumitelné. Dále odkázala na dle jejího
přesvědčení správný názor soudu prvního stupně, že stranám nebyl v posuzované
době znám důvod odlepování dlaždic, a proto smyslem ujednání v zápisu ze dne 8.
3. 2001 nebylo závazek definitivního odstranění této vady „do konce příštího
týdne“, tj. do 18. 3. 2001. Tento závěr žalobkyně podporuje i zápis, v němž se
zavázala konzultovat vzniklou vadu s odbornými firmami. Dovolatelka upozornila,
že se v zápise ze dne 8. 3. 2001 zavázala odstranit jen „viditelný následek
vady díly zjištěný ten den“ a tento svůj závazek do stanovené lhůty splnila.
Vzhledem k tomu, že žalované z výše uvedených důvodů nevznikl nárok na
zaplacení částky 297.000,- Kč s přísl. dle čl. IX odst. 4 smlouvy o dílo,
žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se, jak vyplývá z předkládací zprávy soudu prvního stupně a obsahu
spisu, k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zák. č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, obsahuje stanovené
náležitosti, za dovolatelku (právnickou osobu) jedná dle ust. § 241 odst. 2
písm. b) o. s. ř. osoba uvedená v ust. § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jež má
právnické vzdělání, a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatelka dovoláním výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v odstavcích
II, III a IV výroku, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o
vzájemném návrhu žalované tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované
297.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 8. 6. 2002 do zaplacení, a rozhodnuto
o náhradě nákladů před soudy obou stupňů tak, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 72.914,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
9.345,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované
297.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 8. 6. 2002 do zaplacení, je přípustné
dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným odstavcem výroku
rozsudku odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., který konkretizovala tak, že ze zápisu ze dne 8. 3. 2001, sepsaného
žalobkyní a žalovanou, vyplývá ohledně závazku žalobkyně odstranit vadu
spočívající v odlepování dlaždic jiný závěr než ten, který při výkladu tohoto
ujednání vyvodil odvolací soud. Z uvedeného zápisu dle dovolatelky plyne, že se
žalobkyně zavázala v uvedené lhůtě odstranit jen „viditelný následek vady díly
zjištěný ten den“ a tento svůj závazek řádně splnila. Namítla, že se nezavázala
odstranit vadu spočívající v odlepování všech dlaždic do uvedeného termínu,
poněvadž v době pořizování zápisu dne 8. 3. 2001 důvod vzniku této vady ani
neznala, a proto důvod odlepování dlaždic chtěla řešit za účasti zástupců
dodovatelů materiálu ve lhůtě uvedené v předmětném zápisu ze dne 8. 3. 2001.
Vzhledem k výše uvedenému a vzhledem k nesrozumitelnosti a neurčitosti tohoto
ujednání dle § 37 občan. zák. sporné části zápisu ze dne 8. 3. 2001 je
dovolatelka přesvědčena, že žalované nevznikl nárok na zaplacení částky
297.000,- Kč s přísl. dle čl. IX odst. 4 smlouvy o dílo.
Dovoláním napadený měnící výrok ve věci samé rozsudku odvolacího soudu je
odůvodněn tím, že žalobkyně vadu díla spočívající v odlepování dlaždic uznala a
zavázala se již odlepené dlaždice – stejně jako odstranění vady spočívající v
dalším odlepováním dlaždic - přilepit do 18. 3. 2001. Protože bylo v řízení
prokázáno, že žalobkyně uvedený termín nedodržela a vada byla odstraněna až 30.
1. 2002, měla žalovaná právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 954.000,- Kč
dle čl. IX odst. 4 smlouvy o dílo za dobu, kdy byla žalobkyně v prodlení (od
19. 3. 2001 do 30. 1. 2002). Žalovaná vzájemným návrhem uplatnila nárok na
částku 354.000,- Kč s odůvodněním, že zbývající část tvoří finanční prostředky
inkasované z bankovní záruky žalobkyně, jež byla zřízena pro vyrovnání
případných pohledávek žalované jako objednatelky, vzniklých v případě
nedodržení smluvních ujednání, a odvolací soud se tak zabýval smluvní pokutou
jen v požadované výši, přičemž dovodil, že nelze přiznat žalované přiznat její
nárok v celé výši, protože část tohoto nároku (57.000,- Kč) byl promlčen a
zákonný úrok z prodlení činil v předmětné době 5,5 % a nikoli 8 %.
Z uvedeného je zřejmé, že v souzené věci půjde o výklad bodu 2 zápisu z
prohlídky pavilonu č. 17 v areálu P. za účelem odstranění skrytých vad dne 8.
března 2001 a toho, do kdy měla žalobkyně povinnost odstranit vadu díla
spočívající v odlepování dlaždic ve třetím nadzemním podlaží pavilonu v areálu
P. l. B. popř. posouzení toho, zda je uvedené ustanovení zápisu ze dne 8.
března 2001 – jak namítla dovolatelka - v rozporu s ust. § 37 neurčité a
nesrozumitelné.
Dle čl. IX odst. 4 smlouvy o dílo ze dne 29. 5. 2000 platí, že v případě
prodlení zhotovitele se splněním termínu odstranění vad uvedených v zápise o
reklamaci vad díla, uhradí objednateli smluvní pokutu ve výši 3.000,- Kč za
každou vadu a den prodlení.
V zápisu z prohlídky pavilonu v areálu P. za účelem odstranění skrytých vad dne
8. března 2001 je uvedeno, že „k dnešnímu dni byly zjištěny tyto nerozporované
závady s návrhem technol. postupu včetně s uvedením termínu odstranění
následovně:“ s tím, že následuje výčet zjištěných vad díla dle smlouvy o dílo
ze dne 29. 5. 2000. V bodě 2 uvedeného zápisu z prohlídky pavilonu v areálu P.
je uvedeno: „Dlažba v 3. NP – komunikační chodba, odlepují se dlaždice průběžně
v celé ploše. Závada uznána, odlepené dlaždice budou přilepeny do 9. 3. 01,
definitivní vyřešení problému bude uskutečněno za účasti technologa firmy C. H.
a M. v příštím týdnu.“.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Z citovaného ustanovení obč. zák.
vyplývá, že jednou ze základních podmínek platnosti právního úkonu je
dostatečná určitost projevené vůle. Ta vždy musí směřovat k dosažení určitého
právního účinku, který z obsahu projevené vůle vyplývá. K závěru o neurčitosti
právního úkonu však lze dospět až poté, kdy pochybnosti o jeho určitosti nelze
odstranit ani jeho výkladem.
Obchodní zákoník v § 266 sám stanoví pro výklad právních úkonů výkladová
pravidla, kterými doplňuje základní pravidlo uvedené v § 35 odst. 2 občan. zák.
Tím je výklad právního úkonu podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Nejdříve
tak musí být podle § 266 obchod. zák. zjištěn úmysl toho, kdo jednal, v
souzeném případě tedy smluvních stran. Pokud jej nelze zjistit, či se smluvní
strany ve sledovaném úmyslu právním úkonem rozcházejí, pak je nutné vycházet z
významu, jaký by běžný podnikatel projevené vůli přikládal a dále pak z toho,
jaký význam se přikládá v právním úkonu použitým výrazům podle obchodních
zvyklostí. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či
jednajících) tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska
subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem
okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání stran, praxe, kterou
mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže
to povaha věci připouští.
Z uvedeného je zřejmé, že výklad citovaného bodu 2 zápisu z prohlídky pavilonu
v areálu P. za účelem odstranění skrytých vad dne 8. března 2001 odvolacím
soudem nerespektuje uvedená výkladová pravidla stanovená v ustanovení § 35
odst. 2 občan. zák. a § 266 obch. zák. Jazykové vyjádření právního úkonu
zachycené v zápise musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými,
logickými či systematickými a kromě tohoto je třeba na základě provedeného
dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku pořízení zápisu
ze dne 8. 3. 2001, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníka je to,
aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že zápis z prohlídky
pavilonu v areálu P. za účelem odstranění skrytých vad dne 8. března 2001
obsahuje ve smyslu čl. IX odst. 4 smlouvy o dílo ze dne 29. 5. 2000 termín
odstranění vady průběžného odlepování dlaždic v komunikační chodbě. Z bodu 2
zápisu ze dne 8. 3. 2001 vyplývá, že žalovaná (objednatelka) dovolatelce
oznámila mj. vadu spočívající v odlepování dlaždic průběžně po celé ploše v
komunikační chodbě ve třetím nadzemním podlaží, že žalobkyně závadu uznala a
zavázala se pouze v té době již odlepené dlaždice přilepit do 9. 3. 2001, což
bylo splněno. Problém tkvící v odlepování dlaždic průběžně po celé ploše se
žalobkyně zavázala „definitivně vyřešit“ v příštím týdnu, tj. nejpozději do 18
3. 2001, a to za účasti technologa firmy C. H. a M. Z tohoto ujednání - a to ze
slov „definitivní řešení problému“ – vyplývá, že se žalobkyně zavázala nalézt
nejpozději do 18 3. 2001 za účasti technologů shora uvedených společností
technické řešení problému, tj. nalezení příčiny průběžného odlepování dlaždic v
komunikační chodbě v 3. NP pavilonu v areálu žalované.
Z uvedeného je zřejmé, že se žalobkyně v zápisu z prohlídky pavilonu v areálu
P. za účelem odstranění skrytých vad dne 8. března 2001 zavázala k odstranění
vady spočívající v přilepení již odpadlých dlaždic do 9. 3. 2001, což splnila,
a nalézt řešení problému spočívajícího v dalším odlepování dlaždic v daném
místě za účasti technologů. Nelze proto souhlasit s názorem odvolacího soudu,
že z uvedeného ujednání - se zřetelem ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle a následného chování stran dle shora uvedených výkladových
pravidel - vyplynulo, že byl sjednán určitý termín k odstranění vady
spočívající v odlepování dlaždic průběžně po celé ploše. Žalobkyně, jak je
patrné ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, důvody, které vedly k
odpadávání dlaždic po celé ploše v době oznámení vad neznala (jednalo se o
subdodávku), a proto věc konzultovala s dalšími specializovanými společnostmi a
vadu odstranila dne 30. 1. 2002.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému shledal, že závěr odvolacího soudu, že
žalobkyně byla v prodlení s odstraněním uvedené vady v období od 19. 3. 2001 do
30. 1. 2002 není správný, čímž byl naplněn dovolací důvod uvedený v dle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalované proto dle čl. IX odst. 4 smlouvy o dílo ze
dne 29. 5. 2000 nevzniklo vůči žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty za
prodlení v období od 19. 3. 2001 do 30. 1. 2002.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému rozhodl podle ust. § 243b odst. 2. o. s. ř.
tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o
věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu